Herečka i tajemnice. S chutí měnit svět

pondělí, 13 červen 2022 07:58

Je zapálená a ambiciózní. A i když je absolventkou Divadelní akademie múzických umění (DAMU), už během studií nabyla jiných představ o své budoucnosti, něž jakou jí nabízela slibně se rýsující kariéra herečky: „Herectví mě zkrátka nenaplňuje tak jak bych si přála,“ definuje své pocity Andrea Daňková. Logicky proto sáhla po dalším oboru a herecké studium zkombinovala se sociologií na Fakultě sociálních věd UK.

009„Náročné komplexní stáže na Úřadu vlády nebo na ambasádě v New Yorku mi umožnily získat neuvěřitelné pracovní zkušenosti,“ vrací se ve vzpomínkách o pár let zpět usměvavá mladá žena. Počátkem února 2022 Andreu nominoval časopis Forbes do výběru 30 pod 30, v němž každoročně představuje novou generaci mimořádných osobností...

Pro mnohé těžko pochopitelné rozhodnutí, pro ni prý jedno z nejlepších v jejím životě. Alespoň tak komentuje směr, kterým se ve svém profesním životě rozhodla vydat: pracovat ve státní správě. „Baví mě věci měnit a posouvat dopředu,“ prozrazuje Andrea svou životní filozofii, která nakonec rozhodla o tom, že se ocitla na Ústavu hematologie a krevní transfuze (ÚHKT). Původně nastoupila na pozici manažerky komunikace, ale po roce přišlo povýšení – téměř dva roky je tajemnicí celého ústavu.

Vaše energie a schopnosti jsou – zdá se – nekonečné. Kde byste se ráda viděla tak za deset, patnáct let?

(chvíli přemýšlí) Za deset let? Mám před sebou ještě kus sebevzdělávání, čeká mě ukončení MBA studia a za rok absolvování právnického minima na Právnické fakultě UK. Také bych chtěla získat další zkušenosti v praxi. Možná ne už za deset, ale za patnáct nebo dvacet let bych se velmi ráda intenzivně podílela na kultivaci a změnách v poskytování zdravotní péče v Praze.

Nebude vám chybět medicínské vzdělání? Je podstatnější mít manažerské schopnosti a dovednosti?

Nemocnice je komplexní živý organismus. To, že jste lékař ještě neznamená, že rozumíte ekonomii či třeba IT technologiím. Většina současných ředitelů zdravotnických zařízení má buď ekonomické nebo medicínské vzdělání, já si ekonomické právě dodělávám.

Je to vůle, která vás v životě tak pohání?

Jednoznačně ano. V práci pro veřejný sektor jsem se našla a mám pocit – doufám –, že   se lidem se mnou dobře spolupracuje. Věřím, že se mi podaří pílí a poctivostí docílit všeho, co jsem si vytyčila.

Zeptám se teď trochu genderově „nesolidně“: Nebylo by vše jednodušší, kdybyste byla muž? 

(s úsměvem) O tom poměrně často přemýšlím. Nicméně za svůj největší současný handicap považuji spíše nízký věk, není mi ještě ani třicet. Na jednáních se pak nezřídka stává, že když se setkám s někým „z venku“, kdo mě ještě nezná a neumí si mě v rámci managementu zařadit (na chvíli se odmlčí) … tak jsem zpočátku brána za „tu blondýnku, co vaří kafe“.

A jak to berete?

001I na tyto situace jsem ale vnitřně připravená a navzdory podobným nedorozuměním pociťuju vděk za možnosti, které nám současná doba přináší. Na rozdíl třeba od časů mé babičky nebo i maminky – „za nich“ dívky prostě neměly tolik možností a příležitostí – dnes se všechno mění o poznání rychleji. Byť jisté limity a stereotypy přetrvávají.

Na řadě jednáních, kterých se účastním, jsem často jediná žena. A i když si nemyslím, že je to správné a vidím fenomén skleněného stropu v přímém přenosu, tak jsem nikdy nebyla příznivkyní kvót pro zastoupení žen ve vedoucích pozicích. Základem pokroku je naučit se společně posouvat limity své – potažmo limity celé společnosti – v myšlení i praxi, a to je vždy běh na dlouhou trať, pokud má proběhnout se ctí.

Promiňte mi, nemohu se nezeptat: Je v jednání s lidmi ve vás i trošku herečky?

V reálném živote se snažím nehrát. Možná mám díky svému vzdělání výhodu v tom, že daleko lépe umím číst charaktery osob a vyznat se v nich. Herectví mi dalo v prvé řadě odvahu mluvit s lidmi, jsem díky němu možná malinko drzejší než „normální“ lidé. Mám pocit, že povolání herce každého „otluče“, umělecký obor je totiž – ač se to nemusí na první pohled zdát – až děsivě drsný. Odvahu však právě ve státní správě vnímám jako benefit.    

Co považujete za své silné stránky, a víte i o nějakých slabinách?

Mám obrovskou výdrž a energii, které jsem schopna a ochotna obětovat pro práci, která mi dává smysl. Snažím se být dobrým týmovým hráčem, který dokáže nadchnout a strhnout ostatní pro to, co tady na Ústavu hematologie a krevní transfuze děláme.

Za negativum asi považuji to, že moje pracovní nasazení někdy hraničí s hyperaktivitou a taky, že jsem občas na lidi náročnější než druzí: když mám totiž vizi vedoucí k celkovému prospěchu, tak po každém jednotlivci chci, aby kvalitně a včas odvedl podíl práce, která mu přísluší.  

Andreo, co myslíte, dá se s vámi žít?

(vybuchne smíchy) Pokud bych to měla posoudit subjektivně, uznávám, je to těžké. Muži někdy tvrdí, že emancipované ženy jsou super. Ovšem platí to jen do doby, než „takovou“ mají každý den doma. Tím, že dělám důležitá rozhodnutí v práci, mám jako side effect tendenci se rychle a efektivně rozhodovat i doma. Ale konkrétně ve vztazích je někdy naprostou alfou a omegou být empatický, klidný a trpělivý. Učím se. A to už vůbec nemluvím o tom, že upřímně vůbec nestíhám péči o domácnost. Prostě, žít se se mnou dá, ale určitě je to těžší než s jinými ženami…

A kolegové v práci? Třeba náš grafik, to je zlatý pán, kterému můžu zavolat třeba i o půlnoci a je připraven na spolupráci.  A navzdory tomu má naše „kreativní grafické session“ ve svém životě stále rád a dokáže s nimi hrdě žít.

Co vaše biologické hodiny?

Kamarádky kolem jsou již často vdané a mají děti. Jestli jsou šťastnější než já, to si netroufám posuzovat. Dříve než za pět let rodinu zakládat nehodlám – byť jí rozhodně chci. Aby však rodina mohla dobře fungovat, budeme asi muset zvolit méně tradiční formu mateřské dovolené – například model typický ve Švédsku – a poprosit o výpomoc prarodiče. (s úsměvem) Nicméně sebereflexivně dodávám více než trefný citát: „Chceš-li rozesmát pánaboha, seznam jej se svými plány“…

A není vám Česko příliš těsné, práce v zahraničí vás neláká?

Ne, neláká. Několika měsíční zkušenost ku příkladu z ambasády v New Yorku mi stačila. Mám to tu ráda: kulturu, lidi, Čechy vnímám jako kvalitní místo k životu. A mám ráda i české zdravotnictví.

004
„Stůl je z mé oblíbené kavárny a fotka z mého dětství, jsou mi na ní asi čtyři roky. Ti obří psi patřili babičce. Okolí k nim mělo respekt, a já si je nějak přirozeně ochočila," komentuje Andrea s úsměvem.

Máte v rodině nějaký vzor, nějakého ředitele? Organizovala jste třeba už děti v mateřské školce, nebo kde se „to“ ve vás vzalo?

Musím prozradit, že mí rodiče se – to jsem byla ještě v mateřské školce – domnívali, že budu strašný looser, milovala jsem jenom knížky a zvířata a chtěla být cirkusová krasojezdkyně. Vlastně mě ani nebavilo učení na základní škole, zlom přišel někdy na střední: chodila jsem na výběrové gymnázium Jana Nerudy v Praze, do bilingvní česko-francouzské sekce. Všichni vyučující tam byli výborní, mnozí z nich oplývali extrémním zápalem doprovázejícím snahu své žáky naučit co nejvíce. Jiskra v lidech – právě to mě nadchlo na gymnáziu a na lidech to obdivuji doteď.

Každodenní setkávání s lidmi mi malinko přijde jako fotbal: ten, kdo ho sleduje, ví, jak se má hrát, má návod na úspěch, ovšem jen hrstka „statečných“ se na hřiště postaví. Málokdo je ochoten udělat něco navíc. Zkrátka, mě by nebavilo jen sedět na „lavičce“ a hru zpovzdálí sledovat a komentovat. Musím aspoň zkusit něco pro změnu udělat.

Povídáme si v covidové době. Jak se projevila ve vaší práci?  

Pandemie trvala zhruba dva roky, a zatímco třeba mnohé jiné nezdravotnické instituce polevily v opatřeních, my jsme – i s ohledem na naše onkologické pacienty – stoprocentně bezpeční, což pochopitelně jde ruku v ruce s vysokými nároky na personál. A je to pro ně všechny náročné a vyčerpávající. Nicméně jsou všichni do jednoho skvělí a moc je obdivuji za to, jak perfektně zvládají každodenní provoz v covidových podmínkách.

010Kde čerpáte energii a jak to vypadá, když jste v práci spokojená?

Nerada bych, aby to, co řeknu, znělo jako zenové klišé z ženských magazínů: ale já svou práci opravdu miluju. Vždy, když se mi podaří splnit větší část úkolů, tělo se automaticky zaplaví endorfiny, a to mě znovu nabudí. Například když se mi podařilo získat nemalou částku na koupi průtokového sorteru buněk od externích sponzorů. Úspěchu předcházela řada složitých jednání; bylo třeba firmu efektivně přesvědčit, že je dobré dát peníze právě nám, našim pacientům a zlepšit tak péči o ně. S fundraisingem teprve začínám, ale adrenalin s ním spojený mě baví.

Herectví je tedy zcela passé?

Dohrávám ještě některá představení, jde ale spíše o fragment z minulosti. Herectví už dělat nechci, divadlo ve mě nerezonuje jako kdysi. Dohoda s uměleckým vedením zněla, že v červnu 2021 skončím se všemi představeními, ale ukázalo se, že si na mě kolegové zvykli, a tak se jim těžko loučí.

Pravdou ale je, že když večer nejsem zrovna na jevišti, řeším v šatně pracovní e-maily třeba kolem stavby; například si s naším TDI píšeme o vzduchotechnice v kryoskladu, v mezičase si odběhnu odříkat své repliky na stage a pak se vrátím a v korespondenci pokračuji. Vlastně se divím, že mě ještě z divadla nevyhodili. Pravdou ale je, že když některá představení hrajete deset let, můžete jet v autopilotním režimu.

Dovolím si vám nahodit: herectví uplatňujete v rámci výuky na 3. lékařské fakultě UK, kde jste „figurantkou“, lektorkou společně s panem proděkanem doktorem Davidem Marxem…

To máte pravdu, jednou týdně „odehrávám“ tuto komplexní roli při výuce mediků. Vzala jsem ji i z osobních důvodů: před pěti lety mi umíral tatínek; způsob, jakým jsme se o jeho blížícím se odchodu dozvěděli, bych nepřála nikomu. Tenkrát jsem si řekla, že přece není možné, aby takovým způsobem lékař komunikoval. My – laici – určitě chápeme, že oni – lékaři – mají spoustu práce a starostí, ale „kultura“ ve vyjadřování jim chybět nesmí. Navázala jsem tedy spolupráci s panem proděkanem Marxem a věřím, že společně studentům nabízíme unikátní poměr teorie a interaktivity. Podle mého názoru je 3. lékařská fakulta v tomto ohledu velmi progresivní a doufám, že se nám povede s panem proděkanem časem změnit i celkový diskurz. Jsme od studentů vysoce hodnoceni, třída je vždy plná. Medici se „na mně“ učí sdělovat špatné zprávy – jsem ten, kdo stojí proti nim, je depresivní, jindy agresivní či upovídaný, zkrátka přesně takový, jaký člověk v reálu je.

Inspirovali jste se někde?

V Americe je znalost komunikace s pacientem dokonce podmínkou před nástupem do praxe. Profesionální figuranti sehrají vyhrocenou scénku a vy – budoucí lékař – během ní ošetřujete pacienta a současně řešíte emocionálně-komunikační a procesní záležitosti. Na know-how zvládnutí vyhrocené komunikace kladou na západě vskutku velký důraz. Podle mého názoru je 3. lékařská fakulta v tomto ohledu velmi progresivní.

Simulační výuka se možná brzy stane samozřejmostí na všech fakultách.

Věřím tomu. Paní profesorka Milena Králíčková, nová rektorka UK, na její nezbytnost poukázala i ve svém volebním programu. Osobně se přikláním k tomu, aby simulační výuka probíhala nejen na lékařských fakultách, ale třeba i na fakultě pedagogické či právnické.

002

Mgr. et MgA. Andrea Daňková
Pochází z Prahy. Po maturitě na bilingvní sekci Gymnázia Jana Nerudy byla přijata na DAMU, současně se pustila do studia Fakulty sociálních věd UK. Ústav hematologie a krevní transfuze se zhruba před třemi lety stal jejím profesním domovem, více než rok je zde tajemnicí. Zároveň je lektorkou komunikace při výuce mediků na 3. lékařské fakultě UK.
„I když absolvuji náročné jednání, stačí mi chvilka, abych se ,oklepala´, a pak se vrhnu do další práce. Zní to možná zvláštně, ale je to můj recept, jak se efektivně motivovat do práce – prostě další kvalitní prací,“ tvrdí Andrea. I proto ji prý nevadí pracovat o víkendech i dlouho do večera a svůj pracovní den startuje v 6:30. A když už opravdu cítí únavu, řeší to během nebo plaváním: „Chtěla bych být pro české zdravotnictví hlavně užitečná,“ říká odhodlaně. A dodává: „Zatím mě ani nenapadá, že bych hematologický ústav opustila. Troufám si tvrdit, že mám toho nejlepšího šéfa, pan profesor Petr Cetkovský je výborný lékař i inspirující renesanční osobnost.“
Autor:
Foto: Vladimír Šigut

Sdílejte článek: