„U prvních dvou nominací jsem si vlastně vůbec nebyla jistá, jestli chci vyhrát,“ říká letošní laureátka ceny Magnesia Litera spisovatelka a pedagožka Bára Dočkalová z Pedagogické fakulty UK v rozhovoru, kde se nezaměřujeme ani tak na příběhy v knihách jako spíš na to, jak se její tři tituly postupně rodily. Všechny se dostaly do nejužšího výběru, ale až za tu poslední – Kost – nominaci na Literu za knihu pro děti a mládež proměnila.
Píšete už od dětství. Co vás přimělo vzít určitý rukopis, který jste měla uložený asi někde v šuplíku, zaktualizovat ho a přetvořit v knihu – vaši první, Tajemství oblázkové hory?
Původně se to jmenovalo Oblázková země, ale ten příběh nebyl schovaný někde v šuplíku – on byl ztracený. Napsala jsem ho asi v jedenácti letech. Přepisovala jsem ho dvěma prsty na stroji, přes kopírák, z toho jsem měla myslím tři kopie a ty jsem rozdávala známým, co měli děti. Jednu verzi jsem si nechala pro sebe – a o tu jsem přišla při stěhování.
Co se stalo?
Nechali jsme v autě poslední várku věcí, kterou se nám už ten večer nechtělo vynášet. A ráno bylo auto vykradené. Vzali mimo jiné krabici, kde byly moje rukopisy, všechny popsané sešitky z dětství, načaté povídky, deníky…. Myslela jsem, že něco takového by žádné zloděje nezajímalo, že to má cenu jenom pro mě. Ale oni tu krabici asi prostě popadli a jeli, určitě mysleli, že je v ní něco hodnotného. Druhý den jsem obcházela kontejnery, jestli to náhodou neskončilo v papíru, ale nic.
Takže jste o ten příběh přišla…
A o spoustu dalších podobných pokladů, které v té krabici byly. Jako malá jsem psala pořád. Ale tohle byl jediný příběh, který jsem skutečně dokončila – a byl dlouhý, čtyřicet stránek. Ostatní texty měly taky potenciál, jenže většinou jsem s velkým nadšením začala, vymýšlela hrdiny a zápletky, ale nikdy jsem je nedopsala. Což mi ale přijde taky v pořádku – i to je součást psaní.
Takže to vlastně funguje jako takový test – co za to opravdu stojí, to si najde cestu zpátky.
Přesně tak. Nemyslím si, že je potřeba všechno dokončovat za každou cenu. Někdy je lepší to nechat odležet. Mám spoustu rozepsaných věcí nebo nějakých nápadů – možná stovky. Něco z toho zůstalo ztracené, něco pořád nosím v hlavě. A co má uzrát, to dozraje.
Ale jedna dokončená pohádka se z mého dětství dochovala – protože jsem ji naštěstí věnovala kamarádům a ti ji pořád mají. Pohádka o kouzelném pramínku, kterou jsem napsala asi ve čtrnácti, svázala jsem ji jako knížku, takový malý sešitek, a doplnila ho ilustracemi. Když jsem později jela do Anglie jako au-pair, nacvičila jsem tam se „svými“ dětmi právě tuhle pohádku. Namluvili jsme to na kazetu pro nejmladší holčičku v rodině s jejími staršími bratry. Bylo to něco jako rozhlasová hra, i s písničkami, které jsem složila.
Po návratu domů jsem se dostala na Pedagogickou fakultu UK, a když jsme pak měli praxe, domluvila jsem se na škole, kde jsem byla, že tam otevřu anglický dramatický kroužek. A právě tahle pohádka byla první, kterou jsem přepsala do anglického scénáře pro děti – na výuku angličtiny.
K vaší výuce angličtiny za využití dramatické tvorby se ještě dostaneme. Teď by mě zajímal proces vzniku první knihy, za niž jste byla poprvé nominována na cenu Magnesia Litera.
To je dlouhý příběh (smích). Na pozvání lektorky, která tehdy hostovala na Peďáku a vedla zde divadelní workshopy, jsem na rok odjela do USA na intenzivní jazykový kurz. Nabídla mi, že u ní mohu bydlet, pomáhat v domácnosti a zároveň se rozvíjet v oblasti, která mě zajímá. Ona i její manžel byli profesně propojení s tamní univerzitou, konkrétně s divadelní fakultou. Díky tomu jsem si tam mohla na rok splnit sen – psala jsem vlastní hry, učila se dramatické psaní, režii i herectví. Zapojila jsem se i do komunitních divadelních projektů a naučila jsem se tam opravdu spoustu věcí.
Ve druhém semestru jsme dostali za úkol napsat celovečerní divadelní hru. A já si tehdy říkala: „Co kdybych místo toho napsala film?“ Mě film v té době strašně lákal. A napadlo mě vzkřísit právě ten ztracený pohádkový příběh, který jsem si pořád pamatovala a úplně jsem ho viděla na plátně. Ale učitelka řekla, že ne – že zadání je jasné, musí to být divadelní scénář. Tak jsem začala psát něco jiného, ale ta myšlenka příběhu, který jsem kdysi napsala a ztratila, ve mně pořád klíčila. A pak jsem si řekla: „Tak já to dodělám. Ale proč to psát v angličtině, když to můžu napsat česky? A proč vlastně jako film, když z toho můžu zase udělat knížku(smích)?“ Po návratu do Česka jsem na ní začala pracovat.
To bylo okolo roku 2002. Tajemství oblázkové hory přitom vyšlo až v roce 2018. Čím to?
Ano, byl to dlouhý proces, protože jsem ho vždycky po nějaké době opustila – třeba na rok, někdy i na dva – měla jsem několik prací a spoustu různých projektů a věnovala jsem se jim naplno… Ale pokaždé se mi časem v hlavě ozvalo: „Počkej, tohle je škoda. To se musí dodělat.“ Tak jsem se k tomu nakonec vždycky zase vrátila. Jenže pak přišlo něco jiného – nějaký nový úkol, uzávěrka, práce, která mi tu pozornost zase odvedla.
A pak, když bylo mojí dceři jedenáct... Najednou mi došlo: „Co když to ani teď nedopíšu? A co když moje Anička brzy přeroste hlavní hrdinku? Co když bude starší než postava v knize – a tím pádem už ji ten příběh nebude vůbec bavit?“ To byl silný impuls. V knize začínají letní prázdniny a hrdinka právě končí pátou třídu. A moje Anička byla tehdy taky v páté třídě. Tak jsem si řekla, že to prostě musím dopsat do prvního dne prázdnin, aby si to mohla přečíst právě v období, kdy se příběh odehrává.
Vy jste ho ale neplánovala vydat.
Samozřejmě bych to neodmítala, ale já jsem na to v té době nemyslela, pro mě bylo hlavně důležité ho dopsat. Bylo mi tehdy čtyřicet, zhruba v půlce života a cítila jsem, že tuhle fázi musím nějak uzavřít. Ten příběh jsem začala psát jako dítě, vlastně jsem s ním dospívala. Měla jsem pocit, že zrcadlí můj vlastní život. Hlavní hrdinka se během něj proměňuje – na začátku působí drsně a suverénně, ale postupně se vrací k něčemu jemnějšímu, zranitelnému. Stejně jako já. Byla to vlastně moje cesta. Potřebovala jsem to už dotáhnout do konce a uzavřít tím jednu velkou životní etapu, kterou budu moct odložit do pomyslné poličky s tím, že to je moje, hotové a vyřešené.
Ten text měl pro mě tři roviny: Jedna byla pohádková – srozumitelná pro každého. Druhá rovina byla trochu filozofická, ideová – potřebovala jsem, aby příběh nesl to, co si myslím o světě a o tom, jak funguje. A třetí rovina byla moje úplně soukromá. Něco, co je jen pro mě.
Jak tedy došlo k vydání knihy?
Můj manžel je Němec, neumí moc dobře číst česky. V době dokončování knížky se seznámil s germanistou a překladatelem Tomášem Dimterem. Říkal mu: „Moje žena pořád něco píše a já bych si to hrozně rád přečetl, nemohl bys mi aspoň kousek přeložit?“ Vytiskla jsem tedy Tomášovi prvních deset stránek a on pak prý manželovi řekl: „Hele, to je docela dobrý. Až to Bára dopíše, ať mi to pošle, rád bych si to přečetl celé.“ To jsem udělala a pak jsem napjatě čekala a byla jsem hrozně nervózní – rukopis byl najednou u někoho, kdo se pohyboval v knižním světě a rozuměl tomu a měl kontakty do nakladatelství... Už jsem myslela, že to byly marné naděje, a pak najednou po třech měsících přišla od Tomáše zpráva, že zájem o vydání je a že si můžu dokonce vybrat ze tří nakladatelství. Na jeho radu jsem zvolila Labyrint, protože mi bylo řečeno, že se tam o nové autory opravdu starají a knížkám věnují péči.
Pojďme k vaší druhé knize Bitva o diamant. Když jsem ji četla…
Vy jste ji četla?
Ano, máme ji doma, je mezi doporučenou četbou pro žáky základních škol. Říkala jsem si, že je určitě autobiografická. Úplně jsem vás viděla jako tu učitelku na začátku příběhu, která učí v „domškole“ děti ze dvou soupeřících vesnic někde v amerických horách… Trefila jsem se?
Trochu ano (smích). Příběh jsem původně psala jako divadelní hru pro páťáky na základce, kde jsem učila dramatickou výchovu v angličtině. Je to trošku autobiografické, protože přesně jako hrdinové knížky ani mí žáci nejdříve nechtěli spolupracovat, a hlavně si nechtěli hrát. Zvlášť kluci, kteří přešli na školu kvůli fotbalu a s využíváním dramatických prvků v angličtině se ještě nesetkali – těm připadalo divné a trapné vstupovat do situací, které jsou „jen jako“. Potřebovala jsem vymyslet téma, které je zaujme a umožní jim se do dramaťáku nořit pomalu, dobrovolně. Napadlo mě jít na to přes emoce spojené se sportem, a protože jsem kdysi hrávala softball, navrhla jsem jim, že vytvoříme příběh o baseballu. A ten se nakonec docela ujal.
Za covidu, když měla moje mladší dcera zápal plic, jsem jí tento příběh vyprávěla. A ona mě začala přesvědčovat, že by to měla být knížka. Jenže já už nic psát neplánovala. Měla jsem pocit, že v Tajemství oblázkové hory jsem už řekla všechno, co jsem chtěla…
I tato kniha byla nominována na cenu Magnesia Litera, ale až letos jste toto prestižní ocenění získala s třetí knihou Kost. Řekla jste si: „Tak konečně?“
Samozřejmě jsem byla moc ráda, byl to krásný pocit. Ale nevzpomínám si, že bych si řekla „konečně“. Vyšlo to prostě nejlíp, jak mohlo, protože až teď jsem na to byla připravená a nebála jsem se si to přát. Když jsem letos seděla v publiku, doufala jsem, že řeknou moje jméno. Kdežto u těch prvních dvou nominací se mi ulevilo, když ho neřekli. Nějak jsem si vlastně vůbec nebyla jistá, jestli chci vyhrát.
Kvůli té pozornosti?
Ani ne tak kvůli pozornosti... To se těžko vysvětluje. U té první nominace to bylo hlavně o tom, že jsem měla obrovský strach. Strašně jsem se bála jít na pódium. Představa, že musím někam vystoupit, stát tam, mluvit před lidmi – z toho jsem byla úplně roztřesená.
A s Bitvou o diamant?
Vím, že to zní možná zvláštně, ale opravdu jsem cítila, že to ještě není ten správný čas. Byla jsem vlastně ráda, že tu cenu nedostanu. V obou případech jsem ji z celého srdce přála těm, kteří ji nakonec získali. V té době už jsem měla napsanou Kost.
Bála jste se, že když vám dají cenu za Bitvu o diamant, sníží se šance, že ji dostanete za Kost, která by si ji podle vás zasloužila víc?
Nevím, skutečně nevím. Ale uvědomuji si, že když přišla nominace na Kost, byla jsem opravdu ráda. Že jsem nominovaná už potřetí – i za svou třetí knihu – mi přišlo skoro jako zázrak. Nominace mi přinesly obrovskou pozornost, pozvánky na řadu skvělých akcí, besed, rozhovorů…
Jsou vaše role spisovatelky a učitelky angličtiny propojené, inspirují se vzájemně?
Jsou to dva světy, které jsou ovšem propojené tím, že píšu nejen scénáře, ale i písničky a krátké texty pro výuku angličtiny. Jsou to vlastně takové mini příběhy, které děti hrají během hodiny, často všichni najednou ve dvojicích nebo ve skupinách. V současnosti k tomu vytvářím celou metodiku výuky angličtiny prostřednictvím dramatické tvorby.
Dělám si doktorát na Katedře výchovné dramatiky na DAMU a snažím se to všechno zúročit a dotáhnout. Mou metodiku teď pilotují učitelky na základních školách – používají mé materiály a pravděpodobně z toho vznikne učebnice postavená na dramatické hře.
Můžete svou metodu přiblížit na konkrétním příkladě?
Tak třeba v první třídě chci žáky naučit slovo „help“. Přemýšlíme, v jaké situaci by ho někdo mohl potřebovat, a tak s dětmi vytváříme situaci, v níž jedno volá o pomoc a druhé ho jde zachránit. Přidáme tam ještě „I’m coming!“, protože se to krásně hodí a já se vždy snažím učit delší fráze, abychom potenciálem dětí nemrhali a neučili je jen jednotlivá slova. Žáci si pak ve dvojicích připravují své vlastní etudy o zachraňování – někdo zachraňuje druhého třeba z močálu, jiný z hořícího domu… Musí tam vždy opakovat „help“ a „I’m coming“, ale přidávají tam další výrazy, každý podle toho, co zná nebo co chce vyjádřit. Dramatická situace, která vznikla z jednoho slova, inspiruje další jazykový obsah. Potom etudy sdílíme a ostatní hádají, co to bylo za situaci a čemu dalšímu tam rozuměli. To je ale jen jeden z mnoha výukových postupů, je to velmi různorodé.
Máte v hlavě ještě něco dalšího kromě doktorátu? Třeba novou knihu?
Nedávno měla premiéru moje hra, kterou jsem napsala pro Dismanův rozhlasový dětský soubor. Myslím, že se docela povedla a zasloužila by si přepracovat do knižní podoby. Tak až budu mít zase pnutí(smích).
Všechny fotografie vznikly v Ústřední městské knihovně v Praze.
| Mgr. Barbora Müller Dočkalová |
| Vystudovala češtinu a angličtinu pro druhý stupeň a střední školy na Pedagogické fakultě UK. Už během studií ji nadchla dramatická výchova a její využití ve výuce angličtiny. Od dětství píše. Její první kniha Tajemství oblázkové hory vznikla na základě rukopisu, který vytvořila v jedenácti letech. Druhá kniha, Bitva o diamant, vzešla zase z divadelní hry, kterou nastudovala v rámci hodin angličtiny s žáky páté třídy. Obě byly nominovány na cenu Magnesia Litera, kterou letos získala za svou třetí knihu Kost. Donedávna vedla dětské anglické divadlo. Píše i písničky a hraje a zpívá s kapelou. Učí na katedře anglického jazyka a literatury na PedF UK a připravuje se na doktorát v rámci studijního programu Drama, psychosomatika a autorství v pedagogice a sociální praxi na DAMU. |
V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.
