Každá stará mapa je taková Šifra mistra Leonarda

Unikátní mapy Pavla Josefa Šafaříka z Mapové sbírky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy byly zaneseny do Mezinárodního registru Paměť světa organizace UNESCO. O tom, co tomu předcházelo, i o dalších sbírkách jsme si povídali s ředitelkou Mapové sbírky PřF UK Evou Novotnou.

V Mapové sbírce PřF UK je spousta unikátních map, proč jste pro UNESCO vybrali zrovna Pavla Josefa Šafaříka?

Dobrá otázka. Šafařík představuje poměrně velký ucelený soubor a je unikátní v tom, že člověk z jiného, i když příbuzného oboru, vytvoří tak velké kartografické dílo. Nominovaná sbírka obsahuje 88 exemplářů - původní rukopisné mapy, tištěné mapy s rukopisnými doplňky a kolorováním i rukopisné texty. Každý dokument je jedinečný a originální a vyskytuje se v pouhém jednom exempláři.

Pozůstalost zakoupilo v roce 1864 Národní muzeum a v 50. letech byla převedena do Státní sbírky mapové na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Teprve tehdy byla pod vedením prof. Karla Kuchaře a Josefa Hůrského sbírka důkladněji zpracována a popisována. A my jsme se jí detailněji začali věnovat před šesti lety a zpracováváme list po listu. Výstupem by měla být monografie.

Takže příprava nominace pro UNESCO začala už před šesti lety?

Vlastně ještě dříve. Prvotní popud vzešel z národní komise UNESCO. Již v roce 2017 jsme uspěli se společnou nominací s s maltským muzeem umění. Jednalo se o mapy G. F. Camocia zachycující obléhání Malty Turky v roce 1565. Tehdejší předseda národní komise, dr. Michal Beneš všechny členy intenzivně pobízel, abychom hledali další sbírky a dokumenty, které by bylo možné navrhnout k zápisu do Registru UNESCO.

Národní výbor může na MoW UNESCO navrhnout národní nominace pouze jednou za dva roky. Navíc předtím musí být nejdříve zapsány do českého seznamu UNESCO a musí projít schvalovacím procesem, který je docela dlouhý. Pak je nezbytné vyplnit přihlášku, která také není úplně jednoduchá. Dále musíte mít doporučení mezinárodních expertů, ověření pravosti dokumentů, a poté musíte vyplnit v přihlášce poměrně dost položek - například přihláška Šafaříkovy kartografické sbírky v celku obsahovala 77 stran textu. Oproti předcházejícím rokům byla nově mimo jiné požadována genderová rovnost, čili že nominované dokumenty měly pozitivní vliv na rovnost pohlaví. Museli jsme prokázat, že se Šafařík choval vhodně k ženám, a že s nimi spolupracoval.

Jaké je vůbec postavení Mapové sbírky PřF UK v rámci ČR a třeba i Evropy?

Myslím, že poměrně unikátní. Určitě patří mezi nejvýznamnější univerzitní sbírky ve střední Evropě. Pokud jde o zpracování a přístupnost, tak bych řekla, že jistě patříme v Evropě mezi špičkové instituce. Samozřejmě, že například vídeňský vojenský archiv může obsahovat více map, ale ty bohužel nejsou jednoduše přístupné. Podle zpětné vazby od našich badatelů i podle množství návštěv je zřejmé, že naše je Mapová sbírka dobře přístupná, a i její kvalita je opravdu unikátní.

Pro staré mapy je podstatná kvalita uskladnění. Jaké podmínky jsou potřeba?

Při rekonstrukci v roce 2013 se udělalo velmi mnoho opatření a v podstatě se celý sál překopal od podlahy až po strop. Dělala se nastavení pro kontrolu vlhkosti, teploty a kvality ovzduší. Protože nemůžeme mít na historické budově ventilátor, tak se stavaři probourávali do komínů, které už byly dávno zazděné, a vytvářela se tak přirozená cirkulace vzduchu v sále známá už z dob Římanů.

Máme automatickou kontrolu topení a vlhkosti, přičemž v hlavním sále bylo potřeba vše nastavit tak, aby zde vzniklo přijatelné prostředí jak pro uložení dokumentů, tak pro práci badatelů a zaměstnanců. Další věc je světlo: byla speciálně odstíněna skla a máme zvláštní, pokověné rolety, které jsou neustále zatažené, protože staré dokumenty nesnáší dobře přímé světlo. Dále se řešilo uložení dokumentů v dřevěných skříních, jelikož dřevo odpařuje poměrně velké množství vody, což může negativně ovlivňovat uložení dokumentů. Proto jsme do původních dřevěných skříní přidali vnitřní kovové skříně s policemi. Na ně se ukládaly krabice ze zvláštního, nekyselého kartonu. A mapy byly pak ještě probalované zvláštním jemným nekyselým papírem, aby co nejdéle vydržely v co nejlepším stavu.

Dále máme depozitáře, které jsou také speciálně chráněné. Kontroluje se teplota, vlhkost a je tam také bezpečnostní systém kontroly proti zlodějům. Zde musíme pravidelně kontrolovat a doplňovat zvlhčovače. Celý systém je poměrně složitý, ale dobře nastavený ing. Janem Červenákem a tudíž zcela funkční. V zásadě knihy, dokumenty, nebo glóby jsou rády za stabilní vlhkost a teplotu, a je vždy potřeba celé klimatické prostředí nastavit tak, aby nedocházelo k velkým výkyvům. Ale zároveň také tak, aby tam mohli vstupovat a pracovat i lidé.

A jak náročné je uskladňovat velkoformátové mapy?

Velkoplošné mapy, jež většinou restaurátor zespoda podlepí plátnem, zpravidla navineme na velké kobercové role aby se co nejméně ohýbaly, protože v ohybech může docházet k deformaci. Pak se obalí do nekyselých jemných papírů a uchovávají se opět v klidu, v temnu a ve stabilní teplotě a vlhkosti. Pokud jde o díla jako mapa Německa od Fredericka de Wita ze 17. století (rozměry 136,5 x 121 cm, pozn. autora) nebo mapa Evropy z roku 1598 na pergamenu (ta ani nejde srolovat, protože pergamen je tvrdý), jsou tyto mapy uloženy v rámu na stojanu a manipulace s nimi je obtížná.

Bohužel nemáme dostatečné prostory, kde bychom mohli naše unikátní velkoformátové mapy vystavit. S nějakou fakultní galerií se nepočítá a Globe centrum, na kterém jsme s architekty dělali mnoho příprav, se bohužel také nebude stavět. V Karolinu je samozřejmě velký výstavní sál, ale tamní podmínky užití jsou pro nás v podstatě nedostupné.

Vaše mapy si však lze prohlédnout i v digitalizované formě. Kolik jednotek máte nyní zkatalogizováno?

Celkem máme přibližně 150 tisíc dokumentů a momentálně je zkatalogizováno 68 000 bibliografických záznamů a 108 000 jednotek v centrálním katalogu Univerzity Karlovy. Postupuje se pomalu, protože staré mapy mají svoje zvláštnosti. Exempláře se mohou vyskytovat v různých vydáních, které je důležité prozkoumat a zachytit, protože na původních tiskových deskách mohlo dojít k nějakým změnám. A pak také mají různé kolorování, které má různý význam. Pokud tedy hovoříme o starých mapách do roku 1850, tak je ideální popisovat list po listu a exemplář po exempláři. Novější mapy samozřejmě popisujeme jednotně, tam není takový rozdíl ve vydáních a exemplářích, a k záznamu připojujeme pak jednotky, tam to jde trochu rychleji.

Specifická záležitost je popis atlasů. Staré atlasy stojí za to popsat opět list po listu, protože vznikaly například i speciální a sběratelské atlasy na objednávku. Proto složení map i vazba může být vždy úplně jiné a originální. A také je to praktické bezpečnostní opatření kvůli zločincům, kteří bohužel ničí staré atlasy a vyřezávají z nich listy. V minulosti v Čechách podobné skupiny působily. Ty nadělaly mnoho škody. Důkladným popisem je pak možné ztracené listy v některých případech dohledat.

A jak probíhá dokumentace glóbů, kterých máte také velké množství?

Glóby se popisují podobně jako ostatní dokumenty, ale je nezbytné detailně popsat fyzické údaje a matematické údaje. Poté je dokumentujeme fotografováním. Na starých glóbech se objevuje mnoho textových faktografických údajů, které vyprávějí o zámořských objevech, nebo jakým směrem vanou větry. Najdeme tam ale i spoustu zajímavých obrázků včetně autorů či osob, které platili tvorbu, ozdobné kartuše a parerga nebo lodě a mořské příšery. Glóby patří mezi velmi zajímavé kartografické objekty a v Čechách máme opravdu vzácné památky. Stojí nepochybně ještě za další výzkum.

Pro vás jsou glóby srdeční záležitost, o čemž svědčí i kniha o továrně na glóby Jana Felkla, jež kdysi stála v Roztokách u Prahy.

Ano, glóby mám opravdu moc ráda. Felkl je můj miláček, kterému jsem opravdu propadla, a minimálně jednou do roka jezdím konzultovat stav sbírek do Středočeského muzea do Roztok u Prahy, kde paní Marcela Šášinková shromažďuje a stále nakupuje jeho glóby. I u nás na Přírodovědecké fakultě máme velkou sbírku, jednu z největších v Čechách. Glóby firmy Felkl jsou ve světě stále velmi poptávané i díky tomu, že je publikovali v 17 jazycích.

Navíc vyráběli v mnoha velikostech a provedeních, například zemské, nebeské nebo slepé. Už i nejmenší děti měly ve většině škol tehdejšího Rakouska-Uherska na svých lavicích malé glóby a mohly s nimi pravidelně pracovat. Měly tak dobrou prostorovou představivost o tom, kde leží světadíly a země, viděly oceány, moře, průběhy řek a polohy hor – základní informace, které se vám jako dítěti navždy zapíší do mozku a provází vás po celý život. Dnes se bohužel dívají na vytržené digitální snímky a videa, chladná média, která představivost, souvislosti ani pamět nepodpoří.

Možná i díky absenci glóbů roste počet lidí, kteří si myslí, že je Země placatá... V Mapové sbírce pracujete už 20 let, dokáže vás ještě vůbec něco překvapit?

Určitě. A vždycky jsem z toho nadšená. Historická kartografie je vlastně taková detektivka, protože musíte postupně zjišťovat a logicky rozplétat spoustu vazeb od toho, kdy a jak se k nám mapa dostala, nebo proč ji autor zpracoval právě tímto způsobem. Mohou tam být totiž různé zkratky, změny a zajímavosti, které je potřeba rozluštit. Každá mapa je vlastně taková Šifra mistra Leonarda, a to mě moc baví.

Vaše studium ale původně mířilo trochu jiným směrem.

Původně mě srdce táhlo k etnografii, kde jsem studovala dva roky v mimořádném studiu. Poté jsem z praktických důvodů vystudovala knihovnictví, informatiku, a později na Katolické teologické fakultě pedagogiku a katedru historicko-právní. Historie mě vždycky bavila a věnovala jsem se jí. Z knihovny KTF jsem se přihlásila na konkurz vedoucí Knihovny geografie na Přírodovědecké fakultě. A musím říct, že se u mě postupně vyprofilovala také náklonost k tomuto oboru. Od počátku jsem dostala prostor pro tvorbu výstav, v nichž mohu realizovat své výzkumy a také estetické sklony. Poté, co jsem na PřF UK uspořádala Geografickou knihovnu, vedení usoudilo, že bych se mohla pokusit vyřešit dlouhodobý problém se zdejší 13. komnatou - což byla prakticky nezpracovaná a zcela nepřístupná Mapová sbírka.

A zájem o mapy vás pohltil. Přeneslo se vám to i do soukromí, používáte při cestování papírové mapy?

Strašně ráda. Mnohem raději než digitální, v tom jsem velmi konzervativní. Domnívám se, že tam najdu víc informací, lépe se orientuji, vidím větší prostor v souvislostech. Také u toho musíte víc přemýšlet, jak a kde co propojit… Pokaždé, když někam přijedeme, tak proběhnu informační kanceláře a posbírám místní mapy, které pak zase přivezu sem. (směje se) Za padesát let za ně bude třeba někdo rád.

A nosí k vám na fakultu mapy i „lidé z ulice“?

Občas ano, z různých pozůstalostí, ale musíme je samozřejmě třídit, protože naše prostory nejsou nafukovací. Především si však dáváme pozor, aby tam nebyly nějaké plísně, které by nám mohly zamořit sbírku. Jinak nesmíme provádět znalecké ocenění donesených map, ani na to nemáme licenci. Pokud se jedná o opravdu vzácné dílo, tak lidi posíláme k odhadcům do antikvariátů. Občas lidé přinesou a darují sbírce opravdu krásná a cenná díla. Např. v souvislosti s výstavou Felklových glóbů nám přinesli některé cennější malé školní glóby po rodičích.

Vybavujete si nějaký kuriózní případ, jako cestou se k vám nějaký exponát dostal?

Pracoval zde také docent Ludvík Mucha, historický kartograf, žák profesora Karla Kuchaře, který se zabýval školní kartografií. Byl specialista na školní atlasy, historické atlasy, glóby a velké nástěnné mapy. V rámci svého výzkumu v 60. letech 20. století zkoumal, co obsahují školní kabinety ze zeměpisu. A na jedné střední škole v Jičíně objevil starý zemský glóbus, který byl ovšem prokopnutý. Studenti jej zřejmě používali jako míč. Přitom se jednalo o jeden z nejcennějších globů, o kterém jsme se ještě do loňska domnívali, že je zcela nejstarší v Čechách. Zjistili jsme, že tento zemský glóbus byl vyrobený v Nizozemsku Willemem Janszoonem Blaeuem roku 1599. Naše dochovaná verze však pochází z třetího vydání z roku 1621. Přesto je velice cenná.

Po válce i komunistickém převratu v roce 1948, kdy docházelo k záborům majetků na zámcích, se stávalo, že některé sbírky končily také v místních školách. A tím se tam dostaly i neočekávané unikáty.

To je tedy jeden z nejstarších globů. A jaké nejstarší mapy jsou v Mapové sbírce?

U map je to složitá otázka. Pokud mám jednoduše odpovědět, tak je to vyobrazení města Říma od Michele Tramezzina na pergamenu z roku 1553. Ale to je datovaná mapa. Je možné a pravděpodobné, že jsou zde i starší mapy, ovšem nedatované.

Pergamen patřil k prvním materiálům, na který se zachycovaly mapy?

Mapy jsou velmi staré, jako lidstvo samo. V Čechách se traduje, že nejstarší mapa světa byla vytvořena před 25 tisíci lety na mamutím klu a pochází z Pavlova na Moravě. Mapy vznikaly na jakémkoliv podkladovém materiálu, na hliněných destičkách, na kamenech, na klech, na kostech… Mapy se kreslily i jako fresková výzdoba paláců, např. v Itálii. Ale řekněme, že v době novověku to byl samozřejmě především pergamen, aby byla zaručena trvanlivost díla. Vznikaly samozřejmě mapy i na látkách, máme například tisk na hedvábí. Dále to byl kvalitní ruční papír s filigrány, podle nichž můžeme i identifikovat, odkud vlastně pochází.

A jak pokračovala moderní průmyslová produkce, tak se rovněž měnila kvalita papíru. Asi nejhorší byla ve válečných dobách, především na konci 19. století a počátku 20. století. Máme také mapy z tiskové přípravy na sklech z 30. let 20. století, a dokonce jsme našli mapy na astralonu. Jednalo se o plastickou fólii, kterou sloužila k reprodukování mapy. Byla to zvláštní tisková technika, která se používala v 50. letech 20. století.