V Začni učit! měníme školství k lepšímu

„Naším cílem je, aby vyučující měli vždy na paměti, že učí především děti, nikoli jen ´svůj´ předmět,“ říká Sandra Ort Feyglová, spoluzakladatelka organizace Začni učit!, která provází zájemce o učitelství od první myšlenky na učení až po první roky před katedrou.

Jaká byla vaše cesta k učitelství?

Docela klikatá (smích). Takovým prapůvodním momentem bylo moje zapojení se do organizace Studentského Majálesu před více než deseti lety. Právě tam jsem se seznámila s Janou Fryzelkovou (spoluzakladatelka projektu Začni učit! – pozn. red.), která studovala molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Díky majálesu jsme přičuchly ke spolkovým aktivitám a docela hodně jsme se angažovaly – až tak, že to v mém případě trochu odnášela škola. Na druhou stranu to byla právě Karlovka, která mi zachránila duševní zdraví. Jsem totiž studentkou se speciálními vzdělávacími potřebami a díky psychologickému poradenství na FF UK jsem se dokázala dostudovat bakaláře i magistra.

Ani vy nemáte vystudované učitelství, že?

Absolvovala jsem magisterský studijní program Informační studia a knihovnictví na Filozofické fakultě UK a pokračuji zde na doktorátu, který mám ale kvůli rodičovské dovolené a pracovním aktivitám přerušený. Rozstudovaný a přerušený mám také magisterský studijní program Pedagogika rovněž na FF UK. Bylo to náročné, neříkám, že ne. A občas váhám, zda pokračovat. Na druhou stranu cítím velkou potřebu se stále něco učit, vzdělávat se.

Nejspíš to souvisí i s vaším projektem Začni učit!, v rámci něhož poskytujete podporu a know-how lidem bez pedagogického vzdělání, kteří mají touhu učit. Co vás vedlo k jeho založení?

Asi na to měly vliv mé osobní zkušenosti se vzdělávacím systémem, které nebyly vždycky úplně pozitivní, ale o to víc jsem chtěla pomoci ho změnit. I proto mám nejspíš v sobě tu potřebu neustále se sama vzdělávat – chtít se zlepšovat kvůli dětem a lidem, s nimiž pracuji.

Začni učit! začalo tak, že jsme s Janou vycestovaly do Velké Británie a seznámily se s paní, která nám vyprávěla o své nedávno vystudované dceři, která nastoupila do programu Teach first, jenž zjednodušeně umožňoval lidem učit v sociálně vyloučených lokalitách za plat, který by měli ve svém oboru. Vybírali ty nejlepší, s nimiž opravdu dokáží posunout školství k lepšímu. Nesmírně nás to oslovilo a shodly jsme se, že nás vždycky k učitelství táhlo. Doučovala jsem sociálně znevýhodněné děti, pomáhala v pěveckém sboru, dokonce jsem se hlásila na Pedagogickou fakultu UK, ale byla to pro mě škola druhé volby. Tehdy, před těmi zhruba patnácti lety, mi nepřišlo, že být učitelkou je super.

Vaším cílem bylo pomáhat potřebným?

Ano, ale také jsem po dvacítce stále častěji přemýšlela nad tím, že jednou budu mít děti, a kdo je bude učit. Tehdy jsem měla kolem sebe hodně lidí, kteří šli studovat Peďák, protože se nedostali jinam. To byl hnací motor. Začaly jsme se o tom bavit v komunitě spolužáků na univerzitě a zjistily jsme, že docela hodně lidí kolem nás uvažuje podobně. Řada lidí si udělá pedagogické minimum s tím, že se jim možná bude někdy hodit, ale dokud nezkusíte učit, nemůžete si být jistá, že je učení pro vás to pravé. Přibraly jsme k sobě dva kamarády, studenty historie a filozofie, a přihlásili se do jednodenního akcelerátoru od EDUinu (obecně prospěšná společnost zabývající se problematikou vzdělávání – pozn. red.), v němž jsme si mohli vůbec poprvé vyzkoušet, jak se tvoří projekt od nápadu až k jeho realizaci. Uvědomili jsme si, že chceme poskytnout lidem, které učení láká, možnost si v rámci „týdne na zkoušku“ ověřit, jestli je to pro ně – mimo jiné proto, že to bylo něco, co jsme tehdy sami potřebovali. A tak jsme založili projekt Výluka, což byl předchůdce Začni učit!.

Týden učit na vybrané škole?

Přesně tak. Díky kamarádovi ze Studentského Majálesu jsme dostali kontakt na ředitele Základní školy Poběžovice (Plzeňský kraj, 10 km od hranic s Německem – pozn. red.), který se už tehdy před deseti lety věnoval inkluzi. Byl z našeho nápadu nadšený. Říkal, že nemůže sehnat lidi, kteří by opravdu chtěli učit. Vyzkoušeli jsme si to na „jeho“ škole nejprve my čtyři kamarádi. Každý z nás si vybral předmět, k němuž měl blízko, bydleli jsme u pana ředitele, učili, a byl to fakt neuvěřitelný zážitek.

Pustili jste se do toho jen tak, bez nějakého vzdělávacího backgroundu?

Samozřejmě jsme si udělali oborovou přípravu, “psychologický základ” nám poskytl David Čáp. Řešili jsme se ním mj. obavy z vlastního selhání. Strach z toho, že nějak ublížíme dětem, když nejsme učitelé. Přitom jsme došli k poznání, že tyto obavy má spousta lidí, které učení láká, a nedokážou ho překonat. A také jsme si společně nastudovali pedagogicko-psychologické základy.

Ve škole jsme učili občanku, dějepis, informatiku, přírodovědu... Pamatuji si, že tam nebyla úplně šťastná situace, co se týká složení pedagogického sboru – značný podstav. Bylo to velmi punkové (smích). Ale bylo to super. Výluka byla na začátku takový správný studentský aktivismus.

Kam vás tento intenzivní týden posunul?

Nadchlo mě to a utvrdilo v tom, že náš projekt má smysl a opravdu může školám a dětem pomoci. Krátce poté jsem absolvovala kurz asistentky pedagoga a nastoupila do školství. Vedle toho jsme rozvíjeli Výluku – projekt, který postupně bobtnal a přibíral další potřebné aktivity, až se z něj stala expertní nezisková organizace Začni učit!. Dodnes děláme týden na zkoušku – jmenuje se Zkus učit! – který vedou expertky na vzdělávání a pedagogiku, máme na něj vynikající zpětné vazby a opravdu po jeho absolvování lidé nastupují do školství.

Potřebují si ale doplnit pedagogické minimum.

Ano, tak se tomu říkalo dřív a většina lidí tento pojem stále používá – v současnosti ale hovoříme o takzvaném doplňkovém pedagogickém studiu (DPS) nebo studiu pedagogiky, které je třeba si doplnit do tří let od nástupu do školství.

Zaměřili jste se na spolupráci se školami z vyloučených lokalit?

Bylo to našim cílem, ale bohužel o „naše“ vyučující měly zájem především inovativní školy, pro něž je často důležitější než kvalifikace motivace zájemců. Školy, jež se potýkají s řadou problémů, bohužel obvykle nemají čas, prostor ani energii se nám ozývat. V počátcích Výluky jsme se neustále potýkali s novými výzvami. Po „našich“ učitelích se samozřejmě vyžadovalo DPS, takže jsme začali přidávat další projekty – vyložili jsme zákon o pedagogických pracovnících a vytvořili jsme interaktivního průvodce pedagogickými kvalifikacemi, ale také další podpůrné programy pro začínající učitele předcházející jejich odchodům ze školství a podobně. Když to přeženu, začali jsme u projektu práce s lidmi a skončili u programování webové aplikace (smích). Nebyla by to ale tak docela pravda – na webu máme sice kvantitativně větší dopad než u přímé práce, ale nám jde o změnu systému. Takže končíme spíš až teď advokační činností a systémovým dopadem.

Díky tomu obsloužíte daleko více zájemců u učitelský obor.

Ano. Dokonce už máme tým, který lobuje za změny ve vzdělávání u zákonodárců. Ale stále si zakládáme na tom a je pro nás nesmírně důležité být ve spojení s praxí. Třetina našeho týmu učí na částečný úvazek ve školách nebo je v přímém kontaktu s dětmi a učiteli.

Jak se na vás dívají aprobovaní učitelé, a zejména vysokoškolští vyučující, kteří vzdělávají budoucí učitele?

Ani jako organizace, ani já osobně od nich nemám žádnou přímou negativní reakci. Naopak od letošního akademického roku vyučujeme dva předměty na pedagogické fakultě a zpětná vazba od studentů i vyučujících dalších předmětů je opravdu pozitivní.

Domníváte se, že kurzy, jež poskytujete neaprobovaným učitelům, jsou dostatečné?

Ne. Nicméně si myslím, že to nedokáží stoprocentně poskytnout ani vysokoškolské pedagogické obory, což vidíme mj. na tom, že se do našich programů hlásí i současní studenti pedagogických fakult. I když se to hodně zlepšuje. Nechci mluvit za své kolegy a kolegyně ze Začni učit!, ale já osobně jsem se začala tomuto projektu věnovat mimo jiné právě i proto, že peďák by mě (minimálně tehdy) na učitelství nepřipravil. Naším cílem je, aby vyučující měli vždy na paměti, že učí především děti, nikoli jen ´svůj´ předmět. A že hlavní je mít ten zápal pro věc. Postupně jsme v Začni učit! s našimi absolventy přicházeli na to, že pokud přijdu do špatné školy, jen nadšení nestačí, a semele mě to, pokud nemám podporu. Takto vznikl další sub-projekt a support pro začínající učitele – tehdy jsme tomu říkali komunita začínajících učitelů, později to byl komplexní program Zauč se!.

Mohla byste popsat, jak konkrétně s vašimi klienty, začínajícími učiteli, pracujete?

Celým naším projektem se prolíná fakt, že se snažíme pracovat s vnitřní motivací lidí a naučit je (sebe)reflexi, což je u nás klíčový pojem. V našich programech se zájemci o učitelství a začínající učitelé učí nahlédnout na sebe a svou činnost z odstupu, hledají své pedagogické úspěchy a reflektují, co k nim vedlo, aby to pak dokázali vědomě zopakovat. Zároveň si i pojmenují, co se nedaří a společně s ostatními zkoumají, co s tím dál. Na tuto oblast máme zejména pro začínající a stávající učitele program Učitelské jiskření, kdy učitelé na pravidelných setkáních probírají určité aktuální téma, které někdo z nich řeší, vymyslí možná řešení a po měsíci zreflektují, kam se posunuli, co se ne/daří a takto se od sebe vzájemně, a přitom individuálně učí.

Osobně se stále nemohu zbavit pochybností, zda je člověk bez odborné kvalifikace schopen učit – vést třídu a skutečně něco naučit více než dvacet dětí najednou? Připravujeme se doma se synem na přijímačky a nemám pocit, že by mi vysvětlování kdoví jak šlo… Pro začínajícího učitele ve třídě to musí být práce na dvě stě procent. Jak to vaši klienti zvládají?

Je to tak, ty začátky jsou fakt náročné, a při aktuálním nedostatku učitelů nutně nastupují i ti nekvalifikovaní. Relativně nově je teď možnost začít učit bez kvalifikace legální, s tím, že si pedagogickou kvalifikaci musíte do tří let doplnit. Takže tito lidé pak učí a k tomu studují – ne vždy nutně Bc. nebo Mgr., ale často třeba jen jedno- nebo dvouleté tzv. doplňující pedagogické studium, většinou kombinovaně nebo distančně. Jsme přesvědčeni o tom, že aby mohl být člověk tzv. dost dobrý učitel, výchozím bodem musí být vnitřní motivace a dovednost reflexe. To první člověk buď má, nebo nemá, to druhé by ho mělo naučit pedagogické studium, měla by mu to dát právě ta kvalifikace. Pomoci by mu pak měl také takzvaný uvádějící učitel pro začínající učitele, což je klíčová pozice, na jejímž nedávném legislativním ukotvení a finančním zajištění jsme se také podíleli. Poslechněte si náš podcast Náraz o tom, jaké to je být začínajícím učitelem v České republice. Tam to všechno je (smích).