Studium fyzioterapie mi pomohlo i ve sportovní přípravě

Ačkoliv už máme podzim, zkusme si jej ještě trochu rozzářit typicky letním sportem. V plážovém volejbalu má Česko řadu talentovaných hráčů a hráček, a mnozí z nich jsou nebo byli studenti naší univerzity. Tak jako Kylie Neuschaeferová, absolventka Fyzioterapie na 2. lékařské fakultě UK, která nyní pokračuje ve studiu na FTVS UK. Jak zvládá kombinaci vrcholového sportu a studia na univerzitě?

Jak se obecně kombinuje vrcholový sport a studium na lékařské fakultě?

Věděla jsem od začátku, že to nebude jednoduché, ale samozřejmě se to zvládnout dá, pokud jste odhodlaný se tomu plně věnovat a něco tomu obětovat. Je to pak ale skutečně čistě o sportu a škole. Moc času na další věci vám už nezbude. Na druhou stranu bez podpory rodiny a kamarádů by se to zvládnout nedalo. Trenéři taky zohlednili, že studuji náročnou školu a vyšli mi vstříc s časy tréninků, takže jsme makali hlavně po večerech a případně to doháněli o víkendech.

S plážovým volejbalem mám výhodu v tom, že se naštěstí naše hlavní sezóna s akademickým rokem úplně nekryje a jde to tak do určité míry skloubit. Náročné byly však ty první turnaje v květnu a červnu, kdy jsem musela vždycky zvládat oboje, ale ve zbytku léta po zkouškách jsem se už mohla na sto procent věnovat sportu. Byla tam rozhodně těžší období, ale já si za touto kombinací stála a chtěla to dokončit. Vzdát něco z toho mi nikdy na mysl nepřišlo.

Jak byste tedy laikovi popsala svoji sezónu? Je tam hodně cestování?

Cestujeme v podstatě pořád. Určitě je rozdíl mezi tou top úrovní a tou, kde jsem se v minulých ročnících nacházela já. Pohybuji se totiž v současnosti na turnajích Futures, kde se nám daří sbírat úspěchy, ale ráda bych se posunula na úroveň Elite. Pokud chcete hrát o ty nejvyšší příčky a kvalifikovat se na olympiádu, tak musíte objíždět všechny turnaje a stává se z toho celoroční záležitost s výjimkou prosince a ledna.

Já si ten program zkrátila tak, abych se účastnila jen těch nejdůležitějších turnajů a soutěžila tedy jen od června do září. Škola a zisk akademického titulu byly pro mě prioritou. Teď mám možnost věnovat se volejbalu na vyšší úrovni, ale rozhodně bych se nevzdávala ani možnosti magisterského studia, i když je tam poměrně náročné přijímací řízení (rozhovor vznikal ještě před nástupem Kylie na magisterské studium na FTVS).

Ovlivnila výuka a přibývající znalosti váš sportovní trénink?

Nepochybně. Jako každý sportovec jsem se totiž potýkala s menšími zraněními a bolestmi pohybového aparátu. Postupně jsem tedy modifikovala svoji rozcvičku a začala klást stále větší důraz na spolupráci s fyzioterapeutkou v našem sportovním centru. Pochopila jsem, jak důležitá jsou kompenzační cvičení a že nesmím podceňovat ani závěrečné protažení. Velkou výhodou našeho studijního plánu bylo ostatně to, že už od prvního semestru jsme měli praktickou výuku, docházeli za pacienty a všechny metody jsme si tak postupně sami osvojovali.

Měli jste i praktické zkoušky?

Ano, dokonce i u státnic. Museli jsme prokázat, že dovedeme samostatně pracovat, vyšetřit pacienta a vypracovat plán léčby. Losovali jsme si tedy nejdříve oddělení a na mě vyšla Neurologická klinika. Potom jsme měli možnost projít si dokumentaci svého pacienta a přečíst si dosavadní výsledky z laboratoře atd. Následně jsme provedli vlastní vyšetření a potom pacienta prezentovali zkušební komisi, tak aby si dovedli představit, co ho trápí, a jak bychom ho léčili. Státnice byly tedy náročné, ale pro mě byla asi největším strašákem za celé studium zkouška z Obecné metodiky fyzioterapie, kde nás pan profesor Kolář sám zkoušel nejen z jednotlivých technik, ale i z vývoje dítěte a druhů dětské mozkové obrny.

Co se další specializace týče, tak vás to táhne směrem sportovní fyzioterapii?

Dalo by se to čekat (úsměv). Určitě jsem to měla v hlavě, když jsem se na fakultu hlásila, i v počátcích studia, ale postupně si mě získala právě práce s neurologickými pacienty, ve své bakalářské práci jsem se věnovala pacientům s míšní lézí. Lákala by mě tedy práce s parasportovci. V tuhle chvíli bych se ovšem ještě nechtěla úzce zaměřovat, ale spíše si dále prohloubit své znalosti v nějakém ambulantním zařízení, kde bych přišla do kontaktu s širokým spektrem diagnóz.

V plážovém volejbale je určitě výhodou, že máte spoluhráčku, na které můžete své znalosti uplatnit. Není o vás mezi hráčkami rvačka?

To říkáte hezky. Určitě se snažím spoluhráčce pomoci i tímto způsobem. Do teď jsme si spíš jen tak něco zkoušely, ale teď se už po státnicích asi nebudu mít na co vymlouvat (smích). Na druhou stranu o dvojicích rozhoduje náš reprezentační trenér na základě výkonnosti a dispozic, takže to není o tom, že by se teď na mě snad měla stát fronta.

Bavíme-li se ale vážně o výběru spoluhráčky, tak je to hlavně o povaze a o tom, abychom si sedly lidsky, protože spolu trávíme mnoho času, jsme spolu na cestách i na hotelových pokojích, takže tenhle faktor je nakonec asi nejdůležitější. Ostatně v plážovém volejbale není žádná střídačka, takže na vás leží celý zápas padesát procent zodpovědnosti a když nemáte svůj den, tak se není kam schovat. V Česku máme naštěstí spoustu kvalitních hráček, takže není těžké si vybrat. Některé holky to střídají, ale podle mě na tu nejvyšší úroveň je nutné být sehraný.

Vy jste ale hrála i se zahraničními spoluhráčkami…

Regulérní světovou tour hrajeme v českých párech, protože reprezentujeme zemi a společně bojujeme o body do světového žebříčku. Vy máte ale na mysli exhibiční turnaje, které probíhají odděleně a mají trochu jiný formát, protože jsou hodně cílené na diváky. Na takovém turnaji na Tenerife jsem se pak shodou okolností kvůli zraněním našich spoluhráček skutečně dala dohromady se Cinjou Tillmannovou z Německa, jednou ze světových špičkových hráček. To byla nejen skvělá zkušenost, ale zejména obrovský zážitek, protože jsem ji předtím znala pouze z televize a moc ji obdivuju.

V Česku máme stále v paměti legendární pár Kiki a Maki. Byly i třeba důvodem, proč jste se pro beachvolejbal rozhodla?

Určitě jsem je v dětství sledovala a inspirovaly mě. Ukázaly, že i Češky mohou konkurovat světovým velmocem. Jejich páté místo na OH v Londýně je stále velkým momentem našeho sportu. Shodou okolností je Kristýna Kolocová dokonce mojí manažerkou, a tak jsme spolu v úzkém kontaktu. Narodila jsem se však do volejbalové rodiny, takže bych se k tomu sportu dostala v každém případě. Rodiče si se mnou totiž pinkali už od malinka.

V dětství jsem pak začala hrát šestkový volejbal a z něho jsem přešla okolo šestnácti let na plážový volejbal, který mě více bavil, a navíc jsem v něm měla se svou výškou větší šanci se prosadit, protože je méně o výskoku a hrubé síle, ale více o taktizování a přechytračení soupeře. Pak se rozjel Projekt LA českého volejbalového svazu (projekt podporující reprezentanty s názvem Los Angeles 2028, jehož manažerkou je právě Kristýna Hoidarová Kolocová, pozn. red.), v ten moment se to zlomilo a já se začala sportu věnovat na opravdu vrcholové úrovni.

Vrátíme-li se k otázce studia, tak jak jste si vybrala 2. lékařskou fakultu?

Nejdříve bych měla asi zmínit, že jsem po maturitě na gymnáziu Opatov v Praze odletěla zkusit studovat do Ameriky, kde pro mě měli přichystané sportovní stipendium. Na Stetson University v Delandu jsem tam studovala biologii, chemii a psychologii, kousek od Orlanda na Floridě, kde žije i část mé rodiny a já sama jsem poloviční Američanka. Tam jsem úzce spolupracovala s fyzioterapeutkou v rámci našeho týmu a její práce mě dost zaujala.

Když jsem se tedy po roce rozhodla vrátit do Česka, tak už jsem si hledala školy s nabídkou studia fyzioterapie. Mojí prioritou bylo zůstat v Praze. Rozhodující nakonec bylo i to, že řada příbuzných mého přítele na 2. lékařské fakultě studovala, takže jsem o ní měla pozitivní reference. Svou roli určitě sehrál ale i pan profesor Kolář a jeho obrovské renomé. Nyní vnímám jako výhodu studovat fyzioterapii na lékařské fakultě, protože máte lepší přístup k pacientům a různým diagnózám. Ve FN Motol pak není nouze ani o velmi vzácné případy.

2. lékařská fakulta má pověst rodinné fakulty. Jaká byla atmosféra na fyzioterapii?

Fyzioterapeutů nás je v ročníků ještě méně než mediků na všeobecném lékařství. Na začátku nás bylo 29 a ke státnicím se dostalo třiadvacet, jelikož několik lidí odešlo nebo rozložilo ročník. V takovém menším počtu jsou vztahy ještě důležitější a my jsme měli štěstí na opravdu skvělou partu. Držíme při sobě, pomáháme si a v neposlední řadě jsme během studia měli i řadu společných akcí. Já se pochopitelně nemohla všech zúčastnit, ale spolužáci mi vždycky vyšli vstříc a pomohli mi se začlenit. Jsem jim za to vděčná o to víc, jelikož už na střední jsem měla kvůli sportu hodně absencí a nikdy jsem si takovou partu nevytvořila.

Příští olympijské hry budou až za tři roky, ale bude je pořádat USA, vaše druhá domovina. Myslíte už na to?

Jak říkáte, bude to v roce 2028 a já si obecně nerada kladu takové velké dlouhodobé cíle. Snažím se jít sezónu po sezóně. Vždy si uděláme se spoluhráčkou a naším realizačním týmem plán, čeho bychom chtěli dosáhnout, a pak si za tím jdeme. Lhala bych ovšem, pokud bych řekla, že to není můj sen a že to někde vzadu v hlavě nemám. Mám však před sebou ještě řadu dílčích cílů, které se snažím plnit a postupně se posouvat. Tím se řídím ve sportu i ve fyzioterapii.