Ředitel Národního muzea: Spouštíme s UK muzejní studia

Univerzita Karlova prodloužila partnerské memorandum s Národním muzeem. „Letos otevíráme společně i nový studijní program, který se jmenuje muzejní studia,“ říká generální ředitel NM Michal Lukeš, jenž je hrdým absolventem historie z FF UK. Největší muzejní instituci v Česku vede již přes dvacet let.

Co plánuje? Co zažil v Sýrii či na Tchaj-wanu? A o čem si soukromě povídal s japonským císařem? To prozradil magazínu Forum.

Vrátil jste se před časem z mise na daleký Tchaj-wan. Co jste tam pro Národní muzeum (NM) s náměstkem Michalem Stehlíkem domlouvali, jak to probíhalo – a dopadlo?

Domlouvali jsme tam, co jiného než výstavu (směje se). My s Tchaj-wanem spolupracujeme už mnoho let; už před osmnácti roky jsme tady u nás, v historické budově Národního muzea, připravili výstavu, která se jmenovala Formosa tisíce tváří. Potom jsme dělali výstavu českých loutek, jež byla roku 2006 v Taipei. Jsme v průběžném kontaktu. Ovšem už téměř dvě dekády mám veliký sen, který se teď – doufejme – přibližuje k naplnění, kdy chystáme velikou výpravnou výstavu ze sbírek Národního palácového muzea. To je tchajwanské muzeum, které má ve sbírkách asi 700 tisíc předmětů a značné počty z nich pocházejí z kolekcí čínských císařů, shromažďovaných po celá staletí.

Když říkáte „chystáme“, můžete nám prozradit její harmonogram?

Začali jsme si o tom povídat již někdy před zmíněnými dvěma dekádami a nyní snad nazrává čas, že se podaří takto velkou výstavu uspořádat v první polovině roku 2025. O tom s vedením Národního palácového muzea hovoříme a teď „přivážíme“ příslib, že jsou připraveni s námi výstavu udělat a zapůjčit nám i své nejvzácnější předměty. Potřebujeme ještě vyřešit spoustu organizačních i legislativních záležitostí.

Podobně jako z Egypta pro Sluneční krále, že? To může být těžké.

Ano, bude to ještě složité vše dopilovat. Aktuálně na online poradách s kolegy z Národního palácového muzea řešíme obsah. Shodli jsme se, že v NM představíme stovku unikátních předmětů od nejstarších dob do 19. století a budeme vyprávět sto jejich příběhů. Závazný příslib konání i téma výstavy tedy máme, teď se musíme vrhnout na rutinní práci: uzavřít smlouvy, zajistit garanci financování výstavy i dotvořit scénáře a vše, co k tomu patří. K vaší práci nevyhnutelně patří jednání s vrcholnými politiky. S kým jste se na Tchaj-wanu viděl, s jakými nejvyššími představiteli země? Jaká jste měli jednání? Účastnil jsem se mise jako člen české delegace pod vedením paní předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, kdy jsem se – jako řadový člen – viděl s prezidentkou Tchaj-wanu i s premiérem země. A sólo jsem se potom, samozřejmě, potkal rovněž s ředitelem palácového muzea, jenž má statut ministra, a jednal jsem též s ministrem kultury.

Teď, prosím, trošku obecněji: Muzeum vedete přes dvacet let, takže s jakými nejzajímavějšími politiky jste se setkal? Viděl jste třeba amerického prezidenta?

Toho jen z dálky, když v Česku byl Barack Obama (2009); byl jsem pozván na jeho projev. Zdvořilostně jsem se „potkal“ s řadou prezidentů, ať už na společenských akcích, anebo když navštěvovali náš Národní památník na Vítkově. Raději ale řeknu, která událost mě hodně zasáhla. A to bylo setkání s polským prezidentem Lechem Kaczyńským, když navštívil Vítkov, aby tam položil věnec ke hrobu neznámého vojína. Bylo to jen pár týdnů před tím, než zahynul při letu do Katyně u Smolenska (2010). To je smutná vzpomínka, neboť jsem se potkal nejen s ním, ale i řadou jeho spolupracovníků, kteří v tom letadle rovněž zahynuli…

A jakou byste vyzdvihl kulturní osobnost? Poznal jste kupříkladu papeže?

To ano, zesnulého papeže Benedikta XVI. Opět jsem byl ovšem jen účastník nějaké velké akce… (vzpomíná). Ale teď musím říct, že jako velmi zajímavá „osobnost kulturně-politická“ mi přišel během krátkého talku na britské ambasádě současný král Karel III., tehdy korunní princ Charles. Abych se však nevytahoval, byl jsem mu samozřejmě spíše toliko představen a jak bývá ve zvyku, on prohodil s každým hostem recepce pár podobně zdvořilostních slov.

Krále tedy znáte. Co nějakého císaře?

Podobné to bylo kdysi dávno s japonským císařem Akihitem, ještě za prezidenta Václava Havla na Pražském hradě v roce 2002. Tam jsem byl představen japonskému císařskému páru, který měl na každého účastníka asi tak dvě sekundy, ne víc, ale já s ním strávil určitě přes minutu času! To je věc zcela „nad protokol“. On je uznávaným odborníkem v oboru mořské biologie a napsal několik knih o rybách, a když zjistil, že jsem z Národního muzea, otevřel tohle téma svojí odborné práce i záliby. Dva roky nato se mě pak nějací podnikatelé ptali pod císařovým portrétem na japonské ambasádě, jestli vím, kdo to je, tak jsem jim říkal, že ano – a že jsem si s ním asi dvě minuty povídal o rybách… Museli si myslet, co jim to plácám (směje se).

Nechci tu ze sebe dělat Forresta Gumpa; všechny příležitosti samozřejmě pramení z prestižní pozice generálního ředitele Národního muzea, to je jasné.

Když jste hovořil o britském králi, je pro vás inspirací britské muzejnictví obecně a třeba i konkrétněji samo věhlasné British Museum, onen kolosální institut?

Určitě, britská muzea jsou nám inspirací a bylo tomu tak i při tvorbě našich nových expozic. S londýnským Britským muzeem jsme v kontaktu. Spolupracujeme též s Přírodopisným muzeem (Natural History Museum), ale z Velké Británie bych ještě zmínil Skotské národní muzeum v Edinburghu, jež není až tak veliké a je to instituce, která rovněž vznikla jakožto národní muzeum ve velké monarchii a má podobnou historii i složení sbírek, jako máme my. S tím skotským jsme si tedy logicky trošku víc „rozuměli“, řečeno v nadsázce.

Začali jsme Tchaj-wanem, vzpomínám na svoji zkušenost z japonských muzeí… Jsou asijská muzea inspirativní technologickými trendy, nějakými hi-tech fígly?

Teď jste to řekl. Mají skvělé technologie, mnohdy však nemají tak pestré sbírky, ale v IT jsou napřed, využívají je velmi moderním způsobem. Na druhou stranu: někdy mají technologie, ale možná nemají až tak dobré nápady jako my v Čechách. Ostatně součástí zmíněné výstavy z Národního palácového muzea budou i multimediální programy, které společně vytvoříme.

Takže když cestujeme po světě a hovoříme s kolegy, není to pouze jednostranná inspirace. Myslím, že se obohacujeme navzájem a musím dodat, že se na nás Čechy, nejen na Národní muzeum, teď hledí pozitivně a trochu i jako na svého druhu „muzejní velmoc“.

Proč?

Protože se tady za poslední léta podařila spousta výborných věcí: vzniklo mnoho moderních expozic, posunuli jsme se výrazně kupředu a ve světové muzejní obci se to ví. Ostatně loni, v roce 2022, proběhla v Praze generální konference Mezinárodní rady muzeí (ICOM), na které se setkalo okolo tří tisíc odborníků z muzeí a galerií na celém světě.

Nedávno jste zrekonstruovali historickou budovu Národního muzea. Co vám tak říkají návštěvy expertů? Jsou uchváceni krásnou dominantou Prahy, takovým zázemím?

Ano, musím přiznat, že jsou unešeni. Jednak budovou samotnou, ale jednak i tím, jak se nám podařilo propojit historické interiéry s moderními expozicemi. Opravdu jsme se snažili budovat expozice moderně, ale přitom budovu nepotlačovat a její krásu i zvýraznit. Propojili jsme obě budovy, historickou a novou budovu, multimediální chodbou a vytvořili rozsáhlý a návštěvnicky atraktivní muzejní komplex. Skutečně jsem nezažil, že by kolegové ze světa řekli, že se jim na tom něco nelíbí. Nemůžeme velikostí trumfnout Britské muzeum či Louvre, to jistě ne, ale naším cílem vždy bylo vybudovat důstojné muzeum v České republice, které je středně veliké – a i tak může být inspirací pro ostatní. A to se nám snad podařilo. Dokazují to i čísla: v minulém roce zavítal do Národního muzea více než milion návštěvníků.

Je něco, co se ještě nepovedlo? Respektive co dalšího plánujete?

My nyní máme nejméně dvě velké priority. Jednou z nich je rozvoj IT technologií, a to jak v komunikaci s návštěvníkem, tak i při správě sbírek. Soustředíme se na naši aplikaci Národní muzeum v kapse, která už získala spoustu ocenění a vidíme v ní budoucnost. Plánujeme využívat rozšířenou realitu, virtuálně muzeum „rozhýbat“, což jsme si vyzkoušeli na naší „velrybě“ a nyní připravujeme oživení Panteonu. Stačí mobil a appka. Určitě je to směr, jímž chceme jít. Dluh máme v zastaralém systému evidence sbírek, na čemž intenzivně pracujeme.

A druhou prioritu spatřujete v čem?

Druhou věcí, na níž klademe důraz, je vzdělávání. Cítíme se být podstatnou součástí vzdělávacího systému v Česku. Snažíme se naše expozice dělat nejen pro dospělé, ale i pro děti. Jsme napojeni na školy, připravujeme pro ně mnoho programů. V červnu jsme otevřeli „Dětské muzeum“, jež vznikalo i po konzultacích s kolegy z Pedagogické fakulty UK. To není jednoduchá herna, ale místo, kde budeme vzdělávat a samozřejmě i bavit naše nejmenší návštěvníky: děti od mateřských školek po první stupeň základek. Právě to by mělo posunout kupředu naši snahu být Národním muzeem i pro děti a být pro rodiny hodně friendly.

Plno rodin se chystalo na egyptskou výstavu Sluneční králové, která se domlouvala pár desítek let – a do toho přišla pandemie i lockdowny… Jak na to vzpomínáte?

Má to dvě strany téže mince. Když jsme Sluneční krále plánovali, očekávali jsme, že to bude první veliká zahraniční výstava v opravené historické budově a že půjde o výstavu, na niž přijedou lidé z celého světa. To se kvůli covidu, bohužel, nepodařilo. Na druhou stranu její příprava byl ohromně zajímavý zážitek, protože jsme si jako jedno z mála muzeí na světě vyzkoušeli, jaké to je dělat výstavu mezi dvěma kontinenty a právě v době, kdy se nesmělo cestovat…

Všechno bylo problém, získali jsme však i neocenitelné zkušenosti! Nakonec dnes nejsem úplně zklamán, poněvadž i když nemohly jezdit návštěvy ze zahraničí, výstavu přesto navštívilo 120 tisíc lidí. Byla to jedna z přelomových výstav; hodně jsme se tím naučili. Někdy bylo vyprodáno a jindy zavřeno, takže výstava netrvala nakonec tři či čtyři měsíce, jak bylo původně plánováno, ale v podstatě rok po opakovaném prodloužení. Na řadě zkušeností nyní stavíme, když chystáme výstavu s Tchaj-wanem, dále Baroko v Bavorsku a v Čechách s německou stranou anebo když nyní jednáme o výstavě dinosaurů z Mongolska.

Nepletu-li se, rozvíjeli jste spolupráci dokonce i v Afghánistánu či Sýrii.

Je to tak. Národní muzeum má veliké mezinárodní zkušenosti nejen z výstavní spolupráce. Právě jsem se vrátil ze Sýrie, kde již mnoho let provádíme archeologické výzkumy a pomáháme se záchranou a restaurováním památek poničených válkou. Podobně již od roku 2009 působíme v Súdánu. Kolegům na Ukrajině jsme dodávali materiál potřebný k ochranně a záchraně muzejních sbírek… A zcela aktuálně budeme v našich dílnách restaurovat minerály ze sbírek Slovenského báňského muzea, které poškodil letošní požár v Banskej Štiavnici.

Po podpisu memoranda hodláte nadále rozvíjet aktivity s Univerzitou Karlovou, a to i v rámci spolupráce historiků či muzejníků. Co na tom Národní muzeum zajímá?

My s Univerzitou Karlovou spolupracujeme dlouhodobě. Jak s celkem, tak s jednotlivými fakultami. Memorandum o spolupráci už máme několik let, teď jsme jej s paní rektorkou Milenou Králíčkovou uzavřeli na další období. Součinnost máme ve výstavních, odborných i jiných projektech. Ostatně vámi jmenovaná výstava Sluneční králové nebyla jen projektem Národního muzea, ale též Karlovky a Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty UK, bez jehož prestiže, práce a skvělých výsledků by to nikdy nemohlo dopadnout. Ale i další výstavy, které zmiňuji, budou bezpochyby v nějakém „dotyku“ s odborníky z UK, ať už je to výstava pokladů z Tchaj-wanu, kde jistě budeme spolupracovat s kolegy z FF UK, či výstava dinosaurů z Mongolska, kdy oslovíme paleontology z Přírodovědecké fakulty UK.

Slyšel jsem dokonce o muzejních studiích na UK. Co to bude obnášet?

Naše „sesterské instituce“ jsou různě propojené. Ale teď se propojujeme v tom, co muzeu nebylo vždy tak úplně vlastní, a to je otázka výuky a vzdělávání společně s univerzitou a opět Filozofickou fakultou UK, konkrétně Ústavem českých dějin. Akreditovali jsme úspěšně nový studijní program, který se jmenuje muzejní studia. V České republice zatím v této podobě neexistuje, protože jde o obor, který není „pouhou“ muzeologií. Připraven je to tiž jako obor profesní. Výuka bude probíhat v NM i na FF UK, ale vedle teoretických nabídne hodně praktických předmětů: seznámíte se nejen se základy a prací v muzeu, ale i s managementem, s PR… Cílem je nevychovávat jen teoretické odborníky, ale třeba i naše budoucí zaměstnance, anebo si v kombinovaném studiu mohou vzdělání doplnit i lidé, kteří již v muzeích pracují.

Začnete od nového akademického roku 2023/2024?

Ano, bude to tak. A abych doplnil, bude to navazující magisterské studium.

Co by měl uchazeč splňovat, aby byl přijat? Musí mít za sebou nějaký historický anebo společenskovědní obor, nebo může přijít i bakalář z geologie, řekněme?

Může přijít i z přírodovědy, může přijít z dalších fakult, oborů. Bude to docela otevřené. U nás se zatím na muzeologii hledí jako na „humanitní obor“, ale potřebujeme také přírodovědecké muzejníky. Vždyť naší druhou největší součástí je Přírodovědecké muzeum! Takže nejsme coby magisterský obor zaměřeni pouze na výchovu humanitně vzdělaných odborníků, ale obecněji vzato muzejních pracovníků, manažerů či kurátorů různých sbírek. Já budu třeba i garantem manažerské části, kdy zaštiťuji předměty, jako jsou management či marketing.

Budete také učit? A těšíte se případně?

Těším se! Už dlouho jsem neučil. Býval jsem externím pedagogem na FF UK, ale musel jsem toho nechat během příprav a rekonstrukce Národního muzea. Neměl jsem na to moc čas ani myšlenky, a bylo by mi i stydno, protože učení není jen o chuti „chodit něco vyprávět“, ale musíte se na výuku svědomitě připravovat. A nesmíte výuku rušit – to se mi trošičku i dělo (směje se).

Tak jsem toho nechal. Už mi to chybělo, protože interakce s mladými lidmi a studenty je vždycky fajn. A teď se moc těším, že se k tomu vrátím, přičemž využiji nejen svoji profesi historika, ale i to, co jsem zde za dvacet let v praxi získal za zkušenosti.

A máte co předat?

Určitě. Ono to tedy zní, jako že už jsem před penzí (usmívá se). Je mi 48 let, ale začínal jsem v Národním muzeu docela mladý. Sice se často v médiích zmiňuje můj časný nástup do funkce generálního ředitele ve 26 letech věku, ale já jsem do muzea nastoupil na zkrácený úvazek už v říjnu 1993 jako elév do oddělení novodobých českých dějin, když mě o pár bodů nevzali na fildě na jednooborovou historii.

Takže letos v říjnu si vlastně budu připomínat přesně třicet let svojí první zaměstnanecké smlouvy s touto ctihodnou institucí…

Třicet let je dost dlouhá doba.

To je kus života! Přemýšlel jsem o tom, jaký je vlastně ideální věk pro ředitele Národního muzea. Když jsem začínal, novináři se mě pořád ptali: „Vy jste na to tak strašně mladý, ne?“ A pak se to otáčelo, takže mi dnes lidé zase říkají, jak jsem tady už moc dlouho a jestli nejsem služebně starý… Fakt nevím, kde je ta pomyslná hranice, kdy je to „akorát“.

Když přijde nabídka, abyste šel třeba ředitelovat muzeum do Vídně, šel byste? Anebo jste s NM už tak srdcově spjatý, že by se vám těžko rozhodovalo a odmítl jste?

To je taková zákeřná otázka. Zatím žádná nabídka nepřišla, že? Takže ji nemusím zvažovat. Ale řeknu vám, že za a) i b) je správně. K Národnímu muzeu jsem opravdu hodně přirostl, třicet let je dlouhá doba. A opravdu jsem s ním „srostlý“. Snažil jsem se muzeum posunout a zanechal jsem v něm otisky své duše i svého srdce. Muzeum miluji a občas si dělávám legraci, že si opravenou historickou budovu chodím i pohladit (směje se).

Ale za b) jsem též profesionál, takže kdyby přišla zajímavá nabídka, bezpochyby bych ji zvažoval. Jak jsme si říkali: hodně se inspirujeme v cizině, cestujeme po světě, řešíme věci na mezinárodní úrovni, takže nejsem „zaseklý“ v české kotlině. Štěstí přeje připraveným. Svoji kariéru jsem si nikdy neplánoval, ale když se někdy ocitnete na křižovatce, musíte se rozhodnout, kam a jak dál.

V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.