Pohádky upevňují víru, že když se snažíte, končí to dobře

úterý, 23 březen 2021 08:16

Na začátku tohoto roku vyšla kniha Rozumové argumenty a pohádkové světy. Autorka Barbora Šmejdová v ní mimo jiné nastolila otázku, jakým jazykem dnes mluvit o křesťanství a jak hájit jeho principy. S teoložkou Katolické teologické fakulty (KTF UK) jsme si ovšem povídali nejen o pohádkách či C. S. Lewisovi, ale třeba i o postavení žen ve společnosti a v církvi.

2021 03 09 Barbora Smejdova teolozka 39

O čem pojednává vaše nová kniha?

Knihu Rozumové argumenty a pohádkové světy jsem začala psát, protože jsem hledala odpověď na otázku, jak v dnešní době mluvit o křesťanské víře a o Bohu. Pro teologa – teologie vlastně znamená „řeč o Bohu“ – je to totiž otázka klíčová a mám za to, že musí být vědomě reflektovaná. Rozhodla jsem se ji hledat u C. S. Lewise – autora, který se mi v tomto ohledu zdál úspěšný. A tak se zrodilo hlavní téma mé knihy, tedy otázka, jak dnes mluvit o křesťanství a jak hájit jeho principy, aby tato snaha neztroskotala hned na začátku, tj. na nesrozumitelném jazyce.

„Rozumové argumenty“ odkazují na racionální jazyk – jazyk vědeckých či populárně vědeckých knih, článků a esejí. To je velmi důležitý moment, protože jen v rámci racionálního diskurzu, kdy předkládáme teze, argumenty a protiargumenty, se můžeme ptát, co je pravdivé – a co není. Nikdo mě totiž nemůže nutit věřit něčemu, co se příčí mému rozumu. Na druhou stranu, pokud zůstaneme pouze u racionálního jazyka, může se stát, že ustrneme pouze v nějakém nezáživném argumentačním šermu, ze kterého se mnoho podstatného vytratí.

2021 03 09 Barbora Smejdova teolozka 33„Pohádkové světy“ zase odkazují na umělecký jazyk – na jazyk mýtů, příběhů, na poezii. Tento jazyk umí něco, co nejlepší argument nedokáže – umí komunikovat určitou kvalitu a vtáhnout čtenáře do autorova obrazu světa dokonce, aniž by s ním čtenář musel souhlasit. Můžeme zakusit vnitřní svět toho druhého a na chvíli se podívat na náš vlastní svět jeho očima. Tím rozšiřujeme svou perspektivu, obohacujeme svůj vnitřní život. Kniha pojednává o tom, jak Lewis obě tyto roviny vysvětluje a sám s nimi v praxi pracuje.

Dá se tedy říct, že jde o snahu skloubit onen racionální jazyk s uměleckým při vysvětlování víry?

Nejde zde moc o skloubení, ale o vzájemné doplňování. Původně jsem vlastně chtěla obhájit tezi, že umělecký jazyk je něco víc než racionální, protože se dotýká lidské zkušenosti. Nakonec jsem došla k závěru, že potřebujeme obě tyto roviny.

Jakou roli hrají ve vaší nové knize víra a Bůh?

Každý z nás se pohybuje v určitém obrazu světa. Ten, který jsem zvolila já a který volil pro svou práci Lewis, je křesťanský obraz světa. Z jeho perspektivy jsem se pokusila zachytit zkoumané otázky a zároveň ukázat možnosti, které se otevírají k tomu, aby byl komunikovatelný v dnešní době.

Pokud to chápu správně - aby tedy byl komunikovatelný například prostřednictvím pohádek?

Například. Problém totiž je, že jazyk náboženství je velmi těžko srozumitelný. Navíc je zatížen mnoha předsudky. Tomu všemu nenapomáhají ani medializované skandály uvnitř církve. Z toho důvodu je dnes obecně velmi těžké mluvit o křesťanském Bohu. Pohádka ale umí sdělit kvalitu autorova obrazu světa, aniž by musel použít jediný „náboženský“ termín. Čtenář tu kvalitu může zakusit, aniž by s autorem v jeho explicitních tezích souhlasil. Líbí se mi například čtenářské reakce typu: Lewis je skvělý autor, až na to jeho křesťanství… To ukazuje, že se Lewisovi podařilo přesně toto: komunikovat na úrovni imaginace, když to v racionální rovině možné není.

Podle některých kritiků se ovšem Lewis snažil „to jeho křesťanství“ infiltrovat do takřka všech svých děl - byla to jeho vědomá snaha vracet lidi zpátky ke křesťanským hodnotám?

Tak bych to neřekla. Lewisovo dílo není „křesťanskou agitkou“ a o „křesťanských hodnotách“ jako takových sám moc nemluví - přijde mi, že se tento termín v jeho díle vůbec nevyskytuje. Jeho dílo mi nepřijde programové. Musíme si uvědomit, že hodně svých známých knih tvořil v období druhé světové války. Jeho snahou nebylo co nejvíce lidí konvertovat, ale v době chaosu a nejistoty nabídnout nějakou naději, řád a smysluplnost. Zároveň mu křesťanství otevřelo prostor, ve kterém se mu podařilo zakotvit svou vlastní existenci, a člověk, který najde něco vzácného o tom chce také svědčit. Ne tak, aby ostatní „ubil kyjem“, ale aby jim nabídl možnou cestu.

Vy se dílu C. S. Lewise dlouhodobě věnujete. Čím vás tak fascinuje právě tento autor?

pohadkyLewis je fascinující v tom, že dokázal mluvit o komplikovaných věcech velmi jednoduchým způsobem – takovým, kterému vlastně dokážou porozumět i děti. Nikým nepohrdá, žádný problém nebo otázka pro něj není banalitou. Jeho život svědčí o neskutečné poctivosti; to co si myslel a radil ostatním, sám opravdu žil. Líbí se mi, jak dodnes umí lidi spojovat.

S přáteli pořádáme sympozia „lewisologů“ určená i pro širší veřejnost. Je úžasné pozorovat, jak se kolem Lewise zcela bezprostředně sejdou lidé, kteří například inklinují k opačným teologickým proudům nebo křesťané různých vyznání. Když dojde na Lewise, tak spolu nadšeně diskutují a nechce se jim končit. V dnešní rozdělené společnosti mi přijdou takové momenty velice vzácné a hlavně potřebné. Je to zvláštní – Lewis vlastně nebyl ani nedostižný literát ani excelentní teolog, hodně myšlenek měl například převzatých. A přesto dokázal něco tak geniálního.

Jeho nejslavnějším dílem jsou Letopisy Narnie. Proč myslíte, že se zrovna tato série stala tak populární?

Myslím, že to byl právě ten jeho přístup k dětem. Nechtěl se stavět do pozice dospělého, který ví všechno lépe a s nenápadným úsměvem na ostatní dospělé okolo jim sděluje nějaké důležité poučení. On dokázal k dětem sestoupit z piedestalu profesora literatury a bral je jako partnery. To je z Letopisů hodně cítit. Zároveň si myslím, že je hodně důležitá ta „kvalita obrazu světa“ v které se Letopisy Narnie pohybují. Ta je prodchnutá barvami, vůněmi, dobrodružstvím...

Lze jmenovat nějaké hlavní sdělení, které chtěl Lewis prostřednictvím Letopisů Narnie dětem předat?

Právě, že ne. Nejde tu o sdělení, ale o vtažení čtenáře do příběhu. Chtěl jim nabídnout prostor, aby mohli ten příběh prožít, sami zakusit.

Lewis samozřejmě nenapsal jen Narnii. Vy patříte k lidem, které jeho kompletní dílo znají velmi dobře - co byste ještě doporučila a proč?

2021 03 09 Barbora Smejdova teolozka 38Lewisova čtenářská základna je opravdu veliká. Záleží proto, o jakého čtenáře se jedná. Určitě někoho hloubavého se smyslem pro humor a nadsázku může zaujmout útlá známá knížka Rady zkušeného ďábla. Na čtení do vlaku či tramvaje se skvěle hodí jeho eseje – jsou krátké a úderné, jen hrozí, že zapomenete vystoupit na správné zastávce... Toho, kdo hledá kvalitní úvod ke křesťanské víře určitě nezklame klasika K jádru křesťanství. Přijde mi, že začít se dá opravdu kdekoliv – záleží, co člověk zrovna hledá.

Vraťme se ještě k pohádkám. Jaký názor máte na ty české – dá se tam také najít něco zajímavého z teologického pohledu?

Teologicky zajímavého je toho hodně a české pohádky jsou velmi široký pojem. Stejně jako všude jinde, máme pohádky dobré a špatné. Ráda se na nějakou tu pohádku podívám, hlavně během Vánoc. Na to už je ale člověk unavený, aby se je snažil nějak teologicky interpretovat (smích). Necítím se proto moc kompetentní k tomu říct něco zasvěceného.

Obecně je ale dobré, že pohádky existují. Nejen děti, ale i dospělí potřebují vědět, že příběhy mohou končit šťastně, že dobro vyhraje a zlo bude potrestáno. Musíme slyšet příběhy o tom, že má smysl se snažit a obětovat se. Nedokážu si moc představit život bez těchto pohádkových předpokladů.

Které pohádky máte dodnes nejraději?

Byl jednou jeden král s Werichem - na to bych se mohla dívat do omrzení. Až teď v dospělosti jsem si uvědomila, jak je ta pohádka hluboká a paralely s Králem Learem jsou úžasné. A pak se mi líbily pohádky o zakletých a vysvobozených princeznách - Sněhurka, Šípková Růženka nebo Jak si zasloužit princeznu – a vůbec mi nevadí, že to není genderově vyvážené (usmívá se).

Přitom vy se o postavení žen ve společnosti, nejen v církvi, velmi zajímáte. Vnímáte nějaký posun od doby například před dvaceti lety?

Určitě. Posun určitě vnímám a jsem za něj vděčná. V církvi často takový vývoj probíhá pomaleji než v širší společnosti, ale i tam to je znát. Bohužel různé předsudky a neporozumění zasahují náš obor dodnes. Nedávno se mě zrovna ptal jeden lékař, z čeho mám to Ph. D. za jménem. Říkám, že z teologie. „Tak to bude z evangelické,“ řekl na to. Když jsem mu odpověděla, že z katolické, byl překvapený. Myslel si, že u nás ženy pořád nemohou studovat.

Podobně to ale vnímá bohužel hodně lidí – že jsme nějaké farářské učiliště – a pořád platí, že na našem hlavním oboru, katolické teologii, jsou naše studentky v menšině. Je to škoda, protože ženy přicházejí s trochu jinými podněty a důrazy než muži, a to teologické práci prospívá. Tak doufám, že ten posun bude dál pokračovat.

2021 03 09 Barbora Smejdova teolozka 36

Proč jste se teologii před lety rozhodla studovat vy?

Vystudovala jsem nejprve anglistiku na filozofické fakultě, k čemuž mě vedla především láska k literatuře a britské kultuře obecně. Samotné studium mě opravdu nadchlo, ať už to byla stará angličtina, přednášky s profesorem Hilským o Shakespearovi nebo moderní a postmoderní literatura.

Přes všechno toto nadšení mi ale chyběla jedna věc. Když jsme na semináři rozebrali nějaký román, báseň či divadelní hru, měla jsem pocit, že chci jít za to ještě dál, že chci nějak pracovat s těmi významy, které literatura odhaluje. Nejenže jsem se chtěla podívat na myšlenkový svět, v jehož rámci autoři pracují, ale také jsem chtěla zjistit, zda se dá přijmout za svůj, zda podle něj mohu žít.

To už jsme ale někde jinde: ptáme se po pravdě a tu zkoumá filosofie a teologie. Sice nakonec při poctivém hledání zjišťujeme, že cesta k pravdě nikdy nekončí a neustále musíme své koncepty prohlubovat a přestavovat, ale i tak se k pravdě můžeme alespoň vektoricky přibližovat.

Vaše přízeň k autorům, jako je Lewis, vznikla během studia anglistiky nebo to bylo už dříve?

Jako dítě jsem četla pořád a anglické autory především. Mám pocit, že neustále dělám jen to, co mě baví a vždycky bavilo. Za to jsem moc vděčná, že mám takovou příležitost.

ThLic. Bc. Barbora Šmejdová, Ph. D.
Bakalářský titul získala na Filozofické fakultě UK, kde vystudovala anglistiku-amerikanistiku. Ve studiu poté pokračovala na Katolické teologické fakultě UK, které zakončila doktorátem. Na KTF UK vyučuje na Katedře systematické teologie a filosofie a působí v redakční radě Mezinárodní katolické revue Communio. Ve svých pracích se často věnuje dílu spisovatele C. S. Lewise.
Autor:
Foto: Michal Novotný

Sdílejte článek: