Wohlmuth: Historická antropologie hledá konkrétní lidi

pondělí, 14 únor 2022 08:02

Petr Wohlmuth z Fakulty humanitních studií UK nechtěl pojmout krymskou válku z 19. století jako vlastenecké a hrdinské vyprávění. Prostudoval si deníky, dopisy či osobní zápisky jejích účastníků a přinesl zkušenosti konkrétních lidí, kteří vojnou prošli. Za svoji publikaci Východ proti Západu? (2020), kterou vydalo Nakladatelství Karolinum, získal na podzim Cenu Egona Erwina Kische.

VS1 3860

Krymskou válku sledujete pohledem historické antropologie. V čem je to jiný přístup než řekněme u „klasického“ studia historie?

Zvláštnost tohoto pohledu by se dala charakterizovat citátem britského spisovatele Leslie Poles Hartleye, který v úvodu svého románu The Go-Between (1953) uvádí, že historie je „cizí země: věci se tam dějí jinak“. Na dějiny bychom se měli dívat pohledem, který bytostně využívá inspirace etnografie a kulturní antropologie založené na dílech klasiků tohoto žánru, jako jsou Clifford Geertz anebo Robert Darnton, kteří se snaží o pověstné antropologické „odcizení se“. Jde tedy především o snahu zkoumat dějiny mimo klasická vyprávěcí klišé konzervativní historické vědy, jako by to byla nějaká cizí neznámá kultura...

Historická antropologie se také snaží v dějinách hledat konkrétního člověka, a ne abstrakce typu homo oeconomicus. Zajímá ji, jak lidé v dějinách reagují na velké sociokulturní tlaky, třeba na sekularizaci nebo průmyslovou revoluci, a zkoumá opomíjené vrstvy zkušenosti konkrétních lidí, kteří následně „ožívají“, a vystupují tak z historické statistiky.

O co šlo v krymské válce

Krymskou válku v letech 1853 až 1856 vyvolala mocenská expanze Ruska na Balkáně a obavy o oslabenou Osmanskou říši. Tu v boji podpořila koalice Francie, Spojeného království a Sardinie. Konflikt se odehrával především na Krymu, kde se v Sevastopolu nacházela hlavní námořní základna ruské flotily. Rusko prohrálo.

V publikaci mě zaujalo, že krymská válka bývá prý považována za první „mediální válku“. Jak k tomu došlo?

Šlo spíše o unikátní souhru okolností, které už se neopakovaly. V té době britská armáda nepovažovala za vhodné vzhledem ke společenskému původu britského gentlemanství přítomného mezi důstojníky zavést vojenskou cenzuru. Britský tisk měl ve společnosti velmi silné postavení. Cenzura v podstatě neexistovala; jediná zodpovědnost spočívala v případné trestněprávní zodpovědnosti za text, který byl publikován. Vojenští velitelé se neodvážili ze společenských ani politických důvodů zavést na bojišti cenzuru, takže se tam poměrně volně pohybovalo několik desítek britských novinářů. Toto „okno“ se však otevřelo jen na chvíli. Armáda velmi záhy zjistila, co způsobí přítomnost novinářů, a v následujících velkých britských taženích jim necenzurované zpravodajství již znemožnila.

Známe už i nějaké obrázky z této války?

Z bojiště se nám dochovala řada fotografií. Na místě byli průkopník fotografie Roger Fenton i několik členů Horní sněmovny, kteří přicestovali s vlastním fotografickým vybavením. Nesmíme si ale myslet, že tyto snímky připomínaly současnou reportážní fotografii. Tehdejší technika byla obtížně obsluhovatelná, takže nebylo možné pořizovat reportážní fotky z boje. Vše bylo aranžované, záběry se vyhýbaly explicitní zkáze... Reálnější pohled nám spíše přinášejí kresby od profesionálních kreslířů, kteří na místě působili pro deník Illustrated London News. Pro poznávání války jsou tedy mnohem významnější.

VS1 3624

Jak dlouho trvalo, než se zpráva z bojiště dostala do redakcí?

Traduje se, že novináři používali telegrafní vedení, jež Britové položili ze svého přístavu na Krymu po mořském dně do dnešní bulharské Varny. Odtud vedla linka do Vídně a dále do Británie... Je to však omyl: tyto linky mohlo používat jen armádní velení. Předávání zpráv fungovalo tedy většinou tak, že reportáž byla sepsána na papír, vložena do zapečetěné obálky a ta cestovala parníkem do Konstantinopole, odtud do Marseille, pak dostavníkem na sever Francie a lodí do Velké Británie. Do Londýna se tak zpráva dostala přibližně za dva týdny.

Ve své knize rovněž popisujete, že na bojiště jezdívali turisté. To bylo něco jako v dnešní době třeba „povodňová“ turistika“?

V oné době to byl opravdu poměrně rozšířený fenomén. Britští zástupci vyšších vrstev pokládali válku za atrakci; návštěvu bojiště vnímali na stejné úrovni jako kupříkladu návštěvu Kolosea v Římě. Když proběhla první bitva na řece Almě, tak po vylodění jednotek, jemuž se ruská strana snažila zabránit, se zjistilo, že na místě s pěkným výhledem byla pro honoraci Sevastopolu vystavěna tribuna a pro přítomné bylo připraveno občerstvení! Diváci sledovali dění na bojišti, jako by to byly dostihy. Válečná turistika byla pro část armády slušný byznys.

Proč ale válka jako „atrakce“?

VS1 3712Pro Brity byla krymská válka atraktivní z toho pohledu, že se tu setkávaly civilizačně údajně velmi odlišné armády. Zvláště východní armády byly tehdy považovány za exotické. Dokonce víme, že si Britové platili průvodce, kteří je vzali do zákopů. Jednou z morbidních kratochvílí bylo přivézt si kvalitní lovecké pušky a snažit se střílet ruské vojáky. Pro britské gentlemany to bylo obdobné jako výlet na lov tygra v Indii. Na řadové vojáky, zejména na ruské straně, se hledělo dehumanizujícím způsobem – zcela v duchu pomalu se ustavujících rasových teorií.

Na bojišti panovaly otřesné hygienické podmínky, vojáci trpěli hladem a různými nemocemi... Ze 600 tisíc mrtvých vojáků jich během války prý jen sto tisíc padlo přímo v boji. Jak toto utrpení reflektovali účastníci bojů na britské a ruské straně?

Na té ruské vidíme mnohem lepší přípravu na zimu. Ruští vojáci byli zvyklí bivakovat venku a stavět si různé polozemnice; navíc měli poměrně kvalitní zimní uniformy a boty. Ruská strana tedy strádala mnohem, mnohem méně. Spojenecký a zejména britský expediční sbor ale vyrazil do boje s očekáváním, že vše bude odbyto velmi rychle. Nástup zimy je překvapil.

V polovině listopadu totiž udeřil dlouho nevídaný orkán, který zlikvidoval britský vojenský tábor a způsobil obrovskou logistickou krizi. Nešťastným řízením osudu se na přístupech k balaklavskému přístavu potopila nákladní paroloď The Prince, která vezla čtyřicet tisíc kompletních souprav zimních uniforem, na něž armáda velmi napjatě čekala. Vojáci tak museli začít improvizovat s omezenými místními zdroji. Trpěli však nejen omrzlinami, ale také hladem a nemocemi, zejména cholerou, jejíž celosvětová pandemie právě zuřila.

Na co si vojáci v dopisech a denících nejvíce stěžovali?

VS1_3587.jpgTo se liší podle bojující strany. Na ruské můžeme sledovat poměrně silný vojenský fatalismus, který pramenil z toho, že spojenci na místě prokazovali jasnou strategickou i palebnou převahu. Pevnost pravidelně a intenzivně ostřelovali, což Rusům způsobovalo obrovské ztráty a nutnost neustálých oprav.

V textech ruských vojáků tedy nenaleznete příliš stížností na špatné logistické zabezpečení, ale stále narůstající zoufalství z toho, jak je pluk drcen permanentní dělostřelbou. K tomu je potřeba připočíst, že ruská zdravotnická služba nebyla zrovna dvakrát výkonná, takže po každém velkém boji ranění museli čekat na základní ošetření i několik dnů.

I když se později pomoci ujal téměř legendární lékař Nikolaj Ivanovič Pirogov, který kupříkladu jako první zaváděl anestézii chloroformem před chirurgickými zákroky, ruští vojáci se stále děsili jakéhokoli zranění a preferovali smrt.

A jak to vnímali Britové?

Na britské straně považovali vojáci za největší problém až kriminální neschopnost svého vedení, jež nedokázalo zajistit dostatečnou logistiku. Zaznamenal jsem úplně rezignované stížnosti na nedostatek zimního oblečení a těžká zranění omrzlinami, na nedostatek stravy, na choleru, kurděje. To vše vztahováno ke kavalírsky přehlíživému stylu velení operace. Pro britské vojáky tedy existovali dva nepřátelé: protivník a vlastní aristokratické vedení.

Je pozoruhodné, jaké následky taková děsivá situace způsobila. Na obou stranách se mezi vojáky na podkladě hromadného fatalismu rozvinulo takzvaně nouzové náboženství – silně magické a z našeho hlediska pověrečné. Vojáci se nejprve snažili „hádat“ svůj osud a pak už se jen smířit se smrtí, kterou vzhledem k zoufalým podmínkám na místě viděli jako takřka neodvratnou. To se stalo kulturním základem všech velkých příběhů o boji o Sevastopol: příběhu „města hrdiny“ na ruské straně či příběhu o Tenké červené linii na straně britské.

Bylo takto zdecimované vojsko vůbec bojeschopné?

Je důležité si uvědomit, že britská armáda byla armádou profesionálů, nikoliv povolanců. Nastupovali tedy do ní vojáci daleko motivovanější než ti na ruské straně. Většinou to byli lidé z marginalizovaných vrstev, kteří stejně neměli kam jít, a armáda jim nabídla šanci na sociální vzestup. Stala se pro ně „rodinou“. Navíc v britské armádě existoval na úrovni pluku mimořádný duch jednotky, který zajišťoval vysokou soudržnost. I pro posledního řadového vojáka, jehož dopisy jsem četl, by bylo v takové situaci hanbou nenastoupit. To, že nemají pořádné zimní boty a omrznou jim nohy, nebylo důvodem pro neuposlechnutí rozkazu.

VS1 3824

Mgr. et Mgr. Petr Wohlmuth, Ph. D.
Na Fakultě humanitních studií UK absolvoval obory historická sociologie a obecná antropologie. Doktorát získal na téže fakultě v oboru integrální studium člověka – antropologie. Působí na katedře historických věd FHS UK, ve studijním programu orální historie – soudobé dějiny. Zaměřuje se hlavně na zkoumání zkušenosti vojáků z perspektivy symbolické historické antropologie a orální historie.
Autor: Lucie Kettnerová
Foto: Vladimír Šigut

Sdílejte článek: