PRoUK spojuje fakulty, školy i učitele pro ještě lepší výuku

„Naším cílem je, aby znalosti a dovednosti získané ve studiu plynule přecházely do praxe učitele,“ shodují se Milada Teplá (PřF UK) a Tomáš Klinka (PedF UK), hlavní řešitelé projektu PRoUK na Univerzitě Karlově, který se opírá o kompetenční rámec absolventa učitelství, zkvalitňuje pedagogické praxe, posiluje roli provázejících učitelů a otevírá debatu o klinické škole.

Pedagogické praxe fungují už dlouhá léta. V čem je projekt PRoUK (podpora rozvoje učitelských kompetencí) posouvá dál?

Milada Teplá: Snažíme se, aby byly ještě kvalitnější – reflektivní, s podrobnou zpětnou vazbou. Proto se zaměřujeme i na provázející učitele, tedy ty, ke kterým studenti na praxi chodí. Jim a také vysokoškolským didaktikům věnujeme řadu aktivit s cílem rozvíjet mezi nimi spolupráci, například formou párové výuky. Prohlubujeme tak součinnost mezi fakultami a školami, na něž studenti míří.

Jak vlastně PRoUK vznikl? Co bylo jeho impulsem?

Tomáš Klinka: Projekt je úzce propojený s Kompetenčním rámcem absolventa a absolventky učitelství, který vznikl na úrovni MŠMT jako obecná představa o tom, jaké profesní kompetence by měl mít začínající učitel. Je jednotný pro všechna pracoviště připravující učitele. PRoUK na Univerzitě Karlově tento rámec rozpracovává do oborových kompetenčních rámců – tedy přizpůsobuje ho konkrétním aprobacím (například matematika, čeština, biologie…). Cílem je, aby každý obor měl jasně definované výstupy: co konkrétně musí absolvent umět učit, jaké didaktické dovednosti zvládat, jaké postoje rozvíjet.

PRoUK tedy funguje jako takový most mezi národní politikou a praxí fakult?

Tomáš Klinka: Kdybych to měl shrnout do jedné věty, smyslem projektu PRoUK je integrovat tento způsob kompetenčního pohledu do všech oblastí přípravy učitelů – a to prostřednictvím jednotlivých klíčových aktivit. Když mluvíme o praktické přípravě, neznamená to, že bychom chtěli omezit teorii nebo dávat studentům jen návody a hotové recepty. Ale znamená to, že se na vzdělávání díváme přes konkrétní kompetence – tedy dovednosti a znalosti, které lze jasně popsat a u studentů ověřit. Proto i cíle výuky vždy směřují k tomu, aby žák nebo student něco konkrétního uměl a zvládl.

Jak se vám daří s projektem seznamovat kolegy na fakultách a ve školách? Co na něj říkají?

Tomáš Klinka: Snažíme se vše postupně vysvětlovat a nenásilně přesvědčovat. Nic nenařizujeme shora, ale spíš společně hledáme cesty a pozvolna vnášíme nové přístupy do výuky. Nikam nespěcháme (smích). Naše aktivity jsou rozprostřené do celé řady oblastí a postupně „prokapávají“ do systému, takže se změny krystalizují pomalu a přirozeně. Naštěstí na to máme relativně dost času. PRoUK je tříletý projekt, financovaný z programu OP JAK (Operační program Jan Amos Komenský), konkrétně z výzvy zaměřené na podporu pregraduální přípravy učitelů. Setkáváme se, diskutujeme, reflektujeme, co funguje a co můžeme zlepšit, a co pro tuto chvíli zůstane beze změny. Myslím, že to funguje.

Nakolik je projekt náročný na organizaci a zajištění chodu?

Milada Teplá: Navenek to není patrné, ale stojí za tím intenzivní práce podpůrného aparátu, zejména projektových a ekonomických oddělení a lidí odpovědných za plánování a řízení. Když řekneme, že ‘pošleme sto lidí na hospitace’, zní to jednoduše. Ve skutečnosti to ale znamená, že každý musí každý měsíc odevzdat zprávu, což představuje velkou administrativní zátěž, řadu kontrol a množství práce pro projektové manažery.

Co považujete za největší přínos PRoUK – zlepšení komunikace, posun v práci provázejících učitelů, nebo skutečnost, že celý systém začíná fungovat více propojeně?

Milada Teplá: Pro mě osobně je největším pozitivem fakt, že se skutečně pravidelně scházíme a vedeme otevřené diskuse nad rámec jednoho pracoviště – spolupracujeme napříč šesti fakultami Univerzity Karlovy. Což je obrovsky motivující, protože vidíme, jak se například didaktika vyučuje jinde, a můžeme se vzájemně inspirovat.

Zároveň spolupracujeme s dalšími českými vysokými školami – s jejich fakultami, didaktiky a zapojenými učiteli z praxe. Když u nás něco vznikne, je zásadní, aby se to dalo využívat i na ostatních univerzitách. Stejně tak chceme přebírat to, co vznikne jinde. Klíčové pro nás je, aby výsledné materiály nebyly jen formálními texty, ale odrazem širšího konsenzu – dohody didaktiků z většiny fakult v ČR, do níž se zapojí také studenti, učitelé základních a středních škol i jejich vedení. Otevřenost je tady naprosto klíčová.

Dá se už nyní díky projektu PRoUK posoudit, jak se studentům daří rozvíjet kompetence?

Tomáš Klinka: Na to je ještě brzy – rozvoj kompetencí je dlouhodobý proces. Už teď ale máme k dispozici nástroj, který se studentů na konci studia ptá, zda podle sebe dosáhli potřebných kompetencí. A musím říct, že nás překvapilo, jak nečekaně pozitivní odpovědi to jsou.

Studenti často uvádějí, že zvládají všechny kompetence, a hodnotí se velmi vysoko – přestože si výuku ve škole ještě ani pořádně nevyzkoušeli. Je to pro nás důležitá zpětná vazba, která ukazuje, že studenti mají tendenci být v sebehodnocení nekritičtí. S tím ovšem můžeme dál pracovat, a je to poprvé po dlouhé době, co systematicky mapujeme sebepojetí absolventů. Díky tomu můžeme přizpůsobit učitelskou přípravu tak, aby odpovídala realitě, a ne pouze subjektivnímu dojmu studentů.

Na druhou stranu je ale dobře, když jsou studenti sebevědomí. Motivace a pocit, že to zvládnou, jim přece může pomoct jít do školy s odvahou.

Tomáš Klinka: To určitě ano. Ale učitel musí mít také velmi rozvinutý sebereflektivní aparát , což je jedna z oblastí kompetenčního rámce. Nestačí jen věřit, že dobře učím. Je potřeba umět analyzovat, jak se v mé třídě žákům skutečně daří – tedy nehodnotit primárně sebe, ale dopad mé výuky na žáky. Dobrý učitel není ten, kdo má pocit, že odučil skvělou hodinu, ale ten, jehož žáci se opravdu něco naučí. A to nemusí být vždy totéž. Mnozí učitelé jsou přesvědčeni, že vedou perfektní hodiny, ale žáci jsou při nich pasivní a odnášejí si z nich minimum. Naopak učitel, který si je vědom svých aktuálních limitů, často více hledá cesty, jak žáky zapojit, což může být velmi přínosné.

Milada Teplá: Otázkou tedy není, zda je vysoké sebevědomí studentů dobré, nebo špatné. Podstatné je, že teď konečně víme, jak sami sebe vnímají – máme k dispozici data. A pokud je něco, co ministerstvo školství oprávněně požaduje, pak je to právě řídit vzdělávací systém na základě dat, nikoli dojmů. Je však třeba mít na paměti, že tato data zachycují subjektivní vnímání vlastních kompetencí. Jinými slovy, studenti říkají, jak se cítí, ne nutně jakou úroveň kompetencí reálně dosahují. A právě s tímto vědomím s nimi pracovat.

Dá se říct, že skutečnou zkouškou kompetencí budoucích učitelů jsou jejich pedagogické praxe?

Milada Teplá: Přesně tak, a právě proto je potřeba mít kvalitní, reflektované praxe, rozložené v průběhu celého studia. A k tomu potřebujeme kvalitní provázející učitele, kteří studenty vedou ve školách, reflektují jejich práci a poskytují jim zpětnou vazbu. A aby ta zpětná vazba byla smysluplná, musí být v souladu s kompetenčním rámcem.

V projektu se hovoří také o vzniku takzvané klinické školy, o co přesně jde?

Tomáš Klinka: Je to jakási laboratorní škola, v níž by studenti učitelství získávali reálné zkušenosti, fakulty měly místo pro výzkum a inovace, a žáci dostávali kvalitní výuku vedenou učiteli, kteří jsou blízko nejnovějším poznatkům z pedagogiky.

Není to v českém prostředí trochu sci-fi?

Tomáš Klinka: Neřekl bych, že je to nereálné, první pokusy v republice již vznikají, ale mimo náš projekt. Cílem PRoUKu je připravit pedagogickou, ekonomickou a architektonickou koncepci takovéto klinické školy pro Univerzitu Karlovu. To znamená, že ji zatím nestavíme, ale tvoříme studii proveditelnosti. Pokud by se univerzita v budoucnu rozhodla takovou školu skutečně vybudovat, bude mít podklady připravené.

Milada Teplá: Je třeba zdůraznit, že primárním cílem klinické školy musí vždy být vzdělávání žáků. Ti jsou vždy na prvním místě a nesmí mít pocit, že jsou součástí nějakého experimentu. Vše nové, co by se zde zkoušelo – inovativní metody, postupy, výzkum – musí být přenositelné i do běžných škol. Jen tak budou rodiče ochotni svěřit své děti do takové školy s důvěrou.