Košťálová: Dějiny Arménie jsou složité. A to už tisíce let

Wednesday, 03 May 2023 19:32

dejinyarmenNa knihu, jež by poctivě a obsáhle vyprávěla tisiciletou historii Arménie, čekali čeští čtenáři dlouho. Nakonec ji vydalo před pár dny NLN, přičemž pod 420stránkovými Dějinami Arménie jsou podepsáni čtyři autoři spjatí i s Filozofickou fakultou UK. Hlavní autorkou a editorkou je docentka Petra Košťálová z FF UK.

„Nejtěžší pro mě jako pro historika asi bylo snažit se psát co možná nejvíce neutrálně. Z pozice původně vystudované armenistky se nesnadno přistupovalo zejména k otázce Karabachu, která je pro Armény naprosto zásadní záležitostí,“ říká docentka Košťálová, která magazínu Forum popsala vznik i obsah nové knihy.

V respektované edici NLN jste právě vydali knižní Dějiny Arménie. Jsou asi první svého druhu v češtině, ne? Co vše v nich nyní čtenáři nabízíte?

Tato kolektivní monografie má za cíl představit kulturu a dějiny Arménie pokud možno v celé její šíři. Ačkoli jsme primárně postupovali chronologicky, snažili jsme se jednotlivé okruhy propojit rovněž tematicky, abychom Arménii českým čtenářům více přiblížili a aby to pro ně nebyla jen vzdálená země na Kavkaze, ale také starodávná kultura na pomezí antického Řecka a Persie spojená s prvními křesťany, s křížovými výpravami, Jeruzalémem, hedvábím, kávou, ale také třeba s měšťanskými domy na hlavním rynku v ukrajinském Lvově...

IMG 9660
Katedrála Zvartnoc, kterou zarůstá polní kvítí, byla postavena v 7. století a dnes je nedaleko mezinárodního letiště - moderní brány do Arménie.

Snažili jsme se o to, aby z textu – skryty za daty, smlouvami, válkami a dohodami – zaznívaly také osobní příběhy, jako například životní osudy konkrétního arménského jaderného vědce, osudy repatriantů po druhé světové válce, ukázky z poezie, citace z kronik a podobně.

To je bezpochyby velký úkol, ale proč příprava vaší knihy trvala celých deset let, jak avizujete v úvodu? Je snad Arménie, mající 2,8 milionu obyvatel, tak „složitá“ země?

Kolektiv autorů se za ty roky obměňoval, v zásadě nejdéle jsme čekali na texty týkající se 20. století. A ano, vzhledem k rozsáhlé arménské diaspoře se dá říci, že i dějiny jsou složité, protože se vždy odehrávaly na pomezí více velkých celků, a nelze tak jednoznačně říci, zda je zařadit do kontextu východní Evropy, Blízkého východu, Černomoří či osmanských studií.

Armenie05Armenie08

Jsou vlastně „vším zároveň“ a zároveň jsou dosti specifické. Třeba Kilíkie, středověké království na sever od Antiochie, byla svázaná s křižáckými státy a s Mongoly. Arméni žijící na Krymu zase sehráli důležitou roli v rámci Polsko-litevské unie; arménská stopa je jasně znát třeba i v historických románech polského spisovatele Henryka Sienkiewicze. A potom je tu mnoho spisovatelů a básníků, jež události rozdělily do dvou hlavních proudů, východního (s vazbami na Rusko) a západního (s vazbami na Francii); dále existence dvou spisovných moderních verzí arménského jazyka – všechny tyto jevy nebylo snadné postihnout.

kostalovaAha. Jak jste si rozdělili práci a dotyčné kapitoly mezi čtyři autory?

Starší období zpracovával odborník na dějiny říše Urartu, Lukáš Pecha. Éru christianizace sepsala armenistka Anna Sochová a na problematiku arménské genocidy se zaměřil Michal Řoutil.

Já sepsala zbylá období, tedy hlavně středověk, novověk a nakonec i kapitoly pojednávající 20. a 21. století.

Řadu z nás fascinuje historie křesťanství v Arménii... Co umožnilo – na křižovatce tolika kultur i řady náboženství – jeho dlouhodobé přetrvání?

To je otázka, kterou si klade opravdu hodně lidí. Nabízí se i sama o sobě, když se ponoříme hlouběji do arménských dějin: jak to, že se po staletí vydrželi hlásit pořád k jedné víře, i když už žili v různých zemích a mluvili různými jazyky?

EdzmiadzinNejspíš to bude podobné jako v případě diaspory židovské. Jednak členy arménských komunit sjednocovaly společné bohoslužby, konané ve staré arménštině, a jednak byli Arméni spjati i určitou mentalitou vnitřního exilu. Považovaní zvenčí za odlišné, sami se takto vymezovali také.

A odtud už je jen krůček k tomu, aby se komunita „stáhla“ před vnějším světem sama do sebe, aby mu a priori nedůvěřovala... Právě arménské církevní svátky a prostor před kostelem (vlevo na ilustraci z 19. století posvátný Ečmiadzin) pak sloužily jako hlavní místa setkávání, kde se domlouvaly sňatky, obchody a podobně – svatba s jinověrcem by pak byla vlastně porušením tradic.

Asi málokteré etnikum má celosvětově tak „rozesetou“ diasporu? Čím to je, že se tolik Arménů uplatnilo v širém světě? Bývali často obchodníky a podobně.

Tady bych odpověděla pomocí trochu nepřesné citace z povídky Williama Saroyana: „Protože když se dva Arméni setkají kdekoli ve světě, tak si vytvoří malou Arménii“. To znamená, že v rámci komunity se budou snažit držet pospolu – byť často především „navenek“ – a čelit vnějšímu světu; tady trochu odkazuji k předchozí odpovědi. A mám dojem, že to byl šansoniér Charles Aznavour, jenž spojil arménský a židovský „kult vzdělání“ se snahou vyniknout za každou cenu i v jiném jazyce a jiné kultuře.

Armenie15

Když se řekne Arménie, vybaví se nám většinou nejspíše kostely, arménský koňak alias „armaňak“, Jerevan, zemětřesení, hora Ararat... Co se především vybaví vám?

Jsou to sluncem spálené náhorní plošiny, které stoupají až k hoře Aragac, protkané neuvěřitelnou spoustou archeologických lokalit viditelných i laickým okem, horskými plesy a stády ovcí... A taky – nemůžu si pomoct – ten Charles Aznavour (směje se).

Armenie02Armenie12

Hned v kapitole o nejstarších dějinách Arménie se píše o různých světových prvenstvích: Erebuni jako nejstarší známé hlavní město, nejstarší víno v Areni na světě... Při mém pobytu v zemi jsem nabyl dojmu, že Arménci mají rádi superlativy o sobě, vše jejich je „nej“. Je tomu tak, a případně proč „nadsazují“?

duchcentraDomnívám se, že v případě traumatické minulosti a složitého historického vývoje, který se v naší knize snažíme postihnout, jde vlastně o přirozenou „sebeobranu“. Tato země přišla o tak velkou část svého bývalého území, že si to z českého pohledu ani nedokážeme představit!

Přišla také o vysoký podíl obyvatelstva – prostřednictvím masakrů, genocidy, vystěhovalectví i současné „nové genocidy“, která souvisí s nepříznivou ekonomickou situací v zemi. Navíc je to stát permanentně v ohrožení – podobně jako například Izrael –, ale na rozdíl od něj nedisponuje takovými zbraněmi a ani nemá na mezinárodním poli takovou váhu, aby byl hlas Arménie vedle Turecka – a hlavně Ázerbájdžánu – nějak výrazněji slyšet.

Dodnes svět řeší genocidu statisíců Arménů, váš kolega Michal Řoutil je na téma expert, myslím. Věnovali jste jí v Dějinách Arménie asi třicet stran. Proč ne třeba i více?

S kolegy jsme před pár lety vydali dost obsáhlou monografii – Katastrofa křesťanů: Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši v letech 1914-1923 (Pavel Mervart 2017), která přehledně shrnuje osudy všech těchto tří početných křesťanských menšin v průběhu první světové války a po ní. Během několika málo let, tedy od roku 1915 do roku 1923, došlo k vyhlazování křesťanského obyvatelstva v širokém černomořsko-kavkazském regionu; dějiny tady takzvaně „spěchaly“ a vývoj ve zhuštěné formě několika let v podstatě vymazal z mapy národy, jejich domy, vesnice a kláštery, které tu stávaly po staletí.

Armenie04
Památník osmanské genocidy Arménů, jež nesmazatelně zasáhla do dějin hrdého národa, stojí v Jerevanu a popisuje hrůzy z let 1915 až 1923.

V této monografii jsme se otázce arménské genocidy už podrobně věnovali, a to jak v otázce její komparace s takřka soudobým osudem dalších menšin, jako byli Asyřané a Řekové, tak například i co se týče pozdější reflexe genocidy v literárních dílech nebo na filmovém plátně. Nechtěli jsme se proto v naší nové knize opakovat a také jsme nechtěli, aby byla Arménie představována jenom ve světle genocidy, jak tomu zejména v poslední době často bývá. Arménské dějiny jsou nepoměrně obsáhlejší, ale trauma genocidy na ně vrhá nesmazatelný stín a je trochu problematické se z toho začarovaného kruhu vymanit.

ustavaArménie se následně stala svazovou republikou SSSR. Jak se to do ní „mentálně“ promítlo a třeba i promítá v roce 2023, když už rok Rusové útočí na Ukrajinu?

Nová válka o (Náhorní) Karabach, která v podstatě neustále trvá – knihu jsme aktualizovali až po ty nejnovější události –, samozřejmě znamenala pro arménskou společnost další trauma, tentokrát o to hlubší, že o část teritoria už přišli a o další přicházejí. Kvůli rusko-ukrajinskému konfliktu nejsou události v Arménii na pořadu dne a jsou jím jakoby zastíněny; do země navíc přicházejí desítky tisíc Rusů, kteří nesouhlasí se současným (putinovským) režimem.

Jejich příchod zvedl ceny jerevanských bytů, což se muselo promítnout do celkové životní úrovně arménských rodin. Navíc je teď pro většinu veřejnosti zřejmé, že Rusko už nezvládá hrát svou roli jakéhosi garanta křehkého míru na jižním Kavkaze a ani do budoucna to nevypadá, že by mohlo zaštítit status Lačinského koridoru, tedy jediné přístupové pozemní komunikace do hlavního města Karabachu (Arcachu) Stěpanakertu. Bez Lačinu je i zbylé území de facto ztraceno, a dost možná je ohrožena i část jižní Arménie s přechodem do sousedního Íránu. A to vše samozřejmě musí ovlivňovat arménsko-ruské vztahy.

Sehnat objektivní podklady k řadě témat asi nebylo snadné. Kde jste čerpali hlavní zdroje pro svoji práci? V arménštině, ruštině, francouzsky, v archivech?

Narek 1173Tam, kde to bylo možné, jsme se vždy snažili o vhled do primárních pramenů. Pro starší období jsme využívali kronikářské texty (arménské, gruzínské, asyrské, arabské, byzantské a další) a jejich komentované překlady. A samozřejmé je studium sekundární literatury, ať už ve francouzštině, ruštině, němčině nebo angličtině; to bylo dalším základním předpokladem. V případě nejnovějších dějin už jsme se často opírali i o novinářské články a podobně.

A co bylo pro vás jako historiky na práci nejtěžší? Na jaké jste naráželi překážky?

Nejtěžší pro mě jako pro historika asi bylo snažit se psát co možná nejvíce neutrálně. Z pozice vystudované armenistky se nesnadno přistupovalo zejména k otázce Karabachu, která je pro Armény naprosto zásadní záležitostí. Ať přijde protistrana s jakýmkoli argumentem, ten je automaticky považován za „nepravdivý“... Zároveň jsme chtěli, aby i tyto argumenty v knize zaznívaly a čtenář si mohl sám udělat názor.

Armenie07Armenie10

Jaké jsou vlastně dnešní česko-arménské vztahy? I jim věnujete kratší část.

Česká republika patří k tradičním podporovatelům Gruzie a Arménie; v těchto zemích žila už koncem 19. století celkem viditelná krajanská česká komunita. Na druhou stranu i sem k nám přicházeli během dvacátých a třicátých let 20. století Kavkazané – po druhé světové válce vznikla na Filozofické fakultě UK i katedra arménského a gruzínského jazyka. Na konci minulého století byla výuka arménštiny načas obnovena, a znovu se tak stalo od roku 2014. Hned několik českých univerzit s Arménií poměrně úzce spolupracuje například v otázkách průzkumu archeologických lokalit anebo architektonických památek.

Co máte na Arménii anebo Kavkazu obecně vy sama ráda?

Armenie14Krajinu a historické památky! Pro člověka ze střední Evropy může být trochu neuvěřitelné dotknout se zdi kostela, který vznikl dávno předtím, než se Konstantin s Metodějem vydali na severní Kavkaz k Chazarům, aby je obrátili na křesťanství. Potom též hudbu, pohostinnost obyvatel, zvukomalbu v arménském jazyce a spoustu dalšího. A lavaš, tradiční tenký chleba.

Když budeme chtít studovat jazyky a dějiny Kavkazu, máme zamířit na „fildu“? Proč?

Na FF UK se budou v rámci přednášek vyučovat kurzy, jež budou spjaty především s tradicemi a zvyky Kavkazu a jejich komparací v širším regionu. A ráda bych udržela také četbu z arménských textů.

Doc. PhDr. Petra Košťálová, Ph. D.
Působí na Filozofické fakultě UK, věnuje se kavkazologii. Vystudovala etnologii a armenistiku na FF UK. Zabývá se tématy stereotypních obrazů a kolektivní paměti, konkrétně se zaměřuje na arménské dějiny i kulturu. Je autorkou řady studií a několika monografií: Písně země Nairi; Arménské kroniky od jezera Van; Stereotypní obrazy a etnické mýty: kulturní identita Arménie; Šimon Polský: Putování 1608–1618 (cestopis a kroniky arménského písaře). Je také spoluautorkou monografie Katastrofa křesťanů: likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši v letech 1914–1923 (Mervart 2017). Pro nové Dějiny Arménie (NLN 2023) napsala většinu kapitol.
Author:
Photo: NLN, Martin Rychlík