Respekt, zkušenosti, vizi, schopnost naslouchat, být vybaven politickou a diplomatickou obratností, oplývat otevřeností a citlivostí, mít tah na bránu, odvahu a manažerské a organizační schopnosti. Za klíčové považuje výše uvedené vlastnosti ChatGPT, tedy pokud se ho zeptáte: Co zásadního by měl umět rektor/rektorka Univerzity Karlovy?
A právě kombinaci hluboké odbornosti, lidské zralosti a strategického uvažování bude u kandidátek a kandidátů na post hlavy nejstarší české univerzity dne 31. října 2025 posuzovat Akademický senát UK (rektorská volba byla vyhlášena letos 25. dubna, lhůta pro podávání návrhů na kandidaturu pak 1. října, představování kandidátů je v plánu 24. října, volba o týden později. Rektor/rektorka se ujme své funkce 1. února 2026 – pozn. red.).
Do minulosti a zpět
| Přehled všech rektorů zde |
Rektor = nejvyšší představitel učitelů a studentů, hlava akademické samosprávy. Od středověkého počátku až do novověku (v českých zemích ohraničen nástupem Habsburků, r. 1526) plnil spíše reprezentativní a čestnou funkci, přičemž se jím stával některý z mistrů – termín profesor se tehdy ještě nepoužíval – tamního akademického sboru, posléze také studentů (v roce 1366 je doložen jako rektor student práv Jindřich z Etwatu). V běhu dějin se zkrátka úřad pražského rektora výrazně vyvíjel…
Věděli jste, že… zajímavosti napříč staletími:
► První psaná pravidla pro volbu rektora přinesly tzv. Ordinationes Arnesti (1360) (viz foto výše), nařízení/první statuta, vydaná kancléřem univerzity, Arnoštem z Pardubic.
► Někdy, jako při volbě Jana Husa rektorem (1409), se rektorský úřad stával „politikem“: po Dekretu kutnohorském se pražským rektorem mohl stát jen člen českého univerzitního národa, jenž si získal důvěru českého krále.
► Od časů vlády Jiřího z Poděbrad (od 1458) až do bitvy na Bílé hoře (1620) mohl být rektorem univerzity pouze kališník, stoupenec či příslušník husitského hnutí.
► Rektor býval původně volen na jeden akademický rok, od roku 1384 na jeden semestr, k ročnímu rektorátu se univerzita vrátila v prvé polovině 15. století, kdy v době husitství poklesl počet možných kandidátů.
► V letech 1638–1654 nebyl rektorský úřad obsazen a císař Ferdinand III. řídil univerzitu skrze úředníka – protektora. Od přijetí univerzity mezi zemské stavy císařem Leopoldem II. (1791) vznikl předpoklad účasti rektora na zemském sněmu. K jeho účasti poprvé došlo až v roce 1845.
► Statuta středověké univerzity předepisovala: rektorem musí být neženatý klerik nižšího svěcení, jenž dosáhl 25 let, řádného původu z manželského lože a zachovalých mravů.
► Rektor se od ostatních členů akademické obce vždy odlišoval oděvem s jasnou symbolikou barev: kardinálská červeň upomínala na vysoký církevní úřad, hermelín připodobňoval rektorovo postavení k panovníkovi.
► Karolinum, sídlo pražského rektora, bylo nejen centrem celé univerzity, ale stávalo zde i univerzitní vězení (karcer) a místnosti úřadu pedela, notáře a kvestora a dalších článků univerzitní samosprávy.
Významné osobnosti na pozici rektora:
► Jindřich z Etwatu neboli z Prenzlau – se nepřímou volbou stal prvním historicky doloženým rektorem pražské univerzity (1366), tehdy byl studentem práv. A první doloženou volbou rektora, tehdy v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, byla volba jeho nástupce Jindřicha z Nanexen neboli z Embecku (1366).
► Mistr Jan Hus (Johannes Hus) (1370–1415) – absolvent artistické (filozofické) fakulty, kde získal titul mistra svobodných umění, na teologické fakultě získal titul bakaláře. Rektorem zvolen v roce 1409, funkci považoval spíše za „břímě“, což naznačil ve své úvodní slavnostní řeči: „Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených.“. Pražská univerzita mu zůstala věrná i ve chvílích nejtěžších: poskytla mu útočiště v boji za reformu církve, zaručila se za jeho pravověrnost před papežskou stolicí, bránila ho i po kostnickém odsouzení. (Foto vpravo: Jan Hus – Liber decanorum)
► Mistr Křišťan z Prachatic (Christianus de Prachaticz) (1368–1439) – astronom, lékař a matematik, autor spisu popisujícího stavbu přístroje na měření vzdálenosti hvězd: astrolábu; autor lékařských knih, herbáře a matematických učebnic. Měl dvojí kariéru: církevní (byl kanovníkem u Všech svatých na Pražském hradě) i univerzitní (byl děkanem artistické fakulty a opakovaně i rektorem univerzity). Je považován za Husova učitele, dobrodince, spolupracovníka a následovníka. Podlehl nákaze moru při velké epidemii v Praze.
► Václav Koranda mladší z Nové Plzně (1425?–1519) – mistr svobodných umění. Byl členem poselstva krále Jiřího, které mělo v Římě složit papeži hold českého krále a požádat o papežské stvrzení kompaktát (dohody mezi Českým královstvím a katolickou církví; papež Pius II. je odmítl). Byl velmi činorodý literát, psal též o činnosti univerzity i ultrakvistické církve. Rektorem se stal opakovaně, naposled (v r. 1513) ve věku více než 90 let!
► Martin Bacháček z Nauměřic (1539–1612) – matematik a astronom, významná osobnost utrakvistické církve. Funkci rektora zastával celkem čtrnáctkrát! V Karolinu si vybudoval vlastní observatoř, kde s Janem Keplerem pozoroval hvězdy. Byl prý pohostinný i štědrý, pečoval o studenty i kolej, rád hojně popíjel víno a pak se často škorpil s přáteli.
► Mistr Jan Jessenius (1566–1621) – lékař, politik, filozof a jeden z posledních předbělohorských rektorů pražské univerzity. Patří mezi představitele vrcholně renesanční univerzitní medicíny, přestože v Praze působil v době, kdy na Karlově učení déle než 150 let nefungovala lékařská fakulta. Proslulou se stala veřejná pitva, kterou provedl v červnu 1600 na půdě Rečkovy koleje. Jeho akademická dráha i zájem o politické dění jej roku 1617 vynesly do funkce rektora, stal se diplomatem ve službách českého stavovského direktoria. Univerzitě vedené Jesseniem český král a císař Ferdinand II. vyčítal okázalý hold nově zvolenému nekatolickému králi Friedrichu Falckému. „Bezbožného anatoma, který čtvrtí lidi“ nechal císař popravit spolu s 26 českými pány na Staroměstském náměstí, za rebelii a urážku majestátu.
(Foto vlevo: Jesenius Theatrum Europaeum)
► Jan Marcus Marci (Jan Marek Marci/Markův z Kronlandu) (1595–1667) – lékař, fyzik a matematik, jeden z největších barokních polyhistorů. Vedle profesorské práce na lékařské fakultě úspěšně provozoval lékařskou praxi, pečoval též o zdraví příslušníků Tovaryšstva Ježíšova z klementinské koleje. Byl uznávaných učencem, psal o příčinách epilepsie, zabýval se mechanikou a optikou, zavedl k nám tzv. Harveyův objev krevního oběhu. Za zásluhy, které prokázal při obležení pražských měst Švédy (1648) byl císařem Ferdinandem III. povýšen do vladyckého stavu s predikátem z Kronlandu a byl mu udělen erb vyjadřující jeho vědecké zájmy (duhový oblouk jako narážka na jeho studie o lomu a rozkladu světla).
► Jan František Löw z Erlsfeldu (1648–1725) – absolvoval studia na lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity, studoval i právnickou fakultu. Vydobyl si významné postavení jako léčitel příslušníků vyšších společenských tříd. Jeho odborné dílo stojí v českém kontextu na počátku vývoje specializovaných oborů: pediatrie, soudního lékařství, balneologie, chemie či porodnictví. Opakovaně byl děkanem lékařské fakulty a čtyřikrát rektorem. Dodnes je možné v Malé aule Karolina spatřit jednak obraz sv. Kosmy a Damiána, patronů medicíny, od malíře Jana Jiřího Heinsche, a také jeden z nejstarších portrétů profesorů pražské univerzity, rektora Löwa. V roce 1721 se mu dostalo cti prozkoumat ostatky Jana Nepomuckého při přípravách kanonizace.
(Foto vlevo: obraz Jana Františka Löwa z Erlsfeldu v Malé aule Karolina)
► Jan Václav Xaver Neumann z Pucholze (1671–1743) – profesor práv a advokát. Jeden z nejvýznamnějších rektorů 18. století, nejlepších a nejbohatších právníků své doby. Zasazoval se o reformy právnických studií. Do obecného povědomí vstoupil jeho spor s F. A. Šporkem, zakladatelem špitálu v Kuksu, o neproplacenou směnku na 5 000 zlatých, kterou Špork vystavil za budoucí poskytnuté právní služby (Špork prohrál). Pětkrát byl zvolen rektorem. Angažoval se při formování akademické legie vystupující na obranu habsburských práv proti „neřádnému“ králi Bavorovi (Karlu VII. Bavorskému).
► Karel Rafael Ungar (1744–1807) – knihovník, historik a editor starých rukopisných textů. Stál za zbudováním veřejné univerzitní knihovny v Klementinu. Patřil mezi přední členy Královské české společnosti nauk, která se tehdy scházela v Karolinu, v nynějším Vlasteneckém sále. Je považovaný za zakladatele české novodobé knihopisné vědy. Zasadil se o obnovení akademických privilegií císařem Leopoldem II.
► Julius Vincenz von Krombholz (Vincenc Antonín František) (1782–1843) – šlechtic, lékař a vyhledávaný praktický lékař, chirurg, přírodovědec, botanik a mykolog. Vynikal neúnavnou filantropickou činností. Za vědeckou i lidumilnou činnost se mu dostalo řady poct. Jeho mumifikované srdce je dodnes uloženo na I. interní klinice 1. LF UK a VFN jako vzácná památka.
► Václav Vladivoj Tomek (Wáclaw Wladiwoj) (1818–1905) – přední historik generace nastupující po Františku Palackém opovrhoval novým pravopisem. Byl absolvent právnické fakulty a stal se soukromým učitelem v rodině Františka Palackého. Jeho životním dílem byl dvanáctidílný Dějepis města Prahy, jenž vycházel (od roku 1855) bezmála padesát let. Působil jako pedagog na Karlo-Ferdinandově univerzitě, po rozdělení na německou a českou univerzitu (1882) se stal prvním rektorem té české. O jeho postu rozhodl los. Podruhé byl rektorem v letech 1885-1886.
  Vlevo: Staré rektorské žezlo. Vpravo: Rektorské žezlo nyní používané. |
► Antonín Randa (Antonín rytíř Randa) (1834–1914) – profesor práva občanského, obchodního a směnečného s vyučovacím jazykem češtinou na Právnické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy v Praze, zakladatel moderní české civilistiky. Vychoval generaci českých právníků. Jeho zásluhou se právnická fakulta stala dvojjazyčnou. Vedl jednání s pražským arcibiskupem o získání souhlasu k osamostatnění české teologické fakulty, staral se o mezinárodní kontakty univerzity.
► Ernst Mach (1838–1916) – byl znám především jako fyzik, věnoval se výzkumu zrakového a sluchového vnímání. Je po něm pojmenováno tzv. Machovo číslo (poměr rychlosti tělesa ku rychlosti zvuku). Proslulosti dosáhl především prací Die Mechanik in ihrer Entwicklung (Mechanika ve svém vývoji), označované za zlom ve vývoji fyziky 19. století. Byl jedním z významných činitelů, kteří se vyslovovali k možnému rozdělení univerzity, obhajoval vznik samostatné univerzity české, a to v době, kdy byl poprvé zvolen rektorem (pro akademický rok 1879/80).
► Leopold Heyrovský (1852–1924) – právník, profesor římského práva, zakladatel české romanistiky a otec prvního českého nositele Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského. Po rozdělení univerzity (1882) se stal prvním profesorem římského práva na české právnické fakultě. Snažil se pomáhat studentům, byl členem kuratoria Hlávkovy koleje, předsedou spolku Mensa akademická a kurátorem nadace starající se o stravování nemajetných studentů.
► František Mareš (1857–1942) – vědec, fyziolog, filozof a politik. Mezinárodně uznávaný metodik a experimentátor je autor první české učebnice fyziologie a první všeobecné fyziologie vůbec: Fysiologie I-IV (1906-1929). Třikrát se stal děkanem lékařské fakulty, dvakrát byl rektorem univerzity (1913/14 a 1920/21). Usiloval o obhajobu Rukopisů zelenohorského a královédvorského. Byl spoluzakladatelem a předsedou Národní fronty inklinující k fašismu, a rovněž čestným předsedou prvorepublikové Vlajky. Jeho přírodovědecké dílo dodnes zasluhuje ocenění.
► Bohumil Němec (1873–1966) – absolvent přírodních věd na FF UK, vynikající botanik a zakladatel oboru anatomie a fyziologie rostlin, který se zasadil o vyčlenění Přírodovědecké fakulty z Filozofické. Poznatky z botaniky dokázal poutavě sdělovat veřejnosti na stránkách časopisů Živa a Vesmír, vychoval několik generací botaniků. Je autorem řady vědeckých a vědeckopopulárních prací i učebnic. Angažoval se i v politice; jakožto přítel Aloise Rašína působil v Národně demokratické straně. Ve vědě se prý cítil jistěji než v politice.
(Foto níže: Akademický rok 1921/22: rektor: Bohumil Němec, děkani zleva: Matěj Pešina (LF), Jindřich Matiegka (PřF), Josef Vajs (TF), Václav Tille (FF), Vilém Funk (PF))
► Bedřich Hrozný (1879–1952) – absolvent filozofie na vídeňské univerzitě, klínopisec, věnoval se jazykům a dějinám starověkého Východu. Rozluštil chetitský jazyk, byl jmenován ordinářem klínopisného bádání a dějin starého Orientu na UK. Coby rektor vedl svízelná jednání s okupanty (po 17. listopadu 1939) při předávání univerzitního majetku: když němečtí vojáci vstoupili do atria Právnické fakulty UK, postavou vysoký Hrozný stál rozkročen na schodech a zařval: „Ven darebáci! Toto je akademická půda.“
► Karel Engliš (1880–1961) – ekonom, tvůrce teleologické hospodářské teorie, několikanásobný prvorepublikový ministr financí. Absolvent právnické fakulty, poslanec Národního shromáždění a spoluzakladatel brněnské Masarykovy univerzity (1919), stal se jejím prvním rektorem. Byl vědcem světového jména, autor první samostatné české národohospodářské nauky a více než padesáti vědeckých pojednání. Po uzavření Mnichovské dohody inicioval převoz ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic, které měly připadnout Německu, do Prahy.
(Foto níže: Inaugurace rektora prof. dr. Karla Engliše dne 9. 12. 1947)
► Jan Bělehrádek (1896–1980) – doktor medicíny na lékařské fakultě UK se zájmem o biologii. Za okupace vězněn v Terezíně. Prosadil konání řádných akademických voleb, v prvních poválečných měsících čelil plánům na sloučení univerzity s technikou. Nesouhlasil se zřizováním farmaceutických fakult na českých univerzitách, byl názoru, že krok povede „k nebezpečí fušování v lékařství“, zasloužil se o ustavení poboček lékařské fakulty v Plzni a Hradci Králové. Jeho posledním bydlištěm se stal Londýn, kam odešel po únorovém převratu 1948.
(Foto níže: Audience všech rektorů vysokých škol u prezidenta Dr. Edvarda Beneše – na fotografiie dne 16. 11. 1945 – prezident Edvard Beneš a rektor Jan Bělehrádek)
Rektoři a rektorka zvolení po listopadu 1989:
► Radim Palouš (1924-2015) – filozof, pedagog a komeniolog, první polistopadový rektor UK. Zasloužil se o obnovu autonomie univerzity, posílení demokracie a návrat svobodného myšlení do výuky. Byl autoritou v přechodu mezi totalitou a demokracií.
(Foto vpravo: Radim Palouš)
► Karel Malý (1930) – profesor právních dějin, specializující se na české a československé právní dějiny, zejména pak na dobu předbělohorskou. Na Právnické fakultě UK v minulosti vedl Ústav právních dějin. Zasadil se o rozvoj mezinárodní spolupráce (Erasmus).
► Ivan Wilhelm (1942) – profesor jaderné fyziky a vysokoškolský pedagog. Stal se prvním předsedou Akademického senátu UK (1990), stál též v čele České konference rektorů. Za zásluhy ve vědě a vzdělání obdržel řadu prestižních ocenění. Během působení na MŠMT ČR se podílel na reformě vysokého školství.
► Václav Hampl (1962) – vědec-fyziolog a pedagog. Vědecky působil v USA a Kanadě, akademicky v řadě tuzemských i zahraničních institucích. Je považován za reformátora a reprezentanta evropské integrace univerzit. Posílil mezinárodní profil UK.
Během jeho rektorského působení se začal stavět Biocev ve Vestci u Prahy, MEPHARED v Hradci Králové, UniMeC v Plzni či Budova teoretických ústavů („Žížala“) 2. LF UK.
(Foto vlevo: Historik Adam Michnik doktorem honoris causa, dne 13. listopadu 2009 – na fotce rektor Hampl; Václav Havel)
► Tomáš Zima (1966) – lékař-biochemik, pedagog, s vědeckým působením na Ústavu lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky 1. LF UK a VFN. Byl rovněž předseda České konference rektorů. Usiloval o větší financování vědy, podpoře mladých vědců, o upevnění pozice špičkových výzkumných center a o zapojení UK do mezinárodních grantových programů.
► Milena Králíčková (1972) – lékařka-gynekoložka, pedagožka, profesorka histologie a embryologie. Svou výzkumnou dráhu spojila s Ústavem histologie a embryologie LFP UK. Stala se první ženou na pozici rektora, je předsedkyní České konference rektorů. Podporuje bezpečné prostředí na UK a zasazuje se o zapojení UK do mezinárodních výzkumných a vzdělávacích sítí.
Poznámka: Text vznikl ve spolupráci s Archivem UK.
4, 3, 2, 1 rok
V současnosti, v souladu s účinností zákona o vysokých školách (platný od 1. 1. 1999) je funkční období rektora stanoveno na čtyři roky. Přičemž rektora/rektorku vysoké školy jmenuje prezident republiky na návrh příslušného akademického senátu. Zvolení je možné opakovat, ovšem nejvýše dvakrát po sobě (což stanovují vnitřní předpisy jednotlivých univerzit).
Jak tomu bývalo na UK? Funkční období dva až tři roky míval rektor v období tzv. transformace, v letech 1990-1998. Po obnově akademické samosprávy (v listopadu 1989) rektora volila nejprve Akademická rada UK (v lednu 1990, rektorem se stal Radim Palouš) a po změně názvu (v březnu 1990) až po současnost Akademický senát UK (poprvé volil v lednu 1994, rektorem se stal Karel Malý), přičemž univerzita si sama, v rámci svého statutu určovala délku mandátu.
Před rokem 1999 neexistovala jednotná právní úprava: Po naprostou většinu období 1948-1989 rektor – jmenovaný nejprve ministerstvem, později přímo vládou – měl funkční období tří až pětileté, přičemž u kandidáta sehrála podstatnou roli důvěra stranických struktur.
Roční funkční období, často bez možnosti opakování v následujícím roce, je charakteristické pro období druhé poloviny 19. století až do roku 1939. Tehdy byl rektor volen akademickým senátem, a šlo veskrze o funkci čestnou, kterou v pravidelném sledu vykonávali zástupci jednotlivých fakult.
Volba zrcadlem doby
V průřezu dějinami UK se proměnil nejen způsob volby, délka mandátu, ale i to, co se od rektora očekávalo. Ne nepodstatnou roli sehrála duchovní autorita, v některých obdobích politická loajalita a dnes demokratická zodpovědnost.
Po roce 1989 se volba rektora znovu stala aktem univerzitní autonomie, jak tomu bylo ve středověku, nyní tedy ukotveným vysokoškolským zákonem. V určitých obdobích byl rektor mužem moci – určen církví, státem nebo stranou. Dnes je rektor mužem či ženou důvěry – volen univerzitou, ovšem pod tlakem mnoha vnějších i vnitřních očekávání. Finanční a mocenské hledisko zůstává, ale není tak viditelné, dnes jde o granty, prestiž, sítě, lobby…
A co na to všechno ChatGPT? Pro něj je volba rektora zrcadlem doby: „Způsob, jakým si Univerzita Karlova vybírá svého rektora, je vždy obrazem větších společenských struktur. Nároky na rektora se mění, ale důležitost volby zůstává.“
