Absolvent se zkušenostmi z EU: Češi si málo věří

Na Univerzitě Karlově se zabýval Evropskou unií. Teoretické znalosti, které nabyl během studií, se okamžitě snažil také konfrontovat s praxí. Absolvent Fakulty sociálních věd UK Adam Rosenheim má za sebou několik stáží v institucích EU, včetně věhlasné Blue Book, kdy pracoval v Generálním sekretariátu Evropské komise, který podléhá přímo její předsedkyni Ursule von der Leyen. Jakou zkušenost si z Bruselu odnesl? Třeba tu, že je potřeba víc věřit vlastním schopnostem.

Nastupoval jste na FSV UK už s tím, že byste se rád věnoval diplomacii nebo práci pro instituce Evropské unie?

Na gymnáziu jsme měli výbornou učitelku dějepisu, která vedla také semináře o mezinárodních vztazích a moderní historii, což mě dovedlo k zájmu o mezinárodní politiku a diplomacii. Na školu k nám pak přišel jeden ze stávajících studentů Institutu mezinárodních studií FSV UK, aby motivoval mladší ročníky k tomu přihlásit se na FSV UK. Uvědomil jsem si, že bych tak mohl pokračovat v tom, co mě baví, a ještě víc se věnovat studiu moderní historie, mezinárodních vztahů a jazyků. Nastupoval jsem tam ale s docela otevřenou myslí a s napjatým očekáváním, co mi nadcházející roky přinesou.

Kdy se začal prohlubovat váš zájem o diplomacii?

Jsem konzervativnější typ a mám rád systém, proto mě diplomacie vždy přitahovala. Je to trošku tajuplný obor plný starých pravidel a zvyklostí, což mě dohromady s cestováním a jazyky vždy lákalo.

Během bakalářského studia jsme měli kurzy o mezinárodním právu a evropské integraci, začal jsem proto postupně propadat také zájmu o EU. Když jsem přemýšlel nad tématem bakalářské práce, zvolil jsem si téma evropské politiky vůči Íránu. Během toho mě natolik nadchla evropská zahraniční a bezpečnostní politika, že jsem se potom přihlásil na magisterský obor Evropské studia.

Chtěl jsem si pak otestovat, jestli je diplomacie skutečně směr, který by mě naplňoval, proto jsem ve druhém ročníku vyjel na stáž na české velvyslanectví v Bruselu.

V průběhu studia jsem se také stal takzvaným studentským ambasadorem pro stáže a kariérní příležitosti v EU na Univerzitě Karlově. Tehdy jsem se zejména snažil, aby na univerzitě došlo k podpoře této aktivity. Zjistil jsem tehdy také to, jaké jsou možnosti stáží a práce v institucích EU. Extrémně mě to bavilo a seznámil jsem se díky tomu s řadou osobností, které působily nebo stále působí v Bruselu a se kterými jsem stále v kontaktu.

Tak hezky jste mluvil o diplomacii, jaký je to tajuplný obor plný starých pravidel a zvyklostí. Můžete mi dát nějaký konkrétní příklad?

Pořád je to takové „starobylé“ povolání, kde musíte umět některé věci citlivě komunikovat. Kamkoliv přijdete, musíte poděkovat, blahopřát k státnímu svátku, orientovat se v dané zemi a jejích zvyklostech. V diplomacii také funguje určitá hierarchie. Samozřejmě záleží i na osobních kvalitách člověka, ale jsou tací, kteří se s vámi prostě bavit nebudou, protože nejste na jejich kariérní úrovni.

Je fascinující sledovat to, co se děje v zákulisí a co navenek. Všechna jednání na úrovni ministrů nebo velvyslanců jsou předem domluvena a koordinována na nižších úrovních mezi ministerstvy či ambasádami. Velká část diplomacie se dnes ale odehrává také na sociálních médiích, kde je potřeba ukazovat, co se děje, což je opak toho, jak diplomacie fungovala dřív, kdy nikdo moc neviděl do toho, co diplomaté dělají. Zákulisní přípravy tam jsou ale pořád velké, prostor pro improvizaci je relativně malý.

Co v diplomacii se dá naučit a co musí člověk mít v sobě?

Diplomatů je několik skupin. Jsou diplomati, kteří jsou spíš experti na určité téma, a jsou diplomati – lvi salonů. Já se třeba musel naučit psát trošku jiným stylem a rozvinout své analytické schopnosti. Představy o tom, že diplomati pořádají hlavně různé večírky, kde se jen baví, a tak podobně, realitě moc neodpovídá. Práce je to v základu spíš úřednická. Musíte hodně číst – a to i mezi řádky, hodně psát, sledovat, co se v dané zemi děje, ale mezilidské vztahy a komunikace jsou samozřejmě nezbytnou součástí diplomatické práce. Také platí to, že diplomacie v zemi, jako je Maroko, je jiná, než když jste v Bruselu nebo když jste v New Yorku na multilaterálních zasedáních.

Po stáži v Belgii na české ambasádě jste strávil další půl rok jako stážista v Bruselu na Stálém zastoupení ČR v době českého předsednictví EU. Co vám dala tato zkušenost?

Byla to taková docela zajímavá perioda. Tehdy 16. června jsem udělal magisterské státnice a 20. června jsem nastupoval v Bruselu jako stážista na Stálém zastoupení při EU v době českého předsednictví. Z Evropských studií jsem šel rovnou do reality eurounijního bruselského života.

Jaké to bylo? Naplnily se vaše představy?

Bylo to neskutečné. Šel jsem tam jako někdo, koho evropský projekt a integrace extrémně zajímá. Teoreticky se naučíte, jak to všechno probíhá, jaké jsou oficiální kroky, legislativní proces, ale potom a zvlášť v rámci předsednictví, kdy Češi v rámci Rady EU předsedali jednáním, vidíte všechno zevnitř. Mezi každým oficiálním krokem je změť neoficiálních jednání, výměn, telefonátů. Člověk pochopí, že systém je daleko komplexnější, než jak vypadá na papíře. Přejít z teorie rovnou do praxe bylo úžasné, i když velmi náročné.

Za předsednictví jsem pracoval v týmu, který se věnoval otázkám životního prostředí a klimatu, takže jsem měl šanci být u některých velkých vyjednávání, která potom vedla k uzavření různých klimatických dohod. A to bylo velmi zajímavé.

Pak jste se dostal ale i na stáže do Evropského parlamentu i Evropské komise…

Podařilo se mi dostat se na Blue Book stáž do Evropské komise, což je velmi obtížné. Hlásilo se tam tehdy přibližně 11 tisíc lidí a vybrali nás asi 900. Předsednictví ČR ale končilo v prosinci a stáž mi začínala až v březnu. Přemýšlel jsem proto, jak nejlépe využít ten mezičas, a nakonec se mi podařilo získat kratší stáž v Evropském parlamentu v kanceláři Luďka Niedermayera (Luděk Niedermayer je od roku 2014 poslancem EP za ČR, pozn. red.). Díky tomu jsem dostal komplexní vhled do toho, jak všechny hlavní instituce Evropské unie fungují v praxi.

Stáž v Evropské komisi byla extrémně náročná, i když velmi zajímavá. Absolvoval jsem ji v Generálním sekretariátu Evropské komise, což je těleso, které spadá přímo pod předsedkyni EK. Byl jsem v týmu, který zastupoval EK na jednáních velvyslanců členských zemí ohledně zahraniční politiky. Koordinoval jsem brífinky, dělal zápisy, dvakrát týdně jsem se účastnil jednání velvyslanců. V průběhu pěti měsíců jsem viděl jednání členských států o Ukrajině, Africe nebo Číně. Dostal jsem se k opravdu zajímavé práci a setkal se s ohromným množstvím inspirativních lidí.

Jak jste se připravoval na výběrové řízení na Blue Book stáž?

To byl dlouhodobý proces, nepřipravíte se na to ze dne na den. Od doby, kdy jsem byl ambasadorem pro kariéru v EU na UK, jsem přemýšlel nad tím, že bych to rád někdy podnikl, a také jsem díky tomu věděl, co zvyšuje šance stáž získat. Stáž je určená spíš čerstvým absolventům než stávajícím studentům. Zájemce by měl mít zajímavé vzdělání, nějakou zahraniční zkušenost a dobré znalosti minimálně dvou jazyků, z čehož jeden musí být angličtina, francouzština nebo němčina a ten druhý jakýkoliv jazyk některého z členských států, tedy v našem případě i čeština.

Moje šance zvýšilo to, že jsem byl na Erasmu, pracoval jsem pro velvyslanectví v Bruselu a absolvoval jsem stáž během českého předsednictví. Zájemce o tento post zkrátka musí už několik let dopředu budovat svůj profil, jenom kouzlem vlastní osobnosti během výběrového řízení opravdu nezazáříte. Výběrové řízení je docela složitý administrativní proces. Vše musíte dokládat, v ničem se nesplést, jakékoliv drobné pochybení vás okamžitě z toho obrovského množství zájemců vyřadí.

V práci pro instituce EU a v diplomacii jste se našel, jak ukazují i vaše poslední dva roky, které jste strávil v Maroku. S jakým úkolem jste na sever Afriky vycestoval?

Do Maroka jsem se dostal v rámci prestižního programu, který se v angličtině jmenuje Junior Professionals in Delegation. Každé dva roky EU spolu s národní administrativou vyberou dva zástupce z každého členského státu, které pak pošlou na některou z Delegací EU ve světě. Účastníci tohoto programu pak mají v daném státě dva typy rolí.

Za prvé je to projektový management programů, skrze které Evropská unie poskytuje financování třetím zemím v rámci rozvojové pomoci. Druhá role je pak více spojená s klasickou diplomacií.

Já jsem v době svého pobytu v Maroku působil právě v politické sekci místní Delegace EU. Vedle klasické diplomacie a analýz toho, co se v Maroku děje, sledujeme tisk, politický, ekonomický a společenský vývoj v zemi a podáváme o tom zprávy do Bruselu. Součástí je samozřejmě i reprezentační činnost, protože delegace Evropské unie tady zastupuje EU a její zájmy navenek.

Druhá část naší práce spočívá v tom, že Evropská unie má na základě Lisabonské smlouvy určitou koordinační roli také vůči členským státům ve třetích zemích. A protože Maroko je pro mnoho členských států důležitou zemí, je tu tato část naší agendy docela výrazná, což dokládá také to, že z 27 členských států je tu 19 zastoupených vlastní ambasádou. My tedy kromě politické analýzy a reprezentace také koordinujeme členské státy. Organizujeme měsíční schůzky politických poradců a potom i velvyslanců. Společnou evropskou politiku tedy nebudujeme jenom v Bruselu, ale i tady.

Já se o tomto programu doslechl náhodou v Bruselu a přihlásil jsem se. Opět jsem musel projít velmi složitým procesem výběru, který jsem ale nakonec zdolal a dostal jsem nabídku vyjet do Maroka. Pomohlo k tomu i to, že ovládám francouzštinu, což je pro práci v Maroku nezbytné.

Vaše dvouleté angažmá v Maroku ale právě končí, kam míříte nyní?

Přestože jsem si původně myslel, že se budu spíše poohlížet po další pracovní příležitosti v rámci EU, v průběhu mého pobytu zde v Maroku jsem si uvědomil, že mě národní diplomacie stále zajímá. Takže mě nakonec evropská zkušenost přivedla k tomu, že se budu vracet do České republiky na ministerstvo zahraničních věcí, kde budu pět měsíců působit jako takzvaný diplomatický koncipient a následně nastoupím na některý z odborů ministerstva.

Tím vyvracíte to, co se traduje, že lidé, kteří začnou kariéru v některé z institucí EU, mají pak problém najít uplatnění v ČR, protože jsou překvalifikování. A je to údajně také jeden z důvodů, proč se Češi úplně nehrnou za prací pro EU…

Jsem si vědom, že kariéra v EU je nejistá, dokud člověk nedostane status úředníka EU, což je potom už definitiva. Do té doby máte stále jen několikaleté smlouvy. Na to se musíte připravit. Je to trošku běh na dlouhou trať. Průměrný věk nástupu do evropských institucí je dnes 35 let.

Nebudeme si ale nic nalhávat, česká státní správa není ten nejatraktivnější zaměstnavatel, spoustu kvalitních lidí proto pak hledá uplatnění jinde. Na druhou stranu i v rámci české státní správy je spousta nadšených, zajímavých, kvalifikovaných lidí, kteří to dělají, protože chtějí pracovat pro svůj stát a někam ho posunout. A to je super a já doufám, že se budu moct zařadit mezi ně. Je ale pravda, že v ČR se na evropské zkušenosti kouká trošku skrz prsty. Myslím ale, že se to snad v poslední době zlepšuje.

Pro zemi je obohacující, když pro ni pracuje někdo, kdo chápe, jak to funguje v EU, a potom tu zkušenost rozvine a uplatní. A pro EU je naopak dobré, když se do institucí dostane také národní perspektiva. Věřím tomu, že obě sféry by měly být propojené a vzájemně se obohacovat.

Co byste doporučil stávajícím studujícím, které zajímá kariéra v eurounijních institucích?

Pro úspěch ve výběrových řízeních je důležitá jazyková znalost a mezinárodní zkušenost. Je také dobré mít v životopise něco originálního. Někdy člověk zaujme tím, že se věnoval něčemu, co vyčnívá z řady. Hlavní ale je nevzdávat to. Znám lidi, kteří se na Blue Book stáž dostali až na popáté. Je potřeba nebát se konkurence, která je opravdu velká, a neostýchat se ukázat to, co člověk umí. To Čechům trochu chybí a viděl jsem to i u sebe. Češi jsou skromnější a bojí se prodat. Během svého života v Bruselu jsem si uvědomil, že když se nebudu snažit sám, předběhne mě ta řada Italů, Francouzů nebo Španělů, kteří v sobě takový ostych nemají a kteří to místo chtějí stejně jako já.

V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.