Petr Vizina: Netrpím závratí z celebrit

středa, 30 prosinec 2020 08:11

Jeho diplomovou práci označil vedoucí za natolik kvalitní, že by si zasloužila publikovat v některém z odborných nakladatelství, a krátce poté obdržel Cenu Josefa Dobrovského pro nejlepší absolventy teologických programů. Od září Petr Vizina pokračuje na Katolické teologické fakultě (KTF UK) v doktorském studiu. „Zatím jsem slyšel jen o jednom doktorandovi starším, než jsem já, a ten studoval na ČVUT,“ směje se studující padesátník a jeden z nejznámějších kulturních novinářů v Česku.

HYN27984

Jaká motivace přiměje studovat člověka v poněkud pozdějším věku?

Jako novinář jsem měl dojem, že umím leccos pochytit a poskládat. Ale zároveň jsem chtěl mít alespoň jednu oblast, ve které své dosavadní vědomosti řádně prohloubím. Soukromé čtení je přece jen něco jiného než systematické studium. Teologie, ve které se dogma definuje staletí, je skvělým protějškem k rychlosti a pohotovosti novinařiny. Najednou se na řadu věcí díváte z jiné perspektivy. Zároveň se teologie vyjadřuje současným jazykem.

Když jsem nedávno dělal knižní rozhovor s americkým historikem Timothy Snyderem, který se zabývá dějinami střední a východní Evropy, bezděčně vlastně komentoval to, oč podle mě ve vzdělání jde. Mluvil o historicích, ale platí to obecněji. Jde o to dozvědět se o určité historické epoše nebo nějakém tématu co nejvíce. A pak sledujete, zda a případně jak se vzorce opakují.

V diplomové práci jste, cituji: zkoumal morální a etické aspekty veřejného dialogu v kontextu postsekulární společnosti na základě díla nizozemského prozaika Michela Fabera.

Studoval jsem nejprve teologii a návazně aplikovanou etiku. Při studiu teologie jsem se zaměřil na současnou českou literaturu, protože nějakým způsobem vypovídá o tom, jak žijeme a myslíme. A to soudobé přemýšlení jsem chtěl konfrontovat s teologickými fundamenty, s teologickým přemýšlením o transcendenci a člověku. Položit současnou literaturu a v historii hluboce zakotvenou teologii vedle sebe a dívat se, jak spolu komunikují.

HYN28003Po diplomové práci jsem zvolil téma etiky dialogu. To mi v době globalizovaného světa - kdy se musejí dorozumět kultury a náboženství, ale zároveň často jednotlivci na sociálních sítí nemají sílu ani chuť druhého vůbec vyslechnout - přijde jako palčivé téma. Z etiky mezináboženského dialogu víme, jak důležité je vlastní kulturní a spirituální zakotvení, abychom mohli druhému být vůbec dialogickým partnerem. K tomu má teologie mnoho co říct. A próza Michela Fabera byla tím „bitevním polem“, kde se dají dialogické situace pozorovat. Samozřejmě, mohl to být jakýkoliv jiný autor nebo autorka.

Čím vás zaujal právě Michel Faber?

Četl jsem jeho texty, v Česku několikrát představoval osobně, natáčel jsem s ním pro Českou televizi, vedl rozhovor pro literární časopis Host... On sám se nepovažuje za autora nijak konfesijního, natožpak náboženského, ale v jeho prózách se objevují náboženské narativy. Podobně jako se v posledních zhruba dvaceti letech začaly objevovat ve zdánlivě sekularizované Evropě. Najednou nevíme, co si počít s islámem, nevíme, co si myslet o voličích z Biblického pásu v USA, kteří tvoří značnou část Trumpovy legitimity. Jinak řečeno, vynořují se stará vyprávění a my se o ně přeme, jako o ten mariánský sloup na Staroměstském náměstí.

Faber tento stav post-sekularity perfektně vystihuje, ať už si je toho vědom, či nikoliv. V jeho posledním románu Kniha zvláštních nových věcí jde o příběh misionáře, který pomáhá kolonizovat cizí planetu. Jde samozřejmě o ozvěnu Conradova románu Srdce temnoty a o koloniální minulost Evropy, ale i o současnost, v níž sice hraje víra zdánlivě pouze privátní roli. Ale jen zdánlivě.

Váš vztah k teologii se začal formovat už na konci 80. let, kdy jste se stal křesťanským konvertitou. Kdo vás k té myšlence přivedl?

Když budu mluvit náboženským jazykem: nikdo sám sebe nemůže přivést k tomu, že pozná Boha, ale Bůh se sám nechává poznat. Každý z křesťanských myslitelů by řekl: Hospodin se dostává k lidem, kteří cítí ve svém životě jakousi marnost a dá jim příležitost něco se svým životem udělat.

Měl jste tehdy pocit, že svůj život marníte?

Ano, to patří k tomu, čemu se říká pokání. Součástí křesťanské konverze je i to, že najednou vidíte ten svůj život zvenku jako nedostatečný. Když Ježíš říká, že jeho učedníci budou mít život v plnosti, tak vlastně úplně nevíme, co to znamená, ale tušíme. Že ho třeba neutopíte v chlastu, že svůj život investujete do druhých namísto do vlastní ukřivděnosti...HYN27823

Křesťanská konverze se dá připodobnit i k tomu, že vlastně máte pocit, jako že se dusíte. A jestli to takhle bude pokračovat dál, udusíte se. Psal se rok 1988 a já přemýšlel o tom, co dál se svým životem. Tehdy jsem stejně jako moji vrstevníci chodil na pivo a na bigbít. Ale setkal jsem se s lidmi, kteří se snažili žít křesťansky. A i díky jim jsem najednou začal realitu vnímat jinak a objevoval stopy, které ke mně promlouvaly.

Jak to tehdy vnímalo vaše okolí?

Odcizil jsem se své kulturní a sociální bublině a najednou se úplně ocitl mimo své okolí. Není to velká zábava, ale musíte to nějak snést. Ale nové směřování znamená zase novou společnost, nové kontakty. V tomhle pohledu je vlastně církev, pokud je to církev jak má být, velmi demokratická – potkáte zde chytré, hloupé, bohaté, chudé, vzdělané – a všichni spolu musí vycházet, protože to, co je spojuje, není v nich, ale vnímají nějaké společně směřování. A jeden konvertita navíc se tam vždycky vejde.

Řekl jste „církev jak má být“. Co to dle vás definuje?

Naší rozhádané společnosti by mohla ulevit maxima známá z církve, že v podstatných věcech je nutná jednota a v těch ostatních svoboda. Myslím, že církev nemá být nesnášenlivým a mocichtivým spolkem. V zásadě by křesťanská společenství měla fungovat prorocky, což znamená nepaktovat se za každou cenu s mocí, které je vládnutí stejně propůjčeno jen dočasně. Církev by měla být společenským tmelem a uzdravujícím prvkem. V tom měl Václav Klaus ve slavném přirovnání ke spolku zahrádkářů vlastně pravdu, i když se trefil jen náhodou. Zahrádkáři jsou fajn.

Tehdy jste se dokonce stal učitelem v církevní Bratrské škole.

Začátkem 90. let bylo pro mé přátele v církvi velkým tématem školství bez indoktrinace a násilí, jak jsme je sami pamatovali. Byla tu spousta inspirací, prvorepublikoví učitelé pokusníci, montessori či waldorfské školy. A mne to oslovilo natolik, že jsem se stal učitelem. Po několika letech jsem však nabyl poznání, že učitelství nebude můj celoživotní program (úsměv).

A odjel jste do Spojených států amerických.

To byla studentská výměna. V Pittsburghu jsem pracoval v takovém sociálním letním kempu, kde se studenti starali o handicapované lidi.

Už jen samotná cesta do USA musela být na začátku 90. let velkým zážitkem pro někoho, kdo žil v izolovaném Československu...

Představte si, že vyrůstáte v zemi, kde jste mohl maximálně s batohem do Rumunska nebo Bulharska a najednou letíte za oceán a pracujete v sociálních službách, úplně jinak strukturovaných. Poznáte, alespoň z části, černošskou Ameriku, jejíž hudbu, literaturu i velký příběh emancipace obdivujete. Zjistíte, že svět, který vám doposud představoval Kurt Vonegut, Philip Roth, hudba Velvet Underground nebo filmy Woodyho Allena je daleko komplikovanější. A má obrovské stíny, což bylo i v tom okouzlení zkraje devadesátek patrné.

HYN27919  HYN28047  HYN28239

V USA jste strávil několik měsíců. Jak jste se poté dostal k novinařině?

Po návratu z Ameriky jsem nechal studií na Pedagogické fakultě a byl na volné noze. Učil jsem angličtinu na jazzové konzervatoři a také se živil hudbou - hrál jsem na bicí v kapele Traband. Maminka jednoho z mých žáků z konzervatoře pracovala v novinách. Nebyl jsem nijak nadšený z toho, jak u nás vypadala „rocková žurnalistika“, poněkud namyšleně jsem tvrdil, že bych to napsal mnohem lépe (smích).

Když jsme pak s Trabandem vyjeli na festival Sziget do Maďarska, hrála s námi na jednom pódiu také portugalská skupina Madredeus, kterou jsem znal z filmu Lisabonský příběh režiséra Wima Wenderse. Nabídl jsem, že s nimi udělám rozhovor, nepotřeboval jsem akreditaci. V novinách se rozhovor líbil a ptali se, kdy udělám další.

Od té doby už jste už absolvoval stovky rozhovorů. Jaké to je dělat interview s lidmi, které mají i miliony fanoušků po celém světě?

Já vlastně nemám takovou tu závrať z celebrit. Pro mne je podstatné, jestli ten člověk má co říct a nezáleží na tom, jestli ho zná milion lidí nebo třeba jen dvanáct. Představa, že novinář odečítá svou důležitost podle známosti jmen, s kterými hovořil, je vlastně komická. A je dobré tomu nepodlehnout. To je přece hrozná situace, že stárnoucí novinář vykládá po hospodách, s kým slavným se bavil (smích). Vy jste vlastně první po mnoha letech, co se mě na to ptá. Já o tom sám nikdy nevyprávím, protože mi to připadá trapné.

HYN27980

Přesto jsou určitě rozhovory, na které člověk rád zavzpomíná, ne?

Například rozhovor s Agnieszkou Hollandovou byl ohromně zajímavý, protože má velmi zajímavý osud – polská studentka na FAMU v době Pražského jara, v kinematografii světová třída, která rozumí Janu Palachovi. Nenabízí vlastní teze, mluví obrazem. To je opravdu moje velká oblíbenkyně.

Nebo rozhovor s nedávno zesnulým Ivanem Passerem, jehož film Intimní osvětlení je pro mě z těch tuzemských, československých, možná nejoblíbenější. Rozhovor na festivalu v Karlových Varech měl trvat asi tři věty, ale nakonec trval půl hodiny a neprotestoval ani zvukař, který po celou dobu držel mikrofon ve zdvižených rukou. Jako novináři máme šanci promluvit si s lidmi, kteří zažili to velké i strašlivé 20. století, jako je Theodor Pištěk, Věra Nováková, Květa Pacovská, Olbram Zoubek... (Vizina je společně s fotografem tohoto rozhovoru Hynkem Glosem autorem knihy Stará garda obsahující 30 portrétů umělců narozených před rokem 1945, kteří jsou živou pamětí tuzemského vizuálního umění – pozn. autora).

A pokud byste měl jmenovat někoho z hudební branže?

Z hudebních rozhovorů je snadné dělat si legraci. Snadno třeba z rozhovoru se stárnoucím rockerem. V České televizi jsme dostali možnost delšího povídání s kytaristou Queen, Brianem Mayem. Tehdy jsem si říkal, že Queen je po smrti Freddieho Mercuryho trochu revival sama sebe, neexistující kapela. Navíc na mě byli vždy příliš pompézní a teatrální. Prostě koukal jsem se na tu možnost trochu skrz prsty...

Ale nakonec jsem jel a poznal sedmdesátiletého muže s doktorátem z astrofyziky, který netráví čas poleháváním u bazénu se šampaňským v ruce. Byl to vlastně pro mě jeden z nejzajímavějších rozhovorů o čase, životních rolích a o stárnutí. Často si na něj vzpomenu.HYN28022

Asi by bylo zajímavé, co by řekl na téma stárnutí takový Mick Jagger.

Ani Rolling Stones nikdy nebyli moje krevní skupina, to spíš Bob Dylan nebo Leonard Cohen, ale obdivuji je čím dál víc. Vždyť oni byli na rokenrol staří už v době, kdy jsem se o hudbu začal zajímat! (smích). A vidíte, v době koronavirové krize nahráli vynikající singl Living in a Ghost Town. Ty záběry vylidněných měst můžete brát jako zprávu o pandemii, ale taky o tom, jaké je stáří, co znamená žít ve „městě duchů“, když vaši vrstevníci odcházejí.

Na závěr - co by novinář Petr Vizina doporučil čtenářům z poslední hudební, literární i filmové tvorby?

Bývám skeptický k doporučením, ale zkusme to. Znepokojují nás mocenské ambice a rostoucí vliv Číny. Nemusí nás to ochromit strachem, lepší je myšlení Číňanů nějak poznávat. Literatura má u nás vynikající překladatele a kurátory, Zuzanu Li, Denise Molčanova, Kamilu Hladíkovou, Petru Martincovou. Čtěte Číňany, dřív než oni přečtou nás!

Mgr. Petr Vizina
Letos dokončil magisterská studia na KTF UK. Jako bubeník působil v několika kapelách i jako studiový hráč (Otcovy děti, Traband, Šarközi); doprovázel Chrise Burroughse, Terry Lee Halea či Peppe Voltarelliho. Od počátku 90. let působí jako kulturní novinář; pracoval v Lidových novinách a Hospodářských novinách, přispíval do Respektu či Reflexu. Deset let vedl kulturní redakci České televize; připravoval pořad Musicblok, moderoval Před půlnocí či literární pořad U zavěšené knihy. V současnosti pracuje v Českém rozhlase a připravuje rozhovory na Aktuálně.cz (podcast Na dotek). Je spoluautorem knih Stará garda (Argo 2016) a Rozhovory přes rozbouřené doby (Prostor 2019). Je ženatý, má dceru a dva syny. Ve volném čase rád jezdí na kole.
Autor:
Foto: Hynek Glos

Sdílejte článek: