Nové technologie a umělá inteligence přinášejí výzvy mnohým oborům. Zdravotnictví není výjimkou. Při péči o pacienta nebo při nakládání s citlivými osobními daty lidí je však třeba mít se obzvlášť na pozoru. Chrání české právo zájmy pacientů dostatečně? I touto otázkou se se svým týmem zabývá Helena Van Beersel Krejčíková, která přiváží na Právnickou fakultu UK mnoho zkušeností, jež nasbírala během svých výzkumných pobytů v zahraničí.
Co vás přivedlo zpět na Univerzitu Karlovu?
Během působení v Centru pro medicínu založenou na důkazech a Cochrane Danmark na Syddansk Universitet jsem se soustředila také na metodologii výzkumu, tedy na to, jakým způsobem v rámci studie systematicky zkoumat dané téma. Na základě toho mě oslovil vedoucí Katedry zdravotnického práva PF UK docent Petr Šustek, zda bych tento typ medicínsko-právního výzkumu nechtěla rozvíjet i v Praze.
Vrátila jsem se tedy, abych přinesla interdisciplinární vhled do toho, jakým způsobem se dělají medicínské studie, co je to integrita ve výzkumu a jak pracovat systematicky i v rámci právního výzkumu, to vše v širším rámci právní regulace medicínských inovací. Právě systematičtější metodologický přístup mi tady během mých vlastních studií chyběl, a proto bych to teď chtěla změnit.
Úroveň výzkumu na UK je dle mého názoru velmi vysoká, srovnatelná se zahraničím. Co mi ale obecně v ČR chybí v porovnání s Dánskem je to, že se tady právo často zkoumá spíše jako humanitní věda. Já bych se jím ale ráda zabývala z perspektivy věd společenských.
Kdo jsou členové vašeho týmu?
Do projektu jsou zapojeni docent Petr Šustek, doktor Tomáš Holčapek a doktor Martin Šolc, kteří se zabývají mimo jiného telemedicínou (poskytování zdravotní péče na dálku pomocí komunikačních a informačních technologií, pozn. red.) a s tím souvisejícími otázkami odpovědnosti za případné pochybení při stanovení diagnózy či léčby i výzvami, které spočívají především v tom, že lékař pacienta vyšetřuje na dálku bez možnosti fyzického kontaktu, a vychází tedy jen z toho, co umožňují technologie se všemi současnými limitacemi. V týmu je také doktorka Lucie Široká jako přední česká expertka na elektronizaci zdravotnictví (tzv. e-Health) a zdravotnickou dokumentaci.
Mimo fakultu spolupracujeme s přednostou Kliniky transplantační chirurgie IKEM profesorem Jiřím Froňkem, s profesorem Milanem Mackem z Ústavu biologie a lékařské genetiky 2. LFUK a FN Motol a s docentem Martinem Májovským z Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky 1. LF UK a Ústřední vojenské nemocnice, kdy jimi testované či používané inovativní metody rámujeme do platného právního rámce a poukazujeme na případná právní rizika. Na užití nových metod a technologií včetně umělé inteligence se tak díváme z pohledu ochrany práv pacientů a případného dovozování právní odpovědnosti.
Kolegové se například zabývají tím, jakým způsobem se nové technologie dají použít ve standardním čase, za standardních podmínek, a jak je případně používat za mimořádných situací, kdy například není čas a prostor konzultovat nastalou situaci s dalším odborníkem, ale místo něj může lékař jiné oborové specializace využít umělou inteligenci pro rychlé vyhodnocení informací. Zkoumáme, do jaké míry potom posoudit, kdo nese odpovědnost za případné pochybení a za jakých podmínek.
Jakými tématy konkrétně se na PF UK zabýváte vy?
Dopisuji článek, ve kterém se věnuji tomu, do jaké míry by medicína založená na důkazech mohla být lépe vtělena do medicínského práva, aby byla posílena ochrana pacientských práv. Jde mi o to, jakým způsobem je zaručené právo na náležitou odbornou péči a jakým způsobem standard náležité péče reflektuje nejnovější poznatky vědy.
Vysvětlím to na příkladu: ne každá studie, která je publikována, je provedena nezávisle a interpretována odborně správně a v souladu s etickými principy v medicínském výzkumu. To je nutné zohledňovat, pokud se studií argumentuje ve prospěch určité intervence. V současné době, kdy je spousta studií financovaných z prostředků soukromých farmaceutických firem, které mají vlastní zájmy, by bylo dobré, aby zdravotnické právo umělo vnímat výsledky prezentované v rámci medicínské vědy kriticky, tedy zda je konkrétní léčba přínosná a do jaké míry, a zda se opírá skutečně o důkazy.
Je české zdravotnické právo v dobré kondici?
Když jsme byli s kolegy na celosvětovém kongresu zdravotnického práva v Istanbulu, bylo v mezinárodním srovnání patrné, že zdravotnické právo a doktrína zdravotnického práva v České republice je na mimořádně vysoké úrovni. V ČR je spousta velmi kvalifikovaných odborníků, a to se odráží na úrovni zdravotnického práva jako oboru. My osobně bychom rádi reagovali na ten strašně rychlý technologický progres medicíny. Zatímco se celý segment posouvá technologicky dopředu, právo vždy na to, co se může jevit jako případně slabé místo nebo potenciální hrozba, reaguje se zpožděním.
Můžu uvést příklad z Dánska. Přestože tam systém e-Health funguje už řadu let, stále se potýká s různými obtížemi. Zkoordinovat stále ještě částečně oddělené systémy, které fungují pro praktické lékaře a pro nemocnice, je obtížné, jakož i nastavit adekvátně přístupová práva a zabezpečení dat. I to, že už má v Dánsku každý pacient svou aplikaci, v níž vidí výsledky vyšetření a všechna svoje data v reálném čase, má svá úskalí, a to, jak svůj stav pacient bez rozhovoru s lékařem interpretuje a následně řeší.
| JUDr. Helena Van Beersel Krejčíková, Ph.D. |
| Absolventka Právnické fakulty UK. Doktorské studium absolvovala na PF UK a také na Univerzitě v Bernu (Švýcarsko). Věnuje se zdravotnickému právu, etice ve zdravotnictví a střetu zájmů ve výzkumu a v praxi. Jako postdoktorandka vede svůj výzkum v Centru pro medicínu založenou na důkazech a Cochrane Danmark na Syddansk Universitet v Dánsku. Od roku 2023 působí také na PF UK. Získala podporu Donatio Universitatis Carolinæ Chair určenou výzkumníkům a výzkumnicím schopným přinášet nové myšlenky a inovativní přístupy do svých oborů. |
