Poušť plná života. Šmíd za plazy vyráží do Saúdské Arábie

Pro většinu lidí je poušť symbolem smrti. Herpetolog Jiří Šmíd z Přírodovědecké fakulty UK v ní ale hledá život. Specializuje se na plazy, kterým nehostinné podmínky horkých kamenných nebo písečných pustin skvěle vyhovují. Za výzkumný projekt zaměřený na populační dynamiku plazů Arabského poloostrova získal 30. září Cenu předsedy Grantové agentury ČR.

Jaké výsledky přinesl vyznamenaný projekt, kterému jste se poslední tři roky se svým týmem věnoval?

Zaměřili jsme se na šupinaté plazy Arabského poloostrova, kteří jsou dominantní složkou obratlovců v těchto končinách. Většina lidí si představí poušť jako nehostinné místo, kde život strádá. My jsme se ale podívali na to, jestli tomu tak skutečně je. V porovnání s ostatními skupinami živočichů je plazů v pouštích hodně a dosahují zde relativně vysoké druhové diverzity. Plazům vysoké teploty potíže nečiní, kvůli horku je tam navíc málo predátorů.

Zabývali jsme se tím, jak se společenstvo utvářelo v čase, jak vznikají komunity na úrovni vyšších nebo hlubších evolučních linií, jak a odkud druhy přicházely a zda jsou nějaká místa, kde druhy vznikají nebo naopak zanikají.

Dnes je na Arabském poloostrově poušť, tak tomu ale nebylo vždy. Je to velmi dynamické prostředí. Když do Evropy nebo do severní Ameriky přicházely doby ledové a pokrývaly kontinenty ledovce, globální klimatické změny postihly i oblasti, které zajímají nás. Tam, kde jsou dnes obrovské písečné duny, byly v dobách klimatických výkyvů zelené oázy, rostly tam palmy a rákos, byla tam jezera, žili tam hroši, žirafy nebo buvoli, což dokládají fosilní nálezy. Z nich víme, že před deseti tisíci lety místní společenstvo vypadalo úplně jinak než dnes.

Víme také, že se období pouští a období většího vlhka střídala. Zajímalo nás, jak na pulzovaní ekosystému odpovídala plazí společenstva. Vybrali jsme si konkrétní skupiny široce rozšířených druhů, aby dostatečně reprezentovaly pokrytí pouště, a sledovali jsme v čase, jak reagovaly na změny klimatu. Analyzovali jsme genetická data. Zjišťovali jsme příbuznost populací, jak dlouho v místě jejich rozšíření žijí, odkud přišly, jestli vznikly relativně nedávno, třeba až po klimatickém výkyvu, nebo naopak jestli na místě existují delší dobu.

Zároveň analyzujeme klimatická data a data o rozšíření vybraných druhů. Pomocí kombinace těchto přístupů jsme zjistili, jak organismy na změny odpovídaly. Takovým ultimátním poznatkem projektu je to, že druhy, které dnes tyto pouště obývají, v nich přežívaly i během klimatických oscilací, ale jejich rozšíření se omezovalo na „kapsy“ s vhodným mikroklima. Pro ně to nebyly oázy s jezery, buvoly a hrochy, ale zůstaly v pouštích, odkud se poté s expanzí pouště opět rozšířily.

Kobra arabská

Přináší váš výzkum i odpovědi na to, co se bude se stávajícími plazími populacemi dít do budoucna vzhledem k predikcím vývoje klimatu?

Nedívali jsme se do budoucnosti, ale možná se na toto téma také zaměříme. Studie opakovaně prokazují, že pouštní ekosystém je velmi náchylný ke globálním změnám klimatu. Ve střední Evropě je klima udržované vegetací, která udrží teplotu víceméně ve stejné hladině nebo její růst zpomalí, na rozdíl od pouští, kde není vegetace a kde jsou pak extrémy vyšší. Určitě by jedním z možných výzkumných záměrů mohlo být to, jak bude fauna ovlivněná změnou klimatu. Pokud budeme věřit predikcím, tak se dá namodelovat, co druhy budou dělat, kam se budou šířit, jestli jim klima pořád bude vyhovovat, nebo jestli už bude za hranicí jejich fyziologických možností a neumožní jim přežít.

Zabýváte se především plazy, kteří žijí na Arabském poloostrově a na Sahaře. Čím si vás jako herpetologa získaly právě tyto regiony?

Jako magisterský student jsem se zabýval íránskými ještěrkami. Když jsem poprvé vyjel do terénu, abych viděl, jak pouštní ekosystém vypadá, uvědomil jsem si, že mě to opravdu baví a chci se tam vracet.

Postupně jsme se posunuli spíš na Arabský poloostrov a do severní Afriky, ale pořád to byly pouště. Fascinují mě pro svou zdánlivou jednoduchost, nejsou v nich složité ekologické vazby, přehršle organismů, které by mezi sebou interagovaly. Je to ideální pro terénní výzkum. To je úplně něco jiného než tropický prales nebo český ekosystém. Často si říkám, jestli to vlastně není lenost, co mě tam vede (smích). Když v poušti hledáte nějaké zvíře a uvidíte jeden keřík, s největší pravděpodobností tam někde poblíž bude i to zvíře, protože tam má stravu, úkryt a pravděpodobně i vodu. Je to takové přehledné a jednoduché (smích).

Výzkum provádíte v oblastech, které nejsou z různých důvodů snadno dostupné. Jak se plánuje terénní práce v takových místech?

Nejvíce dnes pracujeme v Saúdské Arábii. Když jsme tam s výzkumem začínali, byla jako stát pro nás zcela uzavřená. Museli jsme složitě žádat o víza, sehnat si zvací stranu, nás musela oficiálně vyslat univerzita, až na základě toho nás do země vpustili na třítýdenní terénní výzkum. Tento složitý proces už je ale passé několik let. Stejně si ale musíte ohlídat, koho máte v týmu a jestli všichni členové mají dnes stejně snadný přístup do Saúdské Arábie jako občané ČR.

Jinak je to už ale snadné. Přistanete, na letišti si půjčíte auta a vyrazíte tam, kam potřebujete. Díky rychlé výstavbě dnes už začínají být dostupné i odlehlejší a nehostinnější oblasti.

Za ty roky už máme v různých státech Arabského poloostrova vybudované kontakty, a to jak na úrovni místních vládních organizací, tak univerzit, což je důležité, protože nám pomáhají se sběrem materiálu, i když nejsme v místě. Vzorky nám průběžně posílají do České republiky, kde je můžeme analyzovat. Pro místní vědce je to výhodné proto, že tady můžeme materiál zpracovat metodou, která je v jejich zemích nedostupná. Například situace v Jemenu je velmi žalostná. Ač tam univerzity a výzkum na nich v nějaké míře stále běží, jejich možnosti rozhodně nejsou na úrovni našich.

Agamky druhu Phrynocephalus arabicus. Ve vhodných podmínkách mohou některé druhy plazů dosahovat vysokých populačních hustot.

Na plazy líčíte v poušti pasti, nebo jak je chytáte?

Záleží na tom, do jakého typu prostředí člověk jede, není poušť jako poušť. Někdy jsou to vyprahlé hromady kamení, kde nemá cenu líčit pasti, tam člověk musí aktivně chodit a hledat. Klima je tam ale pro člověka snesitelnější. V písečných pouštích je ve dne většina zvířat schovaných kvůli velkému teplu, vylézají v noci nebo brzy ráno. Proto se tam spíše líčí pasti.

Jak taková past na ještěrku nebo hada vypadá?

Postavíte asi 30 metrů dlouhou a půl metru vysokou bariéru z pevného plastu, podél které v pravidelných intervalech zahrabete do země kyblíky. Když ještěrka nebo had na překážku narazí, nemůže ji přelézt, protože to klouže, proto se vydá podél bariéry, až spadne do kyblíku. Nacházíme tam pak různé živočichy, vedle ještěrek a hadů tam často padají brouci nebo štíři.

Na hady se používají také takové pletivové klece, které se podobají vrším na ryby. Had vleze dovnitř, ale vchod je vyvýšený. Jak tam jednou vleze, už nedokáže najít cestu ven. Pasti pak musíte často kontrolovat, aby tam živočichové neuhynuli. Proto je nelíčíme, pokud chceme objet větší oblasti. Nestihli bychom se k nim včas vracet.

Naši práci zásadně ovlivňuje počasí. Přes den, mezi desátou až čtvrtou, neuděláte venku nic. Asi před dvěma lety jsme byli v Saúdské Arábii v červenci, a to už bylo místy opravdu nesnesitelné vedro. Nejvyšší teplotu jsme tam zaznamenali 49 stupňů Celsia! To se vám z klimatizovaných prostor vážně nechce. Jezdili jsme autem, vždy jsme někde udělali rychlou zastávku v terénu a pak hned zase utíkali zpátky do auta.

Jak v takových extrémních podmínkách uchováváte nasbírané vzorky, aby se neznehodnotily ještě dřív, než s nimi doletíte zpět do České republiky?

To je výzva. Zvlášť zpočátku našich výzkumů jsme s tím docela bojovali. Vzorky (tkáň, stěry) sbíráme do ethanolu, který můžeme legálně jako výzkumníci mít, i když je to muslimský stát. Vysoké teploty tomu ale nedělají dobře. DNA degraduje, když vzorek necháte dlouho na sluníčku nebo ve vysokých teplotách. Při naší první cestě jsme vzorky vozili tři týdny v autě, když jsme se pak vrátili, zjistili jsme, že jsou z velké části nepoužitelné. Zkoušeli jsme pak na uchovávání používat i jiná média, o kterých výrobci tvrdili, že odolají i vysokým teplotám, ale to také nefungovalo. Postupně jsme přišli na několik způsobů, jak na to. Buď máme nějakou pevnou základnu, kam se během dne vracíme, abychom vzorky uložili do mrazáku, nebo s sebou vozíme piknikový chladicí box na uchovávání potravin, naplníme ho ledem a vzorky ukládáme tam. Výhodou je, že drcený led v těchto oblastech koupíte úplně všude, v jakémkoliv minimarketu nebo na benzinové pumpě.

K práci herpetologa patří i manipulace s jedovatými plazy. Máte na to nějaký speciální výcvik?

Jak s nimi zacházet se naučíte postupně, nejdřív na druzích, které nejsou nebezpečné. Musíte se také naučit odebírat vzorky, což není úplně snadná procedura. Třeba zmije se může jevit jako že jen tak leží a nic nedělá, zaútočit ale dokáže během zlomku vteřiny, ani si nestihnete všimnout, co vás kouslo. Když vidím jedovatého hada, na kterého nemusím sahat, tak ho raději nechám být.

Používáme vybavení na chytání nebezpečných hadů, především jsou to speciální rukavice, které hadi neprokousnou, a to ani ti, kteří mají jedové zuby dlouhé několik centimetrů. Máme také takové plastové tuby, do které strčíte hadovi hlavu, had se pak nemůže otočit a ohrozit vás. Se zbytkem těla se dá následně pracovat.

Už vás někdy nějaký had uštknul?

Ne.

Na fakultu už jste nastupoval s tím, že byste se chtěl věnovat plazům?

Vůbec ne. Vždy jsem měl zájem o přírodu a o zvířata. Rodičům jsem domů nosil jako dítě všelijakou havěť, ale na hady a ještěrky jsem nijak zvlášť zatížený nebyl. Plazi ke mně přišli až časem s tím, co se tady na fakultě zkoumalo. Mezi studenty mám spoustu akvaristů a teraristů, já ale nebyl ten případ.

A teď doma nějaké plazy chováte?

Dřív jsme toho měli doma se ženou v teráriích hodně. Žena také vystudovala zoologii a k přírodě má blízký vztah. Všechno jsme to museli krmit, každý den nebo ob den rosit. Měli jsme i různé obskurní druhy, které nám někdo dal, například indické stromové agamy lepoještěry nebo žabožravou užovku z Mexika, kterou jsme museli naučit žrát ryby. Pak jsme ale začali cestovat a jezdit do terénu, takže jsme je museli vždycky rozmístit po kamarádech, aby se nám o ně starali.

To asi musel být oříšek…

No právě (smích). Když jsme se i s terárii odstěhovali od rodičů a k jejich úlevě se nám už o to nemuseli starat, bylo složité pokaždé najít někoho, kdo by nám zvířata nakrmil. Tak jsme je postupně rozstěhovali po známých natrvalo. Pak se nám narodily děti a ty tak nějak nahradily ta chovaná zvířata (smích). Místo plazů máme teď doma psa a morče. Děti už ale začínají být větší a pomalu už taky chytají ještěrky a slepýše, tak si říkám, že bychom jim mohli zase pořídit nějakého mazlíčka do terária.

Varan pustinný.

Jaké výzkumné plány máte teď? Chcete dál rozvíjet váš právě dokončený projekt?

K mému velkému štěstí jsem hned po skončení projektu získal další grant GA ČR, díky kterému budeme moci navázat na to, s čím jsme teď skončili. Jenom z Arabského poloostrova expandujeme na Saharu. Zmapujeme tyto oblasti, potom se zaměříme také na centrální Asii a budeme se snažit najít odpověď na to, zda v těchto místech někde existují makroevoluční hotspoty, což jsou místa, kde je vysoká míra speciace, zároveň je tam ale fauna ohrožena. Pokud najdeme místa, kde existuje přímé riziko ohrožení – lidský tlak nebo klimatické změny, věřím, že díky kontaktům, které už v regionu máme, jsme schopní pomoci k jejich ochraně.