Kuřík: Chrlit informace už nestačí. Věda na to musí jinak

Sociální antropologii se snaží sbližovat se světem umění, přírodních věd, dokumentaristiky i publicistiky. V současném zahlcení informacemi je podle něj třeba hledat nové cesty, jak dostávat výsledky vědeckého poznání k veřejnosti. Bob Kuřík z Fakulty humanitních studií UK se o to pokouší i v rámci svého projektu ResisTerra, se kterým uspěl v univerzitní vědecké soutěži Primus. Monografii, kterou píše, doplní ilustrace výtvarníka Jana Vytisky. Jeho studující zase připravili spolu se studentstvem DAMU divadelní představení, které vychází z výzkumů Kuříkova týmu.

Na FHS UK se věnujete sociální antropologii. Čím se zabývá tento obor?

Když si moderní vědy „porcovaly realitu“, sociální antropologii připadl s haitským antropologem Michel-Rolph Trouillotem řečeno tzv. savage slot – tehdejší terminologií „divoši“, tou dnešní původní obyvatelé. Jako každá věda, i antropologie, vedle osvícenské touhy vědět, vznikala v určitém politickém kontextu: koloniálním mocnostem starého kontinentu i nového světa se totiž hodilo vědět, komu vládnou a kdo všechno je tím „primitivem“ oproti jejím civilizacím. Převládající důraz na studium domorodých světů oslabuje s rozpadem koloniálních impérií v 60. a 70. letech 20. století, kdy i antropologie nachází novou definici a začíná se zabývat vlastní společností.

Sociální antropologie je kvalitativní věda, která se zaměřuje primárně na zkoumání dění v jeho jednotlivostech spíše než obecných zákonitostech, a to především terénním výzkumem – tzv. etnografií. Důraz klademe na zúčastněné pozorování, kdy nás zajímá nejenom to, co lidé říkají, že dělají, ale hlavně praxe samotná. Někteří se zaměřují na zkoumání náboženství, příbuzenství, umění, jiní zase zkoumají menšiny, péči, vyloučení, politické, ekonomické či environmentální souvislosti a další cílí více na studium práce, internetu, vědy či technologií.

Které podobory zajímají vás?

Mě zajímá především vztah člověka a životního prostředí v různých časech a prostorech. Tomu se věnuje environmentální antropologie. Zajímají mě také politické procesy, moc, konflikt, protest, a celkově to, jak se politika děje, co vůbec politické jednání je a kdo a jakým způsobem ho tvaruje. Během svého pobytu v USA jsem se začal zabývat také tím, jak do lidských světů vstupují digitální technologie a co to s námi všechno dělá.

„Nechme to na bobrech!“ říkají dnes s oblibou někteří, zatímco jiní sčítají hospodářské škody působené jeho činností. Co ale všechno na nich máme nechat – tvorbu ekologických či i jiných hodnot – doptává se mezi jinými projekt ResisTerra.

Od roku 2024 vedete na UK projekt Primus nazvaný ResisTerra. Čemu se věnuje?

Projekt ResisTerra je vedený snahou sbližovat soudobou politickou a environmentální antropologii skrze přepracování konceptu rezistence. V kritických zákoutích politické antropologie se s tímto konceptem hojně pracovalo zhruba od 80. let, kdy celá řada antropologů a antropoložek zkoumala světy velkých mocenských nerovností a tlaků, kterým museli čelit ti „dole“ – rolníci, ženy, otroci, původní obyvatelé, menšiny, disent, dělnická mládež z průmyslových periferií aj.

Badatelé a badatelky ukazovali, že i přes brutální podmínky se ujařmené skupiny umí, pokud na to přijde, vzpírat a vstupovat tím do historie jako její svébytní aktéři. Jenom tak často činí způsobem jiným, než jsme zvyklí v liberální demokracii s jejími uzákoněnými právy na shromažďování, svobodu projevu atp. Situace podřízení nemusí nutně znamenat jeho pasivní přijímání, ale je v něm prostor i pro havlovskou moc bezmocných – například v podobě maření nároků moci, respektive každodenní přepracovávání takových požadavků k obrazu svému, jak praví dnes už kanonická minimalistická definice rezistence podle nedávno zesnulého amerického antropologa Jamese Scotta.

A kde se tam ukrývá ten enviromentální vhled?

To se musíme přesunout do debaty o antropocénu. Ten někdy bývá popisován jako věk, kdy člověk zpečetil svou moc nad planetou Zemí. V soudobé environmentální antropologii ale ukazujeme, že je to spíš věk, kdy obdobné snahy dominovat planetě krachují a my žijeme ve vedlejších efektech takových snah. Industrializací zlepšujeme kvalitu života, ale vedlejším efektem je chemické zamoření a globální oteplování. Zavádíme hnojiva a pesticidy s cílem zvýšit úrodu a snížit hlad, ale vedlejším dopadem je ztráta biodiverzity. Antropoložka Anna Tsing a její tým dnes proto mluví o tzv. slátaném či slátávaném antropocénu. Minulá řešení se stala zdivočelými problémy dneška, které musíme „látat“. V takové konstelaci se ukazuje, že nepoddajné nejsou jen utlačované světy lidí, ale i řada světů organismů, látek i materiálů, jež si žijí po svém, s vlastní kapacitou jednat a působit, moderním plánům navzdory.

Tato sdílená nepoddajnost byl náš výchozí bod odkud se odrážíme do výzkumů toho, jakým způsobem a s jakými ekopolitickými vizemi se k nepoddajnosti kamenů, rostlin, zvířat či celých krajin vztahují různorodé lidské skupiny. Prozkoumávání světů tzv. více-než-lidské resistence umožňuje nahlížet do experimentálních a neotřelých podob environmentální politiky, ve kterých aktérská schopnost vyjednávat, rozhodovat se, komunikovat, utvářet spojenecké svazky či nesouhlasit není jen výsadou lidí.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Před několika lety jsme se studujícími našeho studijního programu Sociální a kulturní ekologie vyrazili na každoroční terénní praxi do jednoho z pohoří na východ od Prahy. Vrcholila kůrovcová kalamita. Ochranář z místní CHKO nás provázel krajinou a ukazoval nám holiny, které zbyly po vykácení smrkových monokultur sežraných broukem. „Je to brouk – ochranář,“ říkal nám. Když jsme se ho doptávali proč, tak začal povídat o tom, že brouk netratí čas zdlouhavým vyjednáváním s lesáky o hospodaření v chráněném území, monokultury vyžírá a odolává snahám ho vymýtit.

Pro ochranáře byl kůrovec „spojenec“ a možná i hrdina, protože nám pán pak povídal o tom, jak se kůrovci pro ochranu lesů podařilo během pár let udělat víc než jim samotným za mnohem delší čas právě kvůli komplikovaným vztahům s tamějšími lesáky. Pro některé se brouk stává parťákem, pro jiné zase nepřítelem číslo jedna, kterému je třeba vyhlásit válku a mobilizovat prostředky a zbraně proti němu a jeho působení ekonomických škod. Byť z protikladných pozic, v obou polohách je kůrovec rozpoznán jako aktér, skrze jehož neposednou činnost cirkulují politické a ekonomické vize – a to jsou přesně ty více-než-lidské kontexty, které nás zajímají.

Na tůních, které vznikají díky bobřím hrázím, se daří i jiným živočichům, třeba volavkám a dalším velkým vodním ptákům.

Takových kontaktů lidského a nelidského světa je po celém světě obrovské množství. Jak si vybíráte, kterým z nich se budete věnovat?

Přestože světová antropologie už opustila přednostní důraz na zkoumání, slovy švédského antropologa Ulfa Hannerze, „těch nejjinějších z jiných“, pořád platí to, že řada důležitých konceptuálních debat se vede nad zápletkami na ose globální Sever a Jih. Nejinak tomu je v otázce vícedruhové resistence, kde ústředním podkladem pro odborné diskuse jsou domorodé boje z Latinské Ameriky, Austrálie a Oceánie. My se v projektu ResisTerra snažíme tento důraz vychýlit a ptáme se, co můžeme k problematice říct, když ji budeme zkoumat skrze terény střední a východní Evropy.

V týmu mám kolegy a kolegyně, kteří se věnují tématům spojeným nejen s Českou republikou, ale i se Slovenskem a Polskem. Zkoumáme více-než-lidskou resistenci na škále. Někdo se zaměřuje více na nepoddajnost a samotné unikání snahám ovládnout zvířata nebo rostliny, někdo víc na aktivismus a protesty. Přestože v projektu převládá antropologie, pracujeme interdisciplinárně: někteří z nás provádí historické či sociologické výzkumy. Řadu témat navíc průběžně konzultujeme s naším týmovým biologem.
Když bych měl zmínit nějaké konkrétní terény, pak to třeba může být výzkum doktoranda Róberta Repky. Ten se zaměřuje na rezistenci ve Vysokých Tatrách a ukazuje její mnohotvarost a mnohosměrnost spojenou s pohybem – kamzíků horských tatranských unikajících vědeckému monitoringu a kontrole, vrtošivých medvědů hnědých komplikujících turismus a tedy i zisky hoteliérům, horolezců prchajících s pomocí intimní znalosti terénu před dohledem státu.

Postdoktorand Michael Polák se zase snaží rozpracovávat některé koncepty a přístupy z antropologických debat v enviromentální historii. Zabývá se hornickými boji a hnutím na severu Čech zejména ve 30. letech 20. století a ukazuje, jak se v nich politická ekonomie těžby za první republiky proplétá s kvalitami podzemních materiálů, jako je uhlí, kámen, prach či plyn. Nedávno mu vyšla první studie, ve které se věnuje katastrofě výbuchu na dolu Nelson III v roce 1934 a ukazuje centrálnost problematiky bezpečnosti práce pro pochopení konfliktních vztahů mezi horníky, majiteli dolů a materiály samotnými.

Nezbytnou součástí sociální antropologie je terénní výzkum.

Na co se zaměřujete vy?

Já se mezi jinými v projektu věnuji problematice oživování nonkonformní revolty v Česku po sametu. Přeci jenom – v české politické kultuře hrají umělecké skupiny důležitou roli – od anarchistických buřičů před válkou, přes surrealisty či kontrakulturu pásků a chuligánů 50. let až po kulturní underground částečně propojený za normalizace s politickým disentem. Proč se ale bouřit uměleckými prostředky a na jakých základech rebelii stavět na přelomu milénia, když se z Havla-disidenta stal Havel-prezident? Odpovědi hledám ve výzkumu tzv. rožnovské školy punku – významné to lokality na mapě porevolučního nonkonformismu, ve které se hudební a výtvarné postupy mísí se vzdorem, a to navíc v podhorském městě, které se stalo od konce 40. let minulého století centrem vývoje elektroniky skrze tzv. národní podnik Tesla. Oživení revolty probíhá na úrovni kosmopolitiky. Ve specifickém porevolučním otevření a zároveň s kritickou reflexí politického dění 20. století se rožnovští buřiči dostávají za sféru klasické politiky až do ontologických, existenciálních dimenzí. Do centra dění staví přeskládání vztahů člověka k němu samotnému vstříc jeho chybovosti, k protestní politice, ale i k technice a vícedruhovým vztahům. Svět jejich pohledem je světem plným monster: jak těch, ze kterých jde strach – lidí poháněných benzínem či s očima automobilových šelem, tak těch, ve kterých je možné spatřit naději a více-než-lidskou revoltu – umělců s mocí plevele či lidských psů, punkové variace antických kyniků. V jedné z hlavních linií mého argumentu pak ukazuji, že se v jejich případě přesouvá těžiště působení buřičů ve vztahu ke kritické politice, a to z předního voje revoluce k zadnímu voji revolty – tam, kde se radikalita pojí spíše s obezřetností, etickým a existenciálním přístupem či komunitností, než s utopickou vizí budoucnosti, politickým programem či celospolečenskou změnou.

V rožnovské škole nonkonformismu, kterou dnes zhmotňují kapely jako Chorobopop, Ctib či Lucifer efekt, vyrostla mezi jinými celá řada zajímavých umělců a umělkyň, v jejichž tvorbě i přístupu je formování patrné: od básnířky a dramaturgyně Anny Prstkové, přes sochaře a hudebníka Ondřeje Filípka či ilustrátorku a designérku textilu Evu Jaroňovou až po výtvarníka Jana Vytisku. V současnosti píšu k tématu monografii, kterou bude posledně zmíněný ilustrovat.

Představení Krtek kámen kyanid od října uvádí divadlo DISK (foto: Karolína Malá).

Umění a věda se propojily také v divadelním představení Krtek kámen kyanid, které vymysleli a nastudovali vaši studenti a studentky spolu s kolegy z DAMU. Je to další způsob, jak sociální antropologii propojovat s uměním a možnost, jak vědu a složité vědecké koncepty přiblížit veřejnosti?

Nejkrásnější na tom je, že iniciativa vzešla přímo od studujících, členstva týmu ResisTerra. Jsou skvělí, energičtí a dělají mi radost. Srší mnoha nápady – jako právě tím, který vymysleli spolu se studujícími DAMU,zdramatizovat naše výzkumy a perspektivy v divadelním představení, které je zároveň absolventskou hrou.

Propojování vědy a uměleckého světa považuji za důležité, protože žijeme v době, která vyzývá vědu a vědce k znovupromýšlení jejich role. Dnes už si nevystačíme s osvíceneckou představou, že vše vyřeší to, když absenci informací vědci vyřeší dodáním vědění, na základě kterého budeme dělat ta správná, tedy informovaná rozhodnutí. Dnes čelíme opačnému problému. Informací máme mnohem více, než jsme schopni vstřebat. Jen dodávat další dnes už nestačí. Myslím, že v tomhle věda ještě neumí úplně chodit. Jednou z cest, jak z toho ven, je rozrůznit žánr. Už to nepojímat jen jako souboj mluvících hlav, lepších argumentů či expertíz, ale zkusit předávání informací podpořit a možná i celkově přeměnit například nějakým prožitkem nebo emocí. A v tom je velký potenciál umění.