Jsou to dvě parádní knihy. Nesou shodný název Zmizelé horizonty, přičemž první díl se věnuje expedicím českých egyptologů z let 1959 až 1989 a druhý nahlíží fotografické snímky z let 1990 až 2024. Kromě Lucie Vendelové Jiráskové jsou pod oběma svazky, jež vydala mateřská Filozofická fakulta UK v letech 2021 a 2024, podepsáni vedle dobových fotografů Českého egyptologického ústavu FF UK (ČEgÚ) také fotoeditor a fotograf ústavu Petr Košárek a novinář-arabista Štěpán Macháček, který býval rozhlasovým zpravodajem na Blízkém východě.
Při listování jakoby se člověk díval zpět na počiny, jichž čeští archeologové docílili a vydobyli si světový věhlas. Pyramidy, hrobky, mastaby. Sochy, kostry. A živí lidé mezi všemi těmi starověkými památkami! Původním záměrem autorů bylo přinést hmatatelnou stopu, otisk obou „třicetiletek“, nicméně nedávno vydaný druhý díl jde takřka do současnosti. Vznikne snad jednou – za pár dekád – třetí díl? „Možné to je, ale bude už u toho jistě někdo jiný,“ směje se Jirásková. Knihy nepřipravovala náhodou: je totiž správkyní úctyhodného archivu ČEgÚ, jehož součástí je ohromné množství fotek, které Češi při bádání pořídili.
Fotek? Už přes 200 tisíc
Sympatická Lucie, která je nejen egyptoložkou, ale také maminkou tří dětí, upozorňuje, že dnešní archiv není jen tak nějakým „skladištěm“ fotomateriálu. Položky nacházejí využití ve vědeckých studiích, komparacích či publikacích. „V tuto chvíli máme v naší databázi uloženo přes 200 tisíc fotografií a tipla bych, že tvoří tak dvě třetiny našeho fotoarchivu. Ten zahrnuje nejen výzkum v Abúsíru a Sakkáře, ale také v Núbii (UNESCO), Súdánu (Usli a Sabaloka) a Západní poušti anebo muzejní sbírky a expozice, ale i moderní Egypt,“ prozrazuje nám.
Archiv má i další rozsáhlou část, kam náleží menší videoarchiv a archeologická dokumentace, jako jsou nálezové karty, plány, kresby nálezů, výkopové a dokumentační deníky, geodetická měření, 3D modely i laserová skenování, dále chemické, přírodovědné i datovací analýzy.
„Velice zajímavý je i listinný archiv, kde jsou třeba dopisy, které v 60. až 90. letech putovaly mezi Prahou a Káhirou. A vlastně navíc jsem založila ještě archiv ,orální historie´, kdy již několik let natáčím rozhovory se současnými kolegy, nebo dohledávám kontakty na lidi, kteří s námi dříve spolupracovali. Jde o neformální povídání o jejich práci, cestách a Egyptě,“ líčí Lucie Vendelová Jirásková, která se k takto zajímavé práci dostala tak trochu náhodou...
Od diáků k digitální paměti
Když začínala s archivem, někdy kolem roku 2007, šlo ještě o dobu, která dnes působí téměř analogově. „Tehdy se totiž fotky a vlastně i obrázky do přednášek připravovaly jen formou slidů, které se vkládaly do projektorů,“ vzpomíná Lucie. Asi před dvěma dekádami se však digitalizace zdrojů postupně stávala standardem a věda začala vyžadovat jiný typ dat: přesné soubory, metadatové popisy, dohledatelnost i dlouhodobé ukládání. Egyptoložka upozorňuje, že nešlo o nějaké individuální hobby, nýbrž se digitalizace stala institucionální potřebou.
„Tehdy to byl požadavek vedení ČEgÚ, které si uvědomilo, že je potřeba začít s digitalizací archivu,“ vzpomíná Jirásková, jež tehdy byla magisterskou studentkou. A brzy zjistila, že pouhý „převod“ nestačí. Hromady digitalizovaných souborů tak začala systematicky třídit a vytvářet interní archivní databázi. Impuls k tomu byl ryze praktický: kolegové chtěli data, ale bez systému se nedala jen tak rychle pro jejich potřeby najít...
„Říkala jsem si: ,Tak fajn, teď po mně někdo chce fotky, ale když už je máme digitalizované, tak si v nich mohou pohodlně hledat sami.´ A dnes už v databázi máme nejen fotografie, ale i další provázanou dokumentaci: plány, nálezy a jejich kresby, keramické kontexty, deníky i analýzy,“ říká egyptoložka, jak se během pár dekád archiv proměnil v digitální nástroj špičkové vědy. Podle ní je to zásadní: archeologie se často dělá též „retrospektivně“ – vědci se vracívají k materiálu a znovu jej interpretují.
Trochu záchranářské práce
Jedna část fotoarchivu má zvláštní prioritu. Nikoliv snad kvůli značné atraktivitě, ale kvůli trvanlivosti materiálu. Staré snímky se kazí. „Snažili jsme se, abychom měli starší fotky co nejdříve zajištěné, protože degradují. Už jsme měli reálný problém s tím, že dávné snímky byly fialové a pro publikační účely se musejí barevně upravovat,“ připomíná Jirásková s tím, že existuje i další vytrácející se matérie: lidská paměť. S časem ubývá osob, které si ještě pamatují, kdo se na fotce ve skupince návštěvníků usmíval, kde přesně byl pořízen určitý detail... I proto se egyptologové snaží snímky důkladně „opopiskovat“, vyzvědět informace.
Vědkyně, která se zabývá obdobím Staré říše, oceňuje, že jí pomáhají – stejně jako když sama začínala – studující oboru. „Máme nyní, myslím, tak čtyři studenty, kteří nám s archivem pomáhají. Jsou to studující bakaláři, magistři i doktorandi, kteří dle stupně studia kombinují jednodušší a složitější práce,“ vypráví Lucie s respektem k nim. Ale přidává kontext: „Dělám to ráda. Je to nezbytná práce, ale my všichni jsme primárně vědci. Tohle je jen naše vedlejší činnost. Bývám hodnocena hlavně za články, studie a knihy; péče o databáze je bonus.“
Vyfocené kosterní nálezy, sošky, takzvané nepravé dveře či hieroglyfy Češi uchovávají nejen v papíru, ale i moderně v cloudu. Archivace je robustní: na fakultních úložištích, v kopii na akademické sítí CESNET a další záloha pro potřeby expedice je ještě v Káhiře. Ovšem celá luxusní databáze je prozatím jen interní; úplné otevření naráží na hranice právní i finanční. „Stále přemýšlím, jak vytvořit veřejnou a kolegům dostupnou databázi. Uvažovala jsem o unijním projektu, velké databázi Abúsíru, která by měla jasně definovaný účel, zajištěný provoz a mezinárodní dohodu o tom, co je čí a co lze sdílet,“ nastiňuje. Právě Abúsír nedaleko Káhiry, kde Češi po dekády pracují, není jenom „českou zónou“ – do budoucí „infrastruktury objevů“ by se tudíž mohly přidat se svými daty instituce z Berlína či Lipska. Pěknou inspiraci pro potenciální sdílenou databázi nabízí Harvard s webovým projektem Digital Giza.
Čitelné kamenné nádoby
Vědeckou doménou Lucie Jiráskové jsou ale terénní výzkumy a kamenné nádoby. I k nim se dostala ještě během studia, když v roce 2010 kolegové potřebovali interpretovat velký soubor nádob z kamene. A tehdy si zvídavá studentka položila otázku na využívání a větší smysl kamenných nádob v Egyptě. Kupodivu se takovým tématem zabývala jen hrstka lidí!
„Nezajímají mne jen typologie a vývojové řady, ale to, co z nich jde všechno vyčíst: výroba, distribuce, sociální hierarchie, celé ideové posuny i vývoj egyptské společnosti,“ vypráví Lucie, že v jistém období Staré říše jakoby rázem skončilo užívání velkých kamenných nádob v hrobkách úředníků a elity. Místo nich se objevily kamenné miniatury. A přitom nešlo o estetiku, jednalo se o větší ekonomickou změnu, kdy si panovník (stát) už takové obětiny či dary nemohl dovolit, takže přispěchal s lacinější náhražkou, která však měla stejnou či podobnou symbolickou váhu. Zatímco keramika bývala pro Egypťany běžnou spotřební záležitostí, vrtaný a dále upravovaný kámen nesl jak funkční, tak statusový rozměr: „Kámen byl vždy užíván k uchovávání olejů nebo mastí, které by se jinak v keramice zkazily. Užití kamenných nádob bylo signálem prestiže – byly jen pro někoho, kdo si je mohl dovolit.“
Popularizace jako čtvrtý pilíř
Kromě terénních výzkumů, své specializace a správy archivu hovoří Lucie ještě o čtvrtém pilíři své práce. „Pro mě je strašně důležitá popularizace vědy. Ne jako volnočasová aktivita, ale jako profesní povinnost. My přece neděláme egyptologii jen sami pro sebe, pro svůj dobrý pocit a objevy, ale rovněž proto, že to společnost zajímá a chce. Vnímám poptávku po tom, abychom naše zjištění prezentovali široké veřejnosti,“ říká Jirásková, přičemž nezapře, že ještě před egyptologií vystudovala Pedagogickou fakultu JČU (obor dějepis-angličtina).
Vzdělávání mladých ji baví; má zkušenosti s vedením programů pro veřejnost i vystupováním v médiích. Trénovat komunikaci s mladými může i doma – s manželem, u nějž chválí toleranci a ochotu podporovat ji ve vědě, vychovávají tři děti ve věku 15, 13 a 10 let. I její definice úspěchu je pozoruhodně nesoutěživá: „Pro mě je úspěchem vždy to, když někomu svojí prací udělám radost, nebo pomůžu v jeho vlastním výzkumu. Když má smysl. Nepotřebuji mít skvělé granty pro vlastní uspokojení, potěší mě i to, když na mou přednášku přijdou lidé, kteří se zajímají a ptají.“ A pak přidá detail, který by v amerických magazínech působil jako emotivní pointa: „Naposledy jsem měla večerní přednášku, kde byly i čtyři děti. A všechny vydržely napjatě poslouchat celé dvě hodiny. To je pro mě úspěch!“
Lucie Vendelová Jirásková ovšem staví na všech čtyřech pilířích. Dívá se vpřed a plánuje další počin. Knihu o velevýznamné lokalitě. „Hrozně moc by mě lákalo vydat v češtině knížku o Sakkáře. Chybí nejen u nás, ale do značné míry i v angličtině,“ tvrdí vědkyně, kterou inspiroval před časem učiněný objev pozůstatků „obyčejného“ osídlení v poušti – domu z přelomu pozdní a řecko-římské doby, tedy z období kultů posvátných zvířat. Když začala zjišťovat, co o dané lokalitě v té době víme, narazila na pusto a prázdno. „Zjistila jsem, že téměř nic. Všichni zkoumali katakomby či zvířecí mumie, ale zázemí zůstalo mimo zřetel,“ upozorňuje. Jenže právě to může být společensky klíčové: musely tam být farmy chovaných zvířat, mumifikační dílny, obchody, ubytovny, hostince pro davy poutníků, kteří přicházeli... A taková každodennost může být pro dějiny někdy výmluvnější nežli okázalé monumenty.
| Mgr. et Mgr. Lucie Vendelová Jirásková, Ph.D. |
| Egyptoložka a archeoložka působící v Českém egyptologickém ústavu FF UK. Vystudovala dějepis a anglický jazyk na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity a následně egyptologii i dějiny a kulturu islámských zemí na Filozofické fakultě UK. Ve své odborné práci se zaměřuje na studium staroegyptské společnosti v raně dynastické době a ve Staré říši; v oblasti materiální kultury se specializuje na kamenné nádoby. V roce 2021 obhájila na FF UK disertační práci Miniature and Model Stone Vessels of the Old Kingdom. Je správkyní archivu fotografií a terénní dokumentace ČEgÚ FF UK. Nedávno vypravila dvě obsáhlé knihy Zmizelé horizonty (2021, 2024). |
