Kde jsou staré mistryně, divila se. A připravila výstavu

Přes třicet let žije obklopena starými mistry. Cranach, Rubens nebo Škréta jí dělají každodenní společnost od doby, kdy se po absolvování Univerzity Karlovy stala kurátorkou Národní galerie. Olga Kotková je tam dnes ředitelkou Sbírky starého umění. Právě v těchto dnech dokončuje přípravy rozsáhlé a pozoruhodné výstavy Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900, která ukazuje, jak se v mužsky dominantním prostředí dokázaly napříč stoletími prosazovat i ženy a jaká témata do umění přinášely.

Jak se zrodila vaše láska k umění?
K umění mě dovedla maminka, která nás se sestrou často „vodila za kulturou“ do divadel a galerií. Občas jsme toho měly se sestrou vážně už dost (smích). Pak tomu ale pomohla náhoda. Asi v šestnácti jsem jako letní výpomoc nastoupila do oddělení regionálních galerií Národní galerie, kde pracovali skvělí historici umění nebo Jiří Kovanda, jeden z nejlepších současných výtvarníků. Původně jsem chtěla jít studovat biologii, ale tato letní brigáda všechno změnila.

K doktorskému studiu na Pedagogickou fakultu UK jste nastoupila až dvacet let po absolvování Filozofické fakulty UK. Co vás k tomu motivovalo?

FF UK jsem absolvovala ještě v době před reformou vysokoškolských titulů. Získala jsem titul PhDr., který mi nějakou dobu v mém oboru dostačoval. Po reformě jsem si ale uvědomila, že pokud chci řešit vědecké projekty, budu potřebovat i tzv. velký doktorát (Ph. D.). Musela jsem práci na něm ale odložit, protože jsem měla dvě malé děti. Když pak začaly obě chodit do školy, maminka se po večerech začala učit taky, děti psaly úkoly a já dizertaci. Studovala jsem československé dějiny na PedF UK. Kombinace uměnovědného vzdělání a dějin byla výborná volba. Těžím z toho dodnes.

Ve Valdštejnské jízdárně v Praze bude od 30. května až do 2. listopadu k vidění výstava Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900. Poprvé bude ke spatření souborná přehlídka žen – umělkyň, jež působily ve střední Evropě, v Nizozemí a na území dnešní Itálie v období 1300–1900. Časově je expozice dovedena právě do této doby, protože tehdy se situace ženy – umělkyně mění: postupně jim byl umožňován přístup na umělecké akademie a umění se kromě aristokratek začaly věnovat i ženy z měst. Svoje uplatnění tak měly umělkyně čím dál více ve svých rukou a postupně se začaly etablovat profesně i společensky. Jen málokterá ale vedla dílnu jako její mistryně.

Co má na starosti kurátorka Sbírky starého umění Národní galerie?

Vždy se musím zasmát, když slyším, že práce kurátorky je to, že chodí po galeriích a dívá se na obrazy. Rozpětí práce je široké, od odborné po manažerskou, administrativní až správcovskou. Musíte hlídat legislativu i to, aby vám do sbírek nezatékalo. Až za odměnu kurátor zpracovává sbírky také odborně, například formou soupisových katalogů. Ze všeho nejnáročnější je ale práce na výstavách. Někdy naše sbírkové předměty zapůjčujeme na jiné výstavy. V tom případě je obvykle při transportu doprovází některý z kurátorů nebo restaurátor. K naší práci proto patří i to, že trávíme spoustu času na palubě kamionů a dohlížíme na všechny možné zádrhele, které se během cesty mohou objevit.

Co všechno se může přihodit?

Po Evropě se obvykle díla převážejí silniční dopravou. Několikrát jsem byla u toho, kdy se porouchalo auto, které dílo převáželo. Když musí být obraz z nečekaných důvodů po cestě někde uskladněn, je dobré, aby někdo dohlídnul na to, že nocuje ve vhodných klimatických a bezpečnostních podmínkách.

Přítomnost kurátora nebo restaurátora v případě letecké přepravy je pak naprostá nutnost. Z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že zvlášť v nákladových prostorech letišť je co hlídat. Už jenom naše přítomnost u toho zajišťuje, že se bedny nakládají opatrně. Několikrát jsem bednu chytala doslova v poslední vteřině, protože ji špatně uložili. Musíte být opravdu ve střehu.

V krajní nouzi je možné využít i takzvané digitální doprovázení, kdy se celý proces monitoruje prostřednictvím kamery. Využívalo se to například během pandemie.

Když chcete porozumět práci starých mistrů a jejich dílům, jak moc musíte proniknout do doby vzniku obrazu? Co všechno jako kurátorka musíte vědět a znát, abyste obraz dokázala rozklíčovat?

Když jsem studovala, na žádné škole se neučilo to, jak obrazy číst. Svým studentům se ale snažím tuto dovednost předávat. Já se to naučila od paní doktorky Hany Seifertové, která byla mou skvělou šéfovou, když jsem nastoupila do Národní galerie. Musíte vycházet ze znalostí, znát dobový způsob umělecké práce, témata, techniky i dobové milieu, sledovat drobné detaily a nevěřit fotografiím. Když poprvé vidím obraz, nejdřív si prohlédnu celek. Zaměřím se na hlavní motiv a zamyslím se, jestli odpovídá období, ze kdy by měl obraz být. Pak jdu po detailu. Dívám se na pozadí, jak je propracované, zda jsou tam nějaké nápisy.

Důležité jsou ruce postav. Jak se říká, že ďábel se skrývá v detailu, tak u uměleckých děl to platí stoprocentně. Dílo chci vidět také z rubové strany, kde vidím, jak je dřevo či plátno spojované, jakou má strukturu, zda měl obraz rám, jestli jsou tam nějaké údaje. Důležité je podívat se pod rám (pod dohledem restaurátora, aby nedošlo k poškození). Díky tomu poznáte to, jestli byl obraz seříznutý a spoustu dalších drobností, ze kterých se o něm můžete dozvědět spoustu věcí. Někdy se pod rámem schovává i podpis autora. Pokud mám pochybnosti o pravosti díla, konzultuji to s restaurátory, specialisty na danou dobu nebo chemiky. V Národní galerii dokážeme dílo prozkoumat opravdu komplexně.

Proč vás tak zajímají na obraze právě ruce postav?

Namalovat dobrou ruku je mistrovství. Většinou hlavní partii, tedy tvář a ruce, maloval sám mistr, na zbytek měl svou dílnu. Pokud vidím, že ruce vypadají jako gumové nebo jako by postava měla rukavice, hned mě napadne, že tady spolupracovala dílna nebo že je dokonce celá malba dílenskou záležitostí. Začne mi také vrtat hlavou, jestli to nemůže být pozdější kopie nebo dokonce falzum, které se i ve starém umění čas od času objeví. Termínu falzum se ale vyhýbám, dokud se na dílo nepodívají také restaurátoři a chemici.

Jak moc musíte spolupracovat se specialisty dalších oborů, když studujete umělecké dílo a snažíte se mu porozumět?

Budete se divit, s kým vším já už spolupracovala. Vedle restaurátorů, restaurátorek a chemiček, které pracují u nás v galerii, musím často konzultovat i mimo obor. Základní procedura například v oblasti nizozemského umění je dendrochronologie (vědecká metoda datování založená na analyzování letokruhů dřeva, pozn. red.). Konzultujeme ale i to, čeho se obraz týká. Ve sbírce máme například jednu podobiznu hudebníka, v pozadí je vidět hudební zápis. Je to nizozemský obraz, obrátila jsem se kvůli tomu na několik muzikologů a nakonec i na profesora Ignace Bossuyta z University v Lovani, který byl schopný určit přesné pětiletí, kterému notový zápis odpovídá.

Když jsem připravovala výstavu Roelandta Saveryho, malíře, který pracoval pro Rudolfa II. a který maloval nejrůznější zvířata, nápomocní mi byli kolegové z Národního muzea. Potřebovala jsem především specialisty na ptáky, protože na jeho obrazech je hodně papoušků nebo blboun nejapný. Oslovila jsem ale i entomology. Často spolupracujeme s botaniky, odborníky na módu, historiky, specialisty na historické reálie, každodennost nebo na užité umění, kteří vám třeba podle zobrazeného nádobí na obraze dokážou říct, kdy a kde se takové nádobí používalo.

To je úplná detektivní práce…

Když jsem připravovala výstavu Lucase Cranacha staršího, pracovala jsem i s obrazem z naší sbírky, na němž je zachycena do prázdna hledící dívka, která drží v ruce zelenou rostlinu. Nikdo si s tím moc nevěděl rady a objevily se i názory, že takto by Cranach či dobrý malíř obraz nenamaloval. Začala jsem pátrat. Zjistila jsem, že portrét vznikl tak, že si někdo podobu dívky z kresby mechanicky přenesl na obraz pomocí pauzáku. Zvláštní je dívčin prázdný pohled i rostlina, kterou drží. Zkušenost mi napověděla, že právě ta bude klíčem k pochopení obrazu. Proto jsem se obrátila na berlínského botanika Eckharda von Raab-Straubeho, který se zabýval i historií botaniky a medicíny. Ten mi vysvětlil, že to není obyčejné kapradí, ale kyvor lékařský, který má skvělou funkci – když nemá vodu, uschne, když ho pak ale zalijete, znovu se zazelená. Bingo!

Byla to narážka na zmrtvýchvstání. Portrét vznikl až po smrti ženy na její památku. Kyvor byl odkaz na její věčný život. Vysvětlilo to, proč má také ten prázdný výraz v očích. Takový drobný detail se stal klíčem k porozumění celému dílu. Každý historik umění musí stále hledat odpovědi. Opravdu výjimečně se stává, že by malíř na obraz umístil něco nahodile. Bývá to u kopií, protože kopista správně nepochopil nějaký původně významový prvek. Předměty nebo rostliny, které na obraze jsou, mají téměř vždy nějaký význam. Lidé, na jejichž zakázku se v 16. a v 17. století obrazy malovaly, byli velice vzdělaní a do obrazů se to promítalo.

Jak aktualizovat staré mistry pro současné publikum?

Staré umění je především o interpretaci. Výstava musí být odborně dobře vystavěná, ale musí nést také příběh, který zaujme veřejnost. Když jenom pověsíte na zeď pár starých obrazů, nepřijde nikdo. Někdy je to ale výzva.
Domnívám se, že taková velká státní organizace, jako je Národní galerie, by neměla rezignovat ani na takové speciálně cílené výstavy, které mají zase ale velký mezinárodní ohlas. Příkladem byla naše výstava Roelandta Saveryho. Když zahraniční galerie pořádají výstavy, kde se mají vystavovat i jeho díla, dodnes nás oslovují pro konzultace. Zrovna nyní se i díky tomu podílela Národní galerie na výstavě rudolfinského umění v pařížském Louvru. Celosvětově je Národní galerie spíše menší, ale díky takovýmto výstupům se dostáváme mezi muzea té nejvyšší kategorie, jako je právě Louvre.

Tentokrát stavíte příběh žen umělkyň. Na co se můžeme těšit v nově otevírané výstavě Národní galerie?

Jistě jste si všimla, když jste přicházela do Šternberského paláce, našich plakátů ke stálým expozicím Staří mistři I a Staří mistři II. Chodím kolem toho každý den, kolikrát jsem si říkala, kde jsou staré mistryně? Ten nápad tak zaujal, že nejvyšší vedení Národní galerie přišlo s tím, že by si toto téma zasloužilo větší projekt. Výzvu jsem přijala a připravila výstavu Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900. Životní role a cesty žen umělkyň byly velmi složité, svoje místo si musely skutečně vydobýt. Zaprvé chceme ukázat, že byly i staré mistryně. Národní galerie má velké sbírky italského a nizozemského umění, ukážeme proto tvorbu žen z těchto oblastí. Představovat budeme poměry ve střední Evropě.

Pozoruhodné je to, jak aktivní byly řádové sestry a že díky nim v klášterech vznikala krásná umělecká díla. V kontrastu k tomu ale možná překvapí, že žena na území Čech nemohla stát v čele malířské dílny. Dílenskou mistryní se mohla stát jedině až jako vdova. Oficiálně se vzdělávat v umění u nás mohly ženy až po vzniku Československa, kdy byly na přelomu let 1918 a 1919 poprvé připuštěny ke studiu na Akademii výtvarných umění. Některé ženy si volily mužské pseudonymy, když tvořily, aby tolik nepohoršovaly. Až na konci 19. století přestaly být ženy umělkyně u nás považovány za kuriozitu a začalo se jim dostávat uznání. Ukážeme ale také několik krásných příběhů, kdy ženy podporovaly v jejich úsilí jejich rodiny, což bylo pro jejich práci nesmírně důležité.

Který z příběhů žen umělkyň, se kterým se budou moci návštěvníci seznámit na výstavě, je váš oblíbený?

Opravdovou třešničkou na dortu je obraz, který se jmenuje Šachová hra. Namalovala ho italská malířka Sofonisba Anguissola z italské Cremony. Sofonisba pocházela ze starého rodu a měla pět sester a bratra. Jejich otec byl velmi vzdělaný a všechny děti ke vzdělání také vedl. Sofonisba se nezajímala o žádné vdavky. Věnovala se jen péči o své sourozence a malbě. Její práci se obdivoval dokonce samotný Michelangelo. Později pracovala pro španělského krále Filipa II., který si jejího nadání velmi vážil. Obstaral jí ženicha, aby ji zajistil a ona se mohla věnovat tvorbě. Na výstavě budeme mít dva její obrazy. Na obraze Šachová hra zachytila své mladší sestry, jak hrají šachy. V čem je to zajímavé? Šachy byly vnímané jako intelektuální zábava převážně pro muže, ona ale na svém obraze zachytila mladší sestry při této hře jako takové gesto, že to zvládnou i „malé holky“.

Pro naše přírodovědně orientované kolegy a kolegyně nejen na UK bude jistě zajímavé, že na výstavě uvidí i díla Marie Sibylly Merian.

Ano a poblíž ní budeme také vystavovat práci Rachel Ruysch. Obě tyto dámy vycházely z intelektuálního prostředí svých rodin. Otec Rachel Ruysch byl slavný botanik.
Maria Sibylla Merian prahla po poznání, proto se plavila až do Surinamu, kde studovala exotické rostliny nebo motýly. Vystavovat budeme krásný exemplář knihy o housenkách, kterou ilustrovala a kterou nám zapůjčilo Moravské zemské muzeum. V její osobnosti se spojoval zároveň umělecký a analytický duch, byla umělkyní i vědkyní. Nizozemí bylo v 17. a 18. století v tomto směru velmi progresivní. V oblasti přírodních věd měla Leidenská univerzita, se kterou byly všechny tyto umělkyně nějakým způsobem propojeny, vynikající úroveň. Bylo to období zámořských expedic. Vždy, když lodě z expedice přijely, vezly i exotické rostliny a živočichy. Všichni se pak sbíhali do přístavu podívat se na to, co vezou. Mělo to i svou smutnou stránku, většina těch živočichů pak zahynula, protože se o ně lidé neuměli správně starat. Touhu po poznání to ale velmi podněcovalo.

Obklopujete se uměním i ve svém volném čase, nebo potřebujete mít doma „holé zdi“, abyste si odpočinula?

Často chodím na výstavy i ve svém volném čase, ale opravdu pečlivě si vybírám. A důkladně vybírám i to, na co se budu dívat doma, olejomalby mi tam nesmí (smích). Mám krásné staré grafiky, nádhernou starou mapu nebo kresbu od jednoho současného holandského umělce. I doma si hlídám světelné podmínky, aby mi na to nesvítilo sluníčko (smích). Když si potřebuji úplně vyčistit hlavu, tak jdu ale do hor. Není nic krásnějšího než pohled na zasněžené Alpy nebo Krkonoše.

V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.