Gerhardt Bubník: Lidé si mají pomáhat a mít k sobě respekt

Většinu svého aktivního života strávil u ledu. Nejprve jako krasobruslař závodník, poté Gerhardt Bubník proslul jako světově uznávaný rozhodčí na mistrovstvích světa a olympiádách. A kromě toho stihl vést úspěšnou advokátní praxi a dostat se jako první Čechoslovák na Harvard.

4x Bubník na jedné fotografii: Gerhardt Bubník drží fotografii se svým bratrem Václavem (uprostřed) a jeho jmenovci Vlastimilem (vlevo) a Gustavem, toho času reprezentanty ČSR v ledním hokeji.

V létě jste oslavil 90. narozeniny. Jste ten typ člověka, který se ohlíží za minulostí a bilancuje?

Ani ne, já vždy žil spíš přítomností. Budoucnost jsem nikdy moc neplánoval a nyní, vzhledem k věku, to platí především. Od svých 65 let mám čtyřnásobný by-pass srdečních tepen, prodělal jsem dva infarkty, tudíž plánuji jen dva měsíce dopředu. Ale udržuji se v kondici a stále aktivně sportuji – kolo, golf, chůze s trekingovými holemi. Hraji i bridžové soutěže, což je dobré na podporu myšlení a paměti. A nedávno jsem říkal sekretáři Českého krasobruslařského svazu, že bych se rád dožil březnového mistrovství světa, které bude v Praze.

Vy jste se v minulosti na organizování několika šampionátů sám podílel.

Já jsem ukončil svou závodní činnost v roce 1958, a už následující rok jsem byl v organizačním výboru mistrovství Evropy v Bratislavě. A poté jsem byl i člen organizačního týmu odloženého mistrovství světa v Praze v roce 1962. To bylo neskutečné mistrovství – obliba krasobruslení byla na vrcholu, otevřela se úplně nová hala na Výstavišti a bylo neustále plno nejen na soutěžích, ale i na trénincích! Později jsem byl deset let v řadě ředitelem významného mezinárodního závodu Pražská brusle a moje organizační činnost vyvrcholila v roce 1988 tím, že jsem se stal technickým ředitelem ME v Praze a v roce 1993 ředitelem posledního MS konaného rovněž v Praze. Oba šampionáty proběhly velmi úspěšně.

Předpokládám, že krasobruslení stále sledujete a udržujete si přehled.

Samozřejmě, a to nejen v televizi. Jsem čestným členem Mezinárodní bruslařské unie (ISU), tak mám právo zúčastňovat se každý rok mistrovství světa. A je naprosto nevěřitelné, jak se výkony špičkových závodníků posunuly. Co na letošním mistrovství světa v Bostonu předvedl Ilja Malinin, to bylo něco, co jsme v našich dobách nedokázali ani předpokládat! (Malinin jako první na světě předvedl v jedné jízdě šest čtverných skoků, pozn. autora). V 60. letech minulého století občas někdo předvedl trojitý skok, pokusy o čtverné začaly velmi pozdě, někdy po roce 2010, a na závodech jen výjimečně. A teď přijde závodník, který předvede jízdu jen se čtvernými skoky, včetně čtverného Axela, a ještě to vše provede s čistými dopady bez zaváhání! To bylo i pro mě jako bývalého bruslaře zcela nečekané, až neuvěřitelné. Z technického hlediska to byl absolutně ten nejvyšší výkon a nemyslím, že by ho v budoucnu byl někdo schopen zopakovat.

Vzpomínáte přitom s nostalgií na svou krasobruslařskou kariéru?

Nostalgicky určitě ne. Jsem spokojený s tím, co jsem prožil. Pocházím z opravdu velmi chudých poměrů. V době mého narození vrcholila největší hospodářská krize v historii, tatínek byl dlouho nezaměstnaný a maminka musela být s dvěma dětmi doma. Byli jsme zcela bez peněz.

A během války jsme zase byli perzekuováni, protože tatínek se odmítl rozvést s mojí židovskou maminkou. Oba nakonec skončili v koncentráku, a tatínek se vrátil jako stoprocentní invalida, jeho penze stačila sotva na nájem bytu. Než jsem začal vydělávat já, což bylo až v roce 1958, tak jsme byli v podstatě bez peněz.

Ale já si nikdy nestěžoval. Nepamatuji se, že bych trpěl skutečným hladem nebo že by mi byla strašná zima, ačkoliv jsme neměli na uhlí... Jako dítě to člověk příliš nevnímá, a navíc nám vždy i v těch nejtěžších situacích někdo pomohl.

Jako paní Marie Waldenová, která se o vás a vašeho bratra postarala, když rodiče za války odvedli do koncentračních táborů.

Ano. Za války bydlela v našem domě německá rodina, která nám velmi pomáhala. A zeť paní Waldenové byl dokonce lékař-důstojník, kterému za pomoc židovské rodině hrozila i smrt zastřelením! Po válce Rudé gardy paní Waldenovou coby Němku odvlekly a tehdy jsme s bratrem jako děti zůstaly na 10 dnů úplně bezprizorní. Rodiče se vrátili až okolo 20. května, a tatínek, nemocný a s váhou sotva 50 kg, šel paní Waldenovou okamžitě hledat do sběrných táborů. Podařilo se mu ji najít, přivést k nám, a my jsme pak zase několik let opláceli pomoc jí i její rodině.

Váš tatínek musel být statečný člověk.

Tatínek byl strašně obětavý a hodný. Všechny skutečnosti z válečné doby, které jsem popsal ve své knize vzpomínek Život mezi paragrafy, jsem zjistil až v roce 2015, když jsem knihu začal psát. Tatínek ani maminka o tom nikde nehovořili. Přitom tatínek se z války vrátil s tuberkulózou a rakovinou hrtanu. Prodělal několik operací a ozařování, v krku měl kanylu, která mu ztěžovala mluvení. A přesto, v tomto stavu, musel až do své smrti v roce 1955 od rána do večera pracovat, aby nás uživil.

Před tím ale stihl výrazně ovlivnit váš život, když vás nasměroval ke krasobruslení.

Tatínek měl rád hokej a krasobruslení. Nejstarší bratr Václav hrál hokej a já se naučil bruslit na „šlajfkách“. V roce 1947 mě tatínek vzal na krasobruslařské mistrovství Evropy, které se konalo v Praze. Oběma se nám to líbilo, a když pak tatínek na zimním stadionu na Štvanici poznal trenéra krasobruslení, který byl stejně jako on v koncentráku, tak se s ním domluvil a zapsal mě do oddílu.

To mě ovlivnilo i v tom, že jsem se musel dost brzy osamostatňovat. Rodiče se mnou nemohli chodit na stadion, takže jsem od svých dvanácti let jezdil sám noční tramvají z Vršovic, pak běžel na Masarykovo nádraží a přesedl na tramvaj na Štvanici. V půl páté ráno jsme s ostatními bruslaři utíkali z tramvaje, abychom zabrali nejlepší části ledové plochy. A to bylo takřka každý den, takže mi to vzalo část dětství. Ale jako dítě takhle nepřemýšlíte.

Jako krasobruslař jste to dotáhl až do reprezentace, jejímž členem jste byl v letech 1954-57. Ale pak jste, ve 22 letech, svou závodní kariéru ukončil.

To už jsem byl na Právnické fakultě, kde vás neustále hodnotila stranická organizace nebo třídní důvěrník. A já, když mě stále chtěli do něčeho zapojit, tak jsem se vymlouval na bruslení, což byla pravda, protože tréninky i závody mi zabíraly spoustu času. Ale když jsem pak měl jet na závody do západních zemí, tak z fakulty přišlo hodnocení, že jsem ideologicky nevyzrálý a aktivně nepropaguji socialistické zřízení.

Dva dny před odjezdem na mistrovství Evropy do Paříže v roce 1956 mě navštívila Státní bezpečnost a sebrali mi bez vysvětlení pas i vyfasované jednotné oblečení. A o rok později, když bylo ME ve Vídni, tak mi, i když jsem se na něj kvalifikoval, znovu nedovolili odjet. Tak jsem si říkal, k čemu se budu dřít, když nedostanu šanci? A skončil jsem s kariérou závodníka a vydal se cestou funkcionáře.

Ta druhá kariéra však byla nesmírně bohatá. Jako rozhodčí jste se účastnil největších akcí včetně mnoha olympijských her.

Hned v roce 1958 jsem začal jako rozhodčí v nižších kategoriích, a dost rychle jsem postupoval. V roce 1962 jsem byl ve svých 27 letech nejmladší mezinárodní rozhodčí na světě a po třech letech jsem udělal zkoušky na nejvyšší, tzv. mistrovskou kategorii, kdy můžete soudcovat ME, MS a olympiády. Ve stejném roce jsem byl zvolen do předsednictva svazu a později se stal i předsedou komise rozhodčích. Asi v roce 1980 mě ISU jmenovala instruktorem, abych školil rozhodčí i v zahraničí.

K tomu vám pomohla i dobrá jazyková vybavenost, vždyť jste se už coby osmiletý začal ještě za války učit anglicky.

Můj tatínek si byl vědom významu vzdělání. On se stejně jako jeho maminka vyučil kuchařem ve Vídni, takže uměl perfektně německy a měl jakýsi všeobecný rozhled. A v roce 1943 požádal naši sousedku, bývalou učitelku angličtiny, aby mě soukromě a tajně učila. Díky těmto základům mě pak po válce přijali na anglické gymnázium.

Nebyl jsem zpočátku žádný premiant, ale postupně jsem se zlepšoval a k velkému překvapení všech jsem byl u maturity jediný se samými jedničkami. A protože tatínek vždycky říkal, že jsem tak ukecaný, že bych mohl dělat právníka, dal jsem si přihlášku na Karlovu univerzitu. Měl jsem dělnický původ (otec kuchař, maminka švadlena), navíc byli rodiče za války zavření, takže jsem neměl potíže s přijetím.

Jaká byla studia práv v Československu v 50. letech 20. století?

Já studoval v letech 1953 až 1958 a všechny předměty byly silně ovlivněné ideologií marxismu-leninismu a heslem „Sovětský svaz – náš vzor“. A studium vypadalo tak, že byla povinná docházka na všechny přednášky, na kterých většina kantorů jen četla své učebnice. Nebyly vůbec žádné diskuse, žádné semináře, žádné pravidelné písemné práce nebo testy. Nikde se nediskutovalo, nerozvíjelo se právnické myšlení, abyste to, co se učíte, uměl interpretovat a aplikovat. U zkoušek jste musel odříkat přesně to, co hlásal konkrétní profesor.

Gerhardt Bubník (uprostřed) během studií práv v Praze.

Po letech jste jako první z Československa dostal příležitost studovat na slavném Harvardu. V roce 1968 tam asi výuka probíhala dosti odlišně.

Nebyly tam přednášky v našem smyslu, dostávali jsme úkoly – nastudovat do příště odbornou literaturu a judikáty. Musel jste to vše nastudovat a taky o tom přemýšlet. To vyžadovalo studovat denně až dlouho do noci. Američtí studenti jsou velmi soutěživí a každý se snažil být co nejlepší.

A když jste přišel na hodinu, kantor pouze provedl úvod a pak hned začala diskuze. Kantor měl před sebou tabulku se zasedacím pořádkem, jmény a fotkami, a vyvolával. On s vámi diskutoval, vy jste mu mohli i oponovat. Nemusel jste souhlasit s jeho názorem, pokud jste měl dobré argumenty. Ovšem neexistovalo, abyste přišel nepřipravený. To mělo už dopad na Váš prospěch.

V seminářích nás učili i jak postupovat v naší budoucí právnické praxi. Například i to, že když dostanu nový případ, tak nehledám jen paragrafy v zákoně podporující případ mého klienta, ale hledám i paragrafy a judikáty, které podporují stanovisko odpůrce, a to proto, abych na ně byl připraven. Tento postup velmi ovlivnil moji právnickou kariéru. Naučilo mě to využít právnické myšlení na maximum, a když jsem se vrátil domů, tak jsem měl k věcem úplně jiný přístup než moji čeští kolegové.

V USA už jste byl během srpna 1968, kdy v Československu probíhala sovětská okupace.

Byl jsem několik týdnů bez kontaktu s domovem, protože byl přerušený poštovní styk. A když byl obnoven, tak tehdy letecká pošta dopravila dopis až za čtrnáct dní! Takže jsem vůbec netušil, co se děje a jestli se mám okamžitě vrátit, nebo jestli se vůbec budu moci vrátit. Nakonec jsem dostal zprávy z domova a od kolegů, kteří mi psali: střílelo se tu, ale už je klid, ruská armáda je v kasárnách, musíš zůstat a studium dokončit. Já sám na emigraci nepomýšlel, protože jsem Prahu miluju a trvale bych nikde jinde žít nechtěl. A taky jsem měl doma starou maminku, o kterou bylo třeba se starat.

Asi je třeba ještě vysvětlit, jak se neznámý kluk z Československa kdysi na Harvard vůbec dostal.

V polovině 60. let se na mého školitele, JUDr. Josefa Pužmana, a mě obrátil americký advokát Harold E. Stassen, jenž zastupoval rodinu Jana Bati v rodinných sporech o vlastnictví firmy. Vypracovával jsem pro něj posudky o předválečném československém právu. Stassen do Prahy často jezdil a spolu jsme pátrali v archivech po různých dokladech. A při jedné příležitosti se mě zeptal, že když umím perfektně anglicky, proč nezkusím v Americe studovat. Že existuje spousta stipendií.

Mě tehdy bylo 33 let, už jsem pracoval několik let jako advokát a zpátky do školy se mi moc nechtělo. Navíc proč by měli přijímat někoho z komunistické země? Ale nakonec jsem žádost o stipendium podal s tím, že stejně nemám šanci. K mému velkému překvapení jsem ale byl přijat. I pak jsem váhal, avšak všichni kolegové a přátelé mě na jaře roku 1968 v odjezdu podpořili s tím, že tak jedinečnou příležitost musím využít.

Zkušenost z Harvardu vám pak dosti pomohla po revoluci v roce 1989, kdy se Československo otevřelo světu a do země proudili zahraniční investoři.

Všichni zahraniční investoři tady hledali právníka a já byl jediný, kdo byl uveřejněný v zahraničních seznamech advokátů jako absolvent Harvardu. Byl jsem tak zavalen žádostmi o zastupování největšími nadnárodními korporacemi, že jsem nevěděl, jak odmítat. Klienti se ptali: proč neexpandujete, proč nerozšíříte kancelář? Ale kde bych tehdy našel někoho, kdo umí perfektně anglicky a má potřebné zkušenosti? Musel bych je několik let sám školit.

Mým největším klientem byla společnost Philip Morris. Zastupoval jsem ji v tendru na privatizaci monopolu národního podniku Tabák, Kutná Hora. Často jsem lítal malým soukromým letadlem společnosti na porady do Lausanne, kde měli evropskou centrálu. Pro Philipp Morris jsem dělal až do roku 2010, kdy už mi bylo 75let. Tehdy jsem si řekl: dost. Byl jsem navíc plně vytížen i funkcí člena vedení a právního poradce Mezinárodní bruslařské unie.

Mým úkolem bylo vypracovávat a novelizovat stanovy a veškeré sportovní předpisy, připravovat návrhy obchodních smluv na televizní přenosy, na prodej reklam na mantinely, podávat žaloby v disciplinárních věcech, včetně případů dopingu, zastupovat ISU v soudních a arbitrážních sporech. Bylo toho opravdu hodně. Tak jsem řekl, že už končím. Stal se ze mě „jen“ čestný člen, který poskytuje rady na požádání. Vždyť ještě před dvěma lety jsem musel celý rok naplno pracovat pro ISU na dopingové kauze Pechsteinová. Ta podala u německého soudu Mnichově žalobu na ISU a v té žádala 8 miliónů eur jako odškodnění za to, že byla, dle jejího tvrzení, neprávem uznána vinnou dopingem. Jen samotná žaloba měla 160 stran a spor se samozřejmě vedl v německém jazyce.

Vy jste vlastně nikdy nebyl v opravdovém důchodu.

Kdepak, já jsem pořád aktivní člen advokátní komory, platím příspěvky, i když bych nemusel. Jsem nejstarší pracující advokát a nejdéle sloužící advokát zapsaný na seznamu advokátů. Vždyť jsem v advokacii od roku 1958, kdy jsem začal jako koncipient! Ale dnes už kromě korespondence s ISU poskytuji jen rady známým a příbuzným.

A také se staráte o podporu studentů, kteří by chtěli studovat práva na Harvardu.

Po poradě se zástupci Harvardu jsem založil stipendijní podfond určený na pomoc českým studentům nebo studentům z rozvinutých zemí. Jedná se o velký finanční příspěvek na pokrytí pobytových nákladů pro jednoho studenta ročně.

Charitě se ale pokud vím, věnujete dlouhodobě.

Když jsem začal trochu vydělávat, tak jsem dával desetitisícové dary například do zdravotnictví nebo na vzdělávání. Taky jsem přispěl na rekonstrukci páternosteru na fakultě. A když jsem byl po letech víc movitější, tak jsem začal spolupracovat s paní Dagmar Havlovou a nadací Vize a se Šimonem Pánkem a nadací Člověk v tísni. To už byly statisícové částky ročně. Založil jsem nadaci, která vznikne okamžikem mé smrti, a která bude v charitativní činnosti pokračovat z výnosů nezcizitelného jmění, které jsem do nadace vložil.

Před lety jsem byl na konferenci v Haagu a v rámci toho jsme navštívili Mezinárodní soudní dvůr - Palace of Justice. Budovu nechal postavit slavný průmyslník a filantrop Carnegie a je na ní pamětní deska, kde je motto: Nikdo není bohatý, dokud zároveň neobohacuje ostatní. To byla moje inspirace a tím se řídím v mé charitativní činnosti. A všude hlásám, že ti kdo jsou šťastnější a dobře vydělávají, měli by pomáhat těm méně šťastným. Vždy jsem byl přesvědčen o tom, že lidé si mají navzájem pomáhat, mají k sobě mít respekt, neubližovat, a chovat se k sobě navzájem slušně.