„Milan Kundera byl charismatický, věcný, přímočarý, s výraznou empatií, která působila dojmem jasnozřivosti. Jelikož do vás viděl, nebylo možné předstírat. Měl bedlivě zaujatou pozornost ke všemu, co jej obklopovalo,“ tak vzpomíná na nedávno zesnulého literáta docent Jakub Češka. Literární teoretik, který působí na Fakultě humanitních studií UK, se dílem Milana Kundery dlouhodobě zabývá a loni také vydal rozsáhlou monografii Za poetikou Milana Kundery. Se slavným česko-francouzským spisovatelem se v Paříži několikrát osobně setkal a sblížil. O tom, jak mocně na něj literát, který 11. července zesnul ve svých čtyřiadevadesáti letech, zapůsobil, píše pro UK Forum Jakub Češka ve své vzpomínce.
Jakub Češka věnoval Milanu Kunderovi už svou dizertaci a jeho práci se od té doby věnuje stále.
S Milanem Kunderou jsem se poprvé setkal v Paříži na podzim roku 2012. Telefonicky jsme byli v kontaktu od roku 2003. Tehdy jsem dopsal svou disertační práci věnovanou tematické analýze jeho románů a snažil jsem se ji uplatnit též jako budoucí rukopis knihy. Nakladatel Miroslav Balaštík poslal rukopis Milanu Kunderovi do Paříže snad také jako omluvu, že můj komplikovaný text nevydá. Milan Kundera mi poté několikrát telefonoval i k rozsáhlejším diskuzím. Pamatuji si více než hodinový rozhovor v Hybernské, kde jsem se v parném letním dni snažil najít trochu stínu. Milan Kundera poklidně otáčel jednotlivé stránky, říkal mi, že je na francouzském venkově. Poté mi ještě několikrát telefonoval, z Francie mi poslal několik knih podle mého výběru, já pro něj též pár knih obstaral.
Surrealistické snění o Kunderovi
Telefonáty občas lemovaly moje sny, ve kterých pod diktátem snové práce vznikaly podivně znepokojivé, téměř surrealistické kompozice, nejrůznější nepravděpodobná setkání. Jedno se odehrálo na benzínové pumpě na okraji Nymburka a snad u kávy v plastikovém kelímku. Jiné se odehrávaly v Paříži (ta sice nevypadala jako Paříž) přímo v bytě u manželů Kunderových. Na chodbě seděli další přímluvci, tedy ti, kteří mi už dříve vykládali o tom, jakým způsobem se dostali k Milanu Kunderovi (prostřednictvím koho). Snad jsem tam potkal i básníka Jana Skácela. Ze zákoutí Paříže se dalo projít do podmračené části pražského Žižkova, který, jak jinak, též nevypadal jako Žižkov. Ze snů již téměř nic nezbylo, nikdy jsem si je nezapisoval. Také pokud jde o rozhovory, jsem odkázán pouze na svou paměť.
Snící člověk je nenapravitelně osamělý, byť je zároveň podivně ve dvou. Spisovatel je jistou variantou tuláka po hvězdách. Sen je vůbec tím prvním, co propadá chátrání a zmaru. Literární sen je metaforou toho skutečného, byť je jeho převrácením: je totiž evokován prostředky básnického jazyka, na rozdíl od toho skutečného je tudíž bytostně intenční. Snící je svému snu vydán napospas, aniž by si toho byl kolikrát vědom. Oproti tomu v literárních snech bývá lidská iracionalita a emocionalita moderována. O snech Milana Kundery nevíme nic, ovšem o jeho literárních snech se toho z jeho tvorby dozvídáme mnoho. Autor jednoduše podsouvá sen naší zjitřené pozornosti. Celé dílo Milana Kundery je skrz naskrz protkáno snovou tematikou, nejpozději od rozsáhlejší obtížně uchopitelné básně Ukolébavka, kterou zpívá, žena svému muži (knižně vyšlo poprvé v 1. vydání básnické sbírky Monology, 1957) až k poslednímu románu Slavnost bezvýznamnosti.
Telefonát Milana Kundery mě mohl zastihnout kdekoli (na kole uprostřed polí, s nákupem na zádech, ve vlaku, na ulici propalované sluncem, ale i v tichu a klidu kanceláře), číslo volajícího se nezobrazovalo. Cítil jsem se tehdy obdobně povolán, jako by Kunderův vypravěč povolával své postavy, k nimž jej zároveň váže citové pouto. To jsem ovšem tehdy nevěděl.
Pamatuji se, jak mi Milan Kundera telefonicky gratuloval k obhajobě mé disertační práce, o níž jsem mu v jednom z dopisů psal, a říkal mi, že to muselo být vynikající, když jsem se navzdory své povaze lehce pochválil. Už v druhém (prvním rozsáhlém) telefonátu mi Milan Kundera dodával kuráž, když jsem se po jistém váhání, kdy se mě ptal, kde jsem ke své metodě přišel, koho mám za učitele atp., že je můj přístup pro něj nový, a že se s ním jinde nesetkal, přiznal, že jsem si ji četbou a parafrázováním jeho románů a dílčích pasáží vymyslel sám. Tehdy mi důrazně řekl: „Tak se přiznejte, že je to vaše, a buďte na sebe aspoň trochu hrdej!“
Při vzpomínaném letním rozhovoru, kdy Milan Kundera listoval mou disertační prací (u některých pasáží se pochvalně zastavoval, u jiných diskutoval), bylo zjevné, že měl můj rukopis opoznámkovaný. Dovolil jsem si ho poprosit, jestli by mi jej poslal. Reakce byla prudká a ostrá: „To vás uráží se mnou mluvit!“ Omlouval jsem se s poukazem na jeho vzácný čas a snad i na peníze za telefon. Moje lest byla asi průhledná, jednoduše jsem toužil po tom mít svůj rukopis opoznámkovaný od Milana Kundery.
Vy jste strašně mladej!
Kromě mnoha zmínek, rozsáhlejších komentářů a poznámek se mi s odstupem času vracela jedna na první pohled okrajová. Týkala se mé nepříliš citlivé charakteristiky doktora Havla z povídky Doktor Havel po dvaceti letech. Toho jsem totiž charakterizoval jako stárnoucího senilního otrapu. Milan Kundera mi oponoval, že nebyl „tak starej“, a ptal se mě na můj věk. Když jsem se přiznal ke svým dvaatřiceti, obořil se na mě, no jo, ale vy jste strašně mladej! Tehdy jsem se vnitřně vzpouzel.
Jakub Češka o díle Milana Kundery přednáší také na FHS UK.
Lidé stárnou a snad proto mohou románové postavy při opakovaných čtenářských návratech budit dojmem, že omládly. Právě zmíněnou povídku Milan Kundera s odstupem času – s ohledem na věk titulní postavy – přejmenoval a učinil z něj doktora Havla po dvaceti letech (namísto původních deseti let), také patrně s ohledem na změnu proporcí času svého života.
Čas je něčím, co z nás v jistém ohledu činí vzdušné, vznášející se bytosti. Ohlížení je podle Milana Kundery spjato s pocitem závrati. Tuto závrať přitom nelze označit pouze jako nostalgii, daleko spíše jako fantomatickou závrať z toho, co bylo a co již není, tedy z nicoty: „Protože se už nikdy/ty dny k nám nevrátí./ Jen připíchnuti jsme k nim/ jehlou své závrati“. (Marné setkání, Monology, 1. vydání 1957). Také v poměru k času svého života jsme (podobně jako ve snu) podivně zcizeně a odcizeně ve dvou.
Odstupem, ale i podivně zcizeným rozestupem, kdy jsme schopni se na sebe podívat jako na někoho jiného, se v díle Milana Kundery vyznačuje zkušenost románu. Tehdy teprve můžeme vidět své minulé činy v určitém přísvitu komiky, ale i neskutečna a magicky podmanivého sebeodcizení. Vždyť i k porozumění a k pochopení dochází s určitým zpožděním. Smysl přítomného okamžiku se vyjasní teprve v budoucnosti. Cena minulosti nespočívá v nostalgickém ohlížení, nýbrž v pohaslé přítomnosti. Ta se stává potravou pro meditaci, imaginaci a k probleskování ještě jiného než kdysi přítomného smyslu. Nově probleskující smysl kdysi přítomného má silný zpětný ráz, který nás interpeluje a pohlcuje v okamžiku vzpomínání. Už povídky Směšných lásek (a zejména vůbec první prozaický text Já truchlivý bůh) obsahují tento existenciální časový rozestup v jeho plném rozsahu a intenzitě. To se samozřejmě neobejde bez strategicky a účinně zvolené vypravěčské techniky.
Vraťme se ke vzpomínání. Mé sny se mýlily, stejně jako řada lidí, kteří mi doporučovali strategii, přes koho docílit setkání s Milanem Kunderou. Když jsem na podzim roku 2012 získal prostředky na týdenní badatelský pobyt v Paříži, napsal jsem přímo Milanu Kunderovi na adresu jeho pařížského nakladatele. Když mi nedlouho poté v Městské knihovně zazvonil telefon s blikajícím oznámením „skryté číslo“, vyběhl jsem na chodbu. Milan Kundera mi říkal, že jsem mu psal, že bych jej velmi rád viděl, a že by mě také velmi rád viděl a jestli už jsem v Paříži. Řekl jsem mu, kdy jedu, a po zhruba dvou týdnech jsme se v Paříži vůbec poprvé setkali. Po příletu do Paříže, kdy mi telefonoval a ptal se mě, jak se mi líbí Paříž, jsem právě s kufrem na kolečkách hledal v Cité universitaire ubytovací kancelář. Měli jsme se setkat následující den v centru Paříže u hotelu Lutetia.
Kundera v převleku?!
Pamatuji se, jak jsem tehdy ještě trochu přihlouple věřil nejrůznějším fámám, takže jsem se bláhově mohl domnívat, že Milan Kundera přijde v převleku. Tudíž jsem si říkal, že v uvedenou hodinu přijde někdo, kdo mu nebude vůbec podobný. A tak se i stalo. Na druhou hodinu kráčel k hlavnímu hotelovému vchodu muž podivně oblečený, jednu nohu naboso v pantofli, v duchu jsem si říkal, že se autor zcela překonal. Ten člověk totiž vypadal úplně jinak, než jak jsem znal Milana Kunderu z fotografií. Pochopitelně šlo o někoho jiného. Nepřehlédnutelný a charizmatický Milan Kundera přišel nedlouho poté. Mé předsudky a různě deformované představy vzaly zcela za své.
Tehdy byla část hotelu Lutetia pokryta lešením. Při chůzi podél lešení v hlučné křižovatce u metra Sèvres – Babylone se mě Milan Kundera ptal, kam půjdeme, jestli do kavárny, nebo k nim domů, což jsem ponechal na jeho uvážení. Měl jen jednu drobnou starost, jestli mě někdo poslal, nebo tak něco podobného. Po mé odpovědi, že jsem velice osamělý muž, se mu viditelně ulevilo.
Iniciační setkání
Vypravili jsme se k jejich pařížskému bytu, říkal mi, že se už známe řadu let. Po vstupu do domu mi svěřil též kód od vnitřních dveří, které ústily k výtahům. Tento kód doprovodil i mnemotechnikou pomůckou, jež byla sestavena z letopočtu jedné významné události, číslo bylo zapotřebí ale ještě přeuspořádat. Preventivě jsem raději vše rychle zapomínal. Vyprávěl mi o svém setkání s Rolandem Barthesem v Paříži. Ptal se jej, jestli zná Jana Mukařovského. Barthes na otázku neodpověděl, otočil se a odešel. Francouzský strukturalista Jana Mukařovského – čelního představitele českého strukturalismu – neznal. Ve výtahu k bytu jsem charakterizoval styl Rolanda Barthese jako pompézní. Milan Kundera mi řekl, ano, to je přesně to slovo, pompézní. Později na návštěvě se mě ptal, jestli se o mé knížce o Rolandu Barthesovi v Čechách diskutuje, odpověděl jsem, že nikoli.
Setkání pro mě bylo zásadní a iniciační. V témže týdnu došlo ještě k několika mnohahodinovým setkáním, ať již u manželů Kunderových v bytě, nebo v restauraci.
Milan Kundera patřil mezi světově nejproslulejší spisovatele českého původu. A je také jedním z nejpřekládanějších, i když svá pozdější díla psal už ve francouzštině.
Milan Kundera byl charizmatický, věcný, přímočarý, s výraznou empatií, která působila dojmem jasnozřivosti. Jelikož do vás viděl, nebylo možné předstírat. Měl bedlivě zaujatou pozornost ke všemu, co jej obklopovalo. Zpětně pro mě vystupuje do popředí jeho věcnost, samozřejmost a naprostá přirozenost. Při prvním setkání ovšem vše předčilo charizma, pronikavý pohled a zcela zásadní pocit přijetí. Jako by na světě nebyl nikdo jiný než právě vy, se kterým mluvil. Jeho zdvořilá, pevná a důsledná pozornost vyplňovala celý prostor.
Pravidelná pařížská setkání
Poté jsme se v podobném režimu setkávali každoročně na podzim při mých dvoutýdenních pobytech v Paříži. Přátelskost a vřelé přijetí od manželů Kunderových bylo ještě posíleno roku 2014. V dubnu k pětaosmdesátinám Milana Kundery jsem byl pozván na diskuzi do České televize. Po odvysílání diskuzního pořadu (připravoval jsem se tehdy na habilitační přednášku) mi přišel mail, v němž mi na dálku Věra a Milan Kunderovi děkovali a velikým obloukem připíjeli na zdraví. Když jsme se poté na podzim setkali v jejich pařížském bytě, byli ještě srdečnější a přátelštější, říkali mi, že to je, jako bychom se viděli naposledy včera. Rozhovory byly ještě otevřenější.
Při prvním setkání mě u Milana Kundery uchvátila úspornost ve vyjadřování. Například při vzpomínce na svého přítele Jana Trefulku začal vyprávění zcela obyčejně věcným popisem situace, aby ji v dalších dvou třech větách vypointoval a zobecnil téměř do podoby určitého exempla. To je ovšem pouze střípek z rozsáhlé mozaiky. Jindy, když jsme procházeli v domě chodbou k vnitřním dveřím k výtahům, potkali jsme sousedku manželů Kunderových, která polekaně vyprávěla, jak v chodbě potkala člověka, který v domě nebydlí. To, nad čím by někdo mohl mávnout rukou, Milan Kundera bedlivě poslouchal, a pak vzápětí její situaci analyzoval. Velmi prostě, věcně a detailně popsal její strach a pocit životního ohrožení.
Ohled na čtenáře je zásadní
Při setkáních s Milanem Kunderou nešlo jen o myšlenky, úvahy, ale i o jeho postoje, vidět jej, jak se chová v konkrétních situacích. To vše bylo okouzlující a poučné. Milana Kunderu jsem potkal sice až desítky let poté, kdy vynuceně ukončil svoje akademické působení na FAMU, přesto si ale uchoval též svůj habitus pedagoga. Ať již pro mě byl, aniž to tušil (i když možná ano), příkladem, radil mi, komentoval mé texty, vysvětloval, nebo mi byl i nápomocen dílčí radou. Pamatuji si, jak jsem jednou kráčel ze Cité universitaire na návštěvu a cestou mi Milan Kundera telefonoval. Řeč přišla i na styl mého psaní, říkal mi: „To, co píšete, je vynikající, ale pak to zbytečně zamotáte.“ Ptal se mě, jestli svoje texty někomu čtu (nahlas), nebo jestli je dávám někomu číst. Pochopil jsem, že ohled na posluchače (čtenáře), je pro něj naprosto zásadní. Říkal mi, že tím, že je to zbytečně složité, přicházím o čtenáře a ztrácím na argumentační síle.
Milan Kundera zemřel 11. července ve svých 94 letech ve svém pařížském bytě. Po jeho úmrtí byla publikována řada textů: sumarizujících jeho dílo, zčásti je i parafrázujících, ale též řada vzpomínek. Sám jsem si zde dovolil pár osobních dílčích vzpomínek načrtnout. Milanu Kunderovi a jeho ženě Věře jsem zavázán vděčností: za společná setkání, podporu, přímočarou lidskost a čas, který mi věnovali. Tato setkání pro mě byla a jsou neskonale inspirativní, navíc byla velmi milá a bytostně lidská.
