Jan Palach: zoufalý čin, nebo oběť?

pondělí, 13 leden 2014 09:18

ln210

11.1.2014, Rubrika: Orientace/Salon, Strana: 26, Autor: PETR ZÍDEK

Upálení Jana Palacha vyvolalo v lednu 1969 obrovskou vlnu emocí, politické směřování země však nezměnilo. Mohlo ale vůbec? Nemýlil se Palach ve svých předpokladech? Povzbudil pohled na utrpení mladého člověka společnost v jejím odporu, nebo ji naopak srazil do pasivity?

Téma Jana Palacha loni oživila polská režisérka Agnieszka Holland svým vynikajícím třídílným filmem Hořící keř, který poprvé akcentuje některé okruhy problémů, o  nichž se doposud příliš nemluvilo, jako je například utrpení jeho blízkých. Mění se s odstupem času náš pohled na „živé pochodně“ roku 1969? A můžeme jejich činy srovnávat s těmi, kteří stejným způsobem protestují v demokratické společnosti?

* LN Nejprve otázka na pamětníky. Jakou ve vás vyvolal Palachův čin reakci?

Petruška Šustrová: Mám na to velmi přesnou vzpomínku. Někdo nám zavolal do místnosti akademické rady studentů, že se upálil nějaký student. Byl tam tehdejší studentský vůdce Luboš Holeček a toho se hned někdo ptal, co o tom soudí. A on odpověděl, že je tím zmaten, protože je to taková neevropská forma protestu – v té době se poměrně často upalovali buddhističtí mniši ve Vietnamu. Mě tohle hned nenapadlo, protože bych nějaké vlivy buddhistického prostředí u nás nepředpokládala. Vznikaly pak z toho různé diskuse.

Miloš Rejchrt: Já byl v té době na studiích v Lausanne. I tam se o dobrovolném upálení pražského studenta hodně psalo, v tamní katedrále se pan farář v kázání zmínil o tom, že člověk si nemá brát život, protože si ho nedal, a že sebevražda je vždy projev zoufalství, a tedy hříchem. Pár dní nato mi ale přátelé poslali z Prahy dobrozdání profesorů evangelické teologické fakulty, že Palachův čin nebyla sebevražda, nýbrž sebeoběť, položení života za druhé. Aniž jsem znal detaily, např. že Palach byl evangelík a den předtím byl ještě v  libišském kostele na pohřbu svého strýce, tak jsem byl od počátku vržen do konfliktu interpretací, které si protiřečily, ač se obě dovolávaly křesťanských hodnot.

* LN Změnilo to váš pohled na tehdejší situaci či vaše představy, jak se angažovat?

Miloš Rejchrt: Vyvolalo to ve mně zmatek, takovou až vnitřní paniku, že když se už musí dělat v Praze takové hrozné věci, zda bych se neměl z luxusu studií v cizině vrátit domů na bojiště, či naopak požádat ve Švýcarsku o politický azyl, jak mi ostatně radil i jeden úředník na československé ambasádě v Bernu. Myslím, že dilema, zda byl Palachův sebezmar zoufalým činem, či obětí, dodnes nelze vyřešit „vědecky“, objektivně. Každý si to musí vyřešit pro sebe sám.

* LNA vy jste si to pro sebe vyřešil jak?

Miloš Rejchrt: Nejprve jsem se tím dost trápil, představoval si, jak takové popáleniny bolí, a obviňoval se, že bych k takovému činu sám nenašel odhodlání. Když jsem se v srpnu 1969 vrátil, tak už se Palachem nikdo nezabýval. S nutností se s tím nějak vyrovnat jsem se setkal až v roce 1971. Jel jsem u  České Lípy stopem a vzal mě nějaký člověk, a když řekl, že je ze Všetat, tak jsem ho začal poučovat, že ze Všetat byl Palach. A on mi řekl, no Palach, to jsem já. Tak jsem se seznámil s Jiřím, Janovým bratrem, posléze s celou jeho rodinou, včetně maminky, pokřtil jsem dvě dcery Jiřího, tedy dvě neteře Jana Palacha. Když je člověk takto vtažen do osobního vztahu, tak už tím je trochu nucen přiklonit se k výkladu přejnému, tedy k přijetí Janova upálení jako výzvy, která byla správná, i když neopakovatelná.

Petruška Šustrová: Já jsem si takové otázky vůbec nekladla, protože ta interpretace tehdy byla celkem jasně rozdělená: o sebevraždě mluvilo komunistické vedení, kdežto většina společnosti to jednoznačně hodnotila jako politickou sebeoběť. Vyvolalo to ve mně smutek, že někdo, kdo se chtěl angažovat, zahynul a že ten, kdo chtěl společnost vyburcovat, musel sáhnout k tak krajnímu prostředku.

* LN Paradoxně se ale vyburcovat společnost nepodařilo ani Palachovi: jeho požadavky nebyly splněny a po odeznění vlny emocí, která vyvrcholila jeho pohřbem, se společnost vrátila do své apatie.

Petruška Šustrová: Myslím, že to není paradox. Společnost nemůže dlouhou dobu zůstat ve stavu politické euforie. Navíc tu byly rozsáhlé snahy ty aktivity utlumit. Ještě k tomu, co říkal Miloš Rejchrt: myslím, že Palach nebyl zapomenut, ani v létě 1969, ani později, byť si ho samozřejmě připomínala jen část společnosti.

Jiří Peňás: Vzpomínka na něj byla ukryta do prádelníků a zadních zásuvek, kam si mnozí schovali noviny z doby jeho pohřbu... Já mám s Palachem spojenu jednu z prvních vzpomínek, každopádně první vizuální. V lednu 1969 mi byly právě tři roky, já byl „odložen“ u babičky v Prostějově a tam se konala, jako i v jiných městech, za Palacha tryzna. V  lednu je brzy tma a já si vybavuji tisíce svíček a v tom svitu a rozteklém vosku jsem dětskou myslí viděl spálené tělo. Možná si to sugeruju, ale zanechalo to ve mně pocit jakéhosi strašlivého smutku. Myslím, že to všichni vnímali jako hroznou tragédii. Souhlasím s Agnieszkou Holland, která nedávno mluvila o tom, že podle jejího názoru Palachův čin společnost nepovzbudil, ale naopak srazil. Rezultát z toho byl, tohle už ne, to nechceme, to je příliš, raději najděme nějaký kompromis, dohodněme se, přizpůsobme se, však ono nebude tak zle.

Miloš Rejchrt: Jan Palach se zoufale mýlil v tom, že pohled lidí na utrpení, bolest a oběť mladého člověka dokáže ostatní vyburcovat, aby se změnili k lepšímu. A ono ne. Jen to lidmi otřese, některými až posvátně, ale výsledek je, že jednou a dost, tohle my nechceme. Ilustrace: o tři roky později měl na evangelické teologické fakultě večírek Spirituál kvintet. Jako host zazpíval Bohdan Mikolášek svůj skvělý šanson Ticho, zachycující náladu Palachova pohřbu. Nastal průšvih až na půdu a pedagogický sbor fakulty to začal řešit. Ti samí lidé, kteří tři roky předtím vydali dobrozdání, že Jan Palach prokázal svým činem vrcholnou lásku, k jaké nás zve Kristus, teď psali soudruhům na ministerstvo, že při výsleších studentů nebylo shledáno, že by šlo o tryznu za Palacha a že večírek měl až karnevalový ráz. Profesorský hon na organizátory „palachiády“ vyústil v přerušení studia několika studentům, na prvnímmístě přítelkyni Bohdana Mikoláška. Někdejší zastánci Palacha proti jeho pomlouvačům se takto distancovali nejen od Palacha, ale i odm ožnosti vůbec ho někdy nějak připomenout.

* LN Ondřej Slačálek napsal před pěti lety do časopisu A2 článek, v němž vyzval v souvislosti s Palachem k ukončení „kultu zbytečné ohně“. „Klíčová politická otázka u mobilizační sebevraždy zní, jaký vzkaz přenáší,“ říká Slačálek. „Je tímto vzkazem výzva k aktivitě a k odporu? Anebo především říká: Chcete-li se postavit na odpor, zanechte všech nadějí. Reálný odpor, který by měl výsledky, je nemožný, možná je pouze oběť?“

Ondřej Slačálek: Vyjádřil jsem podobnou myšlenku jako Agnieszka Holland. Cesta, kterou Palach ukázal, byla nenásledovatelná.

Miloš Rejchrt: Ano, Jaroslav Seifert to řekl už tehdy. Nedělejte to, to bychom se museli upálit všichni.

Ondřej Slačálek: Když si člověk poslechne ten Seifertův projev, tak na něj působí dost zastrašeně. Byl pod tlakem těch nových nastupujících pořádků i toho, že sám nechtěl, aby se lidé upalovali. Řeknu teď něco, co se mi neříká snadno, protože k Palachovu činu patří pieta. Když si ale přečtete jeho dopis, tak ten svou strukturou připomíná vzkaz teroristické skupiny: nesplníte-li moje požadavky, tak umřou další lidé.

Miloš Rejchrt: Ano, jsou tam ultimáta.

Jiří Peňás: No, ale tehdy prostě byla ultimativní situace. Aspoň pro ty, kdo byli zoufalí z toho, co se děje.

Petruška Šustrová: Já bych asi nemluvila o  teroristické skupině, protože teroristé vyhrožují jiným. Dá se samozřejmě mluvit o citovém vydírání nebo něčem podobném. Ultimativnost té situace spočívala v  tom, že Palach si zvolil požadavky malé a splnitelné. Všichni v mém okolí to ale četli tak, že požadavek je jeden: ať jdou pryč Rusáci. A ten byl přirozeně nenaplnitelný, protože československé vedení, na které Palach apeloval, o tom rozhodnout nemohlo.

Jiří Peňás: Když to Palach psal, tak byl již rozhodnutý se upálit. Nepsal, když tohle neuděláte, tak se upálím, říkal jen – když to neuděláte, tak přijdou ještě další pochodně. Z tohoto pohledu mi přijde otázka, zda použil více, či méně etické či férové, ba dokonce teroristické prostředky, dost problematická.

Petruška Šustrová: Ale to snad tady ani nepadlo.

Ondřej Slačálek: Mluvil jsem o tom, že jeho dopis má stejnou strukturu.

* LN Byla nějaká možnost, aby ten čin měl jiný efekt? Proč se tak málo lidí rozhodlo jít s tehdejším režimem do střetu?

Jakub Jareš: Myslím, že Palach sám sebe jako oběť nechápal, že jde o interpretaci zvnějšku. Šlo o svrchovaně politický čin, plánovaný i s jistým politickým kalkulem. Problém ale byl, že nepřinesl žádný originální požadavek a především ani prostředek, jak ho docílit. Zásadně nový byl způsob toho protestu, který ale začínal a končil u něj samého. V dané historické situaci by samozřejmě Rusové žádnou revoluci nepřipustili. Nedovedu si představit, že by jakkoli silný občanský odboj mohl nějak zvrátit to, co se stalo v srpnu. Čímž ale neříkám, že by takový odboj neměl morální smysl.

Jiří Peňás: Palach asi takhle neuvažoval, jestli to bylo, nebo nebylo realistické. Prostě daroval svůj život a  nemohl vědět, jak to dopadne.

Jakub Jareš: Jeho cílem ale nebylo darovat život, ale nějaká politická změna, kterou popsal v konkrétních bodech. Neuvedl ovšem, jakými prostředky by se k ní mělo dojít. Lidé nedostali žádný návod, co mají dělat.

Miloš Rejchrt: Já bych bral ten dopis vážně, tam byl vytyčen cíl, a to vyvolání generální stávky.

* LN Proč se tedy lidé tak upnuli k  pohřbu, místo aby začali stávkovat?

Jiří Peňás: Musí být „revoluční situace“, jak říkal Lenin. A ta prostě nebyla. Představuju si, že společnost byla unavená, nechtělo se jí do toho znova a nevěřila si. A selhaly tzv. elity, ty vládnoucí.

Petruška Šustrová: Myslím, že nejde ani tak o revoluční situaci. Podívejme se na to, co se dělo. Ústup a poddajnost státních orgánů nešlo zlomit. Člověk viděl, jak se ti všichni „pokrokoví“ zaklínali, že neustoupí od polednové politiky, ale pak ustupovali a odvolávali. Každý měl na vybranou, zda si udrží své pěkné místo, nebo půjde k lopatě. Když pak 21. srpna 1969 vyšly ve všech městech do ulic davy lidí, tak se tam neukázal jediný sovětský tank: všichni ti milicionáři, policisté a vojáci, to byli naši. Tam se ukázalo, jak by to asi s generální stávkou dopadlo. Vždycky se najdou lidé, kteří si řeknou, že je pro ně výhodnější takové věci se nezúčastnit. Kdo v  normalizaci nastoupil: neschopní, ctižádostiví a chtiví, kteří vystřídali ty, kteří se drželi ideje a neustoupili.

Jakub Jareš: Jenom abych upřesnil, co jsem říkal. Myslím, že Palachův čin byl spíše politický než metafyzický, zatímco jeho odkaz je spíše metafyzický než politický, s čímž by možná tak spokojený nebyl.

Jiří Peňás: Když si někdo sáhne na život, tak přece hned vstoupí do prostoru metafyziky, z níž není cesty zpět.

Jakub Jareš: Jistě. A mně taky jeho čin skrze osobní a metafyzickou rovinu hodně silně oslovuje, v té dobově politické bych ho ale hodnotil spíše kriticky. Z tohoto důvodu mám také trochu pochybnosti nad záměrem vybudovat v jeho rodném domě muzeum.

Jiří Peňás: Proč? Myslím, že tu není žádný zvláštní kult Palacha. Co by mělo zůstat, je úcta, pieta.

Ondřej Slačálek: Já mám podobnou generační zkušenost jako kolega Jareš. O Palachovi jsem se dozvěděl až za nového režimu v linii „rok 1968 – Palach–Charta – Palachův týden – Listopad“. O jiných formách odporu, třeba o mrtvých při demonstracích v srpnu 1969, lidech, kteří riskovali vězení, se člověk dozvěděl nesrovnatelně méně. Palach dnes trochu zastiňuje to, co chtěl vyvolat, tedy ten odpor.

Petruška Šustrová: My máme takový zvláštní zvyk dívat se na minulost podle toho, jak dopadla. Palach přece vyvolal tu reakci, kterou vyvolat chtěl. Že byla krátkodechá a brzy zvadla, to bylo dáno celkovou atmosférou, kterou nebyl schopen správně zhodnotit. Okamžitá reakce byla ale velmi silná, ve sdělovacích prostředcích měla být jeho přítomnost potlačena, což se nepodařilo, protože i ti, co to měli potlačit, se museli sklonit před mravní silou, kterou ten čin měl. I když se to z hlediska celkového výsledku nepovedlo, tak ten záměr lidi probudit se podařil.

Jakub Jareš: S tím já nepolemizuji. Ten čin je promě obdivuhodný v osobní a metafyzické rovině, byť se jeho politické cíle nepodařilo naplnit.

* LN Mělo by být ve Všetatech Palachovo muzeum?

Jakub Jareš: Zřejmě vznikne, peníze na něj jsou schválené. Mně se ta idea zdá hodně odvážná. Rodný dům je expozičně dost náročný žánr a u Palacha bych nevěděl, jak to pojmout, aby to nevyznělo jako osobní kaple. Je mi taky trochu cizí marketingový styl, kterým bylo to muzeum vylobbováno.

Miloš Rejchrt: Když má někdo potřebu uctívat světce, tak mu ji nejen dopřejme, ale skloňme se před ní. To je vznešené a nezištné. Pokud je to iniciativa někoho, koho se Palachův čin dotkl, tak je správně, aby se to realizovalo. Ovšem když už světec jednou je, tak by se nemělo jen do omrzení opakovat, že byl, ale pokusit se ho nějak interpretovat. Snad to muzeum bude i pokusem o interpretaci. Myslím, že z  dnešního hlediska je důležité, že zemřel proto, aby nebyla cenzura a přestalo vydávání okupačního letáku Zprávy, což byla tiskovina přivezená na tancích.

Jiří Peňás: Což je ovšem trochu v rozporu, protože pokud chci dopřát všem svobodu slova, musím ji dopřát také Zprávám.

Miloš Rejchrt: Nemůžu ji dopřát štvavé tiskovině, která se rozdává z tanků. Zákaz distribuce Zpráv byl vyznání, že s násilím se nesmíříme a nechceme nic, co se o něj opírá – a zároveň nechceme cenzuru. To je dodnes aktuální výzva.

Jakub Jareš: Přišlo by mi užitečnější, kdyby místo muzea stát vytvořil nějakou nadaci, která by podporovala studenty, kteří se chtějí občansky angažovat a tím naplňovat Palachův odkaz.

Jiří Peňás: Já jsem vždycky rád, když se opraví nějaký barák na české vesnici, takže to muzeum vítám.

* LN Agnieszka Holland ve svém filmu posouvá vnímání Palacha tím, jak silně akcentuje tragédii jeho rodiny. Navíc velice přesvědčivě ukazuje, jak bylo obtížné vzepřít se tomu ustupování společnosti. Vidíte v jejím filmu ještě něco, co mění pohled na ten čin?

Petruška Šustrová: Vnést nějaký nový pohled na Palacha, jeho čin a  důsledky, které měl, jde dost těžko. Já bych byla velmi ráda, kdyby jeho muzeum vzniklo, protože o moderní historii se u nás učí velmi málo. Když se pak studenti vydají do muzea, tak bude příležitost mluvit o té době, co byla okupace, jak začala normalizace a tak dále.

Jakub Jareš: Otázka je, zda to udělat zrovna ve Všetatech v tom malém baráčku.

Petruška Šustrová: To je přece skvělé, že se tam může jet na výlet.

* LN Palachův čin se politicky zúročil až po dvaceti letech...

Jiří Peňás: Přesně tak. V lednu 1989 mělo Palachovo jméno již hlavně symbolický význam. Společnost už byla jiná a přihlásit se k Palachovi znamenalo jednoznačné vymezení vůči aktuálnímu režimu. Bylo jedno, co chtěl Palach v roce 1969, bylo důležité, co chceme my, kteří jsme přišli na Václavské náměstí demonstrovat. Stanislav Devátý, který přelézal plot na hřbitově ve Všetatech, podnikl guerillový čin. Položení květiny k Palachovu hrobu znamenalo pokoření toho režimu.

Petruška Šustrová: Režim tu symbolickou rovinu chápal přesně tak jako ti, co mu vzdorovali. Krátce po jeho smrti zlikvidovali u svatého Václava jeho pomníček, kam lidé dávali květiny. Protože věděli, že je jejich odpůrce. Ale vymazat ho z paměti se jim nikdy nepodařilo.

Ondřej Slačálek: Ti, co demonstrovali za Palacha, klidně mohli skandovat „Dubček“ a také to mnozí činili, čímž nechci Palacha snižovat.

Miloš Rejchrt: Ještě že jsme měli toho Palacha...

Jiří Peňás: No jistě... Já jsem třeba Dubček nevolal. Charta nebo Havel, to ano.

Ondřej Slačálek: Zajímavá otázka je ta, kterou klade Robert Pynsent. Jak to, že v české tradici tolik rezonují mučedníci, Horáková, Fučík, Palach?

Petruška Šustrová: V každém katolickém národě rezonují postavy mučedníků, to je taková lidská povaha. Jestliže katolická církev dělá z  mučedníků světce, tak dobře ví, co činí.

Ondřej Slačálek: Ano. A  sekularizovaný český národ potřebuje plukovníka Švece, Fučíka a  Palacha.

Petruška Šustrová: Myslím, že to není specialita českého národa.

Miloš Rejchrt: Dodnes uctíváme umučeného Spasitele...

Petr Zídek: Ostatně kult mrtvého Palacha nepřipadá zvláštní jen Pynsentovi, ale také jednomu z bratří Mašínů, který řekl, že Palacha nechápe, že se proti režimu mělo bojovat, ne se upalovat.

Petruška Šustrová: Zřejmě jako oni v zahraničí, to je opravdu výborná myšlenka.

Jiří Peňás: Vždycky si říkám, kdo mluví o  Janu Zajícovi, který byl asi v ještě horší situaci než Palach.

* LN Pojďme do toho. Otvírají Palachovi následníci Jan Zajíc a Evžen Plocek nějaké další otázky, které by ten problém nasvítily ještě z jiného úhlu než Palach?

Jiří Peňás: Jde o tragédii těch, kteří přijdou jako druzí či třetí. Obětovali se stejně absolutně jako Palach, ale pozornosti získali mnohem méně.

Petruška Šustrová: Rozdíl je jen nepatrný. Jde o otázku, zda měl, či neměl Palach nějakou skupinu následovníků. Vypadá to, že neměl a že tito následovníci se snažili zastoupit tu neexistující nebo existující a neodhodlanou skupinu. Jejich činy přišly už do změněného mediálního prostředí. Za ten měsíc mezi Palachovou a Zajícovou smrtí byly zase o něco vyklizeny pozice. Bez médií nebylo možné ten zájem probudit.

Jiří Peňás: Víte, mě vždycky napadá, že tu byla významná část společnosti, která sovětskou okupaci vlastně vítala, ne sice třeba hned, ale nakonec byla spokojená, že přijeli, že tu bude pořádek, že nepřijdou Sudeťáci, nebudou se vracet majetky, budou pokračovat sociální jistoty. Takže mnohé Palachův čin burcoval úplně opačným směrem: my vám toho Palacha vytlučeme z hlavy, nechte už toho, my jsme v roce 1948 vyhráli...

Petruška Šustrová: Co se týče těch sociálních jistot, tak to nehrálo v letech 1968/1969 žádnou roli. To byla taková samozřejmost, že o ní nikdo vůbec nepřemýšlel.

Jiří Peňás: Vezměme si třeba populární komedii z  roku 1976 Bouřlivé víno s Menšíkem v hlavní roli, kde se líčí družstvo v roce 1968, do kterého přijede nějaký revizionista, emigrant či kdo a začne to družstvo rušit a chce podnikat. Lidé najednou nevědí, kdo bude dojit krávy, nastává zmatek, dojde k rozkladu a anarchii...

Miloš Rejchrt: ... a farář blbne mládeži hlavu...

Jiří Peňás: Myslím, že to prostě odráželo jistou část skutečných obav. Ti lidé jsou dnes voliči KSČM a odpůrci polistipadového režimu.

Petruška Šustrová: Opravdu si myslím, že na základě propagandistického filmu z roku 1976 nelze usuzovat na náladu v roce 1968. Šlo o  dobře fungující dílo na objednávku. Lidem bylo potřeba vysvětlit, čemu se v roce 1968 zabránilo. I pablbové chápali, že hájit sovětské tanky, jak střílí do muzea, půjde asi ztuha, takže bylo potřeba najít něco, před čím jsme byli zachráněni.

Miloš Rejchrt: Na počátku 70. let začaly volné soboty, které umožnily, aby se lidé realizovali na svých chalupách. Možná že se to Werichovi jen připisuje, ale prý měl prohlásit: „Jako bratrská pomoc to bylo fakt blbý, ale jako okupace to mohlo být i horší.“ Tahle úleva, že je tu nějaký základní prostor pro realizaci našich malých životů, předznamenala epochu „normalizace“. Kdepak nějaké vzpomínky na Palacha.

* LN Můžeme s Palachem srovnávat ty, kteří se z politických důvodů upalují v demokratickém systému?

Petruška Šustrová: Přinejmenším v tom, že je to krutá a bolestivá smrt, která – pokud je mi známo–má vždy nějakou ideovou motivaci. Pamatuji si jen na Zdeňka Adamce, který lezl na ty sloupy vysokého napětí. Problém ale je, že jako postranní motivací mohlo být to, že jeho předchozí činnost byla policisty vyšetřována.

Jiří Peňás: V demokratickém západním Německu se v roce 1977 upálil jeden učitel na protest proti ekologické a energetické politice vlády Helmuta Schmidta. SPD podle něj nedostatečně reflektovala problém atomové energie. Byl umanutý, ale duševně zdravý. Co z toho plyne? Vydíral demokratický stát. Ale třeba měl pravdu. Stoupne tím cena jeho argumentů? Má se s tím člověkem solidarizovat, nebo se má jen politovat?

Ondřej Slačálek: Dnes tu máme protestní sebevraždy v evropských uprchlických táborech,vŘecku nebo mezi tureckými Kurdy. Je jasné, že velká část z nich jsou úplně normální lidé, kteří jen cítí, že se dostali do bezvýchodné situace. Mě fascinuje, že společnost, v  jejíž kolektivní paměti má tak prominentní místo Jan Palach, nemá pro tyto činy příliš empatie.

Jiří Peňás: Co s tím můžeme udělat? Bohužel velmi málo. Člověk je zodpovědný jen za to, co je v dosahu jeho možností.

Petruška Šustrová: Palachův čin v roce 1969 rezonoval celou společností. Koho ale dnes zajímají uprchlíci? Pět a půl člověka.

Ondřej Slačálek: Na evropské přistěhovalecké politice se podílíme, na politice EU k Řecku svým způsobem také a Turecko je náš spojenec. Na všech těch třech kauzách jsme nějak zainteresováni.

Jiří Peňás: V roce 1969 se člověk mohl rozhodnout, jestli dělat kariéru, nebo ne, jestli ústupky za to stojí, či nikoli. To jistě musí zvažovat i nyní. Ale já skutečně nemohu ani minimálně ovlivnit poměry v  uprchlických táborech v Turecku či Itálii.

Petruška Šustrová: Pětadvacet let nás česká média a politici přesvědčují o tom, že co je za českými hranicemi, nestojí za pozornost. Samozřejmě jsou výjimky, které si mohou ruce upsat různými protesty. Co se u nás dovíte o světě? Kde spadlo letadlo a kde jsou volby. Co je nám do toho, co se děje v Turecku, tam jsou přece pláže.

Miloš Rejchrt: Na rozdíl od těch egyptských bezpečné, je to dobrá destinace.

Jiří Peňás: Já bych si velmi přál, aby uprchlické tábory byly co nejhumánnější, ale to je tak všechno, co mohu. Vy můžete uspořádat demonstraci před tureckým velvyslanectvím. Kdybyste mi ale řekl, že se tam chcete ještě upálit, tak vám řeknu, že jste blázen.

JAKUB JAREŠ historik

JIŘÍ PEŇÁS redaktor LN

MILOŠ REJCHRT evangelický duchovní, bývalý mluvčí Charty 77

ONDŘEJ SLAČÁLEK politolog

PETRUŠKA ŠUSTROVÁ publicistka, bývalá mluvčí Charty 77

Jan Palach se zoufale mýlil v tom, že pohled lidí na utrpení, bolest a oběť mladého člověka dokáže ostatní vyburcovat, aby se změnili k lepšímu. A ono ne. Jen to lidmi otřese. Miloš Rejchrt

V lednu 1989 mělo Palachovo jméno již hlavně symbolický význam. Společnost už byla jiná a  přihlásit se k Palachovi znamenalo jednoznačné vymezení vůči aktuálnímu režimu. Jiří Peňás

Autor: