Moderní paleontologie by měla promlouvat k přítomnosti

Prvního celého trilobita našel už ve čtyřech letech během jedné z pravidelných výprav se svým dědečkem a otcem. „Někdy na konci šedesátých let jsme do terénu chodili všichni tři. Táta vždycky vybral nějaké místo, kde by mohla být zajímavá lokalita,“ vzpomíná na dětství mezi fosiliemi Petr Kraft z Ústavu geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Zkameněliny jsou pro rokycanskou rodinu Kraftů vášní a osudem již po tři generace. „Můj děda Jan se narodil v rodině českého sládka v Rostově na Donu v carském Rusku. Po bolševické revoluci se s prababičkou a sestrami vrátil do Čech a po absolvování grafické školy začal v Rokycanech pracovat v knihařské dílně. Byl členem muzejní společnosti, zajímala ho astronomie a pomáhal stavět místní hvězdárnu. V 50. letech minulého století začala část astronomické sekce muzejní společnosti podnikat výpravy, aby rozšířili paleontologické sbírky rokycanského muzea. Děda opustil astronomii a začal se věnovat sběratelství,“ popisuje Petr Kraft rodinnou historii.

Otec Jaroslav vystudoval na Univerzitě Karlově ložiskovou geologii, ale stal se z něj uznávaný paleontolog – odborník na graptolity. „Prvního celého trilobita jsem našel už ve čtyřech letech. Už jako dítě jsem věděl, že budu paleontolog, nikdy jsem nechtěl být kosmonaut nebo popelář jako moji vrstevníci,“ usmívá se Petr Kraft.

Možná i proto si autor tohoto textu představoval, že za desítky let, které se rodina Kraftů věnuje sbírání fosilií, mají doma fascinující sbírku a trilobiti u nich vykukují i z příborníku. „Doma nemám ani kámen, všechny nálezy nosíme do muzea,“ směje se Petr Kraft. „Když táta nastupoval do rokycanského muzea, měla paleontologická sbírka 7 tisíc položek, a když ho opouštěl, tak narostla na nějakých 120 tisíc kusů. Získali jsme další sbírky jako ramenonožce od doktora Havlíčka nebo graptolity profesora Erdtmanna. V současnosti čítá sbírka na 150 tisíc kusů a je uložena v několika třídách bývalé Hospodářské školy v Rokycanech, to bych do bytu 3+1 opravdu nedostal.“

Z plastové krabičky, ve které se za socialismu prodával sýr Olympic, vytahuje Petr Kraft opatrně trilobita, kterému prestižní vědecký časopis Nature věnoval celý článek. „V říjnu 1908 našel sběratel Karel Holub rokycanskou kuličku, klepnul do ní a vyloupl se krásně symetricky uložený trilobit druhu Bohemolichas incola.“ 

Rokycanské kuličky jsou kulaté kameny – křemité nodule, které často obsahují zkameněliny. Pocházejí ze šáreckého souvrství a sbírají se hlavně na polích jaře a na podzim po orbě, kdy zemědělská technika do hloubky naruší půdu a vyvětralé nodule se dostanou na povrch.

„Trilobit Bohemolichas incola (foto vpravo) není úplně běžný a vím jen o jednom dalším celém kusu. Holub se byl podívat v Národním muzeu v Praze a zjistil, že ani sám Joachim Barrande neměl tak krásný exemplář. V rokycanském muzeu nechali trilobita vyfotografovat a jeho fotku měl děda vystavenou nad pracovním stolem, kde sedával a lepil krabičky pro nálezy. Když se chtěl potěšit, šel do sbírek, vzal si ho a díval se na něj.“

Sběratelé hodnotí trilobity podle zachovalosti. Holubův trilobit měl malý defekt, jak do něj praštil kladivem, když rozbíjel kuličku. “Navíc měl drobnou nedokonalost v osní části, byla divně odloupaná a vypadala jako poškozená. Když jsme se s tátou podívali pozorněji, mysleli jsme, že by to snad mohla být výplň střeva. Dokud před lety nezačala vycházet série článků o zažívacím traktu trilobitů, nevěnoval jsem poškození pozornost. Ale pak už vás to trkne,“ popisuje Petr Kraft počátky mimořádného objevu.

Trilobita vzal ke kamarádovi ze speciální zobrazovací laboratoře na 1. lékařské fakultě UK, kde používají micro-CT na potkany. „Na něm mi udělal obrázky, na kterých se jevilo, že tam něco je, ale nebylo jasné co – přístroj je konstruovaný pro zobrazení měkkých tkání a ne na prosvícení kamenů. Shodou okolností v té době moje bývalá studentka Valéria Vaškaninová působila na postdoktorandské pozici na univerzitě v Uppsale u profesora Pera Ahlberga, se kterým jezdila do ESRF (The European Synchrotron Radiation Facility) v Grenoblu. V rámci svého projektu, o kterém jí později vyšel článek v časopise Science, vozila do francouzského synchrotronu k naskenování obratlovce ze sbírek Národního muzea. Několik vzorků se ale nepovedlo naskenovat vcelku a Petr Kraft požádal bývalou studentku, aby podezřelého trilobita přidali k opravnému skenování obratlovců.

„Černobílé skeny se musí pracně segmentovat. Podle stupně šedi rozlišujete struktury a musíte určit jednotlivé části a barevně je označit.“ Segmentování zabralo Valérii Vaškaninové zhruba rok, ale brzy bylo jasné, že mají prvního trilobita, který má v sobě výplň celého trávícího traktu. „Můžeme říct, co těsně před smrtí před 465 miliony let snědl. Navíc jsme zdokumentovali, jak se nějací červíci pokoušeli rozkládající se organismus sežrat. Dokonce víme, že to zkoušeli na různých místech a byli úspěšní jen v hlavě. Nemají žádný kousací aparát čili potřebují části těla, které jsou úplně rozložené, jako byly žlázy v hlavě. U svalů moc úspěšní nebyli a vyhýbali se trávícímu traktu v obavě, aby je enzymy nestrávily,“ popisuje Petr Kraft unikátní výsledky výzkumu, které vyčetli ze skenů ze synchrotronu. Co by možnostem současné vědy asi říkal sběratel Karel Holub, který trilobita před více než sto lety na polích u Rokycan objevil?

Do terénu za graptolity

Po lesních stezkách procházíme stráň nad rokycanskou plovárnou, kde jsou chráněné výchozy s ordovickou faunou. Petr Kraft sem chodil sbírat zkameněliny už se svým otcem. Sběratelé je nechávají bez povšimnutí, protože trilobiti se zde nacházejí jen velmi vzácně. Ovšem hlavním předmětem celoživotního zájmu Petra Krafta jsou graptoliti, což jsou vyhynulí mořští polostrunatci.

Paleontologickým kladívkem ťuká do břidlice, která se otvírá jako stovky milionů let stará kniha. Hned po prvním nebo druhém úderu se rozzáří nadšením. „Máme neuvěřitelné štěstí, tohle je Didymograptus chlupaci,“ ukazuje na chlupatou podkovičku, kterou by asi většina amatérských a komerčních sběratelů zahodila. Živočich je pojmenován na počest slavného českého geologa a paleontologa Iva Chlupáče, kterému Petr Kraft na Univerzitě Karlově dělal asistenta. Jeho jméno nese i muzeum zkamenělin na Přírodovědecké fakultě, které určitě stojí za návštěvu.

„Snažím se vyrážet do terénu alespoň třicet dní do roka, a kromě Čech jezdíme sbírat například i do Maroka. V minulosti se studenti paleontologie rekrutovali z řad vášnivých sběratelů, ale dnes už studenti moc do terénu nechodí. Raději dělají „salónní“ paleontologii a zkoumají v laboratořích historické sbírky.“

Paleontologie je vnímaná trochu jako zkostnatělý archaický obor, a to i mezi mnoha lidmi z akademického prostředí. Náš ústav se snaží, aby to byla moderní věda propojená s praktickým výstupem,“ vysvětluje Petr Kraft ve své pracovně na Přírodovědecké fakultě na Albertově.

„Když letíte nad mořským pobřežím, místy vidíte na hladině tmavé fleky, které můžou značit porosty takzvané mořské trávy. To jsou cévnaté rostliny, které sestoupily zpátky do vody a často se vyskytují v místech, kde je skalnaté a písčité dno a prostředí je velmi neúživné,“ popisuje paleontolog jeden z projektů, na kterém se podílí. Mořské trávy produkují díky fotosyntéze organickou hmotu a vytvářejí takzvané hotspoty diverzity v prostředích, které jsou jinak chudé na život nebo téměř bez života. Produkují živiny a v porostech se mohou schovávat a dospívat mláďata různých organismů. Mořská tráva je nesmírně důležitá u břehů, kde se lidé živí rybolovem.

„Moje kolegyně z našeho ústavu Katka Holcová zkoumá mořské trávy v třetihorách a já řasové louky v prvohorách. Zjišťujeme, jak se tento ekosystém vyvíjel, jaké prodělával změny a co na něj bylo vázáno. Cílem našeho grantu je najít metodu, jak v kamenech zjistit přítomnost mořské trávy nebo řasové louky, aniž by se tam zachovaly jako fosilie. Každá rostlina produkuje organické látky. Některé látky, takzvané biomarkery, jsou specifické pro určitou skupinu a můžou se v hornině zachovat.“

Pro srovnání sbírají i vzorky živých nebo nedávno uhynulých mořských trav, takže paleontology můžete potkat i na pobřeží Středozemního moře nebo dokonce v Austrálii. „Výsledky výzkumu mohou být prospěšné biologům a přispět k ochraně moří,“ vysvětluje Petr Kraft mezi papírovými bednami ze supermarketu, které jsou naplněny fosiliemi, které čekají na prozkoumání. „Lidé si představují, že paleontologové počítají trilobitům nožičky, ale paleontologie dneška je spíše studium ekologických procesů. Zkoumáme, jak probíhaly v minulosti, a porovnáváme je s tím, jak probíhají v současnosti. Moderní paleontologie by měla promlouvat k přítomnosti.“