Reklamy s přípravky na podporu imunity mě vždy rozesmějí

čtvrtek, 14 duben 2022 07:58

Imunoložka Veronika Kanderová působí v laboratoři CLIP  při 2. lékařské fakultě UK, kde se věnuje klinickému výzkumu, ale i diagnostice poruch imunity. „Náš výzkum je tak trochu detektivka a luštění hádanek imunitního systému,“‎ říká o své vědecké práci, která pomáhá konkrétním pacientům.

Skotsko VKKs
Zleva: Michael Svatoň, Veronika Kanderová, Julian Staniek a Tomáš Kalina na konferenci Evropské společnosti pro imunodeficity v Edinburghu.

Proč jste se stala vědkyní?

Lákalo mě to už od dětství, chtěla jsem být lékařkou nebo pracovat v laboratoři. Rok jsem dokonce studovala medicínu, ale zjistila jsem, že to není ono, že se mi více líbí práce v laboratoři. Proto jsem se přihlásila na Přírodovědeckou fakultu UK, kde mě hned v prvním ročníku zaujala imunologie a od té doby jsem zapálená imunoložka (směje se). Stále mě to počáteční nadšení drží.

Působíte v laboratoři CLIP (Childhood Leukaemia Investigation Prague) na 2. LF UK, čím se zabýváte? Jak ta vaše věda probíhá?

V CLIPu fungujeme jako dvě vzájemně provázané jednotky – molekulárně-genetická část a my jako cytometrická. Má práce začíná u pacientů, kteří se často od dětství potýkají s nejrůznějšími zdravotními obtížemi, jako jsou například neprospívání, časté opakované infekce, autoimunity či lymfoproliferace. Pokud si lékaři neví rady a mají podezření na vrozenou poruchu imunity, začíná „detektivka“. Kolegové z molekulární genetiky se sekvenováním DNA snaží objevit mutaci – poškozený gen, který by mohl být zdrojem potíží. Pokud najdou novou, dosud nepopsanou genovou variantu, „běží“ za námi na cytometrii, kde studujeme celé buňky, ne jen geny,  a začneme ověřovat, zda by dané genové poškození mohlo vést k pozorovaným klinickým projevům, či zda to bude běžná genová varianta, která nemá na funkci imunitních buněk vliv.

Jak se nalezené genové varianty-mutace ověřují?

Provádíme takzvané funkční testování, při kterém používáme celou škálu laboratorních metod. Na úplném počátku je ale důkladná literární rešerše, kdy se snažíme zjistit, co už je o daném genu známo, ve kterých buňkách či tkáních je aktivní, zda souvisí s imunitním systémem a zda jsou v něm již popsány mutace způsobující stejné či podobné klinické příznaky, které mají naši pacienti. Dále, nejčastěji z pacientské krve, izolujeme bílé krvinky, tedy buňky imunitního systému, které pak různě stimulujeme a sledujeme, jak reagují – zda fungují jako zdravé, či se například po infekčním stimulu aktivují moc nebo naopak málo.

Často kombinujeme desítky různých testů, abychom získali skutečně průkazné výsledky. Obecně jsou tyto rozsáhlé funkční studie založené na spolupráci. Jednak mezinárodní, protože se většinou jedná o vzácná onemocnění, kterými trpí jen pár jednotek či desítek pacientů na celém světě, a dále multioborové, kdy spolupracujeme nejen s lékaři z různých klinických specializací, ale i s vědci ze základního výzkumu. Bez skvělého týmu by nebylo dobrých výsledků a publikací.

Jako vědkyně jste se již podílela na mnoha studiích, které jsou pro vás ty „srdcové“‎?

Picture4Poslední dvě, ty jsou pro mě důležité. Ta loňská je má prvoautorská a na letošní jsem seniorní spoluautorka, jako první autorka je má postgraduální studentka. Na obou projektech jsme pracovali roky, abychom je dotáhli do úspěšného konce a obě publikace se věnují novým jednotkám vrozených poruch imunity se zánětlivým charakterem.

V té „loňské“‎ publikaci se vám podařilo rozklíčovat novou vrozenou poruchu imunity, jak to probíhalo a jak dlouho vám to trvalo?

Popsali jsme novou mutaci v genu pro hematopoetickou kinázu (HCK), která je důležitá pro funkci myeloidních imunitních buněk a dosud nebyla popsána v souvislosti s poruchou imunity. Pacientka se od narození potýkala s velmi závažnými komplikacemi, kdy její imunitní systém spouštěl zánětlivé reakce, které ji poškozovaly zejména plíce.

Bylo to komplikované, pacientka špatně reagovala na standardní léčbu. V jejích třinácti letech, kdy již bylo dostupné celogenomové sekvenování, našli genetici mutaci, která HCK kinázu nadměrně aktivovala. Rozsáhlým funkčním testováním jsme prokázali, že tato mutace způsobuje zvýšenou migraci a prozánětlivou kapacitu myeloidních buněk, například i plicních makrofágů, což může vést k zánětlivému poškození plicní tkáně.

Trvalo nám čtyři roky, než jsme všechny testy dokončili a přesvědčili mezinárodní komunitu, že se jedná o kauzální, tedy nemoc způsobující, mutaci. Pacientce jsme našimi výsledky částečně pomohli. Bohužel ale cílené léčivo, které by specificky blokovalo HCK kinázu není klinicky dostupné. Pacientka bojovala statečně, ale nakonec tomuto onemocnění podlehla. Narodila se v době, kdy nebylo možné sekvenovat celý genom a v době nálezu mutace již její klinický stav nedovoloval transplantaci kostní dřeně. Tyto výzkumy jsou ale nesmírně důležité pro pochopení fungování imunitního systému i jako naděje pro další pacienty.

Druhá studie, kde spolu s Michaelem Svatoněm sdílíte seniorní autorství, má šťastný konec, podařilo se vám najít vhodnou léčbu a pacienti jsou stabilizovaní. Jak tato „motolská spolupráce“‎ probíhala?

Na začátku byli opět pacienti – jednovaječná dvojčata, dva chlapci, kteří měli těžkou imunitně podmíněnou anémii a další zánětlivé projevy. Když lékaři neúspěšně vyzkoušeli standardní způsoby léčby, obrátili se na molekulárně-genetickou část CLIPu, která začala hledat genetickou příčinu. A našli mutaci v genu pro Toll-like receptor 8, který patří mezi primární složky obrany našeho imunitního systému. Je to takový spojovací článek mezi specifickou a nespecifickou imunitou. TLR8 konkrétně rozpoznává a reaguje na jednovláknovou RNA virů a bakterií; když najde cizorodou RNA, aktivuje další buňky imunitního systému.

V momentě, kdy Michael s kolegy identifikovali mutaci, se obrátili na nás – na cytometrickou část CLIPu‎ a začali jsme ověřovat, zda daná mutace souvisí s klinickými projevy. Během toho jsme navázali i zahraniční spolupráci s kolegy z USA, kteří u svých pacientů identifikovali podobné mutace s obdobnými symptomy. Zároveň jsme společně s lékaři hledali, co by pacientům mohlo pomoci, což se nám ve výsledku podařilo a pacienti jsou nyní stabilizovaní.

fca9ba88 b34e 4451 889e 9accff71b404 11bdefe3f f35b 4fc7 af9e 63dc65041ff7 1

Vaše projekty jsou plné slepých uliček – jak hledáte „cestu ven“‎ vedoucí k objevům a rozluštění hádanek imunitního systému?

Zázračnou radu nemám, základem je hodně číst a sledovat nejnovější publikace, stále se učit. Klinický výzkum stojí na tom základním. Většina nápadů, která vedla k rozluštění projektů, se mi zrodila v hlavě v noci při pročítání článků základního výzkumu. V noci mi to nejvíce myslí (usmívá se).

Kromě vědy jste si doplnila i atestaci z alergologie a klinické imunologie a podílíte se na rutinní diagnostice, co vás k tomu vedlo?

Už během studia na Přírodovědecké fakultě jsem zjistila, že nechci dělat základní výzkum, že by mě to nebavilo a že bych nebyla schopná provádět experimenty na myších či jiných zvířecích modelech. Už od diplomové práce jsem se tedy vydala cestou klinického výzkumu a jsem za to moc ráda. Diagnostika s klinickým výzkumem úzce souvisí, proto jsem si po Ph. D. dodělala atestaci z alergologie a klinické imunologie. Tuto kombinaci považuji za obrovskou výhodu – znalost diagnostiky, pravidelné laboratorní sledování pacientů a pochopení nemoci významně pomáhá při samotném výzkumu.

Průtoková cytometrie je navíc specifická metoda, nedostanete z ní hotové výsledky jako třeba z biochemických analyzátorů; data musíte zpracovat, vyhodnotit a lékařům poskytnout komentované výsledky. To vyžaduje roky tréninku i „vědecké“ myšlení. V této souvislosti bych ráda zmínila mou další srdeční záležitost – Českou společnost pro analytickou cytometrii (ČSAC), jejíž jsem místopředsedkyní. S kolegy se snažíme, na konferencích a seminářích ČSAC, šířit znalosti o průtokové cytometrii, což doufáme přispívá i ke zlepšování diagnostiky v klinických laboratořích po celé ČR.

cytometrie 
Ukázky cytometrických výsledků. Vlevo je vývoj B-lymfocytů v kostní dřeni detekovaný podle exprese znaků CD10 a CD20. Vpravo je zobrazena analýza proliferace (množení) bílých krvinek detekovaná podle množství DNA.

Co jsou ty největší imunologické mýty, kterým lidé věří, a vy se jako imunoložka jen chytáte za hlavu?

Vždy mě pobaví reklamy na přípravky na „‎podporu imunity“. Co si pod tím máme představit? Vždyť imunitní systém má mnoho součástí. Kterou tedy daný přípravek „podporuje“? A často  se mě na to ptají i rodinní příslušníci.  Má rada, jak na „podporu imunity“ je: zdravý životní styl – pestrá strava, přiměřený pohyb, čerstvý vzduch a hlavně se nestresovat, regulace imunity je úzce spojena s nervovým systémem.

Pro mnoho lidí je možná obtížné si imunitu představit, jak byste laikům vysvětlila, co to imunitní systém vlastně je?

Zjednodušeně řečeno imunitní systém je soubor orgánů, tkání, buněk a jejich produktů (protilátek, cytokinů), které mají za úkol rozlišit struktury pro nás „bezpečné“ (naše vlastní orgány a tkáně, neškodné a tělu prospěšné bakterie nebo například složky potravy) a proti nim neútočit, ale vybudovat toleranci, a struktury „nebezpečné“ (patogenní částice – bakterie, viry, parazité nebo nádorově změněné buňky) a proti nim útočit například formou zánětlivé reakce a tím před nimi náš organismus chránit.

 Co jste o imunitním systému možná nevěděli?

  •   Mezi orgány imunitního systému patří kostní dřeň, brzlík, slezina a lymfatické uzliny; lymfatickou tkáň máme po těle také roztroušenou, zejména ve sliznicích, například v trávicí a dýchací soustavě. Jednou z organizovanějších součástí slizničního imunitního systému jsou mandle.

  •   Bílé krvinky periferní krve (a kostní dřeně) jsou buňky imunitní. Nejčastějším typem těchto buněk jsou granulocyty a monocyty (tyto buňky pohlcují cizorodé částice) a dále lymfocyty: T-lymfocyty zajišťují takzvanou „buněčnou imunitu“ (dokáží cizorodou buňku, například virus, přímo zabít) a B-lymfocyty – takzvanou „protilátkovou imunitu“ (produkují protilátky proti cizorodým strukturám).

  •   V našem těle máme i takzvaně „imunologicky privilegované oblasti“, kde jsou imunitní reakce na cizorodé částice potlačeny ve prospěch navození tolerance. Jedná se například o mozek, oči, varlata, placentu a plod. Jedná se zřejmě o evoluční adaptaci našeho těla, aby nebyly poškozeny orgány důležité pro přežití.

Kromě jiného jste se nedávno stala vědkyní-matkou. Jak se vám daří tyto role kombinovat? Je něco, co vnímáte, že by vám pak při návratu pomohlo?

Nejsem klasický případ ženy, kterou by mateřství v kariéře nějak brzdilo. Na miminko jsem čekala deset let a získala jsem ho jen díky poznatkům moderní vědy. Pro mě je to takový zázrak, který nevnímám jako nějaké zpomalení. Stále jsem s vědou v kontaktu, řadu věcí mohu dělat z domova na zkrácený úvazek, ale zároveň si mateřství maximálně užívám a na plný návrat do laboratoře nespěchám. Hodně bude záležet i na dostupnosti hlídání, nemáme hlídací babičky.

Pro návrat je podle mě důležité mít šéfa, který je dobrý manažer a poskytne svému týmu zázemí, takže se máte kam vrátit. A samozřejmě grantová podpora, bez ní to nejde. Měla jsem štěstí, že jsem před těhotenstvím získala grant od Ministerstva zdravotnictví, který běží, mám tedy na co navázat. A dobrý tým, podpora kolegů, to je neoddiskutovatelné.

P1010816 1

Jaké jsou vaše další pracovní plány a projekty?

V současné době pracujeme především na validaci námi vyvinutých, takzvaných in-house, laboratorních testů pro diagnostiku vzácný‎ch onemocnění, mezi které patří i vrozené poruchy imunity nebo dětské leukemie. Na těchto in-house testech je postavena kompletní diagnostika, jež se v CLIPu provádí a která je nesmírně důležitá pro stanovení diagnózy a sledování odpovědi na léčbu u našich dětských pacientů. Podobné komerční testy totiž dostupné nejsou nebo jen v omezené míře. V rámci Evropské unie nyní vyšlo nové nařízení, které zpřísňuje kontrolu kvality laboratorních testů. Přináší to mnoho otázek, právních výkladů a mnoho práce pro odborné společnosti i diagnostické laboratoře po celé Evropě, nás nevyjímaje.

A plány, až se plně vrátím? Mám jeden sen – vím, kudy se chci ubírat, ale nahlas to ještě nevyslovím.

RNDr. Veronika Kanderová, Ph. D.
Vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK, od diplomové práce působí v laboratoři CLIP na 2. LF UK, kde se věnuje především metodám průtokové cytometrie a funkčnímu testování poruch imunity. Má atestaci z alergologie a klinické imunologie a kromě klinického výzkumu se věnuje i diagnostice. Je místopředsedkyní České společnosti pro analytickou cytometrii. Byla na řadě kratších zahraničních stáží, především v norském Oslu.
Autor:
Foto: archiv Veroniky Kanderové, Hynek Glos

Sdílejte článek: