V neděli 6. července uplyne 610 let od upálení mistra Jana Husa v Kostnici. Jaký je odkaz slavného kazatele a mučedníka jsme si povídali s Dušanem Coufalem, odborníkem na církevní dějiny, českou reformaci a univerzitní písemnictví doby pozdního středověku.
Mgr. Dušan Coufal, Ph.D. (foto vpravo) je absolvent Evangelické teologické fakulty UK, nyní působí v Centru medievistických studií v Praze při Filosofickém ústavu AV ČR a Filosofické fakultě UK.
Proč je důležité stále připomínat odkaz Jana Husa?
Osobně mám Husův příběh rád kvůli jeho pestrosti. Fascinuje mě, jak se v něm snoubí debaty a zápasy o nadčasových hodnotách, lokální i mezinárodní politika provázená dynamickými mezilidskými vztahy, ale třeba i sarkastický humor nebo láska k rodnému jazyku. Pokud bych měl uvést nějaký nadčasový přesah, zdůraznil bych, že Hus měl rád poučené, osobně vedené debaty, které šly často na dřeň a tříbily charaktery, současně ale také neváhal z nabytého poznání vyvodit důsledky, byť s tím byla spojena rizika. Považuji to za inspirativní i pro dnešní dobu.
Z Husovy kazatelské činnosti se dochovalo 14 kazatelských sbírek plus samostatná kázání. Lišila se nějak od kazatelů tehdejší doby?
Jan Hus byl velkým kazatelem. Z jeho dopisů, které máme k dispozici v krásném překladu profesora Ryby, jasně vyplývá, že betlémskou kapli miloval a na své pražské posluchače nepřestával pamatovat, i když pobýval v jihočeském exilu nebo v daleké Kostnici. Po formální stránce se jeho kázání nelišila od dobového průměru. Na počátku jeho kazatelské kariéry ani obsahově ne. Tehdy ještě rád používal tzv. exempla, poučné příběhy z antické minulosti i světa přírody, jejichž pomocí vykládal posluchačům biblická naučení.
Poté co ho uchvátil reformní zápal Jana Viklefa, tyto výrazové prostředky mizí. Hus si postupně při kázáních stále více nebral servítky při kritice svých nadřízeným i kolegů, kněží. Pokud kázal před duchovními, bylo to v pořádku. V jistou chvíli ale začal nezvykle kritiku kléru ventilovat před prostým lidem a začalo to dělat zlou krev. Prát špinavé prádlo na veřejnosti je kontroverzní dodnes.
Byl by Hus tak kritický ke stavu církve i bez ovlivnění názorů Jana Viklefa nebo už bylo patrné, že se jeho pohled na stav církve vyvíjí stejným směrem?
Zajímavá, ale těžká otázka. Kromě toho, že Hus byl duchovním pastýřem a rád kázal, byl také univerzitním profesorem, který se angažoval jak v akademické, tak světské politice. Nedělalo mu problém mluvit s vysoko postavenými lidmi v Praze, ať již na staroměstské radnici či u královského dvora. Zkrátka Hus byl homo politicus, který cítil odpovědnost za obec a univerzitní komunitu, a proto si myslím, že by se i bez Viklefa nechal strhnout k účasti na řešení dobových nešvarů církve i společnosti.
Hus se do otevřeného konfliktu s představiteli církve dostal poté, co arcibiskup Zbyněk nařídil spálit Viklefovy knihy a papež Alexandr V. zakázal kázání v soukromých kaplích (tedy i v Betlémě). Kardinál Oddo Colonna pak Husovi přikázal, aby se dostavil do Říma k soudu, což neučinil. Proč?
Hus soudil, že by kvůli svým nepřátelům u papežské kurie, kde se objektivně uplácelo a intrikovalo, neměl šanci na spravedlivý proces. Nechtěl také opustit univerzitu v obtížné situaci, o niž se sám přičinil. Po odchodu několika set studentů a profesorů z Prahy v důsledku Kutnohorského dekretu, se Hus snažil ukázat, že uvedeným exodem prestiž univerzity neutrpěla.
Husově cestě ke kurii mohl bránit ale i obecnější důvod. Král Václav v jednom z listů papeži v této souvislosti napsal, že není pro jeho království vhodné, aby tak užitečného kazatele vystavoval nebezpečí nepřátel a bouřil tím množství lidu. I když kolem autenticity tohoto dopisu a jemu podobných se vedou spory, Hus byl tehdy již skutečně natolik vlivnou postavou, že v případě jeho ohrožení u kurie, hrozily v Praze propuknout nepokoje.
Na koncil do Kostnice se ale Hus vydal. Nebylo jednodušší pozvání od Zikmunda odmítnout?
Bezpečnější by to pro něj určitě bylo, doba se ale změnila. Papež Jan XXIII. již v první polovině roku 1414 neskrýval před králem Václavem rozhořčení, že proti Husovi nezasáhl a hrozil mu, že se bude kauzou zabývat nadcházející koncil, čímž ještě více utrpí pověst Českého království. Václav, respektive jeho dvůr, to nebral na lehkou váhu a Husa nabádal, aby důvěřoval římskému králi Zikmundovi, který reformátora zval do Kostnice pod příslibem bezpečného návratu (tzv. glejtu). Ostatně ani samotnému Husovi nebyla pověst království lhostejná. Za této situace odmítnout Zikmundovu nabídku nebylo snadné, i když možnost zůstat pod ochranou šlechtických přátel nepominula. Co by následovalo, pokud by ji betlémský kazatel využil, je však otázkou.
Navzdory bezpečnému glejtu se Zikmund nakonec Husa na koncilu nezastal. Čím se to v něm zlomilo a v čem to pro něj bylo výhodné?
Velkou otázkou je, zda se v Zikmundovi vůbec něco zlomilo. Faktem je, že před svoláním koncilu se k němu dostávaly zprávy o nebezpečí viklefské sekty pro stát (dokonce i z Anglie) a s tím spojené apely, aby jednal. Papež, jak jsem už uvedl, počítal s tím, že Husova kauza bude na koncilu jedním z důležitých bodů jednání, a nijak se netajil tím, že by bylo dobré Husa z Čech vylákat. Zikmundovi se to podařilo. Avšak zejména proto, že Husovi ‒ jak kazatel sám zmínil v jednom svém listu ‒ údajně slíbil, že i kdyby byl v Kostnici odsouzen, bude se moci i se soudními akty vrátit do Čech, kde bude poslední instancí v celém sporu král Václav a pražský arcibiskup.
Obraz Václava Brožíka - Hus před koncilem Kostnickým. Reprodukce v Betlémské kapli.
Někteří historici soudili, že Hus byl naivní, když si myslel, že ho v Kostnici čekají především debaty a ne soud. Tuto intepretaci nesdílím, Hus dobře věděl, co ho čeká. Uvěřil však Zikmundovým a zřejmě i Václavovým lidem, že poslední instancí v jeho při bude český král a jeho klérus, nikoli koncil. Tato galikánská představa již skutečně naivní byla. Navíc jeden brněnský kolega, velký znalec Zikmunda a jeho dvora, přesvědčivě doložil, že když byl Hus v Kostnici zatčen, tak se to dle všeho stalo se Zikmundovým vědomím, protože betlémského kazatele zatýkali královi dvořané, kteří by si jen těžko troufli bez panovníkova souhlasu porušit jeho glejt.
Hus sám před smrtí napsal, že Zikmund v otázce glejtu jednal lstivě. Existuje řada závažných indicií, že tomu tak skutečně bylo. Králův vypočítavý pragmatismus ale nemění nic na tom, že Zikmund byl ‒ viděno s nadhledem ‒ obdivuhodný panovník evropského formátu a fascinující politická osobnost, podobně jako jeho otec, císař Karel IV.
Vím, že je to čistě spekulativní, ale nedoplatil Hus na to, že v době jeho „revolty" nebylo jasné, kdo je opravdovou hlavou církve?
Vaše otázka není zase tak spekulativní, jak by se mohlo zdát. Je prokazatelné, že Velké západní schisma, kdy o moc v církvi soupeřili až tři papežové, se na Husově osudu podepsalo zásadním způsobem. Papež Jan XXIII. chtěl Husa vylákat do Kostnice zejména proto, že vyřešením kauzy českého heretika chtěl na koncilu posílit svou vlastní pozici a tím i legitimitu. Přirozeně nepochyboval o tom, že on jediný je pravým papežem a dva jeho soupeři nikoli. Proto doufal, že na koncilu dojde k jejich prostému odsouzení a tím bude otázka církevního rozkolu rychle smetena ze stolu.
Avšak král Zikmund a řada jiných vysokých představitelů církve to viděli jinak a usilovali o skutečné, trvalé řešení církevní krize. Skončilo to tak, že ohrožený Jan XXIII. z Kostnice uprchl ve snaze podkopat legitimitu nepřátelského koncilu, který dle tehdejších právních norem nemohl fungovat bez papeže. Rebelující pontifik se mýlil. Koncil záhy rozvinul teorii, že nejen soupeření papežů, ale i kacířství ‒ v tomto případě Jana Viklefa a Jana Husa ‒ ničí církev, takže se koncil nemůže rozejít, ale musí rychle zasáhnout i bez papeže.
Takže ano, otázka schismatu byla v Husově kauze důležitá, zvláště když Hus sám přicházel s vlastním programem jak církev napravit a sjednotit. S plánem, který dle koncilních otců církev jako instituci ohrožoval stejně jako zatvrzelost soupeřících papežů.
Měla Husova mučednická smrt ohlas i jinde než v českých zemích? A existuje o něm v zahraničí vůbec nějaké ponětí dnes?
Protože kostnický koncil byla evropská událost (dnes bychom ho mohli připodobnit k summitu Evropské unie nebo zasedání Evropského parlamentu), zvěst o Husově smrti se pochopitelně spolu s účastníky dostala do různých koutů Evropy a našla ohlas v dobových kronikách a korespondenci.
Pokud jde o dnešek, troufám si tvrdit, že existuje-li nějaká česká středověká osobnost, již není nutné zahraničnímu publiku se zájmem o historii sáhodlouze představovat, pak je to Jan Hus.
Je nějaká naděje, že se o Husovi ještě v budoucnu dozvíme něco nového?
Naděje rozhodně existuje. Je velmi málo pravděpodobné, že ve fondech archivů a knihoven najdeme nový pramen, který by vyjevil dosud neznámé skutečnosti z Husovy biografie.
Je však dobře možné, že se v zahraničí nejde nějaká dobová zpráva o Husovi od jeho odpůrců. Poznávání Husa a jeho doby je ale také o hledání nových souvislostí a perspektiv neboli o invenci historiků a s každou nastupující generací přichází naděje, že někdo vykročí neprobádaným směrem.
