V únoru uplynulo 250 let od narození Josefa Ladislava Jandery (1776–1857), jednoho z nejvýraznějších rodáků Hořic v Podkrkonoší, profesora matematiky, pozdějšího děkana filozofické fakulty i rektora pražské univerzity a zároveň člena strahovské Královské kanonie premonstrátů. Jeho výročí připomenou výstava v hořickém muzeu, katalog, konference i další akce, na jejichž přípravě se podílejí matematik a historik matematiky z MFF UK Jindřich Bečvář a jeho manželka Martina Bečvářová z FD ČVUT v Praze, která se rovněž věnuje historii matematiky.
„Byl bych rád, aby to byla určitá rehabilitace Jandery,“ říká Jindřich Bečvář. Nejen proto, že výrazný vysokoškolský učitel a rektor zůstává ve stínu známějších vědců své generace, především Bernarda Bolzana. Jindřich Bečvář v Janderovi připomíná i něco jiného – typ pedagoga, který pro výuku doslova hořel, byl přísný, ale spravedlivý, přípravy na své hodiny neustále zdokonaloval a studentům neodpouštěl ledabylost. I po dvou stech padesáti letech tak může být inspirací jako učitel, pro kterého univerzita nebyla jen místem vědecké prestiže, ale především místem každodenní poctivé práce se studenty.
Muž mnoha rolí
Josef Ladislav Jandera nebyl učenec zavřený v knihách. Naopak byl slyšet. Studenti mu přezdívali „Napoleon pražské univerzity.“ Byl drobný postavou, ale razantní, neústupný a obdařený silným hlasem. „Nic si od nikoho nenechal líbit,“ charakterizuje ho Bečvář (na obrázku vpravo dole).
Na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze (dnešní UK) strávil víc než půl století. Od roku 1803 suploval za svého učitele Stanislava Vydru, od roku 1805 už jako řádný profesor matematiky vyučoval na filozofické fakultě a učil až do smrti – do jednaosmdesáti let. Studenty nerozlišoval podle původu ani postavení, ale jestli umí nebo neumí. Právě jako pedagog byl podle Jindřicha Bečváře mimořádný. „Chtěl, aby se látce všichni naučili a rozuměli jí. Nesnášel lajdáctví, povrchnost, lenost, nezodpovědnost a zejména repetenty,“ dodává Bečvář.
Jandera nebyl jen profesorem matematiky. Jako mladík vstoupil do Královské kanonie premonstrátů na Strahově, kde přijal řeholní život i kněžské poslání. Strahov tehdy nebyl jen klášterem v dnešním slova smyslu, ale také významným vzdělanostním centrem, kde se pěstovala věda, v úctě byla rozsáhlá knihovna a vyrůstaly osobnosti univerzitního života. Právě odtud vedla Janderova cesta k akademické kariéře. Jako premonstrát ze Strahova tak spojoval několik rolí zároveň: byl kanovníkem, knězem, univerzitním učitelem i mužem hluboce zakotveným ve světě vzdělanosti.
Mecenáš a kronikář
Velkou část své energie, času i peněz věnoval rodným Hořicím. Finančně město podporoval, zajímal se o jeho rozvoj i minulost a systematicky shromažďoval materiály k dějinám Hořic a Hořicka. „Dělal pro své rodiště skutečně první a poslední,“ říká Bečvář. „Právě odtud vzešel i název výstavy, který vymyslela moje žena Martina: J. L. Jandera, rodák, který nezapomněl.“
Pohled na hořické náměstí od malíře a dalšího premonstráta ze Strahova Huga Václava Sejkory
K dějinám svého města a kraje shromáždil tisíce stran materiálů, které pro jistotu nechal opsat ve třech exemplářích a uložit kvůli tehdejším častým požárům na třech různých místech. Jeho silný vztah k Hořicím se však neprojevoval jen v archivech a rukopisech. Když například hrozilo, že Hořice zůstanou stranou nově budované silnice do Jičína, Jandera neváhal jednat s úřady a prosazovat změnu. „Když mu o něco šlo, byl ochoten jít po všech možných institucích a tam se domáhat toho či onoho. A urputně,“ vystihuje ho Bečvář. Nebyl to pouze matematik, ale člověk praktický, společenský a neobyčejně vytrvalý.
Učitel, který formoval generace
Zajímavý je i jeho vztah k národnímu obrození. Na rozdíl od svého učitele Stanislava Vydry nebyl zpočátku žádným horlivým obrozencem. Spíš naopak – podle Bečváře byl k národnímu nadšení skeptický a dlouho v úspěch obrození nevěřil. Teprve později, když viděl, že obrozenecké snahy přinášejí výsledky, je přijal za své. „Byl spíš vlastencem zemským, nikoli nacionálním. Teprve koncem života se stal, abych tak řekl, vlastencem národním,“ shrnuje historik matematiky.
Také jeho vztah k Bernardu Bolzanovi bývá podle Bečváře vykládán zjednodušeně. Oba byli spolužáci a přátelé, oba se po smrti Stanislava Vydry ucházeli o profesuru matematiky. „Zatímco Bolzano byl výraznější matematický talent, Jandera měl zase zkušenost s každodenní výukou, protože za zesnulého Vydru suploval. A právě to tehdejší univerzita potřebovala,“ vysvětluje Bečvář, proč v konkurzu nakonec uspěl právě Jandera. Hned ale dodává, že obraz Jandery jako toho, kdo Bolzanovi místo „vyfoukl“, je nefér. Profesura elementární matematiky tehdy znamenala obrovskou pedagogickou zátěž. Stovky studentů v posluchárně a desítky zkoušených denně. Nemocný Bolzano by takový nápor těžko fyzicky zvládal. Jandera byl naopak ve svém živlu.
Možná nevstoupil do dějin jako převratný myslitel evropského formátu. Zanechal však jiný, neméně důležitý odkaz. Byl učitelem, který po desetiletí formoval generace studentů, výraznou osobností akademického života a mužem, jenž spojoval univerzitu se světem za jejími zdmi. A právě to chce jeho letošní připomínka v Hořicích znovu ukázat.
