Profesoři i bez politické šarády

úterý, 21 květen 2013 10:16

hn210

21.5.2013, Rubrika: Názory, Strana: 8, Autor: Ladislav Tajovský, Téma: Univerzita Karlova

Proč se prezident rozhodl nejmenovat Martina Putnu profesorem? Nabízejí se vlastně jen dva možné výklady jeho motivace. Jedna je primárně institucionální, druhá čistě osobní.

K té první: Miloš Zeman pokračuje v kolíkování hřiště, na němž se bude v následujících letech odehrávat české vládnutí. Laicky řečeno zkouší, kam až může zajít, a vybral si k tomu poměrně chytře oblast, která je pro jeho fanoušky méně než druhořadá; a jeho oponenti… jsou jeho oponenty a zůstanou jimi bezesporu i nadále. Kulturní veřejnosti a médiím by měl někdo vysvětlit, že českým prezidentům tak, jak jdou po sobě v řadě, čím dál méně vadí, když se proti nim šikují davy zarytých odpůrců. Pro vysvětlení se vždy stačí podívat na aktuální stránku kalendáře a  srovnat ji s ročníkem narození jednotlivých pánů.

Druhá varianta je ta, že prezident neudržel na uzdě svou mstivost a rozhodl se panu Putnovi omlátit o  hlavu z pozice vítěze posledních českých voleb to, co jemu mlátil o hlavu pan Putna v upřímné snaze o to, aby se vítězem právě těch voleb stal někdo jiný. Teď je jen otázkou, zda se právě lidé jako Putna mají bát projevovat své názory na jakoukoliv veřejně činnou postavu z obav o svou profesní dráhu. A tady musí bez ohledu na vlastní politické preference zaznít jasné – nemají a nesmějí, konec diskuse.

Pak je tu ale ještě další rozměr, mnohokrát za poslední dny propíraný. Akademická obec, jejíž součástí je i autor těchto řádků, sklízí plody své přiznané či utajené fascinace státními symboly. Profesorské a docentské jmenování z rukou prezidenta není k ničemu jinému, než aby „dělalo dobře“ těm, kteří se k němu svou celoživotní aktivitou dopracovali. Tím to ale končí. V. I. Lenin kdysi prohlásil: „Škola bez politiky je lež pokrytectví.“ Dnes už naštěstí panuje konsenzus, že opak je pravdou. Tím, že vkládáme, byť jakkoliv formální, pravomoc jmenovat vrcholné akademické pracovníky do rukou hlavy státy, nutně do této sféry politiku v té či oné podobě vtahujeme.

Prezidentské potřesení pravicí čerstvým profesorům je pak také potvrzením naší obsese „formalizovatelnou erudicí“, která nalézá vyjádření v adoraci akademických hodností. Ta se v té či oné podobě vyskytuje leckde, ale málokde je habsburské dědictví citelné tolik jako právě u nás. Je jasné, že ponechání rozhodnutí o  vědeckých hodnostech čistě na úrovni jednotlivých vysokých škol nahrává menší vážnosti takto získaných „medailí“. Čím víc podpisů na jmenovacím dekretu, tím silnější potvrzení toho, že jmenovaný si titul skutečně zaslouží.

Opravdu? Autor těchto řádků se odváží tvrdit, že naprostá většina těch, které prezident slavnostně 11. června v Karolinu jmenuje, jej nevolila, hluboce si jej neváží a mnozí jím pohrdají. Opravdu jim udělá dobře, když od něj dostanou diplom? Fakt, že akademik závisí z hlediska své čistě profesní dráhy na nějakém politickém rozhodnutí, svědčí primárně o tom, že tohle celé je systémově špatně. Pokud právě tohle chce prezident ukázat, pak si lepší cestu zvolit nemohl.

Ano, bez prezidentské šarády to bude méně slavnostní.

Ale co když i tady to dopadne jako před pár dny při parádemarši před korunovačními klenoty a  dojde k dehonestaci celé události? Nebylo by lepší se shodnout na tom, že nám budou napříště stačit diplomy z rukou těch, kteří jsou asi méně často v  televizi, ale zase víc rozumějí tomu, čemu rozumět mají? Bude to bezesporu krok ke zmenšení fascinace mocí, která je v českých akademických kruzích přítomná i v  době, kdy tam už naštěstí vůbec nemá co dělat.

***

Akademická obec sklízí plody své přiznané či utajené fascinace státními symboly.

Profesorské a docentské jmenování z rukou prezidenta není k  ničemu jinému, než aby „dělalo dobře“ těm, kteří se k němu svou celoživotní aktivitou dopracovali.

Autor: