Byla to naprostá smršť pomoci, říká oceněná medička Anna

V březnu 2022 vyrostla na pražském Hlavním nádraží provizorní ošetřovna. Medička Anna Krejčová, tehdy studentka třetího ročníku všeobecného lékařství na 3. lékařské fakultě UK se v ní stala koordinátorkou mediků-dobrovolníků, pomáhajících uprchlíkům od počátku krize na Ukrajině. Od června se ošetřovna přestěhovala do stanových městeček v Malešicích a Troji, kde byli medici výraznou posilou. Nyní dostala cenu ministerstva školství pro výjimečné studenty; ocenění se totiž uděluje i za mimořádný čin prokazující občanskou statečnost, odpovědnost nebo obětavost.

Na schůzku přišla s úsměvem a vědomím, že až rozhovor a focení pro magazín Forum skončí, zavře se na zbytek dne do knihovny Akademie věd – během září se chystala dohnat zkoušky třetího ročníku medicíny, které kvůli „vedlejšáku“ nestihla.

Hledání další motivace ke studiu

Prý je pro ni teď – co poznala životní útrapy řady uprchlíků – malinko složitější najít motivaci, která by ji ve studiu povzbuzovala. A rozhodně si z přeložených zkoušek hlavu nedělá. „Mám jen zkrátka na rozdíl od svých vrstevníků jiný režim. Nevadilo mi pracovat i přes prázdniny,“ přiznává Anička s úsměvem. „Uteklo mi toho opravdu hodně, a i když mi fakulta vychází vstříc a podporuje mě, úlevy ve studiu jsem samozřejmě neměla,“ přibližuje svou současnou situaci, ve které je jejím prvořadým cílem zkompletovat zkoušky třetího ročníku medicíny a třeba si i vyhradit čas jen pro sebe (rozhovor vznikl v srpnu pro tištěné Forum, dnes už je Anička ve čtvrťáku, a jak přiznává – nějaké povinnosti z předchozího ročníku si vzala s sebou – pozn. red.).

„Cítila jsem, že už se nedokážu soustředit na učení, moje tělo a mysl stávkovaly,“ vrací se ve vzpomínkách na hektické období medička. Naštěstí si včas uvědomila, že pokud se nebude věnovat svému mentálnímu zdraví, bude jen těžko čelit pozdějším náporům. A tak si třetí ročník prodloužila až do podzimu. „Vyjela jsem si s rodiči na cyklovýlet po České Kanadě, s babičkou a sestrou jsme týden poznávaly okolí Zvíkova a taky jsem pečovala o koťata, která se u dědy čerstvě narodila,“ přibližuje prázdninový relax.

Podaná ruka potřebným

Medici lidem z Ukrajiny stále pomáhají. A to přesto, že v červnu ošetřovna na Hlaváku zanikla a zdravotnická pomoc byla soustředěna do stanových městeček v Malešicích a Troji. „Díky spolupráci s Pražskou záchrannou službou a Českým červeným křížem zajišťujeme zdravotnický dozor a primární pomoc v městečkách a občas i v ubytovnách pro ukrajinské uprchlíky,“ přibližuje medička z Trojky.

V Troji zůstávají medici z pražských fakult i nadále k ruce ukrajinským zdravotním sestrám. Lidé, kterým „nádražní“ ošetřovna na začátku pomohla a teď už žijí „normální“ život, si za mediky tu a tam zajdou pro radu. „Ukrajinské zdravotnice představují vlastně takový mezistupeň mezi lékařkou a sestrou. Spolupráce probíhá v přátelském duchu a získané zkušenosti jsou pro nás nedocenitelné,“ pochvaluje si budoucí lékařka.

Jak se dále od Aničky dovídáme, vysvětlit Ukrajincům pravidla, na kterých funguje české zdravotnictví, bylo pro mnohé – řekněme – oříškem. „Třeba nechápali, že když potřebují k léčbě antibiotika, nedostanou je v lékárně bez receptu. Na Ukrajině vlastně skoro na nic recept nepotřebujete. Jsou tam kolikrát sami sobě lékařem, maximálně požádají odborníka o konzultaci,“ vzpomíná. 

Lidskost a práce v týmu

Zatímco ošetřovna na nádraží zajišťovala zdravotnickou péči po čtyřiadvacet hodin, sedm dní v týdnu, a každý den se během třísměnného provozu „protočilo“ patnáct mediků, dnes je situace klidnější: „Pro nás už té práce tolik není. To na nádraží jsme častokrát brali z posledních sil,“ připouští Anna. A přiznává, že ji překvapila vlna lidskosti doprovázející pomoc uprchlíkům: „Myslela jsem si, že po dvou letech prožitých v pandemii, budou všichni vyčerpaní a skeptičtí. Spletla jsem se. U nás, na nádraží šlo doslova o smršť pomoci a podpory: zapojili se a své síly spojili jednotlivci i organizace. Bylo to úžasné!“

A čeho že si z nabytých zkušeností cení nejvíce? Jednoznačně: naučila se pracovat v týmu. Ale nejen to. „Sama sebe jsem se na začátku ptala: co jiného bych mohla dělat? Kdybych byla pouhým pozorovatelem a na situaci na Ukrajině se jen dívala v televizi, byla bych akorát nešťastná. Že jsem se zapojila, mohla jsem lidem bez domova poskytnout prvotní oporu. Snažila jsem se je ujistit, že v tom nejsou sami,“ vyznává se mladá medička. A dodává: „Máme tolik společného! V minulosti si přece i český národ prošel podobnými událostmi, které jej na dlouhá léta poznamenal.“

Medicíny držely spolu

Říká, že kdyby se měla znovu rozhodnout, šla by do všeho znovu. Možná by jen – při zkušenostech, které dnes má – některé organizační záležitosti řešila jinak: „Teď už bych v týmu uměla lépe rozdělovat úkoly, aby nikdo nebyl ani přetížený ani málo využitý. Za příležitost být spojencem mezi odbornou veřejností nabízející pomocnou ruku a své vědomosti, jsem nesmírně vděčná. Iniciativa sice původně vzešla z řad studentů Trojky, ale záhy se k nám přidaly i Jednička a Dvojka. O to více si vážím všech, kteří se do práce s námi pustili, a přitom nás vůbec neznali. Veškerá rivalita, zákonitě panující mezi fakultami, šla přes noc stranou. Věřím, že společně prožitá zkušenost se i nadále odrazí v lepších vzájemných vztazích.“

Ani během náročného dobrovolničení neměli medici nouzi o veselé zážitky. O jejich pravidelný přísun se starala třeba i značně „oprsklá“ myš, které nikdo neřekl jinak než Alois: „Každý den nám vyvedla nějakou neplechu. Poté, co prokousala asi čtyři batohy, ji kluci hodlali odchytit a vypustit do volné přírody. Záměr s lovem se ale nevyvedl, na Aloise přesto občas rádi zavzpomínáme...,“ dodává Anna.

Se zkušenostmi od mikrofonů i z televize

Tvrdit, že s Anny Krejčové se ze dne na den stala známá osobnost, nebude daleko od pravdy – její jméno skloňovala nejspíše všechna tuzemská média. Přitom každý znal většinou jen polovinu Aniny tváře, tu druhou (i v těch nejtěžších momentech laskavou) skrývala nezbytná rouška. I své měsíce slávy medička komentuje s přehledem a úsměvem: „Už staré české přísloví přece říká: všechna sláva, polní tráva. Jo, jednou jsem takhle šla na masáž a masérka se mě ptala, jestli jsem náhodou nebyla včera v televizi. A taky lidi z fakulty mě začali poznávat a ozývali se slovy uznání za aktivitu, kterou děláme. Bylo určitě moc příjemné slyšet, jak si kolegové vaší práce cení.“ Nostalgickou vzpomínku na „čas slávy“ vyvolala u Aničku i informace, která se k ní dostala krátce po zprovoznění ošetřovny – žáci jedné střední školy dostali jako téma na esej k maturitě rozhovor týkající se „naší“ ošetřovny. „To byla ohromně velká pocta. Kdybych věděla, která střední škola to byla, ráda bych jim osobně poděkovala,“ říká dnes.

Energie získávaná ze stresu

O své budoucí lékařské specializaci nemá Anička zatím úplně konkrétní představy, ale od dětství ji prý fascinovala činnost Lékařů bez hranic. Krapet i kvůli nim začala studovat medicínu. A tím začal profesní život mladé ženy – budoucí lékařky – dostávat vysněnou podobu.

„I zažitá zkušenost mi ukázala, co je pro mě smysluplné. Neznámé prostředí a ,polní´ podmínky jsou pro mnohé stresujícím faktorem, ale já z nich ohromně čerpán každodenní energii. Utvrdila jsem se, že bych jednou třeba právě s Lékaři ráda pracovala,“ říká přesvědčivě. Šanci vyzkoušet si humanitární práci by ostatně mohla mít už v rámci 3. lékařské fakulty UK, jež praxi učitelů a studentů spoluorganizuje ve zdravotnickém zařízení ADRA v Itibo, v africké Keni. I proto Anička hodlá – jen co to studijní rozvrh umožní – nabrat zkušenosti z mnoha rozdílných medicínských oborů, za hranicemi se jí budou hodit!