Z Bohnic do Haarlemu a zpět. Jak se žije mezi metou a tabulí?

Nadhazovačka pražského týmu Joudrs, studentka programu Logopedie na PedF UK a učitelka angličtiny na základní škole Anna Zoulová zvládá všechno najednou – a ještě stíhá reprezentovat Česko. Loni odehrála celou sezónu v nejvyšší nizozemské lize za tým Olympia Haarlem, kde si poprvé naplno vyzkoušela, jak chutná profesionální softball. Nyní jí můžete fandit na mistrovství Evropy softbalistek, které probíhá v Praze.

Softball není úplně typický sport, kterému se české holky věnují. Jak jste se k němu dostala?

Úplnou náhodou. S rodiči jsme hledali sport, který by se dal lépe kombinovat se školou než sportovní aerobik, který jsem dělala na základce. Byl hodně náročný a já mu věnovala spoustu úsilí, ale chyběl mi talent. Byla jsem frustrovaná, že tolik trénuju, a výsledky tomu neodpovídají. Na chvíli mě dali na volejbal, při němž se zjistilo, že mám ránu v ruce, ale úplně jsem se necítila v písku. Hledali jsme dál. Chtěla jsem něco týmového, protože mě vždycky bavila parta holek, kde se dá odreagovat a pokecat. Nakonec jsme objevili v dostupné vzdálenosti softbal – v týmu Joudrs na Praze 8, kde jsem do teď.

Kolik vám tehdy bylo?

Dvanáct, třináct. Takže vlastně docela pozdě. Nešla jsem do toho s tím, že chci závodit, spíš jsem hledala něco, co mě bude bavit. Zajímavé bylo, že v tom softbalovém týmu se nakonec objevilo víc holek z aerobiku – asi jsme se přirozeně našly ve sportu, který byl pro nás „víc v pohodě“. A přitom se v něm dalo něčeho dosáhnout.

Nadhazování jste si vybrala sama?

Zase náhoda. V kategorii do třinácti let odešly nejstarší holky a trenér potřeboval, aby začal nadhazovat někdo nový.

Bylo to těžké?

První rok hodně. Nadhazovačka toho musí umět víc – pohyb v poli, přesnost, sílu… Časem se ale v Česku rozšířil trend specializace, takže když jsem se dostávala do kategorií do šestnácti a do devatenácti let, začalo být běžné, že nadhazovačkám se ubíraly tréninky v poli i na pálce. Soustředily jsme se čistě na nadhazování, což nám pomáhalo zrychlit výkonnostní růst.
Jenže na druhou stranu jsem tak přicházela o půlku hry. Nehrajete v poli, nejste na pálce – jen nadhazujete. A to je hodně náročná disciplína. Navíc dost osamělá. Dovednosti z pole postupně mizí a člověk je na hřišti tak trochu sám.

Nadhazovačka je v týmu takový solitér?

Je to hodně individuální role uprostřed kolektivního sportu. Často trénujeme sami, těžko hledáme parťáka, který by nám pomohl s přípravou. I trenéři někdy nevědí, kam nás zařadit – máme specifické potřeby, které jim narušují strukturu běžného tréninku. Ale pak přijde zápas a trenér se na nás úplně spoléhá. Bez dobré nadhazovačky se zápas těžko vyhrává (smích).

Loni jste strávila celou sezonu hraním v nejvyšší nizozemské soutěži Hoofdklasse za tamní klub Olympia Haarlem, který patří k těm nejlepším. Jak jste se tam dostala?

Celé to začalo trochu nečekaně. Za Olympii hrál v roce 2022 jeden Čech. Osobně jsme se skoro neznali, hrál za jejich klučičí tým a doslechl se, že Olympia shání nadhazovačku. Dostala jsem nabídku na tři víkendy. Potřebovali zalepit díru kvůli zranění a taky jim odřekla jedna poměrně slušná americká nadhazovačka. Bylo to opravdu narychlo.

Trenér v Česku vás klidně pustil?

Dovolil mi odjet na ty víkendy, které se nekryly s českou extraligou, takže jsem místo odpočinku lítala do zahraničí. Olympia se o všechno postarala. Letenku, odvozy, ubytování, jídlo… V podstatě jsem si platila jen kafíčka (smích). A bylo to skvělé. Byla jsem strašně spokojená.

Poprvé v životě jste hrála za jiný tým než Joudrs – bylo to velké vykročení z komfortní zóny?

Úplně se mi otevřely oči. Jiný tým, jiný přístup, mladší trenér než v Joudrs, celé to mělo jiný náboj. Česká extraliga je teď hodně omlazená a čeká se, že ta kvalita ještě poroste. V Nizozemsku je soutěž dlouhodobě našlapaná, hráčky tam mají větší drive. Mělo to úplně jinou energii a moc mě to bavilo.

Jak to šlo skloubit se školou? Pokud správně počítám, končila jste tehdy bakalářský studijní program na PedF UK – obor Speciální pedagogika/logopedie.

To bylo až o rok později. Měla jsem před státnicemi na bakaláři, a právě tehdy přišla nabídka, abych nastoupila za Olympia Haarlem na celou sezónu. Řekla jsem si, že do toho půjdu. Riskla jsem to. Díky tomu teď vím, že zvládnu i diplomku na magistru (smích).

Stíhala jste hrát i za Joudrs?

To jsem hodně omezila. Odskočila jsem si jen na tři zápasy, které se hrály ve všední dny. Jinak jsem byla celou dobu pryč. Na konci sezóny jsem si při hře zlomila prst. Už jsem byla přihlášená na magisterské studium a zároveň jsem nastupovala do práce. Díky té pauze jsem měla trochu víc času se v práci stabilizovat.

Vy zvládáte ještě i pracovat?

Učím na logopedické základní škole Don Bosco na Praze 8 – hned vedle Joudrs.

To zní jako ideální propojení sportu, práce i studia.

Přesně. Hledala jsem něco, kde budu mít zároveň praxi, výdělek a kde mi uznají školní požadavky. Loni jsem si takto splnila i logopedickou praxi. Bylo to náročné, ale šlo to. Bohužel mi během bakalářského studia nebyl umožněn individuální studijní plán. Na druhou stranu jsem ale od třetího ročníku pobírala sportovní stipendium, které mi pomáhal zařídit Ladislav Pokorný z katedry tělesné výchovy, za což jsem mu nesmírně vděčná.

Máte ve škole děti, které vedete k softballu?

Přímo říct, že je vedu, by asi nebylo fér – tělocvik letos neučím. Ale musím říct, že je to zajímá. Dokonce občas chodí i na moje zápasy. Tímto bych je chtěla pozdravit a poděkovat jim (smích).

Vraťme se ještě k Holandsku – naznačila jste, že tamní přístup k tréninkům je úplně jiný. V čem konkrétně?

Tréninků je obecně v holandském klubu spíš méně, jelikož většina týmu se připravuje v rámci reprezentace. Oproti přípravě v Česku mi tam občas chyběl potřebný „objem“. Proto jsem byla ráda, že přes týden mohu být doma a připravovat se s Joudrs. Do Holandska jsem velkou část sezóny jezdila pouze na víkendy. My jsme u nás do podobného modelu vstoupili až letos, kdy se většina týmu připravuje v rámci reprezentačního tréninkového centra a týmový trénink máme na Joudrs už jen jeden za týden.

Rozdíl je i v lize. Ta holandská se hraje na osm týmů a po základní části vznikne horní a spodní čtyřka. Z horní čtyřky dva nejlepší týmy postoupí rovnou do finále a ubývá tak typické playoff. V česku se na podzim normálně hraje i semifinále. Holandská liga má kromě odlišného systému i více starších zkušených hráček a mnohdy spoustu zahraničních posil hrajících softball profesionálně. To přispívá k její kvalitě.

Hráčky v Nizozemsku mají softbal jako plnohodnotnou práci?

Spousta z nich opravdu hraje na profesionální úrovni – nemusí vedle toho pracovat. Mají čas na regeneraci, mohou se naplno soustředit. A to je obrovsky znát – fyzicky i mentálně.

Láká vás to zpátky?

Určitě. Je to pro mě způsob, jak se nezacyklit, nevyhořet, zůstat motivovaná. V české extralize jsem teď čtvrtým nebo pátým rokem. A i když mě zápasy pořád baví, ta soutěž už pro mě není výzvou. Joudrs pravidelně vyhrává, často dominuje.

Takže je to pro vás „brnkačka“?

To rozhodně ne. Ale cítím tam ten tlak na výhru „musíme to zase obhájit.“ Což je úplně jiný typ motivace než v Olympii, kde mě tolik neznají a spíš tam můžu ukázat, co ve mně je. Jsem tam jedna z nejméně zkušených nadhazovaček. A to je strašně úlevné. Psychicky je to obrovská změna. Hraju soutěž na vyšší úrovni, a přitom jsem v mnohem menším stresu. Nikdo nečeká, že budu dokonalá – můžu překvapit.

Ráda byste do Olympia Haarlem nastoupila už od příští sezóny?

Hrozně moc. Ale hodně záleží, jak se bude tamní liga dál ubírat a co bude klub chtít.

Půjde to skloubit se školou?

Myslím, že jo. Čekají mě další státnice a už vím, že paradoxně se na ně nejlíp učí právě v cizině – kde vás nikdo neotravuje, kde vám nikdo nerozumí a kde kromě softballu nemáte co dělat. Takže ano, myslím, že by se to dalo zvládnout (smích).

Tento rozhovor vyjde i v novém čísle tištěného magazínu Forum, které bude v nebližších dnech volně dostupné v Karolinu a na fakultách UK. Ústředním tématem čísla je pohyb a kromě článků s úspěšnými studenty-sportovci v něm najdete rozhovor s antropologem o vývoji pohybu, nebo s psycholožkou o tom, že i na pohybu můžete mít závislost. Také vám představíme známého ortopeda Vojtěcha Havlase i jeho syna Matěje, reprezentanta ve florbale, dozvíte se víc o plachtění na ledě i táborech APA, a také zjistíte jak jsou na tom s pohybem roboti.