S Ivou Geckovou se mohou začínající lékaři setkat na děkanátu 1. lékařské fakulty UK, kde má na starosti jejich specializační vzdělávání. Mnoho čtenářů a rodičů ji však zná především jako spisovatelku. Rodačka z jihočeského Písku napsala již dvacet dětských knížek, řadu rozhlasových pohádek a nově debutovala také jako prozaička knih pro dospělé. V rozhovoru nám přiblížila, co ji k psaní přivedlo, kde bere inspiraci, i jak se jí spolupracuje s lékaři.
Kdy a jak jste začala psát pro děti?
Asi to pramení z mé celoživotní lásky ke čtení, odmalička jsem hodně četla a vždycky byl můj sen napsat knihu. Když jsem byla na třetí mateřské a měla jsem víc času, tak jsem napsala svůj první dětský příběh Florentýna a kouzelná kniha.
Jaké to bylo, poslat svůj rukopis do nakladatelství a čekat, co bude dál?
Byl to zvláštní pocit, jako bych své dítě poslala někomu cizímu. Měla jsem strach, aby se rukopis někde neztratil, navíc jsem byla začínající autorka bez jakéhokoli zázemí. Shodou šťastných náhod si však příběh přečetla jedna redaktorka o víkendu na chalupě a hned v pondělí mi volala, že ji oslovil. Florentýna později získala ocenění od dětských čtenářů, a to mi dodalo sebedůvěru pokračovat.
Kde berete nápady?
Nápadů je všude kolem nás spousta, stačí se jen dívat a poslouchat. Útržek rozhovoru, titulek v novinách, písnička…
Vaše první kniha pro dospělé s názvem Nejhorší dcera je o dospívání a alkoholu v rodině. To není zrovna lehké téma, co vás k němu přivedlo?
Inspirací mi bylo mé vlastní dospívání v době, kdy se o těchto problémech v rodinách moc nemluvilo. Chtěla jsem napsat příběh, který by lidem ukázal, že nejsou ve své situaci sami. Po dlouhém zvažování jsem se rozhodla to udělat – věřím, že to může někomu pomoci lépe pochopit a zvládnout těžkou životní situaci. Ukázat, že ne vše v životě můžeme ovlivnit, ale současně, že každá situace má své řešení.
Máme tedy knihu číst jako autobiografii?
Ne, to ne. Je to spíš taková mozaika složená z osobních zkušeností a příběhů lidí, se kterými jsem mluvila, fikce a také požadavků nakladatelství. Každý příběh má své soukromé kořeny, ale není nutné, aby byl doslova přepsaným deníkem. Chtěla jsem vytvořit autentický pohled, který osloví a případně pomůže, nikoliv jen vyprávět svůj vlastní příběh.
Jak dlouho kniha vznikala a jaké jsou na ni ohlasy?
Pět let – tři roky psaní a dva roky hledání nakladatelství. Pokaždé, když přišlo zamítnutí, jsem prostě rukopis poslala dál. Byla jsem přesvědčená, že příběh musí vyjít, protože má smysl a může pomoci. Nakonec kniha našla svůj domov v nakladatelství Ikar. Zpětná vazba je opravdu silná, lidé mi píší, jak je kniha oslovila. Nedávno mi psala jedna maminka, která díky knize našla sílu odejít od manžela alkoholika. To mám vždy slzy v očích a říkám si, že jsem udělala dobře.
Kdy píšete? Po nocích nebo o víkendech? A pracujete na něčem novém?
Píšu, když mám chuť a hlavně čas. Momentálně mám rozpracované pohádky pro Český rozhlas.
Jak dlouho pracujete na 1. lékařské fakultě UK v oddělení specializačního a celoživotního vzdělávání a co konkrétně máte na starosti?
Na 1. lékařské fakultě pracuji třetím rokem, předtím jsem pracovala na Pedagogické fakultě UK. Mám na starosti specializační vzdělávání lékařů, kmenové a atestační zkoušky. Práce je to zodpovědná a náročná, zvlášť v období roku, kdy běží jarní zkoušky a současně už připravujeme vše na ty červnové. I když naše požadavky mohou vypadat jako přehnaná byrokracie, děláme vše proto, aby lékaři měli všechno v pořádku – nejen ke kmeni, ale i do budoucna k atestaci. A lékaři se nás nemusí bát, hlavy rozhodně netrháme a myslím, že když za námi na oddělení přijdou, cítí přátelskou atmosféru.
Co vás na této práci baví?
Asi ta pestrost jednotlivých oborů, práce s lidmi, komunikace, řešení provozních záležitostí a taková ta snaha dokončit a uzavřít práci. Aby bylo vše v pořádku a lékař uspěl. I když to už pak nezáleží na nás.
Stává se vám někdy, že lékaři nespolupracují, jak byste si představovala?
To ne, musím říct, že spolupracují a reagují velmi vstřícně. Případy, kdy je spolupráce obtížná, jsou opravdu výjimečné. Naším cílem není hledat chyby, ale pomáhat. Dobře si uvědomujeme náročnost jejich práce. Vždy si velmi vážím toho, když mi doktor po náročné službě vezme telefon – na hlasu je poznat, jak moc je unavený, a přesto mi ještě ten samý den naskenuje potřebné dokumenty a doplní vše, co je potřeba. Za to moc děkuji.
Rozhovor je převzatý z magazínu Jednička, časopisu 1. lékařské fakulty UK
