Český profesor z Oxfordu: Dobrý chirurg ví, kdy neoperovat

„Jsem vděčný za to, že můžu přispívat k rozvoji další generace těch, kteří jednou posunou vědu a medicínu zase o kus dál,“ říká hostující profesor neurochirurgických věd na Oxfordské univerzitě, absolvent dvou lékařských fakult Univerzity Karlovy a nynější vědecký pracovník Anatomického ústavu 2. lékařské fakulty UK Radek Kaiser. 

Jak jste se dostal k neurochirurgii?

Už na základní škole jsem věděl, že chci dělat medicínu. Nikdy jsem nemluvil o jiném povolání, což mi rodiče dodnes rádi připomínají (smích). A podobně, když jsem začal studovat vysokou školu, jsem měl docela brzy jasno v tom, že chci jít na chirurgický obor.

Přitahovala vás ta preciznost a adrenalin?

Hlavně jsem měl vždycky rád manuální práci, i doma. Třeba skládání nábytku, skříní a podobně… Na chirurgii se mi právě líbilo to propojení medicínské teorie, znalostí s praktickými dovednostmi. A navíc je výsledek hned vidět — poznáte, jestli se operace povedla, nebo ne. Pro neurochirurgii jsem se rozhodl až po pátém ročníku medicíny. Tehdy jsem odjel na stáž do Vídně, a tam jsem si řekl: to je ono.

Vždycky jste byl „do světa“?

Ano, jsem celkem dobrodružný typ (smích). Když byla možnost, tak jsem vyrazil. Byl jsem na půlročním Erasmu v Německu i na dalších stážích, které nabízela 1. lékařská fakulta – měsíční pobyt na neurochirurgii ve Vídni či ortopedii v súdánském Chartúmu. Asi před deseti lety jsem strávil rok v Anglii, v Nottinghamu. Po  návratu jsem nastoupil do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, ale pořád jsem měl v hlavě, že bych ještě chtěl někam vyjet. Měl jsem pocit, že už neurochirurgii zvládám na vysoké úrovni, ale zároveň jsem věděl, že existuje ještě ten světový kontext mého oboru – a ten mě lákal. Původně jsem přemýšlel o nějaké další stáži, ale nakonec, vlivem různých okolností, jsem se rozhodl odjet na delší dobu.

Dostal jste se na Oxford. Špičkoví vědci se často shodují, že na tom vrcholu, v nejužším výběru na danou pozici, už jsou všichni uchazeči na stejné úrovni. Všichni mají výborné výsledky, zkušenosti, schopnosti. A tak ten, který vyhraje, musí mít něco navíc, co tak úplně nesouvisí se znalostmi, ale spíš jde o určitou mezilidskou chemii. Souhlasíte?

Určitě. V tu chvíli jsem se dostal do prostředí, kde si jsou opravdu všichni rovni – po odborné i lidské stránce. Je tam vysoká vědecká úroveň, výborná atmosféra. A nikoho tam neohromíte jenom svými znalostmi – to je běžný standard. Ale já jsem měl výhodu, že jsem už před lety působil v Nottinghamu. A tam jsem se díky jednomu konzultantovi, jmenoval se Hossein Mehdian, velká osobnost v oblasti páteřní chirurgie, dostal do kontaktu s Evropskou společností páteřní chirurgie (EUROSPINE), ve které jsem se během let postupně vypracoval až na předsedu jedné z komisí a mám na starosti organizaci zhruba poloviny kongresového programu na výročním kongresu společnosti, který mívá kolem tří a půl tisíce účastníků.

Pozval jsem na něj jednoho lékaře z Oxfordu jako řečníka. Osobně jsem ho uváděl, slyšel jeho přednášku, on zase mou a dali jsme se do řeči. Řekl jsem mu, že bych se rád znovu podíval do Anglie, ideálně pracovně. On na to, že se v Oxfordu bude brzy vypisovat nové místo a že mi dá vědět. A skutečně se mi sám později ozval. Takže ano, všude na světě hrají roli osobní vazby, intuice, dojmy. Když máte na výběr několik schopných lidí, rozhodují i tyto jemnější faktory – jestli si s člověkem rozumíte a dokážete si ho představit ve svém týmu.

Liší se vaše současná práce od toho, co jste dělal v Česku nebo během stáže v Nottinghamu?

Celý svůj neurochirurgický výcvik jsem absolvoval ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady (3. LF UK). Ještě před atestací jsem pak na rok odjel na stáž do Nottinghamu. Tam jsem byl v juniorní pozici, věnoval jsem se spíš vědě, ale měl jsem i klinickou praxi. Po návratu jsem nastoupil do Ústřední vojenské nemocnice Praha jako atestovaný lékař – tedy už jako seniorní neurochirurg. Vedl jsem vlastní operace, měl operační plán a samostatnou práci. V roce 2021 jsem habilitoval, což znamená, že jsem byl docela etablovaný jak akademicky, tak klinicky.

A pak přišel Oxford.

Ano, uspěl jsem ve výběrovém řízení a koncem roku 2023 jsem nastoupil jako neurochirurg do Univerzitní nemocnice Oxford.

Máte i své pacienty? Nebo vám práci rozděluje vedení kliniky?

Mám své ambulantní a operační dny. Ve Velké Británii je však jiný způsob vedení klinických pracovišť, kdy se pracuje v menších týmech, které samostatně řeší své případy. Jsem v týmu Jeremyho Reynoldse, se kterým operuji ty nejtěžší operace, jako závažné deformity páteře nebo složité nádory, a od něhož se stále učím novým a novým chirurgickým postupům. Oxfordská nemocnice je navíc spádovou nemocnicí pro velkou část Anglie – konkrétně pro jihozápad.

To znamená, že se tam dostávají všichni pacienti, kteří potřebují operaci...?

…primárních nádorů páteře. Je to extrémně specifická oblast, velmi vzácné diagnózy – a díky tomu je Oxford v oblasti páteřní chirurgie ve světě známý. Právě Jeremy Reynolds je klíčovou postavou tohoto systému. Je hlasitým propagátorem centralizace těchto vzácných nálezů a jednou z klíčových postav stojících za rozdělením Velké Británie na čtyři hlavní spádové zóny, kdy Oxford má na starosti jihozápadní Anglii – tedy oblast čítající zhruba 12 milionů lidí.

Kolik takových operací primárních nádorů páteře u vás ročně bývá?

Vzhledem k velkému spádu je jich jistě mnohem více než na jiných pracovištích. Stále však hovoříme o raritních nádorech a operuje se zde zhruba jeden takový případ za dva týdny. Ale jedná se často o velmi složité a časově náročné výkony, které mohou trvat i celý den.

Jaká je role neurochirurga v kontextu nádorů páteře?

V případě primárních nádorů je zcela zásadní. Pokud se podaří – a to by mělo být vždy cílem – odstranit takový nádor v celku tzv. en bloc resekcí, může to znamenat i vyléčení pacienta. U sekundárních nádorů, tj. metastáz, naší úlohou není pacienta vyléčit v tom onkologickém smyslu. Naším cílem je zabránit například zlomeninám páteře, ochránit nervové struktury a stabilizovat postiženou oblast. Další léčbu pak přebírají onkologové – ti rozhodují o chemoterapii, radioterapii, včetně třeba cíleného ozařování.

Jak jste se dostal k výzkumu léčby nemocí páteře za pomoci radioaktivního záření?

Ještě když jsem pracoval ve Vojenské nemocnici, vedl mě profesor Beneš a přemýšleli jsme, jakým směrem posunout výzkum v oblasti páteřní chirurgie. Jednou jsem narazil na zmínku o využití SPECT technologie u pacientů s bolestmi zad – konkrétně při obstřiku facetových kloubů. Ve studiích zjistili, že když se klouby vyhodnotí pomocí SPECTu a pak obstříknou, pacienti reagují mnohem lépe než při běžném přístupu bez tohoto vyšetření.

Takže to funguje tak, že díky SPECTu přesně víte, který kloub nebo ploténka je zdrojem bolesti?

Přesně tak. Běžně se k tomu využívá magnetická rezonance, ale ta má v těchto případech poměrně malou vypovídací hodnotu. Často je to tak trochu naslepo. Naopak SPECT má u těchto pacientů vysokou přesnost. A tak jsme si řekli – pojďme ho zkusit používat u pacientů, kteří mají degenerativní změny, ale nemáme u nich dosud stanovený jasný operační cíl. Když SPECT ukáže „svítící“ ploténku, předpokládáme, že právě ta je zdrojem bolesti – a tu odoperujeme.

Zní to jednoduše, ale mít ten nápad a propojit současné možnosti s cíli a zrealizovat je – to už chce vizi.

Ano, a také podporu vedení. Musíte mít nadřízeného, který vám takový projekt schválí. My jsme to jako první publikovali v Česku – první zkušenosti vyšly v českém odborném časopise. Později jsem na kongresu v San Franciscu zjistil, že v tom samém roce Američané publikovali podobnou studii s podobně velkou sérií pacientů.

Takže stejná myšlenka, na různých kontinentech.

Přesně. A vůbec to neberu jako konkurenci. Je to spíš taková zdravá rivalita – a potvrzení, že tento přístup má smysl. V medicíně je dost prostoru pro všechny, kdo chtějí dělat kvalitní práci.

Jak se vám podařilo vědecky propojit Oxford s 2. lékařskou fakultou UK?

Hlavní těžiště je v oblasti anatomie – konkrétně v aplikaci nových anatomických poznatků do klinické praxe. Spousta lidí si myslí, že anatomie je mrtvý obor. Ano, všechny anatomické struktury máme popsané. Ale objevují se nové operační techniky — a u každé nové techniky potřebujeme přesně vědět, jaké struktury jsou v cestě, co může být ohrožené, co nově vystupuje nebo se jinak chová při zákroku. Díky této spolupráci, Oxford – Prague Spine and Nerve Research Group, jsme během posledních let publikovali několik článků v předních mezinárodních časopisech právě na tohle téma — nové klinické aplikace anatomických znalostí. Oxford tomu samozřejmě dodává jméno a prestiž, to si nemusíme zastírat.

Jen před pár dny jste byl jmenován hostujícím profesorem neurochirurgických věd na Oxfordské univerzitě. Co to v praxi obnáší a co to znamená pro vás osobně?

Především je to obrovské ocenění mojí dosavadní vědecko-výzkumné práce. Je to něco naprosto výjimečného, čeho si velmi vážím. Jedná se o seniorní výzkumnou pozici v rámci Oxfordské univerzity samozřejmě spojenou s vysokými očekáváními ohledně mé další vědecké činnosti. Je to také určitá známka důvěry a uznání, že práce naší výzkumné skupiny má přesah a smysl i mimo operační sál. Kromě toho to znamená, že budu i více zapojen do výuky, přednášek a vedení studentů a mladých lékařů. Výuka mediků je na Oxfordu výrazně jiná než na jiných univerzitách. Konkrétně na výuku na klinice vám přijde jeden student.

To zní úplně luxusně.

Je to naprostý luxus – skutečně individuální výuka. Kromě velkých přednášek v nižších ročnících, třeba z anatomie, chodí medici na stáže nebo na hodinu doslova jeden na jednoho. Maximálně dva studenti na jednoho učitele.

Čím to je? Studentů je méně?

Je jich výrazně méně. Samozřejmě, protože jde o prestižní školu, výběr je velmi přísný. A právě ta prestiž spočívá mimo jiné i v kvalitě výuky, která je velmi intenzivní a velmi náročná. Studenti mi říkají, že během akademického roku nemají absolutně žádný volný čas. Každý týden je čeká spousta úkolů, konzultací, seminářů, přezkušování – opravdu náročný režim.

Jak na vás působí, když s nimi přijdete do kontaktu?

Skvěle. Měl jsem mylnou představu, že na mne bude tato univerzita působit elitářsky. Že bude plná velmi konzervativních, bohatých studentů z urozených rodin – a občas to tak samozřejmě je – ale většinou jsou to úplně běžní, přirození a skromní lidé. Ale zároveň je to výběr těch nejnadanějších studentů z celého světa. A pokaždé, když s některým z nich mluvím, tak si říkám: Ty jo, ty musíš být neskutečně dobrý! A není v tom závist, spíš obdiv. A i takový pocit vděčnosti z mé strany, že mám možnost učit někoho, kdo se dostal až sem.

Pomáháte budovat další generaci těch, kteří jednou posunou vědu a medicínu dál.

Přesně. Je v tom zodpovědnost, ale i obrovská motivace. Člověk má chuť jim něco předat.

Liší se spektrum operací v Oxfordu od toho, co jste dělal v Praze? Jsou tam jiní pacienti, jiné diagnózy? Nebo je prostě „klasický“ Západ, civilizační choroby – vyhřezlé ploténky a podobně?

Vyhřezlé meziobratlové ploténky nebo zúžení páteřního kanálu jsou gros práce na každém pracovišti neurochirurgie či páteřní chirurgie. Degenerativní onemocnění páteře – to je denní chléb všude na světě.

Nenudí vás to?

Je to rutina. Ale i ta má své místo. Je důležité zůstat v manuálním tréninku – udržovat si ruce „v provozu“. Když chcete být dobrý chirurg, musíte operovat pravidelně. Udržovat si v kondici tělo, ale i hlavu. Na druhou stranu, v praxi nezapomínám na důležitou myšlenku a taky jednu z největších pravd v medicíně, kterou jsem zaslechl od profesora Zemana – velké postavy chirurgie z Všeobecné fakultní nemocnice. Říkal: „Dobrý chirurg ví, kdy neoperovat.“

Když vám denně procházejí rukama pacienti — ať už s degenerativními onemocněními, úrazy nebo i s vzácnými nádory — má to vliv na váš vlastní životní styl? Vážíte si víc svého zdraví a možnosti být ve formě na sále a operovat?

Rozhodně. Jsem velmi sportovně založený člověk, což se mi hodí nejen k udržování fyzické kondice nutné pro zvládání delších operací, ale je to pro mne i základ zdravého životního stylu stejně jako kvalitní strava a dostatek spánku. Jako neurochirurg si uvědomuji daleko více možná rizika spojená například s rychlou jízdou či nebezpečnými sporty. Nikdy bych třeba nešel na lyže nebo na kolo bez helmy. To je pro mě absolutní samozřejmost.

Motorka nebo adrenalinové sporty vás nelákají?

Vůbec ne. Mně úplně stačí adrenalin v práci. Toho mám dost (smích). Moje zkušenost z neurochirurgie mi stačí k tomu, abych věděl, co nechci riskovat.

Kde vidíte váš obor třeba za deset let? Jistě do něj výrazně vstupuje AI.

Samozřejmě, AI je dnes hodně aktuální téma. Všichni o ní mluví – jako by bez ní najednou nic neexistovalo. Já bych to neviděl tak dramaticky. Konkrétně v medicíně, v neurochirurgii, se reálné využití hledá spíš pomalu a postupně, zatím bez nějakých velkých převratných objevů. Že by už dnes byla AI běžnou součástí klinické praxe – to určitě ne. Máme například páteřní roboty a podobné technologie, ale zatím zůstávají hlavně pomůckou pro ty nejsložitější případy. Tím neříkám, že není potřeba se tomuto tématu věnovat a vymýšlet postupy, které by zpříjemnily, zpřesnily a zjednodušily práci zdravotnického personálu. Jako nadšenec moderních technologií toto téma jednoznačně podporuji.

Kam tedy páteřní chirurgie směřuje?

Indikací bude jednoznačně přibývat a výkonů bude čím dál víc. Páteřní chirurgie je dnes v podstatě nejrychleji se rozvíjející podobor neurochirurgie. S tím, jak populace stárne, bude přibývat i případů – jak těch degenerativních, tak i nádorových, o kterých jsme už mluvili. Tudíž bude víc složitějších páteřních operací a půjde spíš o nárůst četnosti než o to, že by se objevily nové typy diagnóz.

Současně ovšem bude dál postupovat i samotná onkologická léčba. Takže pokud se vývoj léčby dostane dostatečně daleko, může to v některých případech i snížit potřebu chirurgických zásahů u pokročilých (metastatických) onemocnění.