Děkan Widimský změnil fakultu i léčbu infarktu

 „Chceme, aby se studenti učili kvalitně, ale v prostředí, jež je podporující. Přísnost a empatie se ve vzdělávání nevylučují,“ říká děkan 3. lékařské fakulty UK, kardiolog a jeden z nejcitovanějších českých vědců Petr Widimský, který během děkanského mandátu mimo jiné otevřel deset nových výukových pracovišť a zásadně reorganizoval dalších šest. Věří, že jednou z důležitých podmínek vědecké práce je odvaha dělat věci jinak.

Posledních osm let jste děkanem 3. LF UK. Současně patříte k nejcitovanějším českým vědcům, což je ve vaší pozici naprosto unikátní. Čím si to vysvětlujete?

Citovanost mých prací vychází hlavně z období před mým nástupem do čela fakulty. S výzkumem jsem začal hned po promoci a až do mého děkanování jsem v něm byl velmi aktivní. Třeba s McMasterovou univerzitou v Kanadě jsme spolupracovali dvacet let na řadě programů, jež změnily léčbu některých srdečních onemocnění. Dodnes máme na 3. lékařské fakultě a ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady velmi dobře fungující PRAGUE Study Group. Přičemž PRAGUE v názvu znamená jednak Prahu, ale především je to akronym (zkratka dlouhého názvu) první velké klinické studie, kterou jsme publikovali už v roce 2000 a nazvali ji studie „PRAGUE“. Od té doby na ni průběžně navazujeme dalšími z různých oblastí kardiologie i kardiochirurgie (a v jednom případě i vaskulární neurologie), dnes probíhá studie „PRAGUE-26“.

V čem je tento výzkum převratný?

Jedná se o původní, akademické (tj. bez vlivu farmaceutického průmyslu) klinické studie, na jejichž prvopočátku stojí vždy otázka, na niž věda dosud nezná jasnou odpověď. První studie zkoumala změnu v léčbě infarktu, protože až do roku 2000 se postupovalo tak, že se pacient odvezl do nejbližší nemocnice (kde většinou ani nepracoval žádný kardiolog), dostal infuzi a čekalo se, co se stane. Tehdy se jednalo o standardní postup bez ohledu na to, jestli nemocnice měla potřebné vybavení a odborníky. My přišli s myšlenkou, že by pacienti s infarktem měli být převáženi rovnou do kardiologických center, i když to znamenalo urazit třeba až stokilometrovou vzdálenost.

Jak se vám podařilo takto zásadně změnit léčebný postup?

Zjistili jsme – mimo jiné i díky našim studentům, kteří dělali průzkum v jedenácti nemocnicích – že úmrtnost na infarkt se dramaticky lišila podle toho, do jaké nemocnice byl člověk přijat. V nemocnicích s nepřetržitě dostupným kardiologem byla úmrtnost kolem 8 procent, v okresních nemocnicích (kde byl kardiolog přítomen nepravidelně) kolem 17 procent a v malých městských nemocnicích (kde obvykle žádný kardiolog nebyl) dokonce téměř 30 procent. Přitom šlo o stejnou diagnózu.

Připravili jsme proto studii, v níž jsme pacienty randomizací (vědecký způsob vytvoření srovnatelných skupin) rozdělili – jedni byli léčeni podle tehdy platných a závazných doporučení (tedy infuzí v nejbližší nemocnici), druzí byli převáženi do nejbližšího kardiocentra (do vzdálenosti až 100 km). Výsledky byly převratné. Tato změna léčebného postupu radikálně zlepšila prognózu pacientů po infarktu a rozšířila se nejprve (2002) po celé České republice, návazně (mezi lety 2003–2011) i do dalších zemí.

V letech 2008–2011 jsem vedl celoevropský projekt „Stent for Life“, jehož cílem bylo tuto léčbu zavést v těch zemích, kde ještě nebyla široce dostupná. Navázali jsme na úspěch prvních dvou studií „PRAGUE“ (i druhá se týkala akutního infarktu) dalšími studiemi, které hledaly odpovědi na řadu dalších otázek u kardiovaskulárních chorob – např. u hypertenze, srdečních arytmií, plicní embolie a podobně.

Zvládáte se věnovat pacientům i během vedení fakulty?

Ano, každé ráno chodím na kliniku, zhruba na tři hodiny. Během takzvaného ranního hlášení se sejdou všichni lékaři a probíráme, co se událo za posledních 24 hodin. Přichází i kardiochirurg, s nímž konzultujeme nejsložitější případy, vyžadující kardiochirurgické operace. U složitějších se pak jdeme na pacienta osobně podívat a domlouváme další postup. Zbytek dne pak trávím většinou na fakultě, kromě středy, kdy mám na klinice kardiologickou ambulanci.

Takto barvitý pracovní program jistě zabraňuje vyhoření, že?

Přesně tak. I v medicíně může po letech nastat určitá únava – když člověk dělá pořád totéž. Akademická práce tomu krásně brání. Při práci ve fakultní nemocnici se lékaři věnují nejen léčení, ale i výzkumu a výuce. Zejména kontakt s mladými lidmi při výuce mi někdy přináší novou inspiraci.

Když se ohlédnete za těmi osmi lety – na co jste nejvíc hrdý? Co se vám podařilo?

Kandidoval jsem s tím, že chci vyřešit prostorové problémy fakulty, protože v přepočtu na jednoho studenta jsme měli až pětkrát méně výukového prostoru než třeba 1. lékařská fakulta. Dal jsem si tedy za cíl získat nové prostory – pro učebny, seminární místnosti, přednáškové sály i pozemky pro budoucí výstavbu.

Začal jsem jednat s tehdejším ředitelem Státního zdravotního ústavu, který sousedí s naší fakultou, a domluvili jsme se, že by nám mohli přenechat jednu z jejich méně využívaných budov. Dokonce se podařilo převést nejen tuto budovu, ale i její přilehlé pozemky, na nichž nyní plánujeme vybudovat nové výukové centrum. Máme už hotovou architektonickou studii, proběhla soutěž a vítězné studio nyní připravuje projekt. Počítáme s tím, že do dvou let budeme mít stavební povolení. Optimistický plán je, že v roce 2032 otevřeme moderní výukové centrum na místě současné menší staré budovy „B“.

Co dalšího jste musel ve vedení 3. LF UK řešit?

Už před nástupem do funkce jsem si byl vědom, že vedle nedostatku prostor máme také oproti jiným lékařským fakultám méně lůžek pro klinickou výuku (a to jak absolutně, tak i v přepočtu na počet studentů). Vzhledem k tomu, že kapacity sousední Fakultní nemocnice Královské Vinohrady jsme už využívali na 100 procent, začal jsem jednat s ředitelem Fakultní Thomayerovy nemocnice, kde jsme po vzájemné dohodě zřídili šest nových klinik.

Poté jsme podobně postupovali i ve Fakultní nemocnici Bulovka, kde vznikly dvě nové kliniky (celkem tam máme nyní čtyři kliniky). Dále jsme modernizovali již existující pracoviště a nově jsme zřídili také Kabinet praktického lékařství, díky kterému se do výuky zapojily desítky ordinací praktických lékařů. Dohromady tak mluvíme o šestnácti nových nebo reorganizovaných výukových pracovištích. Výrazně se tak rozšířily možnosti klinické výuky a snížil počet studentů na jednoho pacienta i na jednoho pedagoga, což je výhodné pro všechny – pro učitele, studenty i samotné pacienty.

Jak je na tom fakulta finančně?

Když jsem ji přebíral, měla vyrovnané hospodaření, ale v provozním fondu bylo pouze půl milionu. Dnes tam máme 125 milionů, které slouží jako základ pro budoucí investice.

Jak se vám podařilo tak výrazně zvýšit rezervy?

Kombinací racionalizačních kroků a podpory ze strany státu. Museli jsme například mírně snížit počet zaměstnanců, abychom ušetřili na osobních nákladech. Zároveň jsme velmi pečlivě hospodařili. Významnou roli sehrálo i to, že se nám v roce 2019, společně se všemi osmi děkany lékařských fakult, podařilo vyjednat se státem navýšení příspěvku na studenta. Uzavřeli jsme jakýsi kontrakt – stát nám přislíbil více financí, my jsme se na oplátku zavázali zvýšit počet absolventů lékařství.

Jak byste představil 3. lékařskou fakultu někomu, kdo se rozhoduje, kam podat přihlášku? V čem se lišíte od ostatních lékařských fakult?

Rádi o sobě říkáme, že jsme taková rodina. Vztahy mezi pedagogy a studenty jsou velmi otevřené a přátelské. Podporujeme studentské spolky a jejich aktivity, protože věříme, že student medicíny by se neměl soustředit jen na studium, ale měl by rozvíjet i jiné stránky své osobnosti – věnovat se sportu, kultuře, dobrovolnictví nebo vědecké činnosti.

Co vám pomáhá takové prostředí udržet? Studium medicíny je velmi obtížné – mluví se o vyhoření, stresu... Jak hledáte rovnováhu mezi náročností a přívětivostí výuky?

Snažíme se působit na naše pedagogy, aby byli při výuce i zkoušení přísní, ale zároveň empatičtí. Jakmile bychom zjistili náznaky šikany, rázně zasáhneme. Chceme, aby se studenti učili kvalitně, ale v prostředí, jež je podporující.

Jak se stavíte k novým výukovým trendům?

Jedním z našich velkých pokroků posledních let je nové simulační centrum. Máme například modely jednotky intenzivní péče nebo porodního sálu se sofistikovanými figurínami – „pacienty“, kteří vydávají srdeční ozvy či reagují na různé podněty. Studenti si tak mohou osvojit dovednosti, které by bylo obtížné trénovat přímo na pacientech. To je zásadní změna ve výuce.

A měníme i samotnou organizaci výuky. Například na kardiologické klinice, kde pracuji, jsme před třemi lety zásadně změnili systém stáží. Dříve byli studenti přidělováni konkrétním pedagogům – třeba 40 studentů mezi čtyři nebo pět vyučujících. Dnes studenty rozdělujeme podle pracovišť – na oddělení, do ambulancí, na sály. Výuka je díky tomu rozmanitější – studenti cirkulují mezi různými pracovišti, a místo deseti lidí na jednoho učitele jsou teď třeba jen dva nebo tři. Mohou lékaře lépe pozorovat, co a jak dělá, a když jde o jednodušší úkon, i si ho sami vyzkoušet. Zároveň to lékaře nijak nevytrhává z jeho běžného provozu – je to efektivní i časově. Díky většímu počtu zapojených odborníků vidí studenti více přístupů, víc klinických situací.

Jak se podle vás mění studenti? Dá se třeba po deseti letech pozorovat nějaký posun?

Neřekl bych, že se mění. Jsou mezi nimi velmi nadšení a schopní lidé – stejně jako byli vždy – a samozřejmě se najdou i slabší. Tak to bylo a bude.

Vy sám pocházíte z rodiny kardiologů. Uvažoval jste někdy o jiné specializaci?

Ano. Po pátém ročníku jsem byl na praxi na kardiochirurgii v IKEMu, kde tehdy působil profesor Libor Hejhal, velká osobnost. Lákal mě, abych tam po promoci nastoupil a opravdu jsem o tom vážně přemýšlel. V šestém ročníku jsem se ale rozhodl jít cestou vnitřního lékařství. Nastoupil jsem na internu ve FN Královské Vinohrady a chvíli jsem zvažoval gastroenterologii nebo nefrologii. Tehdejší přednosta mě nicméně přesvědčil, že právě kardiologie je zde na té nejvyšší úrovni. Osobně jsem měl trochu obavu jít ve stopách svého otce, který byl v tomto oboru velmi uznávaný – bál jsem se, že budu celý život v jeho stínu. Nakonec mě ale profesor Víšek přesvědčil a jsem za to rád.

Čím je pro vás kardiologie tak výjimečná?

Myslím, že mě ovlivnily hlavně studentské roky, kdy jsem sloužil jako medik na pojízdné koronární jednotce, zastával jsem funkci sanitáře. Pracoval jsem tři a půl roku i na standardní koronární jednotce, což je opravdu akční medicína, s adrenalinem, záchranou životů. Kardiologie je podle mě krásná v tom, že když něco správně uděláte, výsledek je často vidět okamžitě. Navíc má blízko jak k intenzivní medicíně a resuscitaci, tak k chirurgii – protože vyžaduje i manuální zručnost. Zároveň vyžaduje složité diagnostické úvahy – jako interní obory. Je to vlastně velmi rozmanitá specializace. Myslím si, že je to taková královna medicíny.

Co byste doporučil středoškolákům, kteří o medicíně uvažují? Na co by se měli při přípravě zaměřit?

Určitě pomáhá, když si zkusí praxi – třeba brigádu v nemocnici nebo ve zdravotnictví. Člověk si tak udělá představu, co to obnáší. A samozřejmě se musí dobře připravit z biologie, chemie a fyziky – to jsou klíčové předměty pro přijímací zkoušky.

Na co ještě kladete při výběru důraz?

Velkou váhu přikládáme i vlastním aktivitám uchazečů. Pokud má někdo výborný prospěch a zároveň je výjimečný třeba ve sportu, kultuře nebo jiné oblasti, může být přijat bez přijímací zkoušky. Hledáme lidi, kteří v něčem vynikají, a nemusí to být přímo spojené s medicínou. Důležité je, že dokážou něco dělat opravdu naplno. Protože právě tohle je v medicíně potřeba – aby se člověk uměl plně odevzdat, ale zároveň věděl, jak si od práce odpočinout.

Na co se nejvíc těšíte, až skončíte ve vedení fakulty?

Na trochu víc volného času (smích). Kombinace děkanské práce s klinikou, výukou a výzkumem je časově opravdu náročná. Teď se těším na možnost trochu zvolnit.

Rýsuje se nějaká forma spolupráce s novým děkanem?

Před pár týdny jím byl zvolen profesor Trnka, který byl dosud mým proděkanem pro rozvoj. Známe se dobře, pracovali jsme spolu na řadě projektů – třeba právě na rozvoji fakultních prostor. Na fakultě máme zavedenou tradici, že odcházející děkan pokračuje ještě nějakou dobu jako proděkan. Takže i my jsme se domluvili, že v této roli zůstanu a budu mu v některých oblastech pomáhat.

Už víte, jaké konkrétní oblasti budete mít na starost?

Zatím jsme se domluvili jen rámcově. O přesné podobě mé budoucí agendy budeme ještě jednat. Ale určitě se budu rád podílet tam, kde budu moct být užitečný a kde mám zkušenosti.

Jaké výzvy vidíte pro 3. lékařskou fakultu do budoucna?

Myslím, že velké rezervy máme stále ve vědě. Což je ovšem téma, které se netýká pouze fakulty, ale celé společnosti. Za posledních pětatřicet let jsme v mnoha ohledech dohnali západ – v ekonomice, životní úrovni, v běžném provozu. Ale ve vědě jsme se mu vůbec nepřiblížili. A to je, podle mě, skutečně alarmující.

Celá východní Evropa je na tom v tomto směru špatně. Když se podíváte na mezinárodní databáze – ať už hodnocení univerzit nebo jednotlivých vědců – ten rozdíl je obrovský. Například Švédsko, které má stejně obyvatel jako Česká republika, má ve světovém žebříčku vědců v medicíně 359 lékařů. My jich máme jen třináct. Hrubým zjednodušením to znamená, že i 35 let po sametové revoluci je Švédsko stále 27krát úspěšnější v lékařských vědách než Česko. To je pro naši lékařskou vědu velmi ponižující situace….

A to jsme na tom ještě lépe než většina ostatních postkomunistických zemí – například Polsko jich má jen dvacet (což je v přepočtu na obyvatele méně než my), ostatní státy této části Evropy nikoho nebo jen jednotlivce... I srovnání s jinými státy pro nás dopadá bídně: Finsko je 50krát úspěšnější než my, Rakousko osmkrát lepší, dokonce i Řecko je čtyřikrát lepší než Česko. Z tohoto srovnání jsem velmi frustrovaný.

Je to „o penězích“?

Nejen. Peníze jsou součástí problému, ale podle mě jde hlavně o společenské nastavení. Věda u nás nemá takovou váhu a často je vnímána jako něco navíc. A přitom třeba naše studie PRAGUE, která změnila léčbu infarktu po celém světě, vznikla v podstatě „na koleně“, bez grantu. Lékaři na ní tehdy pracovali zadarmo, výkony se hradily díky domluvě s pojišťovnami. V Americe by na takovou studii dostali půl miliardy dolarů. Také mi připadá, že v té naší části Evropy většině vědců chybí tak trochu ctižádost být světovými. Obvykle jim stačí, když vynikají v „malém českém (polském, slovenském...) rybníčku“.

Pomůže podle vás navýšení doktorandských platů?

Velmi je vítám – naše fakulta byla mimochodem první, která je plošně zvedla na 25 tisíc pro všechny doktorandy v prezenční formě studia už letos na jaře. Ale sám o sobě tento krok výrazný posun nepřinese. Je potřeba systémová podpora, jasné priority na úrovni vlády, lepší společenské uznání, větší motivace.

Máte možnost o tom mluvit i se zahraničními kolegy. V čem se podle vás podmínky na Západě liší?

Je to celý komplex věcí – lepší financování, větší stabilita, ale hlavně mnohem vyšší společenská prestiž vědecké práce. Vědec je tam považován za člověka, který posouvá společnost dál. U nás se na něj často dívá s nedůvěrou nebo lhostejností, někdy až s úsměšky.

Co s tím můžete dělat vy osobně, jako lékař, vědec, pedagog?

Být příkladem. Když jsme začínali se zmíněnou studií léčby infarktů, tři roky jsem sloužil takzvané příslužby na sále ob den. Koronární angioplastiky v té době na pracovišti jsme uměli jen dva a chtěli jsme to nabízet všem pacientům. Každý druhý den jsem byl na telefonu – jakmile přijel pacient s infarktem, sedl jsem do auta, přijel z domova a léčil ho, klidně v jednu ráno nebo o víkendu. Když kolegové vidí, že do toho dáváte maximum, málokdo si dovolí polevit. Energie je nakažlivá.

Podobně jsme začínali i s léčbou mozkových mrtvic. Před patnácti lety můj kamarád a bývalý předseda České kardiologické společnosti, docent Chaloupka, dostal těžkou mozkovou mrtvici a skončil ochrnutý, připoutaný na lůžko na zbytek života. Jeho tragédie mě silně zasáhla. Tehdy jsem si uvědomil, že když umíme zachraňovat pacienty s infarktem, proč bychom nemohli podobně pomáhat i lidem s mrtvicí? Dva roky jsme se na to připravovali. Pozvali jsme amerického neuroradiologa, který nás vyškolil, s kolegy jsme odjeli na stáž do USA – a pak jsme to spustili.

První pacientkou byla mladá žena, jíž jsme provedli výkon podobný tomu, jaký se dělá u infarktu – katetrem jsme vytáhli krevní sraženinu z mozkové cévy. Z domova byla přivezena v bezvědomí, ochrnutá na polovinu těla – a pár minut po zákroku sama otevřela oči, ptala se, kde je a proč je jí chladno, začala se hýbat, posadila se. Dvě hodiny nato už chtěla domů a další den chtěla jít plavat!

To musel být obrovský zážitek!

Nejen pro mě, ale pro celý tým – lékaře, sestry. Od té doby tuto metodu běžně používáme. Na našem pracovišti dnes léčíme jak infarkty, tak mozkové mrtvice. Mrtvice samozřejmě v úzké mezioborové spolupráci s našimi neurology a radiology.

To je přesně ten typ medicíny, která má přímý a viditelný dopad – a zároveň z ní vyrůstá věda. Nejen, že jsme metodu převzali, ale začali jsme systematicky sbírat data, zakládat databáze, sledovat výsledky. A na to navázalo spoustu dalších projektů. Výsledkem je například publikace Neurokardiologie, která propojuje dvě zdánlivě oddělené oblasti – neurologii a kardiologii. Na této knize se podílel široký kolektiv autorů – společně se mnou ji editovala přednostka naší neurologické kliniky profesorka Štětkářová.

Tohle všechno vzniklo z jednoho nápadu. Z myšlenky, že bychom mohli něco dělat jinak, lépe. A právě otevřenost novým věcem, schopnost myslet mimo zažité šablony – to je podle mě klíčové. A to je i to, co se snažím předávat mladším kolegům.