Matěj Havlas kličkuje mezi medicínou a florbalem

Třiadvacetiletý Matěj Havlas úspěšně kloubí náročné studium medicíny na 2. lékařské fakultě UK s florbalovou reprezentací. S juniorským týmem se dvakrát stal mistrem světa, úspěchy slaví i v reprezentaci dospělých. Na šampionátu v roce 2024 byl nejproduktivnějším českým hráčem, dva góly vstřelil i ve vítězném zápase o bronz. Ve stejném roce obdržel za své výjimečné úspěchy Mimořádnou cenu rektorky.

Sportem jeho první volby byl ale fotbal. „Když jsme byli malí, bydleli jsme celá rodina ve Skotsku. Tam jsme s bráchou hrozně chtěli hrát fotbal. Sledovali jsme Premier League, sbírali kartičky, takže nás rodiče dali na fotbal.“ Když po návratu do Česka rodina uvažovala, s jakým sportem budou děti pokračovat, u Matěje rozhodla blízkost nafukovací haly florbalového klubu Tatran Střešovice hned za základní školou. Matěj byl tehdy ve třetí třídě, chodil na tréninky rovnou po vyučování. Za Tatran hraje dodnes.

V roce 2019 si krátce vyzkoušel i zahraniční angažmá, v juniorském týmu finského klubu EräViikingit. „Byl jsem v širší nominaci juniorské reprezentace, kde se schylovalo ke konci sezóny k juniorskému mistrovství světa do 19 let. Šance na nominaci po zkušenosti ze zahraniční ligy byla vyšší. Navíc tam se dala hrát i liga do 21 let, která tady vůbec nebyla, takže tam člověk nasbíral lepší zkušenosti. Chtěl jsem se v nominaci objevit, tak mi to dávalo smysl,“ vysvětluje důvody Havlas. Finsko a Švédsko jsou florbalové velmoci, hráčská základna je tam mnohem větší než v Česku. „I my máme kvalitní hráče, ti nejlepší jednotlivci u nás jsou i lepší. Ve Finsku je ale těch dobrých výrazně větší počet. Šířka kádru v každém ročníku je tam velká, odráží dlouhodobou systematickou práci,“ dodává.

Medicína byla správná volba

Nyní už pátým rokem kloubí florbal na vrcholové úrovni se studiem všeobecného lékařství. „Když jsem nastoupil na medicínu, nebyl jsem si jistý, jestli to půjde. Nevěděl jsem, co mě čeká. Myslel jsem, že florbal už na nejvyšší úrovni hrát nebudu, ale vše změnila nominace do seniorské reprezentace. Tam jsem si řekl, že to snad zvládnu,“ usmívá se Matěj. „Mám štěstí v tom, že u našeho sportu sezóna graduje na jaře, takže nezasahuje do letního zkouškového období. Ve fázi, kdy máme reálně jediné volno za celý rok, což je pozdní jaro, teprve začíná letní zkouškové. První tři roky, v preklinických oborech, to bylo úplně ideální. Zbyl čas, člověk to do sebe nasypal a udělal zkoušky,“ říká s lehkostí.

Nyní, v klinické části studia, a tudíž s blokovou výukou jednotlivých předmětů, je trochu složitější oboje ladit dohromady, stále to ale jde. „Všechno komunikuju předem, znám předem školní i florbalový harmonogram. Třeba loni, před mistrovstvím, jsem obvolával kliniky, abych si trošičku přeházel rozvrh, změny ale byly minimální. Snažím se být tam, kde musím, kde nemusím, tam prostě nejsem. A snažím se to takhle balancovat.“ Dodává, že má štěstí na spolužáky, se kterými všechno navzájem sdílí. Chodí spolu na stejné termíny zkoušek, takže u učení trpí společně. To je velká výhoda.

Skutečnost, že jeho otec, profesor Vojtěch Havlas, je přednostou kliniky a proděkanem na fakultě, kde studuje, se snaží vnímat co nejmíň. „Když už padne nějaká připomínka, tak se pokouším to trochu odlehčit. I mezi spolužáky je to spíš zdroj humoru. Prostě to beru, jak to je.“ Oba rodiče jsou lékaři, Matěj ale studium medicíny dlouhodobě odmítal. Až na poslední chvíli si uvědomil, že si nedovede představit něco jiného. Byla to správná volba, přišla mu nejzajímavější a stále si to myslí.

Cenné jsou zápasy s českým publikem

O budoucí specializaci ale zatím úplně jasno nemá. „Teď jsem ukončil letní praxi na ORL, je to jeden z klinických oborů, které jsme měli ve čtvrťáku a který jsem nevyloučil a vidím ho jako potenciálně zajímavý.“  Chtěl by dělat spíše chirurgický obor, klinickou medicínu, možná u dětí. ORL to v sobě podle něj má. Mimo hru ale zatím není ani sportovní medicína a traumatologie. Spoluhráčům nicméně rady týkající se zdravotního stavu nedává. „Připadá mi, že stále ještě skoro nic nevím, nezažil jsem reálnou praxi. Nejsem v situaci, abych dělal nějaké závěry,“ přiznává upřímně.

Ani sám na sebe znalosti získané při studiu medicíny neaplikuje. Využívá spíš schopnost pracovat s informacemi obecně, dívat se na věci komplexně. Diagnózy si nestanovuje. „S výjimkou jedné epizody. Když je člověk po zkoušce z patologie, tak dělá závěry hned a ze všeho, ale to mě naštěstí rychle přešlo.“

Matěj Havlas je jedním z nejúspěšnějších českých florbalistů své generace. Jakých momentů v dosavadní florbalové kariéře si nejvíc váží? „Nejsilnější pro mě jednoznačně jsou zápasy, které se hrály v Česku s českým publikem. S reprezentací třeba juniorské mistrovství v Brně, to byl obrovský zážitek. Na seniorské úrovni bych tam řadil vítězství s Tatranem v Poháru mistrů,” připomíná historickou výhru českého klubu v evropské soutěži, jejíž finále se hrálo v Praze. „Vlastně i celá loňská sezóna, kdy vyšlo úplně všechno, co mohlo. Cenné vždycky je, když to má domácí podkres,” dodává Havlas.

Jasno má i v tom, co by mělo prioritu, pokud by musel časem volit mezi kariérou lékaře a sportem. Ví, že kloubit oboje dohromady poté, co dostuduje, nejspíš nepůjde. „Jakmile bych nastoupil do práce, nechtěl bych dělat ani jedno napůl. Samozřejmě jsou nějaké varianty třeba v zahraničí, ale zatím nic konkrétního. Spíš si myslím, že až nastoupím do práce, bude to konec mojí sportovní kariéry. S tím ale od začátku počítám.“