Nová ředitelka Fulbrightu: Nebojte se a žádejte o stipendia

Americkou mentalitu, historii, ale i politiku zná perfektně. Vždyť se Spojeným státům americkým věnuje od doby svých studií na FSV UK, kde americkou problematiku již více než patnáct let navíc vyučuje. Po zhruba stejně dlouhou dobu působila na Velvyslanectví USA v Praze, kde se věnovala veřejné diplomacii. A od letošního srpna je Jana Sehnálková novou ředitelkou české Fulbrightovy komise, jež příští rok v tuzemsku oslaví 35 let činnosti.

„Mým cílem je i nadále pevně prosazovat hodnoty, které Fulbrightův program dlouhodobě definují: kvalitu, rovnost, vzájemné porozumění a demokratické principy, a tak navázat na hodnoty, které po dobu svého působení s celým týmem rozvíjela Hana Ripková,“ uvedla Jana Sehnálková v komuniké při svém nástupu. Magazínu UK Forum prozradila, jaké je vést tuto organizaci právě v době Trumpovy administrativy, kolik studentů či akademiků z Univerzity Karlovy v programech boduje a doporučuje, jak postupovat při podávání žádostí, protože Fulbrightovo stipendium v USA může úspěšným žadatelům doslova změnit život – a přinést skvělé kontakty i možnosti dalšího profesního rozvoje.

Blahopřeji vám k postu ředitelky Fulbrightovy komise v ČR. Je to velká zodpovědnost, zvláště když vaše předchůdkyně Hana Ripková byla ředitelkou třicet let... Jaké jsou vaše priority a stěžejní cíle v nové roli? Co chcete především reprezentovat?

Myslím si, že Fulbrightova komise byla vždy vnímána jako instituce, která poskytuje prestižní stipendia českým vědcům a studentům a zároveň přispívá k vnitřní internacionalizaci českých univerzit či výzkumných ústavů tím, že přes nás přijíždějí američtí vědci do Česka, ať už jako vyučující nebo výzkumníci. Čeští akademici díky našim stipendiím získávají příležitost vycestovat do Spojených států, ať už pracovat na svých výzkumných projektech, studovat, nebo se učit nové metody ve výuce. Prioritou je primárně zachování akademické excelence.

Dalším důležitým cílem je v těchto poměrně turbulentních dobách zajistit stabilitu a chránit akademickou svobodu. Ráda bych, aby náš program nebyl vnímán jen v kontextu velkých univerzit, jako je právě Univerzita Karlova, ale rovněž regionálních univerzit v České republice. Fulbright by měl být především chápán coby otevřený a flexibilní program, který může studenty a akademiky odborně posouvat dál, rozvíjí jejich osobní i profesní potenciál a umožňuje jim budovat silné mezinárodní vazby a spolupráci.

Amerika stejně jako vlajkový Manhattan v New Yorku byly a jsou magnetem pro šikovné lidi z celého světa, Čechy a Slováky nevyjímaje.

Stipendia Fulbrightovy komise jsou vysoce kompetitivní a prestižní. Jaká je šance, že uchazeč – student či akademik – u vás uspěje a vycestuje do USA?

Podle dlouhodobých přehledů je to zhruba jeden ze tří až čtyř kandidátů. Šance uspět je tedy poměrně vysoká. Byla bych moc ráda, kdyby se do programů hlásilo více lidí, i když by se tím poměr samozřejmě změnil. Nicméně kvalitně připravený a zpracovaný projekt je vždy základním předpokladem úspěchu.

Dá se říct, že se dnes do programů – a tedy soutěží o vaše stipendia – hlásí spíše již opravdu odhodlaní a šikovní lidé, kteří mají na stipendium potřebné kvality?

Určitě. Jsem tu teprve dva měsíce, ale podle zpětné vazby jsou čeští kandidáti na stipendium velmi konkurenceschopní a dosahují vynikajících akademických výsledků. Za uplynulých třicet pět let se to hodně posunulo. Kandidáti jsou přinejmenším na téže úrovni jako američtí akademici, kteří se hlásí o stipendium v Česku. To je zase skvělá zpráva pro českou vědu.

Vy sama jste respektovaná amerikanistka, učíte na FSV UK, ale působila jste také na americké ambasádě v Praze. Byla jste sama na Fulbrightově stipendiu?

Nebyla (směje se). Nemohla jsem, protože jsem právě pracovala na ambasádě a automaticky jsem se tím „diskvalifikovala“. Ve Spojených státech jsem ovšem studovala už na střední škole, takže určitou zkušenost mám. Později jsem pak dva roky – díky jinému stipendiu – studovala na Tchaj-wanu, kde jsem se přímo věnovala americko-tchajwanským vztahům. Ale i ze své pozice na velvyslanectví jsem s Fulbrightovou komisí úzce spolupracovala.

Co byste doporučila studentům, doktorandům a akademikům Univerzity Karlovy? Do jakých programů Fulbrightu se mohou hlásit a jak u vás mají aplikovat?

Určitě doporučuji začít na našich webových stránkách www.fulbright.gov.cz a podívat se na nabídku. Nabízíme nejenom klasická stipendia, která fungují globálně, ale máme i specifické české programy jako je například Fulbright-Masarykovo stipendium. Je určeno těm, kteří se angažují ve veřejném životě; škála takových aktivit je nesmírně široká, od popularizace vědy přes vedení skautských oddílů až po komunitní aktivity.

Je to program, který funguje 25 let a patří mezi ty mezinárodně prestižní, protože takzvaně „pomlčkové programy“, kdy se přidává do názvu další jméno, schvaluje americká vláda jen výjimečně. Toto Fulbright-Masarykovo stipendium je plně financováno českou stranou, což je pro Česko skvělá vizitka a věříme, že bude úspěšně pokračovat i v budoucnosti.

Máte nějakou statistiku, kolik stipendií bylo českým uchazečům celkem uděleno?

Dohromady je to 1268 stipendistů z České republiky a 1158 stipendistů z USA, tedy celkem kolem 2500 lidí. Pokud k tomu připočítáme rodinné příslušníky, dostaneme se na více než 3000 lidí, které tvoří „Fulbrightovu rodinu“.

To je za celé tři dekády. Spolupráce s Českem trvá asi už od roku 1991?

Je to tak. Mezinárodní smlouva, která ustavila Komisi v její plně funkční podobě byla podepsána v roce 1991, v roce 2002 byla pak obnovena.

Máte přehled, kolik stipendistů bylo přímo od nás: tedy z Karlovky?

Přesné číslo vám teď za všechny ty roky neřeknu, ale v tomto akademickém roce vycestuje do USA šest stipendistů. Jsou jimi Petr Adámek (3. LF UK), Martin Hůla (PřF UK), Martin Laryš (FSV UK), Eliška Přítulová (PřF UK), Štěpán Raška (FF UK) a Vít Škrhák (MFF UK).

A naopak z Ameriky na Karlovku k nám v tomto roce přijedou čtyři stipendisté: Kennan Ferguson a Sherry Maykrantz, oba na Fakultu sociálních věd UK, a také Jesse Garrett-Larsen spolu Robertem Mouchou, ti zase shodně zamíří na Přírodovědeckou fakultu UK.

Zvláště přitažlivé jsou pro studenty univerzity z pověstné Ivy League: vlevo cihlové budovy Harvardu, vpravo jedna ze studoven na Yale University.

V polovině června jsem v New York Times četl, že tucet lidí z Foreign Fulbright Scholarship Board v USA odstoupil, protože dle nich došlo k politickému zásahu a snad i prověřování akademiků Trumpovou administrativou... Jaký byl a je další vývoj?

V té době jsem tu ještě nebyla, ale vím, že ze třinácti členů rady dvanáct rezignovalo a jeden zůstal. Díky němu program pokračuje, protože tento člen finálně schvaluje projekty a umožňuje tak jejich realizaci. Foreign Fulbright Scholarship Board je orgán jmenovaný přímo prezidentem USA a dá se očekávat, že Bílý dům brzy jmenuje nové členy.

Aha. Takže Fulbright v Česku funguje normálně dál?

Ano, zcela normálně. Máme otevřené přihlášky na akademický rok 2026/2027. Zájemcům doporučuji nejen sledovat náš web, ale také se účastnit webinářů, využít třeba i osobní poradenství. Profesionální konzultace, které poskytují moje kolegyně, mohou významně zvýšit kvalitu přihlášky a usnadnit její zpracování i úspěšnost uchazečů.

Od vědců a vědkyň slýchávám, že se do Česka na různé posty více hlásí i odborníci z USA, třeba v oboru life-sciences a podobně. Častěji hledají příležitosti v Evropě...

Čekáme, zda se tento trend projeví a jestli budeme mít více žadatelů ze Spojených států do Česka. Obecně však počty uchazečů o místa v Evropě skutečně narůstají. Mluvila jsem s kolegy z jiných (evropských) komisí a ti potvrzují zvýšený zájem Američanů o Fulbrightova stipendia. To je pro nás dobrá zpráva – přicházejí sem vynikající mozky, šikovní lidé, kteří mohou sdílet zkušenosti, dovednosti i znalosti. Zároveň to souvisí i s nastavením amerického systému – získat financování výzkumu je tam složitý proces, zatímco Evropa může nabídnout možnosti, které Spojené státy momentálně nenabízejí.

Dá se říci, z jakých oborů se adepti stipendií hlásí nejčastěji – studenti, doktorandi, akademici? Jsou to spíše přírodní vědy, medicína nebo humanities?

To se liší cyklus od cyklu; nelze to říci obecně. Někdy převažují life-sciences, jindy humanitní obory. Fulbrightova stipendia necháváme záměrně co nejotevřenější co se týče oborů a výběru americké instituce. Když se podívám na letošní skupinu českých stipendistů, tak jsou tam obory jako stavařina, biologie, computer science, právo, neuroscience, psychologie, fyzika i mezinárodní vztahy... Rozhoduje kvalita projektu bez ohledu na disciplínu.

A kolik jich pojede celkem do USA?

Z Česka jede letos třicet stipendistů. Z Univerzity Karlovy šest, jak jsem říkala.

A co američtí stipendisté, kteří s Fulbrightem přijíždějí do Česka?

Tam je to také pestré. Letos tu budeme mít například lékařku zabývající se ženským zdravím, odborníky na geologii, zdravotnický systém, vzdělávání, ale i jednoho specialistu na jaderné technologie. Jsme rádi, když se hlásí též bohemisté – letos tu máme amerického studenta bohemistiky, který se zajímá o Karla Havlíčka Borovského a Milana Kunderu. Koho by zajímali naši stipendisté více, může si prohlédnout podrobné booklety na webu.

Vy jste stále aktivní i na Fakultě sociálních věd UK, učíte v Jinonicích. Jak zvládáte kombinovat vedení Fulbrightovy komise s výukou? Obojí je značná zodpovědnost.

Mě výuka nesmírně nabíjí. Možná to zní zvláštně, ale já si do školy chodím vlastně mentálně „odpočinout“. Vedu práce, kurzy, ale je to jiný typ práce. Vždycky jsem oceňovala, že i když jsem pracovala na americkém velvyslanectví v Praze, zůstávala jsem v kontaktu se svým původním oborem. Člověk se totiž pořád učí – nejen prostřednictvím literatury, ale i díky kontaktům se studenty. Fascinuje mě například, jak se mění vnímání Spojených států u našich studentů. Byla to pro mě prostě vždy skvělá kombinace: mít praxi a zároveň teorii. Mateřská fakulta mi navíc vždy vycházela hodně vstříc – mohla jsem mít kurzy odpoledne po práci, což mi vyhovovalo, ale vlastně nevím, zda to tak oceňovali i moji studující (směje se).

„Vedu kurz o americkém politickém systému. Asi budu muset trochu přepisovat sylabus, abych zohlednila poslední vývoj,“ říká Jana Sehnálková.

A co učíte nyní?

Tento semestr vedu kurz o americkém politickém systému, což je aktuálně velmi zajímavé. Asi budu muset trochu přepisovat sylabus, abych zohlednila poslední vývoj... Zabýváme se například tím, jak funguje a nefunguje známý systém brzd a protivah, který byl vždycky základním stavebním kamenem amerického systému, ovšem v poslední době se trochu „vykolejil“. Učím i dějiny čínsko-amerických vztahů, kde probíráme role Tchaj-wanu.

Máte na FSV UK nějaké doktorandy a studenty?

Budu mít jen bakalářské a magisterské práce. Studenti píší výborné, zajímavé věci. Vedu kupříkladu práci o tchajwanské soft-power vůči Filipínám či práci o rezidenční segregaci ve Philadelphii. Ale studenti píší různá, pestrá témata – například o reprodukčním zdraví ve Spojených státech a tak.

Jak jste už naznačila, to musí být fascinující, když se doplňuje akademická činnost, teorie, s žitou praxí na americké ambasádě, ne? Jakou agendu jste tam měla?

Pracovala jsem v oddělení veřejné diplomacie, takže jsme měli na starosti různé granty. Organizovali jsme komunikaci, pořádání různých návštěv – třeba na univerzitách mimo Prahu, spolupráci se školami všech stupňů. To portfolio bylo široké. Ale bylo vždy zajímavé sledovat, jak se politika z Washingtonu postupně přenáší do Česka.

Teď se vás zeptám trochu obecněji. Fulbrightova stipendia jsou skvělým nástrojem – propojujete svět, chytré lidi, vytváříte konexe, networking... Podobně jako mají Němci Humboldtovu nadaci. Ale: bude v tomto „měkkém vlivu“ Amerika nadále pokračovat? Myslím i různé press tripy pro novináře, kteří jedou po Americe, zajdou tam i onam, ukazují jim zemi, pak se vrátí a mají tu jakési „spojence“. Bude tohle pokračovat, nebo se Amerika z takové soft-power stahuje? 

To je strašně dobrá otázka. Já osobně jsem na to zvědavá, protože mi přijde, že se Spojené státy teď hodně uzavírají do sebe a svět mimo USA současnou administrativu příliš nezajímá. Ale to neznamená, že to tak bude i za rok. V krátkodobé perspektivě, v rámci argumentace vůči voličům uvnitř USA i v kontextu národní bezpečnostní strategie, kterou všichni vyhlížíme – protože udává určitý tón a směr – to asi uvidíme.

Ale Trumpova administrativa ji zatím nevydala a doufáme, že ji vydají někdy na podzim. To bude indikátor toho, jakou roli Spojené státy ve světě sehrají... Ale neznamená to, že za rok, po midterm elections v roce 2026, nebo za tři a půl roku při prezidentských volbách, to bude stejné. Z dlouhodobější perspektivy americká politika osciluje mezi izolacionistickým uzavíráním se a globalistickým angažmá. To je moje naděje, že se to zase nějakým způsobem vybalancuje.

To je asi téma na disertaci! Jak jste se vlastně vy dostala právě k amerikanistice a na FSV UK? Studovala jste už na střední v Americe, takže jste se zájmem začala tam?

Ano, dostala jsem stipendium Open Society Fund. Byla jsem půl roku na ostrově Vashon, což je v Puget Sound, zálivu kousek od Seattlu ve státě Washington. A ta země mě fascinovala, takže jsem se k tomu nasměrovala. Navíc jsem chodila na anglické gymnázium Hejčín...

Vy jste z Olomouce?

Jsem z Přerova, ale chodila jsem na olomoucké gymnázium, na Hejčín. Měli jsme téměř veškerou výuku v angličtině; to mě přirozeně směrovalo k amerikanistice. Chtěla jsem se o té zemi dozvědět ještě víc. V 90. letech, když jsem odjela, byla Amerika pro spoustu lidí v Česku fascinující zemí, ke které se částečně vzhlíželo. Chtěla jsem získat kritický nadhled, a proto jsem se tomu začala věnovat. A jsem za to ráda, neboť mám pocit, že mnohé trendy – ať už pozitivní, nebo negativní – se v Americe objevují dřív. Takže se tím můžeme inspirovat a udělat kroky, které třeba zmírní dopady fenoménů, jež v USA intenzivně řeší.

Nemůžu se nezeptat – když jste byla v oblasti u Washingtonu, jak na vás působily tamní First Nations, nativní komunity Haidů, Tlingitů či Kwakiutlů? Antropologové často píší o revitalizaci tamního umění a indiánů... Viděla jste něco takového už tehdy?

Do té oblasti, kde jsem žila, se už někdy v 70. a 80. letech přistěhovala komunita hippies, která chtěla „utéct před civilizací“. Mnozí lidé tam proto byli hodně napojení na přírodu; řešili různá témata spojená s původními obyvateli Ameriky, ale já jsem to tehdy příliš nevnímala. S některými jsem se samozřejmě potkala, na ostrovech byla místa s jasnými znaky původní kultury – například tradičními totemy. Ale že bych s tím přišla do přímého kontaktu, to ne.

Když studenty učíte dějiny USA, začínáte rokem 1776 a nezávislostí, nebo jak?

Máme to s kolegyní na FSV UK rozdělené. Ona pokrývá období od Kolumba až do občanské války, já to přebírám od občanské války dál. Vedu ale i semináře o dřívějších dějinách. Teď mám například seminář „Founding of the Nation“, který je primárně soustředěný právě na rok 1776, jak jste se ptal.

Mimochodem: bude zajímavé sledovat, jak příští rok proběhne oslava 250. výročí Deklarace nezávislosti. Pro amerikanisty je důležité sledovat i vývoj před rokem 1776 – interakci mezi kolonisty a původními obyvateli, což je místy smutná historie, pak formování kolonií a států. Z toho vychází i fenomén decentralizované politiky, kdy státy mají určitou autonomii a některé věci si drží intenzivně ve své gesci. A to dodnes.

Co vám vlastně dalo studium na FSV UK?

Studovala jsem přímo americká studia. Fakulta sociálních věd UK je skvělá škola! Jsem na ni hrdá, protože mi dala spoustu znalostí, dovedností a neuvěřitelné množství soft skills. Navíc má neuvěřitelně silnou síť lidí, s nimiž dlouhodobě spolupracuji. Je to obrovský sociální kapitál, obzvlášť pro někoho, kdo přišel do Prahy z Přerova. Je radost vědět, že kamkoliv se podívám, vždy tam narazím na někoho, kdo je absolventem FSV UK, a ti lidé se k sobě také hrdě hlásí. Funguje to, jak má. A jsem strašně ráda, že jsem tam šla kdysi studovat.

Když už jste zmínila absolventy, můžete jmenovat některé své známé spolužáky?

Spousta mých spolužáků zůstala na FSV UK a učí, což je skvělé. Z amerikanistů bych zmínila Radka Špicara, který je viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy ČR nebo Jakuba Klepala, výkonného ředitele Forum 2000. Martin Jonáš z České televize (a dnes Seznam Zpráv) také vystudoval amerikanistiku, byť se později zaměřil hlavně na Německo.

A co alumni Fulbrightova programu?

Těch je, například mezi akademickými „lídry”, také celá řada. Máme mezi nimi i několik rektorů – například právě Milenu Králíčkovou z Univerzity Karlovy, která byla na Harvard Medical School, dále anglistu Petra Kopeckého z Ostravské univerzity nebo lékaře Martina Bareše z Masarykovy univerzity. A třeba Michal Pěchouček z ČVUT je také „náš“.

Je to opravdu zajímavá skupina lidí. Naše absolventy můžete vídat a slýchat v médiích jako přední experty, najdete je na vysokých postech v mezinárodní politice jako velvyslance, vysoké úředníky při NATO a podobně. V době pandemie například naši alumni z Technické univerzity Liberec přišli s nanotextiliemi, z nichž se potom v masovém měřítku šily dostupné roušky, a našli bychom mnoho dalších příkladů. Obecně si myslím, že můžeme říct, že naši absolventi jsou vidět a nebojí se angažovat jak v akademickém, tak veřejném životě.

„Je to nesmírně cenná zkušenost, která stojí za to. Kolegyně rády poradí, není se čeho bát,“ láká ředitelka Jana Sehnálková (vpředu uprostřed).

Držíte jakožto absolventi při sobě? Pořádáte společné akce?

Snažíme se aspoň jednou ročně uspořádat akci pro naše alumni, rádi bychom vymysleli systém aktivit, který by byl flexibilnější a cílený buď regionálně nebo oborově, abychom se potkávali častěji. To je i jeden z mých cílů – více naše alumni propojovat.

Jak to jde?

Není to jednoduché, protože lidé mají náročná zaměstnání a málo času. Příští rok ale Fulbrightova komise v Česku oslaví 35 let, takže doufáme, že uspořádáme důstojnou oslavu. Rádi bychom připravili setkání absolventů, sérii podcastů a jednáme o pokračování spolupráce s Českým centrem v New Yorku. Příští rok bude zároveň 80. výročí založení Fulbrightova programu jako takového, takže nás čeká dvojité jubileum.

Co byste vzkázala lidem, kteří mají obavy, že Fulbrightovo stipendium je příliš těžké, elitní a pro někoho docela „obyčejného“ takřka nedosažitelné?

Ať to určitě zkusí! Konzultace dokáží zájemce nasměrovat a zbavit zbytečných obav. Je to nesmírně cenná zkušenost, která stojí za to – minimálně kvůli procesu. Kolegyně rády poradí, není se čeho bát. Navíc akademická kariéra bývá vždy spojena s žádostmi o granty, a ve srovnání s ERC je žádost o Fulbrightovo stipendium relativně jednoduchá. Může to člověka profesně i osobně obrovsky posunout. A já věřím, že Fulbright bude i nadále základem pro transatlantickou spolupráci, ze které vzejdou další mezinárodní projekty a partnerství.