Dlouhodobost je ve vědě zásadní

Evropská výzkumná rada (ERC) poskytuje od roku 2007 finanční podporu špičkovému průkopnickému výzkumu na realizaci projektů po celé Evropě. Od letošního ledna v její vědecké radě působí jako historicky čtvrtá zástupkyně České republiky profesorka Kateřina Králová z FSV UK.

Ve Vědecké radě ERC působíte v panelu pro společenské a humanitní vědy. Jakou agendu aktuálně řešíte? Kolik času vám činnost pro ERC zabírá?

V rámci Vědecké rady ERC se věnujeme vědecké strategii, tedy celkovému směřování ERC, přípravě pracovního programu a rozvoji mezinárodní spolupráce, ale také velmi intenzivně otázkám vědeckého řízení, monitoringu a kontroly kvality. Velký důraz klademe na to, aby peer review systém zůstal na světové úrovni, plně založený na excelenci a transparentním, spravedlivém a nestranném hodnocení projektů. Součástí naší práce je podílet se na nominacích expertů, průběžně sledovat kvalitu fungování ERC a hodnotit, jaký dopad má podpořený výzkum.

Důležitou část agendy tvoří i komunikace a šíření výsledků. ERC musí být viditelné nejen uvnitř akademické obce, ale i směrem k širší veřejnosti a klíčovým partnerům. Proto se věnujeme outreachovým aktivitám, konzultacím s vědeckou a akademickou komunitou i s grantovými agenturami v jednotlivých zemích a pravidelně podáváme zprávy Evropské komisi. Časově je to pochopitelně poměrně náročné. Ne co do samotných jednání Vědecké rady ERC, ale co do přípravy, studia materiálů, průběžných konzultací a strategických diskusí. Zároveň je to ale práce, která má přímý vliv na podobu špičkového výzkumu v Evropě, takže ji vnímám jako velmi smysluplnou.

Kdo vás do vědecké rady nominoval a jak probíhal přijímací proces?

Nominovala mě Univerzita Karlova. E‑mail nešel přímo mně, ale našemu zástupci ředitele pro vědu, profesoru Tomáši Weissovi. Ten jej přeposlal několika vědcům a vědkyním, kteří odpovídali požadovanému profilu, a mezi nimi jsem byla i já. Přišlo mi to smysluplné, takže jsem jeho podnět ráda přijala. Podklady pak putovaly nejprve na rektorát, který mě nominoval, a pak do Bruselu k nezávislému nominačnímu výboru (Identification Committee), který vybírá členy Vědecké rady ERC. Po čase mě vyzvali, abych přímo na jejich platformě vyplnila životopis. Udělala jsem to – a potom bylo delší dobu ticho.

Proces byl poměrně neosobní. Vyplňujete formuláře skrze platformu, jediná reakce je automatizovaná odpověď „materiály jsme obdrželi“. Žádný konkrétní člověk, žádná zpětná vazba, žádná komunikace typu „teď následuje tento krok, paní Králová“. Takže jsem nevěděla nic dalšího. Navíc jsem tehdy měla spoustu jiné práce: organizovala jsem na Univerzitě Karlově světovou konferenci paměťových studií, na níž v červenci 2025 dorazilo přes 1200 vědců a vědkyň z celého světa. Trošku jsem na ERC pozapomněla.

Pak najednou přišel e‑mail – a chvíli jsem si říkala, jestli to není spam – od člověka, kterého jsem osobně neznala, univerzitní adresa vědce z úplně jiného oboru, molekulární biologie. Až později jsem zjistila, že jde skutečně o pohovor do Vědecké rady ERC. Proběhl online, velmi neformální. Bylo to svižné, věcné, přátelské. Žádný tlak. Jen několik otázek, zda se do rady hodím a zda mi práce bude vyhovovat. Potom už jen, že mě navrhují dále jako členku Vědecké rady ERC. A posledním krokem bylo schválení Evropskou komisí.

Jste první česká vědkyně z humanitních oborů ve Vědecké radě ERC, před vámi v radě působili dva fyzici a jedna fyzička. Jaký význam to může mít pro české humanitní a společenské obory?

Myslím, že už samotný fakt, že si v tak široké škále vybrali někoho z České republiky, je důležitý. Česká republika z hlediska počtu ERC grantů není mezi nejviditelnějšími zeměmi – a humanitní a sociální vědy jsou ještě méně viditelné. Přitom tu máme excelentní vědce a skvělé granty a projekty, ať už na Univerzitě Karlově nebo na Akademii věd. Příkladem je třeba Kateřina Čapková a její advanced grant zaměřující se na inkluzivní dějiny ve středovýchodní Evropě, který jako jediná z Česka získala minulý rok.

Členství ve Vědecké radě ERC beru jako svého druhu potvrzení, že jsou pro humanitní a sociální vědy na evropské úrovni dveře otevřené. Zároveň je to také signál, že i když možná Česko potřebuje určitou podporu, neodmyslitelně k excelentní vědě patří. Jaká přesně bude má role, to se teprve ukáže. Z veřejně dostupných zápisů nicméně vyplývá, že členové a členky vědecké rady běžně dělají popularizační a komunikační práci ve své zemi i mimo ni. Mojí úlohou tedy bude zasazovat se nejen za Českou republiku, ale obecně za humanitní a sociální vědy.

Na mezinárodní úrovni se v akademii všichni potýkáme se škrty, se slučováním ústavů a institucí, s omezováním financování. Přitom humanitní a sociální vědy jsou naprosto klíčové: jestliže medicína léčí tělo, humanitní a sociální vědy jsou svým způsobem lékem pro duši a společnost, a to v současné době opravdu potřebujeme. Takže členství v radě pro mě je velkou ctí, výzvou a zároveň odpovědností vůči humanitním a sociálním vědám i vědecké excelenci jako takové.

Máte nějaké zadání od Univerzity Karlovy, co na půdě ERC prosazovat?

Nemám žádný mandát ze strany Univerzity Karlovy, Akademie věd ani jakékoli jiné instituce či politického tělesa. Vlastně mi i lichotí, že jsem nedostala žádné „notičky“, které bych měla prosazovat. Vnímám to tak, že Univerzita Karlova ctí nezávislost vědy a zároveň mi projevená důvěra ukládá odpovědnost zastupovat instituci v tom, aby se věda dělala dobře, důsledně a eticky, ale bez toho, aby mi kdokoliv diktoval, co mám přesně říkat.

Máte velkou mezinárodní zkušenost. Více projektů, na kterých pracujete, není vázaných jen na Česko. Předpokládám, že tohle vám pomůže, protože je pro vás přirozené spolupracovat napříč Evropou?

Určitě. Od studií na dvojjazyčném gymnáziu kousek od rakouských hranic jsem se pohybovala mezi dvěma zeměmi a pokračovalo to i během magisterského studia. Tenkrát jsem netušila, že budu profesně v akademickém světě, ale mezinárodní prostředí je pro mě přirozené. Cítím se dobře mezi lidmi z různých kulturních okruhů i disciplín. Je pro mě velká čest být členkou Učené společnosti, v níž nás z humanitních a sociálních oborů není mnoho, ale spojuje nás s ostatními interdisciplinární výměna a kritické přemýšlení o výzkumných otázkách všeho druhu.

Vy sama jste někdy žádala o ERC grant?

Ano, žádala jsem v době pandemie covidu, během lockdownů, o consolidator grant. A jak upozorňuje profesor Strakoš na školeních k ERC grantům – stačí jeden špatný posudek a věc je ztracená. Měla jsem samá excelentní hodnocení, jen jeden posudek, který byl pouze „dobře“, a to mě nepustilo do dalšího kola. Stejně jsem se ale v procesu hodně naučila a mnohé využila při podávání dalších grantů. Moje nová pozice mi pochopitelně v nejbližších letech neumožní podat ERC grant, což beru jako daň za příležitost být členkou rady.

Jak je v akademické komunitě vnímáno ERC? Je to prostě „top“, získat ERC grant?

Pro mě jednoznačně ano. ERC grant znamená, že je dotyčná osoba vynikající vědec/vědkyně, umí sestavovat tým, má za sebou rozsáhlou zkušenost, umí excelentně publikovat a zvládá management. Samozřejmě tato celistvost nároků na žadatele a žadatelky o ERC granty s sebou nese i něco, čeho se mnoho kolegyň a kolegů obává. Univerzita Karlova se opravdu snaží, zatím ale nemáme zkušenosti ani finanční kapitál tak velký jako v některých jiných zemích, nemáme tak robustní podporu jako jiné konkurenční zahraniční univerzity.

K tomu se přidává problém fluktuace na trhu vědecké práce: administrativní a vědecký tým, který si hlavní řešitelé naberou, ne vždycky vydrží až do konce projektu. Nabízí se jiné úvazky, jiné příležitosti – vědci a vědkyně se pochopitelně musí rozhodovat i podle existenční jistoty. Evropské granty mají své výhody – delší trvání, lepší zohlednění rodičovství – ale stále to není dlouhodobý úvazek. A věda potřebuje dlouhodobost.

Uvedu příklad. Moje kniha, která loni vyšla u Brandeis University Press, vznikala deset let. Čtyři roky trvalo jen jednání s nakladatelstvím. Ale například GA ČR chce po řešitelích knihu napsat a vydat nanejvýš za 4,5 roku. Dlouhodobost je ve vědě zásadní – to platí i pro medicínu, přírodní vědy nebo technologický výzkum. Průlom nepřijde během jednoho grantu, někdy ani během jedné generace. Pokud se tato linka přetrhne, věda je ohrožená. Jsem zvědavá, zda i toto budeme ve vědecké radě ERC diskutovat a mít příležitost ovlivňovat.

Může být vaší rolí i posilování sebevědomí českých vědců, aby se nebáli o ERC granty žádat?

Pevně doufám, že ano. Mentoruji mladé vědce a vědkyně na mnoha mezinárodních platformách i v rámci českého akademického prostředí. Pravidelně se setkávám s mladými lidmi z celého světa a snažím se je podporovat. Ale zároveň považuji za důležité, aby znali i útrapy a rizika, aby nebyli nepříjemně překvapeni. Sama jsem to v rané fázi kariéry zažila: motivace je hezká věc, ale zároveň je potřeba být realistický, umět si plány nastavit tak, aby se nedostavilo extrémní zklamání.

Máte zkušenosti s komunikací a popularizací vědy?

Mou silnou stránkou je, myslím, právě mentoring. Propojuji výzkumné skupiny napříč zeměmi, výzkumnými institucemi i generacemi. Další oblastí je komunikace vědy do škol. Ráda chodím komunikovat témata, která dělám, a přizpůsobuji je žákům. Zároveň vidím velký potenciál v online programech. Jsem například zapojená do projektu Masterclass Učené společnosti, který má vytvořit vědecké hodiny využitelné ve středoškolské výuce. Budeme připravovat i pracovní listy a doplňkové materiály.

S tím se pojí otázka komunikace do regionů. V Praze je nabídka přednášek a kulturních akcí obrovská, ale regiony někdy vypadají jinak, bývají pro naši vědeckou komunitu obtížně dostupné. A právě tam bychom z našich center chtěli dostat vědění, kritické myšlení a práci se zdroji. Technologie nám mohou pomoci, ale zároveň nesou riziko „odlidštění“. Jako rodiče i pedagogové vidíme dopady screen time a je otázka, do jaké míry chceme a máme přidávat další online obsah, když víme, že lidský kontakt je nenahraditelný.

Ve vašem oboru – paměťová studia, studium holokaustu – je navíc problém, že současné generace už nic z toho nezažily. Pamětníci schopní zprostředkovat tyto zkušenosti naživo ubývají. Jsou řešením právě některé interaktivní formy? Třeba Instituty Paměti národa?

Instituty Paměti národa dělají obrovskou práci. Stejně tak Post Bellum jako takové, nebo festivaly typu Jeden svět. Dostávají se i do regionů, mají skvělé programy a myslím, že tato cesta je velmi slibná. Samozřejmě je důležité programy evaluovat, rozvíjet, hlídat kvalitu a omezené zdroje financování.

Za klíčový v tomto ohledu považuji mezigenerační dialog. Narážíme na to, že různé generace mají zcela odlišnou zkušenost s technologiemi – někdy starší generace paradoxně zacházejí s technologiemi méně odpovědně a nekritičtěji než teenageři, kteří jsou díky škole lépe připraveni na nástrahy. I tam ale často chybí komunikační prostředky mezi generacemi.

Rodinná paměť, paměť místa a krajiny kolem nás – to je něco, s čím může pracovat každý, ať žije kdekoliv. Každá rodina ve středoevropském kontextu má hlubokou, mnohovrstevnatou paměť a historii, která umožňuje mezigenerační výměnu a je cennější než jakýkoli nacionalistický, hegemonní příběh, jenž se někdy prosazuje politicky.

Zabýváte se i pomalou pamětí, slow memory. Co si pod tímto pojmem představit? Pod výzkumem transformace paměťových praktik?

V našem projektu, který byl síťovacím projektem Evropské unie v rámci COST Action, jsme se zabývali tím, jak si společnost pamatuje blízkou i vzdálenou minulost a jak na ni vzpomíná. Koncept slow memory v rámci paměťových studií neobrací pozornost k jednotlivým milníkům. Připomínáme si sice výročí, jako je 80 let od konce druhé světové války, osvobození Osvětimi či Terezína, 17. listopad a další data ukotvená v našem kalendáři, podobně jako jsou v našich životech ukotveny narozeniny nebo třeba nedávné Velikonoce. K těmto historickým milníkům ale zpravidla vede dlouhý a často neviditelný proces.

Stejně tak dnešní podoba našich oslav Velikonoc, tedy veliké noci, jako de facto každoroční připomínky ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše, ani 17. listopadu nenastal zničehonic. Zlomové okamžiky i jejich připomínání jsou opředeny postupnými, dlouhodobými, často nenápadnými procesy. Ale také jejich instrumentalizací a zapomínáním, které je analyticky stejně důležité jako vzpomínání. Chápat je v jejich celé šíři znamená také porozumět pomalé paměti.

Slow memory tak může sloužit jako analytický nástroj pro zkoumání toho, co na první pohled není vidět. Odtud je ostatně blízko i ke konceptu slow science, tedy k důkladnému, časově náročnému výzkumu. Takové vědy, která netlačí na okamžité výstupy, ale ponechává prostor pro hlubokou reflexi a pro výsledek, jenž právě díky času získává na kvalitě. Ani věda zkrátka nevzniká přes noc.

ERC podporuje tzv. frontier research – tedy originální, průlomový základní výzkum. Je těžší něco takového najít v humanitních oborech?

Osobně bych nerada oddělovala humanitní a sociální vědy od ostatních. Žijeme v symbióze. I když jsem historička, nemohu se vyhnout technologii nebo kvantitativním metodám. Ve výzkumu holokaustu máme obrovské množství dat, která lze analyzovat novými způsoby. Sama všechno samozřejmě neumím, a proto si sestavuji tým nebo laboratoř tak, aby to v jejím rámci uměl někdo jiný. Aspiruji na produktivní synergii.

Psychologický dopad a trauma přeživších holokaust a společnosti jako celku, kulturní trauma, nevyřeším sama pouze vědním prizmatem historie. Potřebuji k tomu sociální vědy, psychologii a mnohem více. To, proč je někdo schopen fyzicky přežít útrapy 2. světové války zase nevyřeším já jako historička. Potřebuji k tomu medicínskou expertízu, která mi řekne, jaká je odolnost těla proti tyfu a jak je možné, že tolik lidí umře, ale jiní ne, a tak dál.

Vědu tedy předně vnímám jako synergii a symbiózu s příběhem. Ať už je to příběh, který vede k vytvoření léku, strategie či inovační technologie, nebo je to příběh, který vede k vytvoření filmu, uměleckého díla nebo knihy, která potom zase otevírá v nás jako jejích příjemcích a ve společnosti jiný úhel vědění, poznání a vidění světa. Bez příběhů, které nás senzibilizují, bychom byli spíš stroje než lidé. Jako lidé ale potřebujeme cítit a prožívat, empatii a solidaritu. Jinak bychom jako svět, Evropa a lidé nebyli tím, čím jsme.

Zdá se mi obzvlášť důležité připomínat historii v dnešní politické situaci, kdy se nedaleko nás válčí, jsme svědky manipulace a propagandy. Můžete tím, co děláte, pomáhat současné společnosti neopakovat stejné chyby?

Historie se neopakuje, protože dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale jsem přesvědčená, že nás může učit. A vezměme to i z druhé strany: Odpovědná a etická věda v nás samozřejmě nepotlačuje člověka a nepotlačuje v nás občana.

Jako vědkyně mohu zkoumat pouze svými metodami, svými koncepty, ale má pozicionalita coby člověka se ve zkoumaných tématech vždy odráží. Když jsem začala psát knihu (Homecoming. Holocaust Survivors and Greece, 1941–46, pozn. red.), nevybrala jsem si téma náhodou. Určitým milníkem v dlouhém procesu práce byl rok 2015, kdy jsem byla na výzkumném pobytu ve Spojených státech a kdy se rozpoutala takzvaná uprchlická krize. Zpovzdálí jsem byla schopná reflektovat – až to mrazilo – jak se mění diskurz v rámci Evropy, jak se mluví o uprchlících z válečných zón, na kolik empatizujeme a solidarizujeme s danými společenstvími. Nechci zjednodušovat, je to složité. Ekonomicky, kulturně, právně. Ale tehdejší diskurz až bolestně připomínal období 2. světové války a restrikce vůči židům, které také začínaly pozvolna, nikdo nemohl tušit, co se přesně stane a kolik milionů životů to bude stát, a nikdo je nechtěl přijmout. Určitě moje pozicionalita v té době byla formována tím, co se dělo kolem mě. Proces tvorby knihy končil v roce 2022, kdy jsem dopisovala poslední stránky (kniha byla vydána v roce 2025) a v tom okamžiku už probíhala plná ruská invaze na Ukrajinu, což opět formovalo, jakým způsobem jsem pracovala s daným tématem.

To ovšem neznamená, že bych coby historička mohla dělat anachronické mosty, půjčovat si z doby, k níž nemám dostupné prameny. Držím se své disciplíny, jsem v ní ukotvená a snažím se spoluvytvářet odpovědnou vědu, kterou její příjemci, čtenáři, potom pravděpodobně budou sami interpretovat skrze vidění světa kolem sebe. A právě takovým odpovědným výzkumem, myslím, přispíváme k poznání i občanské odpovědnosti.

Nicméně považuji za velice důležité oddělovat vědu a aktivismus. Osobně mohu být aktivistická ve své občanské identitě, když jdu třeba z vlastního rozhodnutí pomáhat lidem, kteří prchají z válečných zón. To je ale moje občanská, lidská, ne profesní identita.

Lze tedy i vaši knihu Homecoming považovat za formu popularizace vědy?

Pevně doufám, že ano. Narozdíl od našich vědeckých článků se jako historici často snažíme psát knihy pro širší veřejnost. Potěšilo mě, když si třeba učitelka klavíru mé dcery vzala s sebou do Řecka na dovolenou mou knihu, přestože věděla, že to emočně nebude lehké čtení. Vrátila se s tím, že jí kniha přiblížila řeckou společnost mnohem víc, nejen v historickém kontextu, ale i v rámci současného dění. Ten most si vystavěla sama. Zdá se, že kniha se uchytila nejen v rámci akademické komunity a komunit přeživších, ale je k dispozici právě i třeba pro turisty přijíždějící do Řecka. Když si chtějí koupit knihu o Řecku v angličtině, narazí třeba právě na Homecoming a otevře se jim úplně jiný příběh.

Jsem navíc přesvědčená, že dosah knihy a jejich příběhů je výrazně trvalejší a širší než mediální vystoupení. Média sice mohou mít okamžitý účinek, ale v dnešní akcelerované době, kdy jsme ve zpravodajství denně zahlcováni katastrofami a konfrontováni s extrémními výkony, až je z toho úzko, tento dopad rychle mizí. Dlouhodobý a udržitelný přínos historického výzkumu a příběhu proto stále vidím v knihách.