Marian Jelínek: Naučme děti pracovat s emocemi

pátek, 28 leden 2022 07:51

Omezení sportovních aktivit v době pandemie koronaviru má vliv na všechny z nás. Mnozí hobby sportovci se přestali hýbat, a dětem zmizel pravidelný režim. Se všemi kategoriemi má praktické zkušenosti Marian Jelínek, sportovní trenér, alumnus FTVS UK a specialista na motivaci a mentální koučink.

MarJ 023

Spolupracujete s mnoha sportovci. Jak se oni vypořádávali s omezeními v době pandemie?

Vrcholové sportovce to postihlo především tím, že najednou neměli závody a soutěže, tedy důvod, proč svou profesi dělají. Nejen proto mnozí ztráceli smysl tvrdě trénovat. Proč mám trénovat, když nevím, jestli bude olympiáda nebo mistrovství světa, k čemu mi to je? Z tohoto hlediska nebylo jednoduché najít energii a smysl pokračovat.

U zájmového sportu na rozdíl od výkonnostního a vrcholového nejde tolik o výsledky a výkony, člověku jde především o prožitky z pohybu jako takového. A myslím, že i v době covidové si člověk mohl najít cesty k tomu zaběhat si, rychle se projít, nebo si zacvičit doma. Takže záleželo hlavně na morálních vlastnostech každého z nás – samozřejmě se snáz sportuje v partě lidí nebo s trenérem, což nebylo možné.

To právě řadu lidí od pohybu odradilo, že se nemohli potkávat v partičkách, se kterými byli zvyklí sportovat.

Víte, vždy záleží na tom, co je vaše motivační pyramida, co vás na té aktivitě samotné nejvíc motivuje. I malé děti vám řeknou, že je třeba samotný hokej až tolik nebaví, ale baví je ta parta kamarádů nebo trenér. Každý máme určité motivační vjemy a z toho sestavujeme nějaký celkový motivační koláč. U týmových a kolektivních sportů je ovšem samozřejmě ta socializace něco, co nás motivuje navíc.

Socializace chyběla také dětem, kterým zmizela pravidelná sportovní aktivita v oddílech. Může to tuto generaci dětí poznamenat?

Já určitě nejsem ten typ, který by říkal, že tato generace je ztracená a poškozená, to mi připadá jako zbytečné strašení. Nicméně když zmizí řád nebo pravidelný režim, je to velký problém. Nejen u dětí ale i u dospělých. U dětí by však měli více převzít zodpovědnost rodiče. Návodů, jak v době koronavirové neztratit návyky byla spousta, jeden z nich byl například právě udržet si režim, na který jsme byli zvyklí. Pokud jsme byli zvyklí vstávat v sedm, tak i když máme online výuku až od devíti, tak stejně vstát v sedm a čas nějak smysluplně využít – třeba si zacvičit nebo poklidit, cokoliv…

Pokud rodina sklouzne do „pyžamového“ režimu, tak nastávají psychické problémy, které mohou mít dopad i z dlouhodobého hlediska. Z doby, kdy byla nařízena velká izolace, má řada nejen předpubertálních mladých lidí psychické potíže. Já bych to nechtěl podceňovat ani přeceňovat, nicméně řada věcí na duševní zdraví negativně zapůsobila a zabere nějaký čas, než se to povede vrátit do normálu.

Spousta mládežnických trenérů se obává, že děti už si po vynucené pauze nenajdou ke sportu cestu zpět.

IMG 2600Záleží na emoční vazbě. Když něco milujete, tak v tom pokračovat budete. Vždyť kolik dětí chodí na hokej, fotbal, do uměleckých kroužků, a kolik z nich přestane zcela přirozeně? A nyní najednou za vším vidíme koronavirus. Já bych brzdil to černobílé vnímání.

Nicméně uznávám, že to může být problém a měli bychom se k němu nějak postavit. Děti, které nemají k nějaké činnosti silnou emoční vazbu a přestanou ji dělat, jaksi vyhasnou, a je potom těžké tyto děti restartovat zpátky.

Co pro to mohou udělat rodiče?

První věc, která je neoddiskutovatelná a zmiňuje se ve všech učebnicích behaviorální psychologie, je: dobrý příklad. Pokud chci, aby se moje dítě hýbalo a mělo pozitivní vztah k pohybovým aktivitám, tak je velkým bonusem, když se hýbají i rodiče. A ne že sedí doma u televize a poučují mladé, že by se měli hýbat a sportovat. Kdo chtěl, tak se hýbal i během pandemických omezeních, kdo jen doma čekal se založenýma rukama, až mu zazvoní telefon, že může znovu na trénink, tak ten bohužel čekal hodně dlouho…

Vychovat generaci dětí, pro kterou se stane sport láskou, je i motto projektu SportMentor, na kterém spolupracujete.

SportMentor neslouží k tomu, abychom děti učili se hýbat. Pro mě je nejvyšší prioritou vytvoření podmínek pro to, aby dítě sport bavil a stal se doživotně nedílnou součástí jeho života. Lidé často obecně říkají „vždyť to ho přece musí bavit“, já říkám: nemusí. Žádné dítě se nenarodilo s emoční vazbou k tomu či onomu. Od toho jsme my trenéři, rodiče, učitelé, společnost abychom vytvořili takové podmínky, aby to dítě bavilo. V dospělosti už si mohu rozhodnout, a měl bych si nést zodpovědnost za to, co mě baví, ale dítě se nerodí s láskou ke sportu, k umění, nebo ke vzdělání. Emoce vzniká na bázi podmínek, proto pokud bude dítě vyrůstat ve vhodných podmínkách, tak je předpoklad vzniku emoční vazby vyšší, a naopak.

Krásně to vidíte ve školství, kdy máte dvě paní učitelky, které učí například dějepis a jedna učí tak úžasně, že děti ta historie baví, zatímco u druhé se děti nudí. A otázka zní: může za to dějepis, děti anebo paní učitelka? Obě přitom řeknou dětem stejné informace, ovšem záleží na podmínkách, jak ho učí, na způsobu předání těch informací. Často příliš preferujeme pouhé předání té informace, tu racionalitu, ale to podstatnější, primární je vzbudit v dítěti vášeň a nadšení, respektive vytvořit tu již zmiňovanou emoční vazbu k dané problematice, tu touhu po poznání. To je pro mne tou nejcennější dovedností pedagoga, rodiče, trenéra, vychovatele...

Současné děti se ve škole tělocviku často vyhýbají. Je to vina jen učitelů?

Určitě to není vina jen učitelů. Už ve školkách si děti utváří vztah k pohybové aktivitě a první stupeň základní školy je pak jedno z nejdůležitějších období. Tam by měl být kladen větší důraz na to, aby se pohyb stal součástí každodenního života dítěte. Na druhém stupni už se to může těžko dohánět.

MarJ 009Důležitým faktorem jsou rodiče, které často ani nestojí o to, aby se jejich děti v tělocviku zapojovaly a raději píší omluvenky. Dnes když na děti trochu přitlačíme s pohybovými aktivitami a dítě se nám při tělocviku odře nebo uhodí, tak jsou tu najednou miliony odůvodnění, která se musí řešit. Proto někteří učitelé řeknou těm pasivním, méně pohybově nadaným, ať raději sedí a nezapojují se. Tato zdánlivá spokojenost pro obě strany je však velkým problémem do budoucna.

Sám jsem vystudoval tělocvik a pamatuji si doby, kdy jsme se z lyžáků nevraceli bez toho, že by se nikdo nezranil. Tak to prostě je, vždycky se něco stane. Když učíte 25 dětí týden lyžovat, většinou se něco stane. Ale nikdy se z toho nedělala věda. Přece to nezrušíme jen proto, že se něco stane nebo se někdo zraní. Kdysi jsme byli unikátní možná v celém světě tím, že jsme měli povinné kurzy plavání a celá naše republika uměla plavat. Z důvodů finančních se z toho postupně upustilo, stejně jako z lyžařských výjezdů. Dnes ti, kteří by to nejvíc potřebovali, na to nemají finance anebo se o to jejich rodiče nestarají.

A když si pak uvědomíte, kolik společnost stojí léčba jednoho obézního člověka nebo diabetika… Kdysi jsem četl rozhovor s ředitelem Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP), který mimojiné řekl, že největší optimalizace nákladů VZP by byla, kdyby lidé nebyli obézní a byli otužilí. A sport v tomhle může hodně pomoci. Spousta lidí si stále neuvědomuje, že investovat energii do toho, aby netrpěli nadváhou, se jim mnohonásobně vyplatí.

Jedna z vašich knih nese název Neztraťte motivaci v době blahobytu (2017). Je to problém dnešní mladé generace, která má neomezené možnosti?

Nejen mladé generace, je to problém obecný. Neumíme žít paradoxně v době nadbytku. A to je velký problém. Jednoduše řečeno, v době nadbytku musí člověk převzít plnou zodpovědnost za své limity, jinak ho to ničí, a to „bolí“. Kdo má převzít či dokonce určit limity například v přejídání? Tato doba vyžaduje daleko větší sebepoznání, práci sám na sobě.

Sice dokážeme neuvěřitelné věci a pomalu létáme na Mars, ale neznáme pořádně sami sebe. To přispívá k neustálému zvyšování spotřeby antidepresiv, přibývá lidí s nadváhou či otylostí, snižuje se psychická odolnost a otužilost společnosti. Myslím si, že musíme lépe připravit jednice k životu do současné doby, aby se v ní neztratil. Život v době nedostatku je jiný než v době nadbytku. Pokud na to nereagujeme, trpí svět „vnitřní ale i vnější“. Tou cestou by mohlo být daleko větší sebepoznání, práce sám na sobě, se svými limity , emocemi, touhami, neúspěchy, porážkami ale i učit daleko více kritickému myšlení, komunikaci, kooperaci… Jednou z možností by mohl být například vznik nového předmětu, který by děti daleko lépe připravoval do současného světa.

Když se ptám vysokoškoláků na jejich koníčky, často zjišťuji, že nemají k ničemu silnou emoční vazbu. Oni mají řadu „potěšení“ či „zábav“ jako filmy nebo hudbu, ale žádný koníček, na který se vyloženě těší. Že si například půjdu v sobotu lehnout pod auto a zkusím si něco opravit, půjdu ve středu odpoledne na ryby, nebo doplním svoji sbírku známek, dokončím model letadla…

Já si samozřejmě uvědomuji, že je jiná doba, to je jasné. Ale ta emoce jiná není. A mě připadá, že se nyní emoce hodně zploštila a je pouze jakási povrchní. A když se takto nevyhraněný člověk dostane v patnácti k volbě dalšího studia, tak podle čeho se má rozhodnout? Když se někdo od dětství hrabe v motorech nebo sbírá brouky, tak už pak vím, kam jej mohu asi dále směřovat.

Neměli by v téhle fázi převzít vedení rodiče, aby jim ukazovali činnosti a koníčky, které by je mohly bavit?

Dnes je těch lákadel opravdu mnoho a druhá věc je, že dnešní rodiče asi pro své děti nemají, nebo nechtějí mít, tolik času. Děti se pak mohou cítit vykořeněné – nemají k ničemu silnou emoci. Ony i chodí do řady kroužků, ale často to cítí jen jako povinnost vůči rodičům.

Řada rodičů neseznamuje děti se svými koníčky, často je ani sami nemají, neučí je věci, které se kdysi přenášely z pokolení na pokolení a neučí se ve škole. Rodiče by měli pro své děti vytvářet podmínky vedoucí k všeobecné zvídavosti, a to v případě malých dětí i formou menšího tlaku. Nikomu se nechce vystoupit ze své komfortní zóny, ale když překoná nějakou překážku, tak to s odstupem času ocení.

Bez vystoupení z komfortní zóny silnou emoci nevytvoříte. Vyjet lanovkou na Sněžku je samozřejmě úžasné, pohodlné, nezpotíte se… Jenže když tu trasu půjdete pěšky, tak sice cestou nadáváte, ale ten prožitek z toho překonání sebe sama - to je ten opravdový zážitek. Ta opravdová emoce.

Jak by u dětí měly být vyvážené pochvaly a odměny?

Pochvaly jsou velmi důležité, ale podstatné je rozlišovat, za co chválit. Nejsem zastáncem toho, aby se děti chválily jen za to, že se něčeho zúčastní, jak se často udělují takové ty diplomy za účast. Podstatnější by mělo být chválit za úsilí a ne jen za výsledek samotného snažení. Plno lidí chválí pouze za výsledky, což je logické u vrcholového sportu nebo v byznyse, ale ne u malých dětí.

IMG 5545Ve sportu se často mluví o tom, že by třeba malé děti neměly hrát na výsledky. Jenže každá hra a činnost má nějaký průběh a nějaký cíl. Pokud běžím, tak jsem rád za samotný pohyb ale zároveň mě zajímá i zaběhnutý čas. A hodnotit bych měl obojí. I výsledek je důležitý, nicméně by se u dětí neměl přeceňovat. Společnost klade na výsledky u dětí zbytečně extrémní důraz.

Pokud sedmileté děti hrají fotbal, ať se výsledek počítá, přece nepřestanu počítat góly. Ale hodnocení trenéra nebo rodiče by se výsledku vůbec neměl týkat! Hodnotit by se měl výkon – dodržovali jsme to, co jsme chtěli, tady se ti povedla klička, tady se ti naopak něco nepovedlo. Děti samozřejmě ten výsledek stejně v podvědomí vnímají, ale když na něj kladu důraz, tak vytvářím u dětí zbytečný tlak. Pak často děti hrají pod tlakem jen proto, aby jejich rodič byl spokojený. A to je samozřejmě špatně.

Rodič často seřve dítě za to, že prohrál tenisový zápas, místo aby v klidu hodnotil jeho výkon – málo jsi běhal, tenhle úder ti jde, tenhle musíme ještě vylepšit. No a že jste dostali čtyři góly? Vždyť ty jsi dvěma dalším zabránil. Výsledek by se neměl stávat prioritou, především u dětí tak do deseti let.

Tlak na výsledky by se měl vytvářet a sílit postupně, až tak třeba ve třinácti letech, kdy se děti opravdu připravují na vrcholový sport.

Smutným tématem bývá život některých sportovců po konci aktivní kariéry.

To je letitá problematika a všeobecně se má za to, že nejtěžší jsou tři roky po ukončení kariéry. Tehdy dochází k největší rozvodovosti, závislostem na gamblingu či návykových látkách. Aktivní kariéra sportovce je svým způsobem „činnostní závislost“ – denně chodit na tréninky, dvakrát týdně zápas. A když to najednou ze dne na den skončí, tak to napětí a adrenalin hledáme někde jinde – ať už je to gambling, alkohol, mladší partnerka. V mnoha zemích se snaží problémům předjímat a mladé sportovce vzdělávat. Například v anglické Premier League nedostávají mladí hráči plnou část výplaty, ale je jim ukládána na zvláštní konta. Protože finanční gramotnost osmnáctiletého kluka je pochopitelně jiná než později.

Sám znám plno hráčů z NHL, kteří doplatili na obrovský podpisový bonus a díky náhlému přívalu peněz pak zapomínali na samotný hokej. Asociace některých sportů se také hráčům starají o důchody, aby pak byli nějak finančně zabezpečeni.

Neměly by asociace nejbohatších sportů pořádat pro mladé sportovce nějaké kurzy finanční gramotnosti?

Určitě by to byla jedna z cest. A měli by do toho být zapojeni i agenti hráčů, kteří mají na sportovce od určitého věku větší vliv než rodiče a trenéři.

Někteří to dělají a připravují své svěřence na život po kariéře už nyní.

PhDr. Marian Jelínek, Ph. D.
Na FTVS UK vystudoval obor Tělesná výchova – zeměpis, má doktorát z kinantropologie a také z filosofie. Jako hokejový trenér se v pozici asistenta podílel na titulu mistrů světa (2005) a dvou ligových titulů se Spartou Praha (2006, 2007). Do povědomí veřejnosti se zapsal také díky desetileté spolupráci s Jaromírem Jágrem.
Je spoluautorem několika knih a své zkušenosti z vrcholového sportu přenáší i do byznysu v podobě koučinku, školení a přednášek. Individuálně spolupracuje s manažery a vrcholovými sportovci jako jsou tenistka Karolína Plíšková, plavec Jan Micka, nebo hokejový brankář Petr Mrázek. 
Autor:
Foto: archiv Mariana Jelínka, Jiří Novák

Sdílejte článek: