Schreiberová: Nebuďme v pomoci neřízené střely

čtvrtek, 26 květen 2022 08:24

„Nejste dokonalý dobrovolník a chudák uprchlík – jste dva stejní lidé se stejnými potřebami a strachy,“ připomíná Zuzana Schreiberová, absolventka Fakulty humanitních studií UK a ředitelka Multikulturního centra Praha (MKC). Ještě za studií jako dobrovolnice pomáhala lidem na útěku před válkou v Sýrii a v Iráku. To, co se naučila, dnes předává dalším, aby pomoc, kterou potřebují lidé prchající z Ukrajiny, byla co nejúčinnější, a zároveň, aby pomáhající lidé nevyhořeli nebo neztratili motivaci.

VS1 6651

Na sociálních sítích jste psala, že poslední měsíce byly nejintenzivnější fází vašeho života. Jak jste je prožívala?

V pátek 25. února jsem zrovna odjížděla na víkend, když se narychlo svolala koordinační on-line schůzka Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty, jíž jsme součástí, i když jako MKC s migranty přímo nepracujeme. Na schůzce, kde byl i Šimon Pánek z Člověka v tísni, hned zaznělo, že nastane největší humanitární krize a pohyb obyvatelstva od druhé světové války. Všechny organizace okamžitě poslaly do terénu přímé pomoci všechny ruce a nohy, co měly. I na nás se během následujícího víkendu začaly valit úkoly a trvá to dosud: potřebujeme napsat pravidla pro rodiny, které nabízejí ubytování, potřebujeme vyškolit dobrovolníky... Hrnulo se to jedno za druhým.

Radíte, aby se lidé při snaze pomoci nechovali jako neřízené střely. Co má tedy člověk dělat, aby se v takových situacích po hlavě nevrhl do něčeho, co spíš škodí, než pomáhá?

První rada je zastavit se a zeptat se sám sebe: opravdu to dělám pro lidi a jakou roli v tom hrají moje emoce a touha pomoct? Emoce jsou naprosto pochopitelné. Když vidíme hrůzy z Buči a odjinud, psychicky nám dělá dobře něco dělat a podpořit Ukrajince v boji. Je nám jich líto, snažíme se jim proto usnadnit život, jak nejvíc to jde. Je ale třeba stanovit si hranice, přes které už nejít. Člověk musí být sám na sebe opravdu přísný a dělat jenom to, co je pro něj přijatelné. Je také třeba dobře si rozvrhnout síly, nikdo neví, jak dlouho to bude trvat.

I já jsem byla neřízená střela. Od roku 2015 a Iniciativy Hlavák, přes různé integrační projekty, kdy jsem byla u syrských rodin a u pražské skupiny iráckých křesťanů, jsem si ale vyzkoušela, co pomáhá a co naopak ne. Teď se svoje know-how snažím předávat dál.

018

Jak se z vás jako neřízené střely stal zásadový a systematický člověk?

V mnoha ohledech kovářova kobyla stále chodí bosa (smích). Procházím obdobím, kdy jsem asi nejasertivnější v životě. Lidé se na mě stále obracejí s dotazy, neustále mi pípá telefon. Musela jsem to zastavit a napsat na sociální sítě stop. Nemám kapacitu řešit individuální případy. V rámci MKC máme standardní projekty o demokracii nebo multikulturní historii, které si stát od nás objednal a my je musíme splnit. Do toho přibyla veškerá podpora organizacím s metodikami a školeními kvůli válce na Ukrajině. Tak ráda bych zase chodila pomáhat na Hlavní nádraží v Praze, musela jsem si to ale zakázat, protože bych to nezvládla.

Jak bojujete proti vyhoření?

Tři základní pravidla jsou dostatečný spánek, jídlo bez velkých úletů a péče o zevnějšek. První příznak vyhoření je, když uklidnění nacházíte jen v další práci. Vždycky se najde něco, co člověk nestihl a je potřeba udělat, je třeba ale také odpočívat.

Desatero bezprostřední pomoci na nádražích, hotspotech, shromaždištích, které sestavila Zuzana Schreiberová:
1. Zařídit nabíječky, SIM karty, wi-fi, nepoužívané mobily – všichni se chtějí spojit s blízkými.
2. Zajistit přístup na toalety, na bezprostřední hygienu stačí vlhčené ubrousky (a také plenky a vložky).
3. Informace se dají předat „rukama nohama“ či pomocí překladače.
4. Víc záleží na vašem klidu, tónu hlasu, gestech.
5. Mateřský jazyk ale uklidní – alespoň leták, orientační cedule nebo rodilý mluvčí na telefonu.
6. Z jídla na začátek stačí voda a dobrá čokoládová tyčinka, maximálně ještě jídlo pro malé děti (sunar, příkrmy).
7. Zbavit nejistoty – i když se toho nedá nabídnout mnoho, srozumitelně říct, co se bude dít dál.
8. Nesbírejte oblečení – zjistěte kam pro něj případně dojít, ale při bezprostřední pomoci spíš překáží.
9. Možná budou unavení, zamlklí nebo protivní – a nikdo se nemůže divit.
10. V davu lidí nejsou jen andělé – nenechte se odradit, pokud dojde k nějaké nepříjemné situaci.

V roce 2015 jste stála u zrodu Iniciativy Hlavák. Jak vzpomínáte na tuto zkušenost?

Iniciativa Hlavák je v podstatě takový univerzitní projekt. Monika Horáková, která je jeho hlavní zakladatelkou, byla moje spolužačka z FHS UK. Viděla jsem u ní na Faceboooku 3. září 2015, že jde na Hlavní nádraží, protože dostala echo, že se na hranicích objevují vlaky z Maďarska s uprchlíky. První den nepřijel nikdo. Já jsem se připojila 4. září, kdy na nádraží dorazily první rodiny na útěku. Základní práce s uprchlíky se od té doby nezměnila. Dobrovolníci jim pomůžou zorientovat se, vybavit jízdenky, najít navazující spoj nebo přenocování. Na nádraží je připravená místnost pro matky s dětmi, jsou tam i nouzové vagony na přespávání. Když vedu v rámci MKC procházku o německých antifašistech, kteří prchali před nacismem v roce 1933, zastavujeme se u Masarykova nádraží, kde lidem ukazuji, že tam byly prázdné vagony, ve kterých uprchlíci museli přespávat. Je děsivé, že to teď tady máme znovu.

Usazení a stabilizování aneb pět rad pro dobrovolníky a ubytovávající:
1. Potřeba komunikovat s domovem je stále klíčová. Přístup k internetu je už asi vyřešený. Snažte se mít pochopení, že sledování mobilu někdy může mít přednost před jinými aktivitami.
2. Chvíle na volnočasové aktivity, tvoření vazeb atd. ještě přijde. Teď je pro rodiny klíčové se stabilizovat (vlastní bydlení, práce, lékař, děti ve škole a školce).
3. Neformální zaměstnávání s platbami na ruku je medvědí služba, která ukrajinské uprchlíky zvyká na nezákonné praktiky práce načerno. Zvažte pomoc s vytvořením živnostenského listu apod.

Při své dobrovolnické práci jste navázala velmi úzký vztah s dívkou ze Sýrie, která se do České republiky dostala přes zdravotnický program Medevac. Je dobře se takto sblížit s lidmi, kterým pomáháte jako dobrovolnice?

Je to určitě dobře, pomůže to. Byla to těžce traumatizovaná rodina. Při náletu v Sýrii ta dívka přišla o ruku, její maminka o nohu, tři její sourozenci zemřeli. Otec v době náletu nebyl doma, fyzicky tedy neutrpěl, ale měl silný posttraumatický syndrom. Nebyla to jednoduchá situace. Dělala jsem to hodně intuitivně, což není vždy to dobré. Je třeba nastavit hranice. Hodně jsem za tu dívku utrácela. Teď bych do toho tolik neinvestovala časově, finančně a hlavně emočně. Až teď jsem se naučila mít od toho odstup. S touto rodinou jsem ale stále v kontaktu, spřátelili jsme se.

86dc35e9 d41d 4fc4 be9b c6453a96986b

Co jsou největší výzvy pro Českou republiku při současném příchodu Ukrajinců do země?

V současné době se musí co nejrychleji vyřešit forma jejich samostatného bydlení. Moje zkušenost je taková, že čím déle člověk zůstává na ubytovně, tím víc se snižují šance na jeho integraci. Je třeba se jich více ptát, co sami chtějí, nenechávat je jen pasivně přijímat pomoc, ale zapojovat je.

Je třeba myslet na dvě věci, které nastanou. Na konci června všichni majitelé hotelů budou chtít nabídnout všechny svoje kapacity komerčnímu pronájmu, uprchlíky za 250 korun za noc si tam už nebudou chtít nechat.

Druhé téma budou školy a školky. Z 300 tisíc uprchlíků je 150 tisíc dětí. Bude je třeba začlenit do škol a školek. Jejich matky budou mít stejné problémy jako jakékoliv jiné maminky, které chtějí začít pracovat. Budou muset vyřešit hlídání. Na Ukrajině fungují běžně i jesličky, Ukrajinky se diví, proč to tady tak není. Nikdo navíc neví, kolik lidí tady nakonec zůstane a kolik se vrátí nebo odejde jinam.

Vy jste v současné době ta, která školí ostatní a předává jim svoje zkušenosti a znalosti. Naučila ale i vás něco nového současná situace?

Byla jsem teď na přednášce o základech krizové intervence, která byla mimo jiného také o tom, jak si držet hranice a umět si připustit, že mi v nějaké situaci není dobře. To bylo pro mě velmi přínosné. Neřízená střela často vzniká z nutnosti být dokonalý, tedy ten, co má všechno pod kontrolou a nesmí udělat chybu. Hlavní myšlenka, kterou jsem si odnesla, je, že nejste dokonalý dobrovolník a chudák uprchlík – jste dva stejní lidé se stejnými potřebami a strachy.

VS1 6752

Jak vznikla vaše spolupráce s Multikulturním centrem Praha?

Nastoupila jsem tam v roce 2016 jako koordinátorka projektu Praha sdílená a rozdělená, který ukazuje, že Praha nebyla místem jen jednoho národa. Při studiu na FHS UK jsem se zabývala židovskou kulturou a identitou, umím německy, tahle práce byla pro mě jako stvořená.

Součástí projektu byly i komentované procházky Prahou, jejichž smyslem bylo vnímat nejenom velké dějiny, ale historii třeba i jen čtvrti, ve které bydlím. Bohužel nám to trochu narušil covid, kvůli kterému se procházky mohly konat jen omezeně.

Například s kunsthistoričkou Evou Bendovou jsme připravili procházku Pražské kavárny, během které se lidé dozvěděli, že třeba současný Slovanský dům byl původně Das Deutsches Haus, tedy spolkové centrum pražských Němců. Oblíbená byla třeba také procházka s Centrem Queer paměti Teplá Praha.

Pro školy pořádáme procházky postavené na příbězích uprchlíků před nacismem. Zvažuji, že bych ji teď připravila i benefičně. Je v ní tolik paralel k současné době – zastavujeme se během ní u Masaryková nádraží, kde lidé nouzově přespávali ve vagonech, nebo u Městské knihovny, která tehdy i dnes poskytla uprchlíkům členství zdarma, aby měli kde důstojně trávit čas.

Co jste si přinesla do praxe ze studia na FHS UK?

Nasměrování. Na fakultě nás skutečně vedli k občanské odpovědnosti. A vidím to i ve svém okolí. Se spoustou svých spolužáků se stále potkávám napříč neziskovými organizacemi. Příběh Jana Sokola se fakultou hodně nesl.

Naučila jsem se tam pracovat s textem, vytáhnout z knihy to nejdůležitější, vnímat menšiny a vyloučené skupiny v průběhu historie i dnešní společnosti, i to, jakou roli hrají ideologie, narativy. V současnosti se to už ve spojení s dezinformacemi používá, v roce 2013 ale slovo narativ znalo jen pár lidí, kteří se zabývali literární vědou. Pomohlo mi to přečkat roky, kdy byla migrace kontroverzní téma. Nyní mám dobrý pocit, že i přes útoky, které byly namířené proti mně, jsem to nevzdala, přečkala jsem to a můžu předávat dál to, co jsem se naučila.

VS1 6671

Váš zájem o židovství se promítl nejen do vašeho studia a práce, ale i do vašich koníčků. Stále vaříte košer?

Ne, ale záliba ve vaření mi stále zůstává. V tom šíleném tempu posledních týdnů jsem to objevila jako takový svůj stabilizační prvek. Začala jsem si dělat „meal prep“ – jídlo do krabiček. Každou neděli si pustím nějakou audioknihu, naliji si skleničku vína a navařím si jídlo na celý týden. Pak jen vytahuji krabičky.

Svým pečením jste se během lockdownu proslavila po celé Praze, když jste lidem ze své čtvrti a okolí začala rozdávat svoje výrobky…

Na podzim roku 2020, kdy jsme byli pořád zavření doma, jsem si jen tak pro radost koupila plech na pečení cukroví. Doma jsem si pustila audioknihu a začala jsem péct. Najednou jsem toho měla 18 kilogramů. Začala jsem to proto rozdávat a vyměňovat. Protože mi to po Vánocích chybělo, místo cukroví jsem na jaře 2021 pekla a rozdávala buchty a koláče. Byl to takový můj způsob terapie z izolace.

Teď na pečení asi moc času nemáte…

Vůbec. Taky by to bylo dost drahé vzhledem k současným cenám. Před tím mi jela trouba naplno celý den. Doplácela jsem pak dost za energie (smích). Teď bych se nedoplatila už vůbec… 

Mgr. Zuzana Schreiberová
Vystudovala obecnou antropologii na Fakultě humanitních studií UK. Dlouhodobě se zabývá židovstvím a židovskou kulturou. Během studií začala pracovat pro Multikulturní centrum Praha, později se stala jeho ředitelkou. Jako dobrovolnice stála v roce 2015 u zrodu Iniciativy Hlavák, jejímž cílem je pomáhat uprchlíkům, kteří se při svém útěku dostali až na pražské Hlavní nádraží. Zapojila se také do pomoci lidem, kteří se do ČR dostali v rámci vládního humanitárního programu Medevac. Pomáhala i v komunitě iráckých křesťanů, kteří utekli do ČR.
Část její rodiny zahynula v Osvětimi. Příběh jejího dědečka, který jako jediný z rodiny odvlečené do nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora, přežil, je zaznamenán v Centru vizuální historie Malach při Matematicko-fyzikální fakultě UK.
Autor:
Foto: Vladimír Šigut, Martin Pinkas

Sdílejte článek: