Oceněná Hubálková: Odměnu investuji do komunikace vědy

pátek, 11 listopad 2022 19:54

B12T0248Téměř přesně na den rok od obhájení disertace obdržela ve čtvrtek 22. září Pavla Hubálková, inženýrka chemie a doktorka neurověd, z rukou rektorky UK Mileny Králíčkové prestižní Cenu Dimitrise N. Chorafase. Ta je udělována nadací téhož jména a ve spolupráci s izraelským Weizmannovým institutem každoročně nadějným vědkyním a vědcům. Kromě Hubálkové, jež loni dokončila Ph. D. studium na 3. lékařské fakultě UK, bylo letos oceněno dalších 27 mladých výzkumníků mimo jiné z amerického MIT, švédského Karolinska Institutet anebo ETH Curych.

„Gratuluju, tohle je opravdu významné ocenění. Jste ve skvělé společnosti. Všechno nejlepší,“ blahopřál jí na Twitteru profesor Jan Konvalinka, někdejší prorektor UK pro vědu a výzkum, dnes již ředitel elitního Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR.

V osmičce dekorovaných z Karlovky

Jistě dobře věděl, co píše. Pavla, jež čile popularizuje vědecké poznání v magazínu Forum i dalších médiích včetně sociálních sítí, se zařadila do „klubu“ dosavadních osmi držitelů ceny z Univerzity Karlovy. Jako první Chorafasovu cenu obdržela v roce 2014 Ivona Kraus rovněž ze 3. LF UK. A následovali tito čerství doktorandi v přírodovědných oborech či medicíně (cena se uděluje ještě i expertům v inženýrských vědách): Ondřej Kodet (1. LF UK, 2015), Tomáš Smutný (FaF UK, 2016), Denis Copilas-Ciocianu (PřF UK, 2018), Jinřich Libovický (MFF UK, 2019), Martina Háková (FaF UK, 2020) a Lenka Quaiserová (2. LF UK, 2021).

Součástí renomované ceny je i finanční odměna ve výši pěti tisíc amerických dolarů, přibližně 120 tisíc korun. V bezprostředním tweetu Pavla Hubálková poděkovala nejen této nadaci, univerzitním kolegům, ale také Fulbrightově komisi, která ji před pár lety vyslala do USA. „I Chorafasovi změnil Fulbright kariéru a mimo jiné jej inspiroval k založení nadace. Já na Northwestern University (v Chicagu) objevila, že se chci místo vlastní vědy dále věnovat Science Communication. Ocenění vnímám i jako motivaci, inspiraci a závazek. Proto jsem se rozhodla finanční odměnu využít k tomu, abych mohla navštívit nejlepší zahraniční instituce a tam se učit a inspirovat, jak komunikovat vědu ještě lépe,“ napsala. A teprve nyní, v rozhovoru pro „mateřský“ magazín Forum, prozrazuje přesněji, jak s odměnou naloží a co nového chystá...

B12T0117
Pavla Hubálková (uprostřed) převzala cenu na Vědecké radě UK 22. září s výjimečnými osobnostmi Univerzity Karlovy, jež dostaly medaile UK.

Dimitris N. Chorafas není Čechům tak známé jméno. Kdo to vlastně byl?

Byl to Řek, jehož velmi inspiroval a ovlivnil Fulbrightův pobyt. Pokračoval ve studiu v Americe, doktorát získal v Paříži. Jeho původní zaměření bylo technické, později ale přešel k ekonomii a dělal finančního analytika a poradce bankám i velkým firmám po celém světě, čímž získal finance. A ke konci svého života se rozhodl vracet to vědě, a po vzoru J. W. Fulbrighta podporovat mladé vědce. Ve spolupráci s Weizmannovým institutem v Izraeli založil Nadaci Dimitrise N. Chorafase, která podporuje nejlepší Ph. D. absolventy po celém světě – do programu je nyní zapojeno 21 zemí.

Na Univerzitě Karlově získalo cenu zatím osm vědců. Kromě toho, že jsi nedávno získala Ph. D. na 3. lékařské fakultě UK, tak jsi třetím rokem profesionální vědecká novinářka... Tak se tě chci zeptat, zda jsi některé ze sedmi předchozích jmen znala a sledovala je?

Paradoxně jsem o posledních dvou laureátkách, nadějných vědkyních, psala a byla i na předávání cen, ale v pozici novinářky. A letos jsem si tu roli prohodila (směje se).

Jakou má cena prestiž? Věděla jsi o ní dříve?

Upřímně: v Česku je docela neznámá. Ale ve světě má dobrý zvuk; seznam laureátů pochází skutečně z těch nejrespektovanějších světových univerzit a na webu Weizmannova institutu se o ní hovoří jako o jedné z nejprestižnějších cen, které se dají v daných oborech získat.

B12T0038Kdy a jak ses o ceně dozvěděla?

Když mi 3. lékařská fakulta UK napsala email s dotazem, zda souhlasím s nominací na Chorafasovu cenu, protože na každé univerzitě se nejprve sbírají interní nominace napříč fakultami a pak se z nich vybírá jeden kandidát, byla jsem zrovna na festivalu vědeckých dokumentů AFO v Olomouci a čekala na rozhovor s fyzikem a historikem vědy Peterem Galisonem, jenž nyní působí na Harvardu a dělá báječné filmové dokumenty. Rychle jsem si ještě zkontrolovala e-mail... a bylo to obrovské překvapení! Nečekala jsem, že bych ještě někdy mohla být nominovaná a následně získat cenu za vědu (dostala ji přímo z rukou rektorky Mileny Králíčkové, na snímku vedle).

Jsme hrdí, že jsi s námi v redakci UK médií a tak skvěle komunikuješ vědu, ale raději to upřesníme, že dotyčná cena je pouze za tvoji vědeckou činnost a odborné publikace, ne?

Ano. Je určena pro Ph. D. absolventy, za doktorské studium. Jde o podporu mladých vědkyň a vědců, ale v nominačních podkladech se ptali na „společenský přesah“, a tam jsem otevřeně psala, že vědu již dále sama nedělám, ale doufám, že společnosti přispívám tím, že o vědě a výzkumu píšu jako vědecká novinářka.

interview
Pavla Hubálková v akci. Právě zpovídá děkana Jakuba Tolara z USA, s nímž vyšel článek v magazínu Forum 3/2022. Udělal na ni velký dojem.

Tak jsi i čtenářům známá. Můžeš ale nyní, prosím, představit svoji výzkumnou práci?

Studovala jsem NMDA receptory v mozku. Ty jsou důležité pro naše učení i paměť, ale pokud fungují moc, nebo málo, tak to vede k různým nemocem, jako jsou alzheimer, deprese, schizofrenie a další. A já jsem zkoumala skupinu látek, takzvané neurosteroidy, které by mohly být použity jako léčiva. Pokud receptory fungují příliš, nemůžeme je zablokovat úplně, protože bychom si nic nepamatovali. V rámci našeho Ph. D. projektu se nám podařilo najít molekulu, která začne působit až za patologických podmínek, pouze na nadměrně aktivované receptory. Takže by se úplně teoreticky dala brát i preventivně, protože by působila jenom tehdy, když by nastal nějaký problém. Při tom se nám podařilo objasnit i jeden obecný mechanismus aktivace receptoru. Ale šlo o základní výzkum, v laboratoři. Možné využití v praxi je daleko.

Tady bych ti položil otázku, kterou vědci základního výzkumu nesnášejí a my ji většinou kvůli neoborovým laikům klademe: Nač to jednou bude? Jaké budou aplikace v budoucnu?

Přispěli jsme k poznání, jak funguje náš mozek, na což mohou další vědci v oboru navazovat. Ta samotná látka je zajímavá, z jiných experimentů víme, že ji dobře tolerují zvířata – má potenciál, ale možné využití je opravdu hodně, hodně daleko...

3LFUKPamatuji si, že když jsi měla loni prvoautorskou studii v Journal of Neuroscience, tak ti z amerického vydavatelství psali doporučení, jak máte svoji novou práci jako vědkyně a vědci tweetovat a sdílet na sociálních sítích...

Na to už jsem skoro zapomněla. Ale ano, poslali mi krátký návod, jak mám publikaci sdílet a dále komunikovat na osobních sociálních sítích.

Mě to tehdy zaujalo. Jak to vnímáš jako novinářka, že se mají vědci sami „ukázat“, promovat?

Považuji to za nedílnou součást dnešní vědy. Moc se mi líbí věta, kterou pronesl Sir Mark Walport, někdejší vědecký šéfporadce britské vlády, že „vědecký výsledek není dokončen, dokud není komunikován“. A těch možností je mnoho – od osobních sítí až po rozhovory pro média anebo přednášky pro veřejnost.

A kdybych zůstala u vědy, tak bych výsledky i svůj obor komunikovala veřejnosti.

Ty jsi k tomu dlouho inklinovala, že? Když jsi odjela na Northwestern University v roce 2018, tak už jako „vědecká komunikátorka“ a nebyl to tam přímo pobyt v laborce?

Ne, byl laboratorní. Odjížděla jsem s vědeckým projektem a většinu času jsem v Chicagu trávila v laboratoři a u mikroskopů. Ale místní přístup k Science Communication mě okouzlil a došlo mi, že bych to chtěla dělat jako profesi. Předtím jsem komunikaci vědy brala jako volnočasovou aktivitu; bavilo mě to.

Pomáhala jsem s komunikací odborných témat v neziskovce Loono, byla jsem zapojena do organizace Science Café nebo jsem na VŠCHT dělala různé popularizační pokusy pro děti a podobně. Ale neviděla jsem možnost, že bych se tím mohla živit. V Chicagu jsem ovšem objevila profesionální komunikaci vědy – na univerzitě bylo specializované oddělení, mnoho kurzů a celé studijní programy. A většina místních komunikátorů měla vlastní vědeckou zkušenost. To mě nesmírně inspirovalo, chodila jsem na nejrůznější kurzy, byla jsem na stážích a hodně se bavila s konkrétními lidmi, kteří se komunikaci vědy věnují, což mě utvrdilo, že bych to opravdu chtěla dělat.

Pak ses vrátila a osud tomu chtěl, že jsi přišla na jaře 2020 na rektorát Univerzity Karlovy. Co se stalo?

Měla jsem tehdy obrovské štěstí a dostala šanci. Jsem za to velice vděčná.

forum
Pavla Hubálková je vědeckou redaktorkou magazínu Forum od jara 2020, a za tu dobu již vyzpovídala desítky vědkyň a vědců nejen z UK.

My ale v redakci také. Proč tě popularizace vědy tak strašně baví a je to na všem i tolik vidět?

Protože je to báječná práce (směje se). Každý den se naučím něco nového. A v laboratoři, kde jsem proseděla hodiny u mikroskopů, mi chyběli lidé, komunikace. Nyní píšu o všech tématech, nespecializuju se jen na neurovědy anebo biochemii. Zároveň vnímám jako velikou výhodu, že jsem prošla vědou, vím, jak vznikají studie, jak funguje akademické prostředí.

Například v Americe jsem se v jednom neurovědním kurzu naučila efektivně číst vědecké studie; na každou hodinu jsme museli přečíst třeba čtyři publikace, a pak o nich diskutovali a profesor nám dával otázky k zamyšlení, jak ten text využít pro naši vlastní práci, kde a jak hledat nedostatky, jak kriticky ověřovat, zda data odpovídají závěrům a jen slepě nevěřit… Tohle vše mi dalo, aspoň věřím, základy a cenné zkušenosti, které denně využívám i v práci novinářky. A doufám, že tím mohu pomáhat i dalším vědcům a vědkyním.

Jak to přesně myslíš?

V Americe se mi moc líbilo, že vědci mohli a měli oslovit oddělení komunikace vědy a společně vymýšleli, jak to dané téma budou nejlépe komunikovat, zda zvolí video, rozhovor do novin nebo do televize. Úkolem vědců přece není umět psát tiskovky. Moc bych si přála, aby se toto změnilo i tady v Česku, aby vědci a vědkyně věděli, za kým zajít a že na to nejsou sami.

workplaceMyslíš si, že se prostředí vědecké komunikace v Česku obecně mění?

Obrovsky! Zažíváme veliký, neuvěřitelný rozvoj. A myslím, že se můžeme velmi inspirovat v zahraničí. To je také důvod, proč jsem se rozhodla finance získané za Chorafasovu cenu využít k návštěvě těch nejlepších institucí, od kterých se chci učit, jak k Science Communication přistupují; jsou v tom dál. Můžeme se tím inspirovat a poučit z jejich zkušeností i chyb. Nejde to zcela okopírovat, české prostředí je jiné, ale můžeme se přiučit.

Jaká pracoviště či místa tě „v oboru“ zvláště zaujala a kam přesně chceš jet?

Určitě to bude Velká Británie, to je pro mne taková Mekka komunikace vědy. Některé skvělé řečníky jsme měli už i na letošní konferenci Science Communication UK Experience, jíž jsme byli jako Forum mediálním partnerem. Naplánovanou mám cestu do Bruselu, do sídla Evropské výzkumné rady (ERC). Také bych se chtěla vrátit „na místo činu“ na výzkumnou instituci EMBL v Heidelbergu, kde jsem před lety strávila jedno léto na vědecké stáži a už v té době mě zaujalo, jak vědu komunikují. Dále jsem v kontaktu s ETH Curych, kde jsem již absolvovala jeden online kurz a láká mě třeba i Vídeň, kde prý na univerzitě mají skvěle vybudovaný systém na podporu vědců a vědkyň právě v komunikaci vědy.

Nyní připravuješ článek o Češích ve středisku jaderného výzkumu CERN. Do Ženevy se ti nechce?

Jednoznačně! Tam chci určitě jet (směje se). Už jsme i v kontaktu.

VS1 1654
Pavla Hubálková se v uplynulém roce zapojila do workshopů nejen pro UK a její fakulty, ale třeba i pro FameLab (na snímku) a další organizace.

Chorafasova cena je spjata s Izraelem, který je znám podporou spinoffů a startupů...

A také žen ve vědě a inovacích. Už jsem na toto téma dělala pár rozhovorů, a i tam se chci brzy podívat.

Co by jsi poradila mladým kolegům-vědcům, kteří o popularizaci vědy uvažují?

Ať to zkoušejí! Ať to začnou dělat. Stačí si najít formát, který je bude bavit. Věda lidi zajímá a cílová skupina je široká: někoho baví krátká videa, jiného seriózní články v novinách. Prostor a možnosti jsou obrovské. A také ať se nebojí ozvat a ptát se, rádi jim pomůžeme či poradíme.

To je pravda, jsme tu i od toho. Jaká máš témata, co chystáš? Píšeš něco, tvoříš něco?

Pořád! Nápadů a článků je plno, ale samozřejmě mě limituje kapacita… „Mým“ tématem jsou ženy ve vědě a také czexpats, čeští vědci a vědkyně, kteří působí v zahraničí. Moc se o nich neví, přitom to jsou úžasné příběhy plné inspirace. A také mě teď hodně baví workshopy komunikace vědy, kde ze svých zkušeností sdílím, jak komunikovat vědu. V červnu na Univerzitě Karlově proběhly úvodní celouniverzitní a nyní rozbíháme „specializované“ pro zájemce z jednotlivých fakult UK.

Použila jsi slovo „příběh“. Bavíme se spolu dlouhodobě o tom, jak je důležité takové podání článku, mít v něm story. Je to podle tebe klíčová věc, jak „chytit“ čtenáře a vyprávět mu o tom, proč někdo zkoumá hvězdokupy anebo se dívá na maličkou DNA?

B12T0331Ano. Je to klíčové a pořád se to učím. Vědu dělají lidé, za všemi objevy jsou příběhy – lidí, molekul či objeveného brouka. Vyprávět, jak se jedno odpoledne povedl experiment, který byl pro objev zásadní, nebo jaká je osobní motivace vědce, proč zkoumá právě toto téma, je krásné i zábavné. Stejně důležité je komunikovat, že ta cesta k objevu měla mnoho slepých uliček a neúspěchů, ale nakonec se to povedlo – „věda vyhrála“.

Už máš za sebou desítky rozhovorů. Které tři příběhy a osobnosti tě nejvíce zaujaly?

Jen tři? Byla jich spousta, většina! Pokud ale musím jmenovat, tak je to setkání s profesorem Janem Starým z 2. LF UK, který nyní získal Cenu Neuron; je v něm přes veškeré zásluhy o vědu neuvěřitelná skromnost, pokora a laskavost. Pak by to byl Jakub Tolar, který působí jako lékař, vědec a děkan na Minnesotské univerzitě. Potkali jsme se na genetické konferenci v Brně a na jeho přednášku i na náš následný česko-anglický rozhovor často vzpomínám. Zaujal mě svým zápalem pro věc, problémy jsou pro něho výzvou k akci a má neuvěřitelný přehled – „renesanční osobnost“. A třetí? Z poslední doby například Ivana Schnur. Absolventka medicíny, se kterou se život nemazlil a několikrát ji naprosto změnil životní dráhu… Přesto se nevzdala, a naopak toho vždy využila. Nyní se věnuje využití technologií a umělé inteligenci ve zdravotnictví.

Ing. Bc. Pavla Hubálková, Ph. D.
Vystudovala klinickou biochemii na VSČHT a získala Ph. D. v oboru Neurovědy na 3. LF UK. Akademický rok 2018/19 strávila jako Fulbright Visiting Student Researcher na Northwestern University v americkém Chicagu, kde se kromě výzkumu věnovala též Science Communication, komunikaci vědy. Od března 2020 je vědeckou redaktorkou Univerzity Karlovy. Publikuje ale v řadě dalších médií (Hospodářské noviny, Aktuálně.cz, Hrot, Vědavýzkum.cz, Czexpats in Science) a je aktivní rovněž na Twitteru, kde denně píše o dění ve vědě.
Autor:
Foto: Martin Pinkas, Vladimír Šigut

Sdílejte článek: