Když si z rukou prezidenta Petra Pavla převzala v červnu jmenovací dekret, stala se v devětatřiceti letech historicky nejmladší profesorkou Univerzity Karlovy. Jedna z nejcitovanějších českých ekonomek Zuzana Havránková dosáhla vrcholné vědecké mety jako matka čtyř dětí. Vědecké zkušenosti přitom sbírala v Berkeley, na Stanfordu nebo na Novém Zélandu. Dnes působí na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK a věnuje se meta-analýze – statistické metodě, která dokáže odpovědět na mnoho (nejen) ekonomických otázek, které se pojí s fungováním naší společnosti.
Uplynulo právě deset let od obhajoby vaší dizertační práce. Během té doby jste získal docenturu a nyní i profesoru. Jak náročná dekáda to pro vás byla?
Byla to dlouhá cesta, a to už k dizertaci, kdy jsem u obhajoby každým dnem čekala narození třetího miminka. Stavět rodinný život a s malými dětmi udržovat ten profesní nebylo snadné. Velkou zásluhu na tom ale mají moji kolegové, a to i ti seniorní, ti totiž za mnou přišli s tím, jestli neuvažuji o docentuře. A samozřejmě díky zaslouží i můj manžel, který je zároveň kolegou a dlouholetým spoluautorem.
Takže to nebyl tak docela váš prvotní záměr zůstávat ve vědě?
Po magisterském studiu jsem nastoupila do soukromého sektoru, do energetiky. Od toho se později odvíjela moje další práce i ve vědě, zaměřila jsem se na ekonomii energetiky a energetických zdrojů. Úplně jsem si nemyslela, že by mě věda uživila. Ale díky podpoře lidí, jako byli Karel Janda, Michal Mejstřík nebo Jan Ámos Víšek, jsem se rozhodla u výzkumu setrvat a plně se na něj zaměřit.
Během doktorského studia jsem už měla dvě malé děti. Zjistila jsem při tom, že mi práce ve vědě dává časovou flexibilitu, kterou bych v soukromém sektoru jen těžko získala. Když mám nějaký projekt, je na mě, kdy na něm budu pracovat, jestli v noci nebo odpoledne, musím si jen ohlídat deadline. Když mi onemocní děti, můžu si program přeskládat, jak je potřeba. Je jedno, jestli u počítače sedím v Praze, v Litomyšli, kde žijeme, nebo v Berkeley či na Novém Zélandu. To je výhoda výzkumu v ekonomii.
Podle aktuálních dat v roce 2024 na Univerzitě Karlově působili pouze dva profesoři ve věkovém rozmezí 30–39 let, docentek bylo v této věkové kategorii jen 5 oproti 30 mužům. Ukazuje to, že dosáhnout na profesoru i docenturu v takto nízkém věku, a navíc jako žena je opravdu něco výjimečného. Čím si to vysvětlujete?
Je to odraz toho, že kariéra ženy v akademii se vytváří zejména po doktorském studiu, které ale často končí ke konci biologicky nejlepšího produktivního věku. Většina žen chce mít děti do pětatřiceti let, proto profesní kariéru v té době opustí nebo přeruší, což je pochopitelné. Není úplně fér vůči jiným oborům kritizovat, že ženy něčeho dosáhly později, protože každá profese vyžaduje jiné nároky. Když musíte být fyzicky v laboratoři nebo mezi pacienty, je to něco jiného než v ekonomii, kdy potřebuji hlavně přemýšlet a čas si můžu rozvrhovat podle potřeb svých, své rodiny i práce.
Už jsme zmínily vašeho manžela Tomáše Havránka, který je vaším životním i profesním partnerem. Jaké výhody nebo naopak nevýhody se pojí s tím, když se s manželem potkáváte doma i v práci?
Myslím si, že právě naše vzájemná spolupráce je to, co nás oba posouvalo rychleji dopředu (Tomáš Havránek patří k nejcitovanějším tuzemským ekonomům. Profesury dosáhl už v 36 letech. Jako první český ekonom se stal hodnotitelem žádostí o ERC granty, pozn. red.). Máme zavedenou efektivní dělbu práce. Navíc když něco nestíhám, manžel mi pomůže, zaskočí nebo něco zařídí. Je to ale zároveň dvojnásobný tlak, peer pressure, který na mě působí z pracovny vedle, a který vnímám mnohem silněji, než od jiných kolegů (smích).
Tematicky se ale věnujeme trošku jiným oblastem. Manžel se zabývá především makroekonomií a centrálním bankovnictvím. Já se zaměřuji spíše na ekonomii práce, mezinárodní ekonomii a energetiku.
V polovině června prezident Petr Pavel jmenoval Zuzanu Havránkovou profesorkou. K získanému titulu jí pogratuloval také ministr školství Mikuláš Bek (zleva). Foto: Hynek Glos.
Oba působíte na UK a máte pracovní závazky v Praze, proč tedy žijete v Litomyšli?
To je jednoduché: manžel z Litomyšle pochází, jeho rodina tam žije od středověku a pořád tam žijí i jeho rodiče. Žít dlouhodobě jinde pro něj nepřipadá v úvahu. Mně se zprvu nechtělo, ale nakonec si mě získal genius loci. Z Prahy jsme se stěhovali už v době, kdy jsme měli čtyři děti. Péče o ně, vodění na kroužky, celá ta organizace kolem nich, to v Praze vydá na poloviční úvazek jednoho z nás. Na menším městě je to násobně jednodušší. Nebojíte se děti vypustit ven, mohou jít samy už do školky. Se sousedy si vzájemně vypomůžete.
Navíc, kdo někdy byl v Litomyšli, ví, že je to příjemné a bezpečné město, kde se neustále konají nějaké zajímavé akce pro dospělé i děti. Zkrátka má všechny ty plusy, které člověk hledá pro pokojný rodinný život. Díky tomu, že žijeme v Litomyšli, jsme si také mohli pořídit rodinný dům s velkou zahradou, to by v Praze příliš nešlo. Navíc cestou do Prahy se dá ve vlaku dobře pracovat, takže při dojíždění se neztrácí čas.
Cesta mezi Prahou a Litomyšlí ale nebyla jediná, kterou jste s manželem podnikli. Spolu jste vyjeli i na Erasmus do Helsinek a po doktorském studiu do Kalifornie na univerzitu v Berkeley, nedávno jste se vrátili z Nového Zélandu. Jaké zkušenosti jste si přivezli z těchto cest pro svůj další profesní život?
Do Helsinek jsme jeli ještě jako studenti, a právě tam jsme se seznámili s meta-analýzou, která se stala základním kamenem našeho pozdějšího výzkumu.
Do Berkeley jsme jeli už v době, kdy jsme měli dvě děti, starší dceři bylo dva a půl roku, syn byl roční. Spolupracovali jsme tam s profesorem Zilbermanem. Podařilo se nám tam společně publikovat výzkumný článek, který se zabýval společenskými náklady emisí skleníkových plynů.
Díky tomu, že tam má univerzita jeden velký kampus, kde se všechny obory potkávají, člověk se tam více dostává k různým myšlenkovým pochodům a názorům i z jiných oborů, což je pro meta-analýzu, statistickou metodu, se kterou pracujeme a kterou používají různé obory, zejména medicína, psychologie, sociální vědy nebo biologie, klíčové.
Také jsme zažili odlišný způsob financování. U nás věda často stojí na vysoutěžených grantových penězích, v USA funguje víc institucionální podpora, výzkumníci pak mají větší jistotu toho, co bude za rok. To je důležité hlavně pro mladé výzkumníky.
A ještě taková osobní zkušenost z Berkeley, Stanfordu nebo teď z University of Canterbury na Novém Zélandu, odkud jsme se nedávno vrátili, je ta, že navzdory tomu, jaké hvězdy svého oboru tam působí, tak jsou neskutečně milí a nápomocní. Navíc vidíte, jak tvrdě pracují. Třeba teď máme společný projekt s profesorem Ioannidisem ze Stanfordu, což je jeden z nejcitovanějších vědců na světě, přitom jeho časové zapojení je velmi intenzivní. Dokonce věnuje hodně času našim doktorandům, kteří za ním na Stanford pravidelně jezdí.
Zabýváte se především meta-analýzou. Můžete vysvětlit přednosti této výzkumné metody?
Meta-analýza je zjednodušeně řečeno kvantitativní souhrn literatury, který vědecké výsledky opravuje o různá zkreslení. Pro příklad si můžeme představit, že máme nový lék. Máme několik klinických studií, které zkoumají účinnost toho léku. Často to jsou ale malé studie, to znamená, že pracovaly s malým vzorkem, a z toho důvodu z nich nedokážeme vyvodit jednoznačné závěry. Medicína proto vytvořila metodu meta-analýzy, která dokáže agregovat výsledky z různých studií s větší statistickou jistotou. Tuto metodu pak můžeme využít i pro jiné obory, biologii, psychologii nebo i jiné sociální vědy, i když samozřejmě často musíte použít jiné techniky. My se snažíme vyvinout takové, které jsou vhodné pro observační výzkum, nikoli experimenty, jak je zvykem v medicíně. Na tohle téma jsme například teď publikovali článek v Nature Communications.
V potaz musíme brát i tzv. publikační selektivitu. Ne všechny výsledky studií se nakonec reportují v odborných časopisech; je snazší publikovat ty, které jsou takzvaně statisticky významné, což dohromady literaturu zkresluje. To pak může mít velký vliv třeba na to, jak se daný lék zdá efektivní, nebo jakou hospodářskou politiku budete implementovat na základě výzkumu. Kvalitní syntéza výzkumu, která bere v úvahu kontext studií a publikační selektivitu, je klíčová pro kvalitní rozhodování založené na vědecké evidenci.
Jaké oblasti ekonomie vás v současnosti přednostně zajímají?
Vzhledem k tomu, že jsem začínala v energetice, nejprve jsem pracovala na meta-analýzách, které se zabývaly citlivostí poptávky po různých energetických produktech na jejich cenu.
V Berkeley jsme poprvé řešili environmentální témata, společenské náklady emisí uhlíku. Emise je negativní produkt lidské činnosti, který ale není na trhu ohodnocen, je to takzvaná externalita. Aby tomu firmy přizpůsobily svou činnost, první ekonomickou volbou je uvalit na ně uhlíkovou daň. Abychom věděli, jak velkou daň máme stanovit, potřebujeme vědět, jaký náklad vypouštění emisí má, jak moc poškozuje přírodu a lidskou společnost – a tomu se říká společenské náklady uhlíku. Na to jsme dělali meta-analýzu právě v Berkeley. Profesor Nordhaus dostal před lety za tento typ výzkumu Nobelovu cenu. V současnosti se nejvíc zaměřuji právě na vývoj nových a lepších technik pro meta-analýzu.
Jakého vědeckého výsledku si nejvíc ceníte?
Největší radost mi vždy udělá to, když naši práci, kterou publikujeme, pak někdo používá v praxi. Náš výzkum používaly Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. S výsledky našeho výzkumu pracovaly Evropský parlament, Evropská komise i americký Kongres. Člověka potěší, když vidí, že to, co dělá k něčemu skutečně je, když vaši práci používá třeba nositel Nobelovy ceny, v našem případě takový Sargent a Stiglitz.
To je hezká pozvánka ke studiu ekonomie…
O ekonomii se dříve říkalo, že je to pochmurná věda. Ale já mám ze svých kolegů a studentů přesně opačný pocit. Studují ekonomickou historii a na ní vidí, jak úžasně se zlepšila životní úroveň lidí, i když z médií možná můžete nabýt opačného dojmu. O katastrofách a problémech si v novinách něco přečtete každý den, ale o tom, kolik stamilionů lidí se za posledních třicet let vymanilo ze spárů chudoby, se z denních zpráv nedozvíte.
Od průmyslové revoluce se životní úroveň v Čechách zvedla třicetinásobně. Jsme bohatší, zdravější, žijeme v bezpečnějším světě, máme více volného času, méně pracujeme, máme více lesů. To jsou měřitelná fakta, která jsou pravdivá a díky kterým můžeme říct, že k pokroku skutečně dochází. A z toho plyne optimismus, který ekonomové sdílí. Výzvy v oblasti životního prostředí a změny klimatu mají jasná technická řešení. Je důležité si uvědomit, že přes dílčí problémy celkově žijeme v krásném světě plném příležitostí, což bychom měli zdůrazňovat našim dětem.
| prof. Zuzana Havránková, Ph. D. |
| Absolvovala ekonomii na Fakultě sociálních věd UK. Věnuje se tématům spojeným s mezinárodním obchodem, trhem práce, energetickou ekonomií a meta-analýzou. Po absolvování doktorského studia na UK vycestovala jako výzkumnice v roce 2014 na University of California, Berkeley (USA). Po návratu působila jako hostující výzkumnice v České národní bance. Začala také působit na Institutu ekonomických studií FSV UK. V roce 2018 získala docenturu, letos profesuru. V roce 2010 ji Světová banka ocenila medailí za výzkum a vývoj, v roce 2018 získala Cenu Kateřiny Šmídkové udělovanou Českou společností nejlepším českým ženám ekonomkám. Vyznamenaly ji také ministerstvo školství nebo Česká i Slovenská národní banka. Působí jako editorka Journal of Economic Surveys odpovědná za meta-analýzu. Podle databáze RePEc patří mezi 100 nejvlivnějších ekonomek na světě. Letos se stala affiliate výzkumnicí centra METRICS při Stanford University (USA); tři měsíce strávila na University of Canterbury na Novém Zélandu. Se svým manželem vychovává čtyři děti. Je členkou Rady pro rovné příležitosti UK. |
