Paměťová studia pomáhají zpřítomnit minulost a učí nás přemýšlet

„Mnoho lidí začne o svém příběhu mluvit až tehdy, když cítí, že se jejich život blíží ke konci. Potřebují si ho uspořádat, uzavřít a říct nahlas,“ říká profesorka Kateřina Králová z Institutu mezinárodních studií FSV UK. Ve své výzkumné práci se zabývá dějinami dvacátého století se zaměřením na události druhé světové války. V červenci organizovala mezinárodní konferenci o paměťových studiích, která se věnovala tomu, jak si v době nejistoty a krizí uchovat schopnost porozumění sobě navzájem i světu kolem nás. 

Vaším výzkumným polem je paměť – uchovávání informací, jejich interpretace, vzpomínání a zapomínání… Když si Vy sama něco vybavujete, jste si vědoma profesionální deformace? Vnímáte svou paměť optikou historičky – jestli se to tak opravdu stalo?

Reflexe paměti, to, jak ji vnímám ve své každodennosti, je určitě ovlivněná tím, co dělám. Spíše než čistě historický přístup je to ale pohled sociálně-vědní. Historický aspekt je tam samozřejmě také přítomen – například, že vnímám čas a procesy trochu jinak než jen v rozsahu lidského života.

Jak se to projevuje?

Když se třeba mluví o tom, že „Evropa žije v míru“ nebo že „už jsme dlouho nezažili válku“ – my dvě jsme horký konflikt na našem území nezažily, to ano, ale když se podíváme na širší perspektivu, na to, co znamenala třeba studená válka, jestli to nebyl taky určitý druh konfliktu... Nebo že až do druhé světové války probíhaly válečné konflikty takřka neustále, a to i u nás v Evropě.

Historická perspektiva vám umožňuje vidět současnost jinýma očima.

Přesně tak. Nejde jen o dvacáté nebo devatenácté století. Díky dlouhodobému pohledu, který si s historií osvojujete, vidíte souvislosti, které běžně zůstávají skryté nebo opomíjené. Myslím, že právě tohle zásadně ovlivňuje, jak o paměti přemýšlím.

Jak jste k paměťovým studiím dostala?

Během svého studia jsem byla formovaná velmi interdisciplinárně. Studovala jsem na Institutu mezinárodních studií FSV UK, na němž program hodně ovlivňovali přednášející se znalostmi historie nebo archivářství, s přesahy do sociálních věd. Dnes je to ještě interdisciplinárnější obor, než tomu bylo v devadesátých letech.

Potom jsem, ještě před vznikem Erasmu, získala stipendium na Philipps-Universität Marburg v Německu. Magisterský titul mám z politologie a zároveň z germanistiky, kterou jsem nejprve studovala tady na Filozofické fakultě UK a dostudovala ji v Německu. To mi dalo další přesah směrem k jazyku a literatuře. Když mě můj školitel pozval zpátky na Univerzitu Karlovu, abych se přihlásila na doktorát v oboru moderních dějin, bylo to poprvé, kdy jsem začala dějiny brát jako svou hlavní disciplínu.

Proč jste se zaměřila právě na dvacáté století?

Zajímala mě ta blízkost k pramenům. Šlo mi o to, aby byl dějinách slyšet hlas lidí. Nemusí být přímý – může být zachycen v pamětech, v dopisech, v různých dokumentech osobní povahy. Právě dvacáté století díky vyšší gramotnosti a masové výměně informací nabízí spoustu materiálu. A to včetně audiovizuálních záznamů, které se v současnosti posouvají ještě dál a vytvářejí úplně nové archivy. Tato dynamika digitální doby a uvědomění si, kolik nahrávek existuje – třeba v mé poslední knize jsem pracovala s více než tisícovkou rozhovorů – mě přivedla k hlubšímu zájmu o paměť.

S kolegyní, post-dočkou Rose Smith během červencové mezinárodní konference paměťových studií.  

Pamětník v rozhovorech často vypovídá o něčem, co zažil dávno. Jak to ovlivňuje naše porozumění?

Právě proces toho, jak vzpomínáme, jak popisujeme minulost, jak se tvoří kolektivní a kulturní paměť, je pro mě klíčový. Paměťová studia mi v tomto poznávání velmi pomohla. Stále jsem historička, ale díky studiu i spolupráci s kolegy z jiných oborů, jako je psychologie nebo antropologie, jsem schopná si půjčovat nástroje a koncepty, jež mi pomáhají lépe chápat různé fenomény.

Jak se vyrovnáváte s tím, že si lidé pamatují jen určité věci a jejich vzpomínky se v čase proměňují?

Samozřejmě se tak děje, ale ke zkreslení dochází i v historických pramenech institucionální povahy. Také v nich nejsou uvedené všechny detaily, bývají ideologicky zabarvené... Dostáváme tak jen útržek reality, shrnutí toho, co se stalo, které je třeba kontextualizovat a hluboce analyzovat.

Studentům problém časové blízkosti nebo autocenzury to občas vysvětluji na příkladu autentického okamžiku psaní pohlednice z dovolené nebo z festivalu, na kterou zpravidla napíšete: „Mami, tati, je to tu úplně super.“ Nezmiňujete, že jste to trochu přehnali s pitím, spali ve stanu, který promokl skrz naskrz, nebo že jste se trochu báli... Podobně jsou ovlivněné i historické prameny, s nimiž pracujeme. Sami sebe cenzurujeme – už v okamžiku, kdy historický pramen vzniká, ať už jde o osobní vzpomínky nebo o diplomatické dokumenty.

Navíc je tu kontext kulturního vývoje. Některá témata byla a stále jsou tabu. Například genderová – dnes se hodně řeší queer identita. V době druhé světové války, ale ještě i v devadesátých letech bylo nesmírně těžké se těmto tématům vůbec věnovat. A taková analýza není jednoduchá ani dnes, protože vypravěči, kteří dnes už nemusí být mezi námi, žili v úplně jiném čase a nebylo pro ně snadné o svých vnitřních pocitech otevřeně mluvit. Když pracujeme s dokumenty, vždycky je nějak kategorizujeme a pak analyzujeme. Doba, v níž tvoříme, nás vždycky nějakým způsobem formuje a ovlivňuje také úhel pohledu, z jakého se na dané téma díváme.

Vnímala jste to i sama na sobě při psaní knihy (Homecoming: Holocaust Survivors and Greece, 1941–1946 – vyšla na jaře v nakladatelství Brandeis University Press – pozn. red.), v níž se zaměřujete na zkušenosti řeckých Židů, kteří přežili holocaust?

Ano, byla jsem během své práce silně ovlivněna současností, tedy tehdejší současností, protože jsem ji psala čtrnáct let (smích). V roce 2015 přišla migrační krize, což pro mě byl zlomový okamžik. Najednou se ve mně propojil pocit bezmoci z vyčlenění tehdy a bezmoci z vyčlenění dnes. A samozřejmě se to promítlo i do mé práce. Do způsobu, jakým jsem knihu psala.

Jsou vzpomínky Židů z Řecka, kteří přežili holocaust, jiné než těch z Česka?

Každý člověk nese svůj vlastní unikátní příběh. Na druhou stranu existují i příběhy univerzální – takové, které jdou i za hranice holokaustu a jsou společné mnoha lidem, kteří prošli uprchlickými krizemi, válkami, násilím. Právě proto má tohle téma takovou sílu. Holokaust je navíc specifický i tím, jak široká je škála pramenů, které k němu máme. Od klasických textových dokumentů přes memoáry, fotografie, filmy až po digitální audiovizuální záznamy. Vlastně žádný jiný konflikt nebyl tak dlouhodobě a důkladně zaznamenáván. A to nejen dobovými prostředky, ale i zpětně – s odstupem let a desetiletí.

To je mimochodem něco, co se promítlo i do samotného způsobu vyprávění. Protože s technologií samozřejmě přichází možnost zaznamenat víc, ale zároveň je potřeba, aby byl někdo ochotný a připravený vyprávět. Mnoho lidí o svém příběhu začne mluvit až ve chvíli, kdy cítí, že se jejich život chýlí ke konci. Často se teprve tehdy odhodlají svůj příběh sami pro sebe uspořádat, zformulovat jej nahlas, bilancovat.

Na příkladu Řecka jsem si velmi silně také uvědomila, jak Evropa není a nikdy nebyla homogenní. Byla formována různými impérii, jejichž dědictví v ní pořád žije. Osmanská říše byla úplně jiným typem impéria a státního, institucionálního i právního uspořádání než habsburská monarchie – a ten rozdíl je v paměti i kultuře cítit dodnes.

Má smysl doufat, že se díky těmto zkušenostem, vzpomínkám a příběhům dokážeme poučit z historie? Nebo je to spíš iluze?

To je samozřejmě otázka, kterou si kladu často. Existují praktické příklady snah udělat za minulostí tlustou čáru – jedním z nejvýraznějších případů je Titova Jugoslávie, kdy se pokusili sjednotit společnost po velmi násilném rozvrácení země za druhé světové války tím, že se o stinné minulosti nebude mluvit. Udělat pomyslný řez – všechno staré a špatné se mělo zapomenout, aby mohlo vzniknout nové soužití.

Koncem osmdesátých a v devadesátých letech se jasně ukázalo, že taková cesta nezafungovala. Potlačené vzpomínky, nepojmenovaná bolest, nevyrovnaná minulost – to všechno se vracelo ještě v bolestnější podobě.

Je to tedy spíš o tom, jak o minulosti mluvíme? Jak s ní pracujeme – třeba právě ve školách, v médiích, ve veřejném prostoru?

Ano, naprosto. Nemyslím si, že se z historie můžeme poučit v tom smyslu, že bychom si řekli: „Teď už víme, že tohle se nemá dělat, tak to neuděláme.“ To by bylo příliš jednoduché. Historie se nikdy neopakuje úplně stejně – kontext je vždy jiný, lidé jiní, technologie jiné, geopolitika jiná. Ale můžeme rozpoznávat určité vzorce, mechanismy, kterým je dobré rozumět. A právě v tom hrají důležitou roli paměťová studia – pomáhají zpřítomnit minulost a učí nás přemýšlet o tom, proč si něco pamatujeme, co si nepamatujeme, a jakou to má pro dnešek jakou cenu.

Takže nejde o to si říct, „aby se to neopakovalo“, ale spíš pochopit, proč a jak se to vůbec mohlo stát?

Přesně tak. Jde o pochopení souvislostí. O to, učit se dívat na svět kriticky, vnímat, co formuje naše rozhodnutí, kdo má hlas, kdo ho nemá, jak se vytvářejí narativy. V tom vidím smysl historické práce i práce s pamětí – nejen rekonstruovat minulost, ale porozumět tomu, co dělá s přítomností.

Před pár dny proběhla na UK mezinárodní konference paměťových studií, kterou jste organizovala. Jaké téma tam nejvíc rezonovalo?

Už samotný název konference Za hranice krizí byl určující. Snažili jsme se chápat krizi v mnohem širším smyslu než jen jako válečný konflikt, ale jako něco, co se týká celé společnosti – ať už jde o kybernetickou bezpečnost, klimatické změny, pandemii, duševní zdraví nebo dopady umělé inteligence.

Byla to tedy spíš reflexe toho, jak se s krizemi učíme žít?

Zajímalo nás, jak žít v prostředí, které je zahlcující. Jak si vytvořit mentální prostor, v němž dokážeme zvládat nejistotu. Jak zvládnout nové obrazy a narativy, které přináší technologie a hýbou společností, jak se s tím vším učit pracovat. Krize jsme proto pojímali i jako otázku strachu – našich společenských strašáků, kteří tu s námi jako „zombie“ koexistují a které potřebujeme pochopit. Nejen na neuropsychologické rovině, ale i skrze média, popkulturu, digitální prostředí.

Je tedy nějaký princip, kterého se dá v téhle složitosti držet? Ne nutně návod, ale určitá opora?

Princip dialogu. Dialog jako základní nástroj, jak s krizemi i zdroji zacházet. A k tomu kritická práce se vším, co považujeme za informaci. Objevili jsme také nové hranice. Pandemie nám připomněla, že existují nejen ty geopolitické, ale i hranice každodenní – okresní, domácí, osobní. Uvědomili jsme si, jak snadno se mohou uzavřít a jak silně nás to ovlivňuje.

To musí přinášet i nové výzvy pro spolupráci mezi obory, ne?

Přesahy jdou daleko za jednu disciplínu. A právě dialog mezi vědními oblastmi, mezi kulturami a komunitami, je zásadní. Měli jsme na konferenci přes sto účastníků z Indie – lidí, kteří se zabývají literaturou, popkulturou, psychologií, aktivismem. Byli tam hosté z Taiwanu, Hongkongu, Číny… A co bylo krásné, že žádný z těch dialogů nevedl ke krizi. Naopak – mluvili jsme spolu. A to, myslím, bylo tou pravou realizací hesla „za hranice krizí“ (smích).

Inspirovat se odlišností?

Uvědomit si, že tu nejsme sami, ale jsme součástí něčeho většího. A právě ta zkušenost vzájemnosti a vzájemného respektu je podle mě klíčem.

Když vás tak poslouchám, připadá mi, že hlavním lékem pro společnost by mohla být obyčejná laskavost. Tichá, nenápadná, ale hluboká potřeba chovat se dobře – k lidem, k přírodě, k sobě. Vědomě neškodit (smích). Kdybychom dokázali vycházet právě z té pozitivní emoce, možná by to nemuselo být pořád jen o tom, že „na to nejsou peníze“. Možná bychom zjistili, že některé věci nás nestojí nic – jen ochotu být otevřený.

Ale je pravda, že naše doba je hodně rychlá a že nás to často vtahuje do tempa, ve kterém pro tu laskavost jakoby není prostor. Pořád se za něčím ženeme. I proto mě zaujalo, a byla jsem ráda, že součástí konference bylo i několik panelů věnovaných projektu Slow Memory – pomalé paměti, což je evropský výzkumný projekt v rámci COST Action, na kterém jsem měla tu čest spolupracovat. Právě myšlenka zpomalení, uvědomění si procesu, nikoli jen výsledku, byla jeho klíčovým motivem.

Zajímavé na tom bylo, že i my, kteří jsme ten projekt pět let budovali, jsme se často sami dostávali do situací, kdy jsme se ocitli v závratném tempu.

Paradoxní, že?

Ano, naprostý paradox. Deadline za deadlinem, výstupy, granty... A pak jsme si řekli, že musíme najít způsob, jak zpomalení nejen zkoumat, ale i skutečně zažít (smích). Plánovali jsme společná několikadenní setkání na místech, kam se těžko dostává. Sama cesta byla dlouhý proces. A bylo úžasné, co to s námi udělalo, jak nás to dokázalo nabít a pomohlo nám to se zkoncentrovat na úplně jiné úrovni.

Na jaře vám vyšla kniha, na níž jste pracovala od roku 2011. Máte za sebou konferenci, jejíž přípravy vám zabraly rok a půl. Co plánujete teď?

Mám pocit, že mi po každém velkém projektu zůstává spousta témat jako takové střípky v šuplíku. Věci, které jsem vědomě nerozvíjela do hloubky, protože by se tematicky „nevešly“ do rámce knihy nebo by odváděly pozornost od hlavního vyprávění.

Takže přichází „čas střípků“?

Ano. Teď například se svým kolegou z Humboldtovy univerzity připravuju kapitolu do knihy, která vyjde ve Spojených státech. Téma je velmi citlivé – sexuální násilí páchané na přeživších holokaustu ze strany osvoboditelů. Téma, které bylo dlouho úplně mimo debatu, a zároveň se ve své šíři a hloubce nevešlo do rámce mé knihy, která se soustředí na návrat domů, na rekonstrukci identity, na kolektivní příběh. Ale je důležité o něm mluvit, protože i „hrdinové“ mohou být aktéry násilí. Vždycky je to složitější a vrstevnatější.

Je obdivuhodné, že se pouštíte i do takhle těžkých a zranitelných témat.

Je to potřeba, ale není to jednoduché ani výzkumně, ani z hlediska – řekněme – osobní pohody. A právě proto tato témata v mém případě často zůstávají nejprve jen v poznámkách, než si je sama pro sebe dostatečně zpracuji. Některé z těch střípků možná skončí jako samostatné články, jiné možná někdy zapadnou do většího projektu.

Zasáhl vás při práci na knize na nějaký silný osud, který by stál za individuální zpracování?

Neustále se mi do příběhu vracela jedna postava, fascinující osobnost, o níž pořád přemýšlím. Říkám mu „řecký James Bond“. Byl to člověk, který přežil, byl neuvěřitelně aktivní, pohyboval se napříč zeměmi i identitami. A tak si říkám, že možná by stálo za to napsat jeho biografii. Samozřejmě to nebude jen jeho příběh – budou to opět transnacionální dějiny, příběh střední Evropy, Balkánu, židovské diaspory. Ale skrze něj by se to dalo vyprávět úplně jiným jazykem.

Pořád je co objevovat.

Je třeba být otevřený. Intuitivně naslouchat tomu, co vás zaujme, co se vás dotkne, kde cítíte potenciál a vznikající synergie. Myslím, že věda – a historie obzvlášť – je hodně založená na tom, jak reagujeme na okolní svět. Na to, co k nám nějak promluví.