Eliška Vančová: Stát se farářkou byl dobrý nápad

Už jako malá holka měla jasno, že chce být farářkou, nebo "alespoň" učitelkou. Dnes Eliška Vančová obléká talár na faře v Heřmanově Městci, současně dělá na Evangelické fakultě UK doktorát, a ve volném čase maluje nebo sleduje filmy se sci-fi tématikou. A i její zásluhou poopravila evangelická církev svůj přístup k LGBTQ+ komunitě.

Farářkou s vlastním sborem jste poměrně krátkou dobu. Bylo něco, co vás na začátku tohoto povolání zaskočilo?

Neřekla bych, že vysloveně zaskočilo. Ze studií a z roční praxe, které se říká vikariát, jsem měla pocit, že docela vím, „jak na to“ - na bohoslužby, na katechezi pro děti, pastorační rozhovory… Ovšem pak do toho přibude hodně administrativní činnosti, kterou má naštěstí na zodpovědnost kolegyně, ale stejně člověk musí řešit nebo rozhodovat věci, které souvisejí s financemi a hospodářskými věcmi okolo budov a tak. Studia připraví na to být teologem, ale ne vysloveně na to být farářem na sboru, to je něco trochu jiného.

Rozhodovala jste se během studií mezi tím, zda být teoložkou nebo farářkou?

Já šla studovat proto, abych mohla být farářkou, celou dobu to bylo o tom, že chci jít do služby. Určitě se měnily moje představy o tom, co to znamená, ale nezměnilo se to, že to je to, co mi dává smysl dělat. Ale studium mě baví, proto nyní pokračuji i v doktorském studiu.

Jsem ze sboru z Hradiště, což je vesnický sbor poměrně kousek odsud a tam byl farář a farářka. A mně se hrozně líbilo, že dělají duchovní práci a k tomu jsou s lidmi. A když jsem viděla, že to může dělat i žena, tak jsem si říkala, že bych to chtěla dělat taky. Takže už když jsem byla malá, tak první povolání, které jsem chtěla dělat, bylo farářka. Pak jsem od toho na poměrně dlouhou dobu upustila a chtěla jsem být víc „normální“. Ale k farářce jsem se vrátila někdy ke konci střední školy a od té doby mi to pořád připadá jako dobrý nápad (usmívá se).

Když jste chtěla být ještě „normální“, co jste zvažovala?

Být učitelkou. Baví mě jazyky, takže jsem uvažovala o tom, že bych učila třeba angličtinu nebo francouzštinu. Baví mě práce se slovem a s lidmi.

Věnujete se ještě jazykům ve volném čase?

Francouzštinu mám nyní jako jednu ze zkoušek druhého jazyka v rámci doktorského studia. A spousta literatury je v angličtině, a také komunikace v té evropské ekumenické sféře probíhá anglicky, takže v tomhle směru ano. Ale neřekla bych, že se v tom nějak speciálně dál vzdělávám.

V rodině máte nějakou farářskou historii?

Trochu. Taťka studoval katolickou teologii a potom byl ordinován jako duchovní právě v Českobratrské církvi evangelické (ČCE), nyní je výpomocný kazatel. To znamená, že má civilní zaměstnání a občas je pozván k tomu, aby vykonával ordinovanou službu.

Váš otec přešel od katolíků k evangelíkům?

Zjednodušeně řečeno: taťka přivedl mamku k víře a mamka ho zreformovala. (smích) On to samozřejmě byl jejich společný krok, když se seznámili. Taťka byl trošku zklamaný z katolického semináře a pak pro ně dávalo větší smysl být společně u evangelíků.

A byl to právě on, kdo vás vedl k tomu, abyste šla za snem farářky?

Ne, to bylo čistě moje rozhodnutí. I třeba proto, že se taťka právě pro službu nerozhodl, a nakonec dělá akademickou dráhu. A řekla bych, že je v tom spokojenější, než kdyby byl farářem. U nás to nikdy nebylo tak, že by se to ode mě očekávalo, nebo že by mě k tomu rodiče směřovali.

Ve volném čase se Eliška Vančová ráda věnuje malování.

Znala jste před nástupem společenství v Heřmanově Městci?

Byla jsem tu poprvé až při nástupu, ačkoliv pocházím z Chrudimi, která je odsud asi patnáct minut autem. Ale ono to tak asi bývá, že když člověk bydlí ve větším městě, tak okolní místa zná spíš jako průjezdní, pokud v nich zrovna nic nepotřebuje. Takže jsem věděla, že existuje Heřmanův Městec, a znala děti z farářské rodiny svého předchůdce, protože jsme se znali z evangelické mládeže, ale jinak to tady pro mě bylo nové.

Nebylo to tak, že bych zde nebo v Chrudimi vyrostla a pak zde nastoupila jako farářka. A vlastně jsem to takhle ani úplně nechtěla, protože myslím, že by to pro mě coby mladou holku bylo složitější. Váhala jsem i tak, jestli to není moc blízko, ale vyhodnotila jsem, že vlastně by to fungovat mohlo. A řekla bych, že to snad funguje.

Jak vás jako „mladou holku“ přijali? Ženy-farářky sice nejsou v evangelické církvi něčím neobvyklým, přesto – setkala jste se s nějakými předsudky?

Občas jsem se během pohovorů v různých sborech setkala s tím, že jejich ideální představa je mladý farář s rodinou. Protože zkrátka logicky předpokládají, že pravděpodobnost, že on půjde na rodičovskou, je nižší, než že půjde žena. A sbor doufá, že bude mít děti ale zároveň i toho faráře, který nebude na rodičovské.

Dnes přece může na mateřské dovolené zůstat i muž.

Ano, a myslím si, že to u nás v církvi i často tak bude, protože farář je zpravidla ten, kdo má z dvojice nižší příjem. Chrudim byla mimochodem jediné místo, kde se mě nezeptali na to, kdy a jestli budu mít děti. Tak to mi vlastně bylo sympatické, že to pro ně nehrálo roli, nebo to minimálně nijak netematizovali. Samozřejmě, že to téma do farářské služby vstupuje, a ženu to vždycky ovlivní, ale nemusí se to týkat jenom jí. Je čím dál víc mužů, kteří aspoň na chvíli na tu rodičovskou jdou.

Vy jste vdaná, máte tohle téma doma vyřešené?

Jo, já bych řekla, že ano. (směje se)

A váš manžel je taky aktivní v církvi?

Je syn faráře, známe se už z mládežnického prostředí. A právě to, že byl ochotný po tom, co vyrostl na faře, jít znova bydlet na faru, pro mě byla dobrá podpora.

Jako farářka nastupujete do sboru na určitou dobu?

Jsem zvolená na pět let, tudíž mám před sebou ještě čtyři roky. A řekla bych, že obě strany doufáme, že když to bude dobře fungovat, tak bychom ve spolupráci pokračovali.

Co všechno vlastně obnáší vaše práce?

Obnáší to věci, co si člověk asi u faráře snadno představí - nedělní bohoslužby, svatby, pohřby, křty a pak přes týden jsou různá setkání. V podstatě každá generace má své setkání, což má v naší tradici formu zejména biblického vzdělávání. A potom jsou zde také pastorační rozhovory, kdy o to sám někdo požádá anebo jdu já někam na návštěvu a je z toho pastorační rozhovor. To je ta část práce, která není úplně dopředu předvídatelná.

Vnímáte, že se změnil způsob práce v církvi?

Řekla bych, že se dost mění forma práce faráře, což vyplývá i z úplné odluky církve od státu, na kterou se připravujeme, na samofinancování. S tím souvisí to, že obvyklé formy práce nejsou udržitelné, jednak právě z finančních důvodů a jednak proto, že dost lidí má k víře jiný přístup. Například mnohem víc cestují. Pořád je dost lidí, kteří rádi přijdou do našeho společenství, ale nebude to znamenat, že tu budou každou neděli. A my musíme přijmout, že to je úplně v pořádku, protože to samozřejmě trošku mění náš způsob práce.

Další věc je, že některé tradiční formáty jako biblické hodiny pro dospělé, byly dobře funkční v době, kdy nebyl takový přístup k informacím. Dnes lidé potřebují svou víru spíše sdílet, je to víc o sdílení zkušeností, jak co prožíváme. To se vepisuje třeba i do výuky dětí. Není to o tom především vyučovat náboženství, ale spíš jim ukazovat prostor toho křesťanského společenství jako místo, které je pro ně bezpečné a kde se mohou nad svým vztahem k Bohu nově zamýšlet, sdílet to s ostatními.

Jak se v evangelické církvi mění základna jejích členů?

Je méně takzvaně „papírových“ členů. Mám pocit, že dříve to lidé víc brali tak, že prostě někam patří - buď k evangelíkům, husitům, katolíkům, k někomu… Že někam patří a jsou rádi, když tam ta církev je, i když ji pravidelně nevyhledávají. Zkrátka chtějí, aby to takto v jejich místě fungovalo. A když náhodou budou potřebovat, tak přijdou.

Řekla bych, že tuhle potřebu už dnes lidé tolik nemají. Že buď jsou opravdu součástí toho společenství anebo vůbec ne. V současnosti jsou spíše součástí sboru lidé, kteří tam poměrně pravidelně chodí a je to nějaká stabilní součást jejich života. Takže se to proměnilo v nějakých oficiálních číslech, ale nemyslím si nutně, že se to proměnilo v tom, pro kolik lidí by to něco znamenalo. Například vidím u příprav snoubenců před svatbou, že se na nás obrací jako na církev i ti, kteří věřící nejsou, ale nějak to své duchovno vnímají.

A připadá vám, že se mění přístup české společnosti k církvi?

Česká společnost je asi k církvi otevřenější, i když to nejde srovnat s nadšením z 90. let, kdy najednou bylo možné beztrestně zajít do té „zakázané církve“ vnímané zčásti jako underground. Myslím, že jsme se ještě úplně nepřenastavili na to, že můžeme být víc vidět, že lidé sami nepřijdou, když budou cítit různé bariéry. Taková ta PR stránka je stále trochu nedostatečná, ale začínáme na tom konečně pracovat.

Co pro to děláte Vy osobně?

Třeba to, že přikládáme důležitost akcím pro veřejnost. Například Noc kostelů si myslím, že má nabídnout co nejvíce bezbariérový přístup do našeho prostoru a má se tu dít něco, co je zajímavé i pro lidi, kteří nejsou z církve. Aby to nebylo tak, že si uděláme kulturní akci pro sebe, která pro lidi mimo církev nebude vlastně zajímavá.

A potom je tu aspekt dobročinnosti. Tady v Heřmanově Městci se toho děje v tomto směru dost a různé charitativní akce pořádají právě církve. To je ideální příklad něčeho dobrého, co můžeme společnosti nabízet. A pak jsou z hlediska PR důležité také sociální sítě.

Jako mladá farářka byste mohla na sociálních sítích zapůsobit. Nezvažovala jste něco podobného co provozují například Pastoral Brothers?

Pastoral Brothers je určitě dobrý počin, který má svoji cílovku a díky nim se ke křesťanským tématům mohou dostat i lidé, které by to jinak asi nezajímalo. Ale já asi tady na to úplně nejsem. Mě vlastně nejvíc vyhovuje být v místním prostředí a součástí daného místa. Moje ideální představa je, že místní lidé budou vědět, že tu církev je a že za ní mohou přijít, když ji budou potřebovat. A že to není nic děsivého.

Musíme pracovat na tom, abychom byli opravdu bezpečným místem, kde jsou zdravé vztahy. A být otevření druhé lidi přijmout. Mám pocit, že v tom jsme jako ČCE někdy trochu introvertní, že se těch lidí skoro až bojíme. Že když někdo nový přijde, je sice jako fajn, ale my se trošku bojíme ho jít pozdravit a nějak se s ním bavit a tak.

Ono je to i tím, že jsme trochu klanová církev, je to hodně založené na rodinách, které jsou si různě příbuzné, a jsme prostě dostatečně malí na to, aby se to týkalo velké většiny z nás. Jenže pak to vypadá tak, že nový člověk zjišťuje, že tenhle je bratr tamtoho, tady je jeho sestřenice, a jeho táta je tady farář atd., a do toho se těžko zaplouvá. Já jelikož nejsem z tradiční evangelické rodiny (rodiče konvertité), tak jsem tuto bariéru také na začátku vnímala. A bylo to spíš na mě, než na těch ostatních, jestli vydržím, než se s nimi budu dost znát a než přijmou, že k nim patřím.

Vy jste svou otevřenost prokázala už během diplomové práce s názvem Přístup k párům stejného pohlaví v Českobratrské církvi evangelické. Co vás k tomuhle tématu přivedlo?

Jednak ráda zpracovávám aktuální témata, ke kterým toho moc není a souvisejí s praxí. A druhak to souviselo s tím, že mám v rodině člověka, který patří mezi LGBTQ+ a najednou jsem si uvědomila, že to téma nemáme ve společnosti - a tím pádem ani v církvi - zpracované tak, jak jsem si předtím myslela. Domnívala jsem se, že je mnohem víc v pohodě být queer než jsem pak zjistila díky té osobní zkušenosti.

Proto jsem si řekla, že by bylo dobré se tomu víc věnovat. Zvlášť v době, kdy se ve sněmovně řešilo manželství pro všechny. Připadalo mi, že zrovna v tomto by mohla mít církev jasno nezávisle na společnosti a zákonech. Že nemusíme čekat na to, až tuto otázku vyřeší stát, ale můžeme už dopředu vědět, jak k tomu přistupujeme my a proč.

A jak k tématu LGBTQ+ přistupuje evangelická církev?

Asi dva měsíce poté, co jsem odevzdala diplomku, tak synod, což je něco jako naše poslanecká sněmovna, přijal usnesení, že můžeme žehnat párům stejného pohlaví. Což vlastně do té doby nebylo ani zakázané ani povolené. Dělo se to, ale církev veřejně neříkala, že je to v pořádku. To se nyní změnilo.
Nicméně ne všechny sbory a faráři jsou tomu otevření. Je zde svobodná volba pro sbor zastoupený farářem a staršovstvem, zda to dělat chtějí. A když nechtějí tak, aby prostě žadatele odkázali jinam, nemohou k tomu být nuceni. Úplně stejně to platí u svateb heterosexuálních, kdy je jen na zodpovědnosti faráře, jestli se rozhodne svatbu páru přijmout anebo ne, ať už z jakýchkoliv důvodů. Každopádně církev se veřejně hlásí k tomu, že to dělá, což znamená, že to považuje za něco, co je v pořádku. A to je důležité.

Promiňte, ale mě to připadá poněkud alibistické. ČCE v podstatě říká: ano, nejsme proti tomu, ale necháváme to na farářích. Nemělo by to být jednotné rozhodnutí?

Myslím si, že ne, protože pak by to rozhodování nebylo svobodné. Je potřeba mít nějaké mantinely a říci si, kde je ta definitivní hranice, a pak se můžeme v tomto koridoru pohybovat. To bych řekla, že je takový nejzdravější přístup, protože důvody k různým rozhodnutím můžeme mít různé a nemá cenu někoho tlačit k něčemu, co není v souladu s jeho svědomím. Ať už je to úplně z jakýchkoli důvodu.

Když přijdete za nějakým farářem a on vás odkáže na svého kolegu, neznamená to, že děláme něco „podpultově“. Proto si myslím, že v tom alibismus není, je tam pořád ten koridor. Na světě nejsou dva lidé, kteří by měli shodné názory úplně ve všem, ani ve víře. I ta se formuje u každého různě, a tím pádem pro mě by naopak bylo nepřijatelné, kdyby bylo příliš jasně řečeno, co si myslet můžu a co ne. To bych nepřála ani nikomu jinému.

Proč myslíte, že to někteří vaši kolegové odmítají?

Protože mají svoji víru poskládanou tak, že mají pocit, že do správného způsobu života tohle téma nepatří.

Farář má trošku i funkci důvěrníka, kdy se vám lidé svěřují. Jak Vy hledáte svůj vnitřní klid?

Psychohygiena je důležitá. Z profesního hlediska pomáhají například supervize, ale je důležité mít i svůj soukromý život a volný čas. Já třeba ráda zahradničím a maluji. A pak mám ráda příběhy. Nejen ty biblické, ale prostě obecně příběhy. Takže ráda koukám na filmy, čtu knihy.

Jakou tématiku máte ve filmech a literatuře nejraději?

Mám hodně ráda sci-fi a pak příběhy, které mají nějaký přesah. Jsem tak trošku filozof a tak ocením poetiku v knihách i v různých kinematografických počinech. Hodně se mi například líbil seriál 1883, což je v podstatě western z doby osidlování Ameriky. Je to o skupině osadníků, kteří putují oregonskou stezkou a jsou vyprávěny jejich příběhy.

A může si farářka vzít dovolenou a odjet do Oregonu podívat se, jak to tam vypadá ve skutečnosti?

Může, i farářka má dovolenou. Samozřejmě asi není dobrý nápad si ji vzít přes Vánoce, nebo Velikonoce, ale jinak si ji mohu vybrat kdykoliv, kdy to dává smysl. Protože to ovlivní celý chod našeho společenství, tak se to snažíme s kolegyní z Chrudimi plánovat dopředu. Když víme, že jedna z nás bude pryč, tak je třeba domyslet řadu věcí – například kdo bude v neděli kázat, zda budou týdenní skupiny, nebo řešit další organizační věci.