Byla to naprostá smršť pomoci, říká oceněná medička Anna

středa, 14. prosinec 2022 09:14

V březnu 2022 vyrostla na pražském Hlavním nádraží provizorní ošetřovna. Medička Anna Krejčová, tehdy studentka třetího ročníku všeobecného lékařství na 3. lékařské fakultě UK se v ní stala koordinátorkou mediků-dobrovolníků, pomáhajících uprchlíkům od počátku krize na Ukrajině. Od června se ošetřovna přestěhovala do stanových městeček v Malešicích a Troji, kde byli medici výraznou posilou. Nyní dostala cenu ministerstva školství pro výjimečné studenty; ocenění se totiž uděluje i za mimořádný čin prokazující občanskou statečnost, odpovědnost nebo obětavost.

010Na schůzku přišla s úsměvem a vědomím, že až rozhovor a focení pro magazín Forum skončí, zavře se na zbytek dne do knihovny Akademie věd – během září se chystala dohnat zkoušky třetího ročníku medicíny, které kvůli „vedlejšáku“ nestihla.

Hledání další motivace ke studiu

Prý je pro ni teď – co poznala životní útrapy řady uprchlíků – malinko složitější najít motivaci, která by ji ve studiu povzbuzovala. A rozhodně si z přeložených zkoušek hlavu nedělá. „Mám jen zkrátka na rozdíl od svých vrstevníků jiný režim. Nevadilo mi pracovat i přes prázdniny,“ přiznává Anička s úsměvem. „Uteklo mi toho opravdu hodně, a i když mi fakulta vychází vstříc a podporuje mě, úlevy ve studiu jsem samozřejmě neměla,“ přibližuje svou současnou situaci, ve které je jejím prvořadým cílem zkompletovat zkoušky třetího ročníku medicíny a třeba si i vyhradit čas jen pro sebe (rozhovor vznikl v srpnu pro tištěné Forum, dnes už je Anička ve čtvrťáku, a jak přiznává nějaké povinnosti z předchozího ročníku si vzala s sebou – pozn. red.).

„Cítila jsem, že už se nedokážu soustředit na učení, moje tělo a mysl stávkovaly,“ vrací se ve vzpomínkách na hektické období medička. Naštěstí si včas uvědomila, že pokud se nebude věnovat svému mentálnímu zdraví, bude jen těžko čelit pozdějším náporům. A tak si třetí ročník prodloužila až do podzimu. „Vyjela jsem si s rodiči na cyklovýlet po České Kanadě, s babičkou a sestrou jsme týden poznávaly okolí Zvíkova a taky jsem pečovala o koťata, která se u dědy čerstvě narodila,“ přibližuje prázdninový relax.

Síly docházejí, ale provoz ošetřovny se nám daří držet a

... Ve čtvrtek 3. března 2022, brzy ráno napsal do společné skupinové zprávy spolužák ze 2. ročníku s prosbou o pomoc lidem prchajícím před válkou na Ukrajině. Pomáhal jako tlumočník na Hlavním nádraží, kam uprchlíci již takhle brzy po začátku války přijížděli a jak se organizace pomoci teprve rozjížděla, neměli k dispozici jídlo a pití. V tu chvíli mi nedávalo smysl jít do školy...

(13. července 2022)

Podaná ruka potřebným

Medici lidem z Ukrajiny stále pomáhají. A to přesto, že v červnu ošetřovna na Hlaváku zanikla a zdravotnická pomoc byla soustředěna do stanových městeček v Malešicích a Troji. „Díky spolupráci s Pražskou záchrannou službou a Českým červeným křížem zajišťujeme zdravotnický dozor a primární pomoc v městečkách a občas i v ubytovnách pro ukrajinské uprchlíky,“ přibližuje medička z Trojky.

012V Troji zůstávají medici z pražských fakult i nadále k ruce ukrajinským zdravotním sestrám. Lidé, kterým „nádražní“ ošetřovna na začátku pomohla a teď už žijí „normální“ život, si za mediky tu a tam zajdou pro radu. „Ukrajinské zdravotnice představují vlastně takový mezistupeň mezi lékařkou a sestrou. Spolupráce probíhá v přátelském duchu a získané zkušenosti jsou pro nás nedocenitelné,“ pochvaluje si budoucí lékařka.

Jak se dále od Aničky dovídáme, vysvětlit Ukrajincům pravidla, na kterých funguje české zdravotnictví, bylo pro mnohé – řekněme – oříškem. „Třeba nechápali, že když potřebují k léčbě antibiotika, nedostanou je v lékárně bez receptu. Na Ukrajině vlastně skoro na nic recept nepotřebujete. Jsou tam kolikrát sami sobě lékařem, maximálně požádají odborníka o konzultaci,“ vzpomíná. 

Lidskost a práce v týmu

Zatímco ošetřovna na nádraží zajišťovala zdravotnickou péči po čtyřiadvacet hodin, sedm dní v týdnu, a každý den se během třísměnného provozu „protočilo“ patnáct mediků, dnes je situace klidnější: „Pro nás už té práce tolik není. To na nádraží jsme častokrát brali z posledních sil,“ připouští Anna. A přiznává, že ji překvapila vlna lidskosti doprovázející pomoc uprchlíkům: „Myslela jsem si, že po dvou letech prožitých v pandemii, budou všichni vyčerpaní a skeptičtí. Spletla jsem se. U nás, na nádraží šlo doslova o smršť pomoci a podpory: zapojili se a své síly spojili jednotlivci i organizace. Bylo to úžasné!“

002

„Už jsem se byla na pražském Hlavním nádraží jednou podívat. Přiznávám, zažívala jsem hořko-sladké pocity: na jedné straně jsem byla ráda, že už zde naše pomoc není potřeba, na druhou stranu jsem tu strávila šíleně mnoho času. Vidět prázdnou místnost bylo dojemné. Ještě více mě to vzalo, když jsme ošetřovnu rušili a vyklízeli,“ svěřila se Anička. U příležitosti focení pro tento rozhovor se do prostor vrátila vlastně podruhé…

A čeho že si z nabytých zkušeností cení nejvíce? Jednoznačně: naučila se pracovat v týmu. Ale nejen to. „Sama sebe jsem se na začátku ptala: co jiného bych mohla dělat? Kdybych byla pouhým pozorovatelem a na situaci na Ukrajině se jen dívala v televizi, byla bych akorát nešťastná. Že jsem se zapojila, mohla jsem lidem bez domova poskytnout prvotní oporu. Snažila jsem se je ujistit, že v tom nejsou sami,“ vyznává se mladá medička. A dodává: „Máme tolik společného! V minulosti si přece i český národ prošel podobnými událostmi, které jej na dlouhá léta poznamenal.“

Medicíny držely spolu

Říká, že kdyby se měla znovu rozhodnout, šla by do všeho znovu. Možná by jen – při zkušenostech, které dnes má – některé organizační záležitosti řešila jinak: „Teď už bych v týmu uměla lépe rozdělovat úkoly, aby nikdo nebyl ani přetížený ani málo využitý. Za příležitost být spojencem mezi odbornou veřejností nabízející pomocnou ruku a své vědomosti, jsem nesmírně vděčná. Iniciativa sice původně vzešla z řad studentů Trojky, ale záhy se k nám přidaly i Jednička a Dvojka. O to více si vážím všech, kteří se do práce s námi pustili, a přitom nás vůbec neznali. Veškerá rivalita, zákonitě panující mezi fakultami, šla přes noc stranou. Věřím, že společně prožitá zkušenost se i nadále odrazí v lepších vzájemných vztazích.“

Ani během náročného dobrovolničení neměli medici nouzi o veselé zážitky. O jejich pravidelný přísun se starala třeba i značně „oprsklá“ myš, které nikdo neřekl jinak než Alois: „Každý den nám vyvedla nějakou neplechu. Poté, co prokousala asi čtyři batohy, ji kluci hodlali odchytit a vypustit do volné přírody. Záměr s lovem se ale nevyvedl, na Aloise přesto občas rádi zavzpomínáme...,“ dodává Anna.

001

Se zkušenostmi od mikrofonů i z televize

Tvrdit, že s Anny Krejčové se ze dne na den stala známá osobnost, nebude daleko od pravdy – její jméno skloňovala nejspíše všechna tuzemská média. Přitom každý znal většinou jen polovinu Aniny tváře, tu druhou (i v těch nejtěžších momentech laskavou) skrývala nezbytná rouška. I své měsíce slávy medička komentuje s přehledem a úsměvem: „Už staré české přísloví přece říká: všechna sláva, polní tráva. Jo, jednou jsem takhle šla na masáž a masérka se mě ptala, jestli jsem náhodou nebyla včera v televizi. A taky lidi z fakulty mě začali poznávat a ozývali se slovy uznání za aktivitu, kterou děláme. Bylo určitě moc příjemné slyšet, jak si kolegové vaší práce cení.“ Nostalgickou vzpomínku na „čas slávy“ vyvolala u Aničku i informace, která se k ní dostala krátce po zprovoznění ošetřovny – žáci jedné střední školy dostali jako téma na esej k maturitě rozhovor týkající se „naší“ ošetřovny. „To byla ohromně velká pocta. Kdybych věděla, která střední škola to byla, ráda bych jim osobně poděkovala,“ říká dnes.

Energie získávaná ze stresu

O své budoucí lékařské specializaci nemá Anička zatím úplně konkrétní představy, ale od dětství ji prý fascinovala činnost Lékařů bez hranic. Krapet i kvůli nim začala studovat medicínu. A tím začal profesní život mladé ženy – budoucí lékařky – dostávat vysněnou podobu.

„I zažitá zkušenost mi ukázala, co je pro mě smysluplné. Neznámé prostředí a ,polní´ podmínky jsou pro mnohé stresujícím faktorem, ale já z nich ohromně čerpán každodenní energii. Utvrdila jsem se, že bych jednou třeba právě s Lékaři ráda pracovala,“ říká přesvědčivě. Šanci vyzkoušet si humanitární práci by ostatně mohla mít už v rámci 3. lékařské fakulty UK, jež praxi učitelů a studentů spoluorganizuje ve zdravotnickém zařízení ADRA v Itibo, v africké Keni. I proto Anička hodlá – jen co to studijní rozvrh umožní – nabrat zkušenosti z mnoha rozdílných medicínských oborů, za hranicemi se jí budou hodit!

005

Anna Krejčová
Když nebyla po pražském Gymnáziu Postupická na první pokus přijata na medicínu, rozhodla se pro studia na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT v Kladně, uvažovala o profesi zdravotní laborantky. Tam se utvrdila v rozhodnutí stát se lékařkou. Napodruhé to na medicínu vyšlo. „Uvědomuji si, že tam kde dnes jsem a co dělám, logicky navozuje na mé předchozí kroky. Abych zkrátka dokázala zužitkovat všechny zkušenosti, musela jsem udělat pár neúspěšných pokusů a důležitá poznání,“ zamýšlí se medička, která doufá, že se stane prvním lékařem-lékařkou v rodině. Se sestrou, čerstvou absolventkou studia psychologie na UK, jsou brány za první bořiče zavedených tradic – u Krejčů totiž dosud na celé čáře vyhrávají inženýři, ekonomové a právníci. Aničku můžete – v rámci odpočinku od všech povinností – nejspíše potkat na bruslích. Taky ráda jen tak lenoší u televizních seriálů, nebo se prochází přírodou na Vítkově. Ráda se odreagovává i hrou na klavír, hraje od pěti let. A proč ta tužka na fotce? „Propisku jsem dostala ještě před maturitou od svého přítele. Provází mě na všech důležitých akcích – přijímačkách i zkouškách, podepisuji s ní všechny smlouvy. Netvrdím, že mi vždy přinesla štěstí, ale je pro mě dost důležitá. Jednou jsem o ni málem přišla – na zážitkovém kurzu první pomoci. Byla jsem z toho dost nešťastná, ale naštěstí se brzy našla.“
Autor:
Foto: Martin Pinkas

Sdílejte článek: