Proč firmy platí radši výzkumníky než školy

středa, 17 duben 2013 15:59

hn210

16.4.2013, Rubrika: Názory, Strana: 11, Autor: Daniel Münich a Martin Srholec | Téma: Ostatní

Mantrou reforem v oblasti výzkumu, vývoje a inovací je dnes v Česku veřejná podpora spolupráce firem s  veřejným akademickým sektorem, tedy s vysokými školami a výzkumnými ústavy. Do očí totiž bijí výjimečné finanční statistiky. Podle nich je u nás podíl podnikatelského sektoru, tedy firem, na financování výzkumu ve veřejném sektoru abnormálně nízký.

Zatímco průměr v EU je sedm procent, v Česku to jsou pouhá dvě procenta. Hůře jsou na tom jen Malta, Lucembursko, Kypr a Portugalsko. Pokud by se náš podíl podařilo dostat alespoň na průměr EU, z firem by do veřejného sektoru na výzkum ročně přicházelo navíc 1,5 miliardy korun. Celkem přirozeně se to u nás hemží návrhy, jak spolupráci firem a škol daňově zvýhodňovat nebo dotačně stimulovat. Jenže jádro pudla, a tedy i řešení, je zřejmě jinde. Firmy si totiž výzkum až příliš často pořizují přímo přes jednotlivé výzkumníky a  akademické instituce prostě obcházejí.

Vládní Národní inovační strategie na toto téma otevřeně konstatuje, že transfer znalostí často probíhá přes „neformální sítě kontaktů“, tedy nikoliv mezi firmami a výzkumnými institucemi, nýbrž mezi jednotlivci, čímž dochází k „privatizaci přínosů z veřejných výzkumných aktivit“. Dodává, že pro řadu výzkumníků jsou tyto neformální kontakty dokonce hlavním zdrojem příjmů, o které tak přicházejí jejich výzkumné instituce. Není však zřejmé, o co přesně se tato tvrzení opírají.

Jeden vědec povídal Nízké hodnoty finanční statistiky můžeme přejít spekulací, že u nás firmy o výzkum produkovaný ve veřejném sektoru jaksi nejeví zájem. To ale zpochybňují pravidelné průzkumy ČSÚ. Podle nich s vysokými školami na inovacích spolupracuje 5,1 procenta firem, což je skoro o procento více než v EU. A míra spolupráce s ostatními veřejnými výzkumnými institucemi je v Česku na úrovni EU, tedy 2,4 procenta. Takže zájem o výzkum je mezi firmami dostatečný. Pokud je tento zájem podložen i penězi, potom zřejmě opravdu tečou přes jednotlivé výzkumníky, skrze jejich živnosti a firmy.

Další indicií intenzivní neinstitucionální spolupráce jsou údaje o nákupech služeb výzkumu. Firmy si takto od veřejného sektoru v roce 2011 pořídily výzkumné služby za směšných 300 milionů. To je pouze o 100 milionů více, než kolik těchto služeb nakoupil veřejný sektor od firem. Paralelně s tím však mezifiremní nákupy služeb výzkumu činily bezmála tři miliardy korun. Je možné, že řadu firem nabízejících služby výzkumu založili, vlastní a řídí samotní akademici veřejných výzkumných organizací.

Dostupné statistiky však představují jen nepřímé indicie individualizovanosti spolupráce podnikatelského sektoru s akademickým. Dobrat se důkazů přímých je obtížné. Akademické instituce si o této formě spolupráce svých akademiků statistiky nevedou. Firmy sice v účetnictví vykazují výdaje na výzkum i počet zaměstnanců výzkumu, ale z nich také nic nedovodíme.

Proč to jen dělají Proč si firmy v Česku nenakupují výzkum od akademických institucí přímo, ale přes jednotlivé akademiky? Obě strany totiž něco ušetří, jen akademická instituce přijde zkrátka. Ale nejde jen o ziskuchtivost. Řada výzkumníků by odměnu ráda dostávala od své akademické instituce. Ale velkou roli hrají i  administrativní a další obtíže.

Zakázky od firem přicházejí nárazově, nelze na ně dopředu spoléhat a nemohou tedy sloužit jako dlouhodobý zdroj financování jádra výzkumných týmů. Týmy sice mohou tvořit rezervy na chudší časy odkládáním současných zisků do budoucna, ale v neziskových organizacích to nebývá zrovna snadné. Na veřejné vysoké škole nemůže jít o větší částky a výzkumný tým navíc nemá jistotu, že se k penězům dostane, až je bude v budoucnu potřebovat na vykrytí výpadku v zakázkách. Se vším je navíc příliš úředního handrkování. Problémem je i vysoká fragmentovanost, kdy aplikovaný výzkum na mnohé katedře nebo fakultě dělá jen pár jednotlivců, kvůli kterým se nevyplácí hledat systémová řešení. Než za takové situace dodržovat složitá pravidla, pro výzkumníky je jednodušší dohodnout vše soukromě přímo s firmou. Firma se tak i  vyhne složitým jednáním o vlastnictví duševních práv. Prostě si je přivlastní. Akademikům to vyhovuje, protože si podrží neslavně placené, ale stabilní místo a  výzkumné zázemí v akademii a k tomu si zajistí přivýdělek. Akademická veřejná instituce, vysoká škola nebo ústav, z toho samozřejmě nemá nic nebo mnohem méně, než by mít mohla.

Co s tím Zásadní otázkou je, kdo by měl být vlastníkem znalostí produkovaných díky veřejné podpoře výzkumu a kdo by je měl s firmami obchodovat. Jen ve Skandinávii na tuto zdánlivě banální otázku najdeme dvě diametrálně odlišné odpovědi. V Norsku jsou všechny znalosti vlastnictvím instituce, kde byl výzkum proveden. Na Univerzitě v Oslu tak musí všechny související transakce probíhat výlučně přes-k tomu určené-oddělení technologického transferu, které dohlíží na dlouhodobé finanční výnosy z patentů a licencí a následně úspěšné výzkumníky odměňuje. Naopak ve Švédsku mají profesoři kontroverzní „privilegium“ nechávat si výzkumné objevy patentovat a  následně prodávat ve vlastní režii. Snižuje to administrativu a s tím spojené náklady výzkumných institucí. Zároveň to podporuje podnikatelského ducha mezi výzkumníky.

Problém Česka spočívá v tom, že řada akademických pracovišť nemá jasně a funkčně vymezená a vynucovaná pravidla pro transfer znalostí. Na oko se tváříme, že transfer probíhá přes výzkumné instituce, na což jsou mimo jiné navázány i nové podpůrné programy. Ale ve skutečnosti se převádí spíše přes jednotlivé výzkumníky. Tváříme se, jako by u nás existoval norský model, ale reálně u nás na plné obrátky funguje model švédský. Důsledkem je živelný a  neefektivní transfer znalostí. Není potom divu, že ani pořádně nevíme, kolik peněz se v tomto systému točí.

Věci si samozřejmě musí v prvé řadě hlídat samotné akademické instituce. Jenomže k tomu tam často chybí nejen zkušenosti, ale i samosprávná vůle. Mohou vůbec v této situaci pomoci daňové úlevy nebo navýšení dotací podporujících smluvní aplikovaný výzkum? Vyplatí se státu akademické instituce takto uplácet, aby se začaly o institucionální zázemí smluvního výzkumu lépe starat a nenechávaly to na soukromých aktivitách svých akademiků? Kolik peněz bude muset stát takto vynaložit, aby dosáhl svého? A  nedosáhne tak pouze vylepšení statistik institucionální spolupráce? Nebylo by vhodnější hledat řešení v oblasti vnitřního řízení veřejných výzkumných organizací, v nastavení právního prostředí, ve vyšších nárocích na transparentnost toho, co akademici a jejich instituce dělají?

Na tyto otázky by bylo dobré znát odpověď, ještě než začneme překládat veřejné peníze na výzkum z jedné škatulky do druhé.

Autor: