O virtuální realitě mluví jako o silném způsobu, jak člověk může intenzivně zažít zkušenosti někoho jiného, a tím se lépe vcítit do toho, co prožívá. Ve své tvorbě se dotýká tak niterných témat, jako jsou deprese, úzkost nebo život ve válce. Absolvent Fakulty sociálních věd UK a FAMU Ondřej Moravec se spojil s ukrajinskými umělci a společně vytvořili dva VR projekty, prostřednictvím nichž se diváci mohou podívat do očí obyvatel válkou trýzněného Charkova nebo si ve svém vlastním obýváku zažít, jak by se změnil po bombardování.
Vaše poslední dva VR filmy vás zavedly na Ukrajinu. Jak vznikly tyto projekty?
Když v roce 2022 začala plná ruská invaze na Ukrajinu, byli jsme tím všichni dost zasaženi. V mém okruhu se zvedla vlna sympatií pro Ukrajinu, já sám si ale říkal, co jiného můžu udělat než jen přispět penězi. Tato úvaha mě přivedla k tomu, že jsem se rozhodl pokusit o umělecké ztvárnění a zprostředkování emoce, kterou s sebou nese fakt, že se člověk ocitne ve válce.
Se společností Brainz Immersive, se kterou dělám všechny své projekty, jsme se rozhodli oslovit ukrajinské umělce. Chtěli jsme jim dát prostor pracovat pro svou zemi v rámci umění, protože tehdy sami mnoho možností neměli. Věděli jsme, že vytvořit VR projekt trvá v lepším případě dva až tři roky, pokud jde všechno hladce včetně financování. Přesto jsme začali hned v roce 2022 pracovat na projektu Křehký domov. Pak nás ale oslovilo ministerstvo vnitra, abychom vytvořili nějaký zážitek ve virtuální realitě, který by pomohl k tomu, aby Češi pozitivněji přijímali migranty z Ukrajiny. Proto jsme se nakonec rozhodli natočit projekty dva.
Křehký domov jsme nechali zrát a vyvíjet standardní filmovou cestou, a ten druhý, který jsme pojmenovali Fresh Memories: The Look, začal vznikat rychleji. Vyjeli jsme kvůli němu na Ukrajinu na čtyři dny. Pojali jsme to jako imerzivní zážitek, kde se jako divák díváte lidem z Ukrajiny do očí a navazujete s nimi kontakt. Inspirovala mě k tomu umělkyně Marina Abramović a její slavná performance The Artist is Present, kde v Museum of Modern Art v New Yorku seděla za stolem a udržovala oční kontakt s návštěvníky. Zajímalo mě, jestli takový emocionální most zafunguje i ve virtuální realitě a v kontextu války.
To, že propojení funguje i ve virtuální realitě, se vám potvrdilo…
Projekt jsme přihlásili na americký festival South by Southwest (SXSW) v Austinu, kam si nás nakonec vybrali, což byla první známka toho, že zvolená metoda funguje. Poté jsme měli několikaměsíční výstavu v Praze v Centru současného umění DOX. Následně projekt začal jezdit po festivalech a zaznamenal velký úspěch, z čehož jsem měl velkou radost.
Na projektu Fresh Memories: The Look jste spolupracoval s ukrajinským tvůrcem Volodymyrem Kolbasou. Jak se doplňovaly nebo naopak křížily vaše představy při společné tvorbě? Vy jste na situaci nahlížel zprostředkovaně, on jako občan napadené země…
Seznámili jsme se během festivalu Jeden svět na setkání tvůrců, kde Volodomyr prezentoval svůj stávající projekt. Zmiňoval ale, že by za současných okolností raději tvořil něco o válce. To byl impuls pro mě. On byl tehdy připojený pouze online, přesto jsem ho oslovil s tím, že bychom mohli společně zkusit něco vytvořit. Na konceptu jsme pracovali jen prostřednictvím online setkání, což ztěžovalo vzájemné napojení. Naše očekávání a realita se občas střetávaly.
Říkal jsem mu tehdy, že náš tandem může být silný právě v tom, že on do projektu vnáší silnou ukrajinskou stopu a osobní prožitek, můj přínos byl naopak právě v odstupu. Volodymyr neměl s VR tolik zkušeností. Do filmu chtěl například vkládat mnohem více hrubého násilí, kterého se ruští vojáci dopouštějí na ukrajinských lidech. Já to sice chápal, ale zároveň jsem mu musel připomínat, že VR je velmi intenzivní médium. Pokud se do něj vloží příliš expresivní obsah, lidé ho přestanou absorbovat a odpojí se. Místo vytvoření mostu by se vztah spíše narušil. To bylo hlavní pole, kde jsme museli naše pohledy vyvažovat.
Natáčení Fresh Memories: The Look vás zavedlo přímo do rozbombardovaného Charkova. Jaká to byla zkušenost?
Bylo to velmi náročné. Zrovna když jsme tam vyjeli, začalo další masivní bombardování. Nakonec jsem tam musel nechat kameru a vrátit se do Česka. S ukrajinským štábem jsme pak byli v kontaktu na dálku. V Charkově točili dál a já pak dělal v Česku supervizi nad střihem.
Druhý projekt, v němž se věnujete válce na Ukrajině, jste pojmenoval Křehký domov. O čem je?
Zatímco u Fresh Memories jsme se zaměřili na lidi a kontakt s virtuálním jedincem, u Křehkého domova jsme pracovali s prostorem a tématem křehkosti domova, když se ocitne pod takovou hrozbou, jakou je válka. Původně jsme plánovali klasický VR film s 3D animací, ale koncem roku 2022 jsme se rozhodli pro smíšenou realitu (mixed reality). To znamená, že při sledování filmu v headsetu vidíte své reálné okolí díky kamerám, které jsou na něm umístěny, ale na interiér, ve kterém se nacházíte, se projektují 3D objekty – okno ukrajinského bytu, gauč a podobně. Váš prostor se tak „převléká“ do ukrajinského domova. A pak vidíte, co se stane s vaším domovem, když se jím prožene válka.
Na tomto projektu jste spolupracoval také s umělkyní ukrajinského původu, tentokrát to byla Victoria Lopukhina.
Spolupráce s Victorií byla skvělá, protože dřív pracovala jako filmová architektka a věděla, jak ukrajinskou domácnost reprezentovat. Vysvětlil jsme jí, že byt musí vypadat ukrajinsky, ale ne jako folklorní muzeum, jinak to nebude působit autenticky. V souvislosti s tím se mi vybavuje i jedna úsměvná historka. Navrhovala, aby v chodbě bytu bylo koště, které vypadalo jako z 19. století – jen pár svázaných proutků. Já byl proti, protože to vůbec nepůsobilo současně. Nakonec jsem si prosadil svou, ale když se pak Victoria musela vrátit na Ukrajinu, poslala mi fotku ze svého domu, kde přesně tohle koště skutečně měla (Victoria Lopukhina se premiéry filmu nedočkala, protože podlehla vážné nemoci, pozn. red.).
Vrátíme se k vašemu VR debutu Tmání, který se věnuje životu s depresí a v němž vycházíte ze svých vlastních zkušeností s touto nemocí. Proč jste si vybral tak osobní téma a rozhodl se ho zpracovat právě ve virtuální realitě?
Říká se, že první téma by mělo být osobní, protože se autorovi nejlépe zpracovává. Původně jsem nechtěl dělat film vyloženě o sobě, ale nakonec jsem se rozhodl udělat ze sebe pokusného králíka. Na festivalu Jeden svět, kde jsem působil jako dramaturg a programový ředitel, jsme začali jako první český festival zařazovat i VR a mě to médium naprosto pohltilo. Všiml jsem si, že VR často řeší osobní prožitky, téma deprese mi proto k němu přišlo velmi přiléhavé.
Ve filmu mluvíte o tom, že se u vás deprese rozvinula po nástupu na vysokou školu. Co pro vás bylo tehdy tak náročné?
Myslím si, že zásadní byl přechod z malého osmiletého gymnázia v Říčanech, kde jsem byl osm let v bezpečném kolektivu a byl premiantem, na velkou školu v Praze. Najednou jsem byl v anonymním prostředí, nikdo mě neznal, v ročníku nás bylo moc a vztah mezi učitelem a studentem byl úplně jiný. To začalo můj křehký systém narušovat a vytvořilo to prostor pro rozvoj depresivního onemocnění.
S dnešním odstupem – co by vám jako tehdejšímu studentovi pomohlo, aby k rozvoji deprese nedošlo?
Je těžké to říct jednoznačně, ale myslím si, že by pomohlo, kdyby společnost více přijímala fakt, že nástup na vysokou školu je pro mladé lidi nesmírně náročný. Zatímco na střední jste ještě trochu „krytí“ domovem a rodiči, na vysoké škole se svět otevírá mnohem více. Mnozí vysokoškolští učitelé si to možná neuvědomují, jsou ve svých životech už usazení a nedokážou se vždy vcítit do potřeb studujících.
Když se to stalo mně (kolem roku 2004–2005), nebylo standardní se o těchto věcech bavit. Univerzita tehdy neměla takové programy jako dnes. Školní psycholožka měla omezené hodiny a bylo těžké se k ní dostat. Když už jsem se tam dostal, nedokázala mě nasměrovat dál, což ve mně tehdy umocnilo pocit, že se pomoci nedovolám. Na druhou stranu, když už nemoc naplno propukla a došlo i k pokusu o sebevraždu, když jsem byl v prvním ročníku, tehdejší vedoucí oboru Barbora Osvaldová byla nesmírně podporující a chápavá. Cítil jsem u ní bezpečí a přijetí. Díky tomu, i díky léčbě, jsem se poměrně rychle zotavil a školu dokončil, což se mnoha lidem s depresemi nemusí podařit.
Stále se setkávám s tím, že někteří pedagogové mají tendenci studenty podezřívat, že si psychické obtíže vymýšlejí, aby získali individuální plán. To lidem strašně ubližuje. Pomohlo by, kdyby tam nebyl ten přístup typu „nepřeháněj to“.
Téma jste otevřel i pro mladé lidi, kteří na vysokou školu teprve míří, prostřednictvím projekcí Tmání pro střední školy. Co jste si z toho odnesl?
Byla to skvělá, ale v něčem i smutná zkušenost. Viděl jsem, že se dnešní studenti i učitelé tématu věnují mnohem více než za mých let, což je super. Zároveň jsem ale narážel na učitele, se kterými jsme museli trochu bojovat. Pamatuji si na jednu paní učitelku, která tvrdila, že lidem s depresemi stačí dát do ruky vysavač a zaměstnat je. Snažili jsme se jí vysvětlit, že v určitých fázích nemoci člověk prostě není schopný dělat vůbec nic.
Zajímavá byla i debata se seniory z klubu Elpida. Jedna paní tam tvrdila, že by se mladí lidé na takové věci neměli koukat, že by ve VR měli vidět jen krásné věci. Zbytek skupiny s ní ale nesouhlasil. Nejdůležitější pro mě bylo, když za mnou po projekci přišli lidé a děkovali za to, že jsem téma otevřel a že se mohou s někým identifikovat. Strach z vyřazení ze společnosti je u této nemoci obrovský. Já mám dodnes při hlubokých propadech strach, že už to nepůjde dál. Cílem léčby je naučit se, že je to jen fáze, která přejde. Je skvělé, že i v populární kultuře hvězdy sdílejí to, že je trápí nějaké psychické obtíže, je to velmi posilující.
Proč je pro vás virtuální realita jako umělecké vyjádření tak silná?
Literatura pracuje s vnitřní imaginací, film s vizuální a zvukovou percepcí s odstupem. Ale ve VR se ocitáte přímo uvnitř. Jste pozváni nejen na racionální úrovni, ale i na té fyzické. V projektu Tmání pracujeme s tělem diváka skrze hlas. Lidé jsou motivováni hlas používat, protože hlasová terapie mi osobně velmi pomohla. Když jste do příběhu takto tělesně zapojeni, zažíváte ho úplně jinak. V tom je pak velká síla.
Vystudoval jste žurnalistiku, pracoval v České televizi jako reportér a pro festival dokumentárních filmů Jeden svět jako dramaturg a jeho programový ředitel. Převažuje u vás při vlastní tvorbě stále spíše dokumentární přístup, neláká vás fikce?
Všechny mé projekty jsou v něčem zakořeněné v realitě. Můj nejnovější projekt 6 Degrees, na kterém spolupracuji s uměleckou platformou ME-SA, sice není přímo dokumentární, ale řeší klimatickou krizi, takže se svým způsobem také vztahuje k tomu, co se aktuálně děje.
Baví mě, že VR není jen o úniku do fantastických světů, ale může nás dovést hlouběji do nitra skutečné reality a intenzivně ukázat například to, jaké to je prožívat úzkost či depresi.
Můj nový projekt – Melodie neklidu – je jakási dokufikce o performanční úzkosti. Při psaní příběhu jsem se inspiroval svým prastrýcem Ivanem Moravcem, slavným klavíristou, který sice vyprodal Carnegie Hall, ale přitom trpěl performanční úzkostí. Zpracovávám to jako příběh ze zvířecí říše. Divák se ocitne v těle mladého slavíka, který neumí zpívat, ale propadne hře na klavír, i když trpí strachem z vystupování. Skrze tento zážitek se divák naučí metody, jak úzkost zmírňovat. I když je to fikce, je silně zakořeněná v realitě. Práce u dokumentu mě naučila, že hranice mezi dokumentem a fikcí je jen zdánlivá. Žádný dokument není stoprocentně autentický, vždy obsahuje autorův postoj. I velké filmové festivaly, jako jsou Karlovy Vary, Benátky nebo Berlín, v současnosti ruší dokumentární kategorie a promítají filmy společně, protože toto dělení už je zastaralé. Ve virtuální realitě platí to samé.
Vaše filmy byly k viděni na filmových festivalech i v galeriích a muzeích. Patří VR projekty do kina, nebo spíš do galerie?
Jelikož se vývoj VR od začátku pojil s filmem, začaly se projekty ukazovat na filmových přehlídkách. Zkoušely se i distribuční modely pro kina se speciálními sály, ale ukázalo se – primárně ve Francii, která je ve virtuální tvorbě evropským lídrem – že to moc nefunguje. Lidé v kině nejsou v tom správném nastavení. Mnohem lépe fungují muzea a galerie. VR zážitky mají obvykle 20 až 30 minut, což se skvěle doplňuje s návštěvou výstavy, kde s uměním pobýváte déle. Zhruba od roku 2020 jsou galerie hlavní distribuční platformou.
Kde tedy mohou diváci vaše VR projekty aktuálně vidět?
V muzeu NaFilM v Praze máme dlouhodobou exhibici filmu Tmání, která potrvá do poloviny roku 2026. Jednáme o tom, že ji poté vystřídá Křehký domov. Ten je navíc už několik týdnů dostupný online, takže kdokoli má doma headset, může si ho pustit ve svém obýváku. Přesně pro tento účel byl také vytvořen, aby lidé pocítili, jaké to je, když jim do domova vstoupí válka. Od poloviny února je Křehký domov k vidění ve Vlastivědném muzeu Olomouc. Projekt Fresh Memories: The Look je dostupný také online, na platformě Meta TV ho vidělo už 30 tisíc diváků, což nás nadchlo. I když se říká, že VR má omezenou distribuci, ukazuje se, že dobrou strategií lze dosáhnout pěkných čísel.
| Mgr. Ondřej Moravec |
| Na Fakultě sociálních věd UK vystudoval žurnalistiku a mediální studia. Následně absolvoval ještě scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Pracoval pro Českou televizi jako redaktor kulturní redakce. Řadu let působil jako dramaturg a programový ředitel festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. V roce 2022 debutoval se svým prvním VR filmem Tmání (nominovaným na Českého lva jako nejlepší animovaný film). V dalších dvou VR projektech se věnoval válce na Ukrajině. Za Křehký domov si loni její tvůrci odvezli hned dvě ceny z festivalu animovaného filmu ve francouzském Annecy. V současné době pracuje na novém VR projektu Melodie neklidu, který se věnuje vyrovnání se s performanční úzkostí. Připravuje také další VR projekt Odplouváš, v němž se dotýká tématu starých lásek. Vedle vlastní tvůrčí práce pořádá v Praze už několikátým rokem také festival virtuální reality a imerzní tvorby ART*VR. |
V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.
