Dobrovolnictví mi pomáhá i srovnat životní priority

Tuesday, 14 February 2023 09:12

Třeba si jednou splní svůj dětský sen a uslyšíme o ní jako o hudební hvězdě, ale v současnosti se Karolína Mikysková soustředí na studium psychologie na Filozofické fakultě UK. A angažuje se v charitě a dobrovolnické činnosti, například i ve prospěch onkologicky nemocných pacientů.

JK 01

„Zvažovala jsem i studium medicíny, ale psychologie mi připadala zajímavá v tom, že se v ní kombinuje něco z přírodovědného směru a zároveň i z humanitních věd. Také jsem si říkala, že po vystudování mám víc možností, co dalšího dělat a rozhodovat se pak i prakticky vzhledem k finančnímu zabezpečení,“ vypráví o své cestě k psychologii.

„Začala jsem se proto sama vzdělávat, číst různé knížky, chodit na přednášky… Psychologie se mi zalíbila a myslím, že jsem udělala při výběru studia dobře.“ Mírně si postěžuje jen na velký zápřah, které tento obor přináší. „Kromě studia má většina z nás nějakou praxi nebo stáž, která ve valné většině ani není placená, někdy si ji dokonce platíme. Plus si každý musíme ještě nějak přivydělávat. Když někdy mluvím se studenty z jiných oborů, tak jsou překvapení, co všechno musí student psychologie dělat.“

Pomoc seniorům mě udržuje mimo studentskou bublinu 

A to se ještě Karolína Mikysková zapojuje do dobrovolnické činnosti v sociálních službách, a to hned na několika frontách. Poprvé si to vyzkoušela už jako šestnáctiletá. „Blízko od mého domova je Alzheimercentrum, kam jsem přišla s žádostí o brigádu. Vlastně jsem tehdy moc netušila, co mě čeká, ale měla jsem to blízko,“ tvrdí s nadsázkou. Protože ještě nebyla plnoletá, tak mohla pracovat jen šest hodin a nezapojovala se do hygieny klientů. Pomáhala především s krmením, úklidem, zapojovala se do různých aktivit.

„Kontakt s klienty byl fajn, jen se mi moc nelíbil ten zažitý systém sociální péče. Připadalo mi, že jsou všechny pečovatelky dost přetížené,“ hodnotí s odstupem Karolína, která si během praxe ve škole vyzkoušela i roli herní terapeutky na dětské psychiatrii a dnes se zapojuje do pečovatelské služby pro seniory, nejčastěji v terénu. „Hygieny, rozvozy obědů, občas osobní asistence, co zrovna klienti potřebují, často také ve stacionáři. Hlavní centrum je Charita Neratovice, já jsem dost často v Klecanech. Zapojovala jsem se dvakrát týdně, nyní je to nárazově někdy týden v měsíci, někdy třeba jen dva dny… Udržuje mě to ´při zemi´ a v sociálním kontaktu mimo studentskou bublinu.“

JK 04

Poslední rok je Karolína navíc i dobrovolnicí v Centru Amelie, které se zaměřuje na psychosociální pomoc onkologicky nemocným a jejich blízkým. Dobrovolníci například pravidelně dochází za pacienty do zdravotnických zařízení, Karolína na lůžkové oddělení Fakultní nemocnice Bulovka. „Prošla jsem klasickým proškolením, za které jsem byla velmi ráda, a řekla si, že to bude to pravé pro mě. Chodím pravidelně v pátky, kdy obejdu všechny pokoje s tím, jestli někdo cokoliv nepotřebuje.“ Někdy se zdrží hodinu, někdy také jen pár minut. Ne vždy se totiž lidé trpící smrtelnou nemocí chtějí otevřít nebo mají náladu s někým mluvit.

„Pro dobrovolníky tak může být složité vyrovnat se s odmítnutím, pro což je ovšem třeba mít pochopení,“ uvědomuje si Karolína. „Když už se pacienti otevřou, bývají to často normální hezké rozhovory o obyčejných věcech. Třeba si povídáme o knížkách nebo filmech. Po takových návštěvách se mi v hlavě často přerovnají životní priority, a uvědomím si, že některé moje problémy a strasti jsou vlastně nicotné a nedůležité. Že třeba není nutné tak hrotit věci okolo školy a podobně.“

Jsou i dobrovolníci, kteří přijdou pacienty rozveselit hrou na kytaru. Hudba je velkým koníčkem i Karolíny Mikyskové, ovšem klavír by kamkoliv tahala jen dost těžko. A sólové vystupování také není její ideální představa prezentace. „Na klavír hraji už patnáct let a dodnes jsem na koncertech naší školy nervózní. Možná je to i tím, že jsem oproti většině žáků podstatně starší a tak mám pocit, že bych měla podat nejlepší výkon. Takže sólová kariéra by asi nebyla to pravé,“ vrtí hlavou.

Raději v kapele než sólo

Proto je raději součástí kapely s kamarádkami, kde jsou zastoupeny i bicí, housle a basa. „Jakmile jsem na pódiu ještě s někým, tak mám takový uvolněnější pocit, a myslím, že si to všechny i víc užijeme. Scházíme se v naší bývalé škole. Jeden čas jsme zkoušely i v obýváku babičky jedné z kamarádek, ale trpělivost jí s námi vydržela asi jen tři měsíce,“ usmívá se Karolína. A repertoár? Především české i anglické covery popové i rockové scény.

JK 02„Zatím ještě nehrajeme nikde veřejně, ale třeba to časem vyjde. Všechny nyní studujeme, a to je pro nás teď priorita. Nicméně jsem zvědavá, jestli se to časem někam posune. Vlastně to byl vždy takový můj skrytý dětský sen, jednou se prosadit na hudebním poli,“ na okamžik se zasní fanynka skupiny Queen, za kterou letos neváhala vyrazit i na koncert do švédského Stockholmu.

Studium psychologie má v současnosti každopádně přednost, i když pro nejbližší okolí sympatické blondýnky to je trochu záhada. Nikdo z rodiny se totiž v tomto ani podobném odvětví nikdy nepohyboval. „Někteří příbuzní si doteď myslí, že jim budu předepisovat léky jako psychiatr. A někdy mám pocit, že si hlídají, co přede mnou řeknou z obav, že je budu nějak analyzovat,“ směje se.

„Tak jim třeba tímto prostřednictvím mohu vzkázat, že tohle nemám zapotřebí. A možná je to nedorozumění způsobené i tím, že o tom, co dělám, s nimi dostatečně nemluvím,“ přiznává Karolína Mikysková. A co vlastně plánuje dělat po studiu? „Lákaly by mě terapie, něco okolo zdravotnictví… Třeba i v oblasti onkologických onemocnění, když už s tím mám trochu zkušenosti.“

Karolína Mikysková 
Pochází z vesničky Netřeba u středočeských Neratovic. Studentka čtvrtého ročníku psychologie na Filozofické fakultě UK. Angažuje se v charitě pro seniory a jako dobrovolnice Centra Amelie pro onkologicky nemocné. Ve volném čase hraje na klavír a kytaru. 
Author:
Photo: Jan Kolský