Chci se zaměřit na evropské projekty a donátorskou kulturu

V říjnu si Lékařská fakulta v Plzni UK připomněla 80 let od svého založení. V té době také Akademický senát LFP UK rozhodl o novém jméně v čele fakulty. Za kandidáta na funkci děkana zvolil profesora Milana Štengla. Jmenovací dekret převzal z rukou rektora Jiřího Zimy na konci února. Jak chce udržovat financování fakultního vědeckého Biomedicínského centra nebo zapojovat nové technologie do výuky mediků, vysvětluje v rozhovoru pro magazín UK Forum.

Fakultu vedete od začátku února. Jaké dva měsíce máte za sebou?

Hektické. Myslel jsem, že úřední nálož nebude tak velká, ale to jsem se spletl. Dáno je to asi také tím přechodem. První měsíc kolegium předchozího děkana už nefungovalo a nové ještě nebylo ustanoveno. Všechny povinnosti tím pádem padaly jen na mě. Teď už je ale úřední aparát nastartovaný, takže přejdeme do normálního režimu.

Co je normální režim? Čekala bych, že jako bývalý proděkan si nálož děkanských úkolů budete umět představit.

Musíme dobře nastavit všechny postupy. Pozice proděkana a děkana nejsou úplně srovnatelné, protože jako proděkan si řešíte pouze jednu vlastní agendu, které se můžete věnovat do hloubky. Jako děkan ale musíte agend zvládat víc, nemůžete řešit každý detail. S tím se musím naučit pracovat a najít správnou míru kompromisu. Agend, kterých teď musím obsáhnout, je spousta, takže to vše postupně doháním.

Ve kterých oblastech si musíte plnit nejvíc domácích úkolů?

Nesmírně rozsáhlá je studijní agenda, která šla v minulosti z velké části mimo mě. Má to obrovské konsekvence. Je třeba zamyslet se nad nastavením systému, aby byl co nejvstřícnější vůči studujícím, nejen předkládat nějaké striktní předpisy. Potřeby studentů v prvním ročníku jsou úplně jiné než později v klinických ročnících. Tím se v současné době zabývám nejvíc.

Rýsují se vám nějaké oblasti, na které se bude třeba zaměřit výrazněji?

Takových je spousta. Není to dáno tím, že by se tu v minulosti něco zanedbalo, ale spíše obecně společenským vývojem. V prvé řadě je to problematika umělé inteligence a nových technologií.

Nedávno mi studenti doručili výsledky dotazníkového šetření, které vedli mezi pěti sty studujícími, což už je dostatečně reprezentativní vzorek. Zaměřili se především na různá slabá místa fakulty. Zajímavé je, že většina dotázaných se shodla, že o klasickou frontální přednášku nemá zájem, pokud ji má k dispozici v podobě nahrávky, ať už audioknihy nebo komentované prezentace. Celý systém vzdělávání mediků se proto zřejmě bude posouvat více do podoby nahraných přednášek doplněných interaktivními semináři.

Čas, který se tímto oběma stranám ušetří, by se mohl využít k větším nácvikům praktických úkonů, které jsou v medicíně velmi potřebné. S tím se nám ale rýsuje další problém, protože ubývá ochoty pacientů, na kterých by se medici učili. Bude třeba tedy více rozvíjet simulační medicínu. Ačkoliv máme velké simulační centrum, kde studující trénují různé technické úkony, stále nejsme dostatečně vybavení na trénink interakcí s pacientem. Chystáme proto teď mezinárodní projekt, který by v simulační výuce využíval herců.

Velkým tématem, které se řeší v celé společnosti, je využívání umělé inteligence a nových technologií, a to nejen ve výuce, ale v celém zdravotnictví. Jak na to chcete reagovat?

To je naprosto zásadní téma. V prvé řadě bychom měli proměnit způsob kontroly studia. Zatím se na medicíně stále zkouší tak, že studenty nutíme memorovat obrovské množství informací a následně zjišťujeme, jak dobře si je všechny zapamatovali. Ve skutečném světě se ale pracuje jinak. Každý má neustále u sebe telefon, kde si spoustu informací může dohledat. Máme k dispozici nástroje umělé inteligence. Udělat si rešerši nějakého problému je dnes otázkou doslova několika vteřin, nemusíte kvůli tomu na hodiny do knihovny.

Proto uvažujeme o tom, jak způsob zkoušení proměnit. Mohlo by to vypadat například tak, že by studenti měli během zkoušky přístup k internetu a nástrojům AI a museli by zároveň prokázat, že s informacemi, které si rychle ověří, dokážou pracovat a dát dohromady například klinický úsudek.

To je obrovské téma k promyšlení. Musíme stanovit hranice toho, co každý absolvent medicíny musí mít pořád v hlavě, a co už jsou věci, které si může dohledávat pomocí různých nástrojů. V praxi už budou pracovat také takovým způsobem. Tím, že jsou dnes zahlcení detaily, které se musejí memorovat, jim občas uniká větší obraz. Zároveň ale musíte zvážit různé kritické situace, které můžou nastat, nebo ve kterých budou muset lékaři být schopní pracovat i bez internetu a chytrých nástrojů. Čeká nás nad tímto velká debata.

Když se na fakultu podíváte v jejím celku, co je jejím rodinným stříbrem? Čím se může chlubit?

V posledních dvaceti letech se nám podařilo maximálně využít podpory strukturálních fondů, a díky tomu při fakultě vybudovat výzkumné centrum a přitáhnout pro něj také velké prostředky na vědu. Pomohlo to také vybudovat tento kampus, kde teď sídlíme a který je v současnosti jeden z nejhezčích v Česku, ne-li v Evropě. Rodinným stříbrem je ale především místní kolektiv. Máme takovou „akorát“ velikost, která nahrává tomu, že se všichni známe a můžeme si vzájemně vycházet vstříc, a panuje tu proto mezi lidmi dobrá atmosféra.

Vybudování vědeckého centra je jedna věc, ale udržet jeho financování je věc druhá a nesmírně obtížná. Jak se s tím vyrovnáváte?

Od začátku jsme Biomedicínské centrum koncipovali tak, aby bylo soběstačné a stálo na našich pracovnících. A to funguje. Centrum dokážeme uživit projektovými aktivitami. Jedna rozpočtová kapitola ale pomalu vysychá, strukturální fondy po roce 2027 nebudou, nebo budou podstatně menší, a to budeme muset nahradit jiným způsobem. Musíme pracovat na evropských vědeckých projektech. V řadě z nich jsme zapojení jako účastníci, zaměřit se ale teď musíme na to, abychom v těch budoucích byli koordinátory.

Musíme také pěstovat donátorskou kulturu, nabízet potenciálním dárcům a investorům takové projekty, které budou smysluplné a které budou ochotní financovat. Od počátku existence Biomedicínského centra se snažíme také o budování portfolia duševního vlastnictví. Všechny tyto oblasti se musí velmi opečovávat, aby to dohromady efektivně fungovalo.

Právě probíhá rekonstrukce plzeňské koleje známé jako Šafránkův pavilon. Čekají vás nějaké další větší investice do infrastruktury nebo výstavby?

Plánujeme, že bychom kampus uzavřeli na zbylém volném prostranství sportovní halou. Musíme ale velmi dobře zvážit, jak prostor využít, a jestli zrovna sportovní hala je to, co potřebujeme a dokážeme provozovat v režimu, který by byl přínosný nejen pro fakultu, ale třeba i pro fakultní nemocnici nebo celou Plzeň.

Vše se odvíjí od zdrojů. Když budou dost velké, dokážeme zvládnout ledacos, ať už je to sportovní hala, simulační centrum nebo třeba celá simulační nemocnice. Možností je spousta.

Jak důležitá je pro vás spolupráce s městem a s Plzeňským krajem?

Pro Plzeň a kraj byla historicky důležitá spolupráce především se Západočeskou univerzitou, kterou vnímaly jako hlavní krajskou vysokou školu propojenou se Škodovými závody jako místním hlavním zaměstnavatelem. To se ale v poslední době proměnilo a město i kraj nás bere jako důležitého partnera. Velmi intenzivně spolu komunikujeme a využíváme i různých dotací, například Academic Career in Pilsen, což je projekt Plzeňského kraje, ze kterého můžeme platit zahraničního akademického nebo vědeckého pracovníka ve všech fázích jeho vývoje, od doktoranda až po hostujícího profesora. Podporují také Juniorskou univerzitu, což prohlubuje kontakty s místními středoškoláky. Pro město i kraj jsme partneři, kteří mají co nabídnout.

A motivujete studující, aby po absolvování zůstávali v kraji a v regionech, které trpí nedostatkem lékařů a lékařek?

Zrovna nedávno jsme na schůzce s hejtmanem Kamalem Farhanem a s regionální ředitelkou VZP Lenkou Havlasovou toto téma řešili. Chtěli bychom ho dále rozvíjet. Potřebujeme především nastavit výměnu informací mezi námi i krajem, abychom věděli, co kraj potřebuje a podporuje, například formou dotací pro začínající praxe a ambulance. Má to ale pochopitelně své limity. Student, který absolvuje fakultu, se musí ještě dále školit, projít všemi atestacemi. Ale pracujeme na tom.

Je překážkou pro zahraniční vědce a vědkyně to, že nesídlíte v hlavním městě, ale v menším krajském? Je to téma, se kterým se musíte potýkat?

Je, ale ne na vědecké rovině, spíše na úrovni studentské. I když máme mnoho studujících ze zahraničí, pražské lékařské fakulty to mají v jejich oslovování trošku snazší, protože uchazeči Prahu znají a dokážou si spíše představit, jaký tam bude standard žití. Zájemcům o studium se ale snažíme ukazovat, že studovat ve městě, jako je Plzeň, má své výhody. Je to menší, bezpečnější město, všechno je v docházkové vzdálenosti, ať už bydlení, fakulta nebo nemocnice.

Pro vědce Plzeň překážkou není. Vzdálenost mezi Prahou a Plzní je z pohledu zahraničního vědce tak zanedbatelná, že to, že vede výzkum v Plzni, vůbec nevnímá jako nějakou nevýhodu. Vědcům a vědkyním musíte především dokázat nabídnout dostatečně konkurenční podmínky. Díky projektu Chaperon (Horizon 2020) u nás na pozici ERA Chair začal působit profesor Kari Hemminki z Heidelbergu, pro kterého se zde objevily natolik zajímavé a příznivé podmínky, že se přesunul k nám (loni UK vyznamenala profesora Hemminkiho čestným titulem Doctor honoris causa, pozn. red.). Stojí za tím dlouhodobá spolupráce a ladění podmínek, když se to ale podaří nastavit, jsme perspektivním centrem i pro zahraniční vědce.

Jak vyvažovat podmínky pro studující, kteří se chtějí věnovat klinické praxi, a těm, kteří míří spíš do vědy?

Většina našich studujících se vidí spíš v klinické praxi. V každém ročníku je ale vždy pár talentových studujících, které věda zajímá. Pokud projeví zájem a dostatek talentu, mají dveře otevřené do kteréhokoliv našeho vědeckého týmu. V tomto je skvělé naše Biomedicinské centrum. Stačí přijít a poptat se.

Máte sám ještě vůbec čas věnovat se vědě a výuce?

Ten si nějak musím udělat. Mám za to, že abych mohl být dobrý děkan, potřebuji fungovat v normálním provozu fakulty. Jen tak můžu chápat problémy, které se objevují, a nesledovat všechno jen z nějakého skleněného zámku. Stále jsem přednostou Ústavu fyziologie a přednáším. Praktika jsem ale už přenechal kolegům.

V oblasti vědy mi aktuálně běží projekt zaměřený na integraci biomedicínského výzkumu a zdravotní péče v metropolitní oblasti Plzeň (program OP JAK – Mezisektorová spolupráce pro ITI), v němž spolupracujeme s fakultní nemocnicí, Západočeskou univerzitou a Bioptickou laboratoří. Já teď už vlastně ale pracuji jenom s daty, která naměří kolegové. Kde jsou ty časy, které jsem trávil v laboratoři…

Jaké to je přepnout z pozice vědce do manažera?

Mám asi trochu štěstí, že to u mě šlo postupně. Když jsem se vrátil z postdoku z Nizozemska, rozjel jsem si tady vlastní výzkumné aktivity. Pak přišlo období strukturálních fondů, kdy jsme začali připravovat výstavbu Biomedicínského centra. Díky tomu jsem postupně vplouval do velkých infrastrukturálních projektů už v manažerské roli. Vývoj z vědce v manažera u mě probíhal asi patnáct let, kdy postupně ubývalo praktické vědy a přibývalo sezení za stolem…

A není tohle téma, které by stálo za to nabídnout studujícím, zvlášť doktorandům, kteří aspirují v budoucnu na zakládání vlastních vědeckých skupin - rozvíjet vedle vědy také jejich manažerské dovednosti a schopnosti?

To je dobrá myšlenka, ale je těžké to nabízet studujícím ve fázi, kdy jsou naprosto ponoření ve vědě, studují odbornou literaturu, hledají vlastní výzkumné hypotézy a zajímavé problémy. Když si vzpomenu na vlastní doktorské studium, myslím, že by mě to moc nezajímalo, protože mě natolik pohltila věda, práce v laboratoři a experimenty, že jsem tím žil úplně naplno a na nic jiného jsem neměl čas ani myšlenky. Když potom u vědy zůstanete, postupně se to naučíte. Nejde to asi úplně přeskočit tím, že byste absolvovala nějaký seminář. Určitě se nebráním tomu si s mladšími kolegy promluvit a sdílet zkušenosti.

Spíše tedy podporujete mentoring?

Určitě, to je součást mé práce a je to přirozené.

Kde byste chtěl, aby byla fakulta za čtyři roky, kdy vám bude končit mandát?

Pořád v Plzni (smích). Přál bych si, aby z naší fakulty vycházeli absolventi, kteří budou dobře připravení pro klinickou praxi a dokážou reagovat i na to, jak se medicína a společnost obecně proměňuje. S tím ale souvisí i to, že se neustále musí proměňovat sama naše fakulta a to, co studujícím nabízíme. A v tom je velká výzva.

Chci udržovat otevřený a pospolitý duch fakulty a hledat společné cesty řešení, aby se tady lidem líbilo a chodili sem rádi studovat i pracovat.

Když si sundáte sako s fakultním odznakem na klopě, jak odpočíváte a dobíjíte sílu na další pracovní den?

Nebydlím v Plzni, ale v malé vesničce na jih od Plzně. Zdrojem odpočinku je pro mě místní komunita, na jejímž životě se aktivně podílím. Jsem ve sboru místních dobrovolných hasičů, dřív jsem tam taky hrával fotbal. Sport vůbec je pro mě zásadní, pomáhá mi udržovat se jakžtakž funkční.