• Vyhledat
  • Facebook
  • Instagram
  • Twitter
  • LinkedIn
  • YouTube
  • RSS
  • Vyhledat
  • Facebook
  • Instagram
  • Twitter
  • LinkedIn
  • YouTube
  • RSS
  •  

Pejcha, Musilová i Stehlík. Vědci UK mezi knižními živly

čtvrtek, 19 listopad 2020 17:18

Málokterá média v Česku se věnují komunikaci vědy a výzkumu tolik, jako nyní činí Deník N. Čtyři z jeho redaktorů – Lenka Vrtišková Nejezchlebová, Adéla Skoupá, Petr KoubskýFilip Titlbach – uspořádali nedávno knihu, kterou nazvali Živly české vědy. Jsou mezi nimi vědkyně i vědci Univerzity Karlovy.

5R0A0014

Mezi zhruba třemi desítkami vědkyň a vědců nechybějí známé „veličiny“ jako profesoři Jaroslav Doležel, Vojtěch Novotný, Jiří Friml, Petr Pyšek či Martin Jínek (jenž je spoluautorem klíčové práce o genové editační technice CRISPR-Cas9, za nějž byla udělena letošní Nobelova cena), ale ani vědečtí zástupci Univerzity Karlovy. Těmi jsou mimo jiné astronom Ondřej Pejcha z Matematicko-fyzikální fakulty UK, historik Michal Stehlík z Filozofické fakulty UK nebo bioložka Zuzana Musilová z „přírodovědy“.

Jak si autoři vybírali vědce z Univerzity Karlovy? „V knížce je několik nových rozhovorů, třeba právě s Ondřejem Pejchou z Matfyzu, které vznikly až přímo do knížky, jinak jde o výběr rozhovorů s vědci a vědkyněmi z minulých dvou let. Chtěli jsme, aby skladba byla pestrá, proto v knížce najdete rozhovory s lidmi napříč obory od fyziky a chemie, přes biologii až po lingvistiku a filosofii. Máme silné zastoupení žen a myslím, že se skladba povedla i pestrostí co do univerzit, vědeckých center i ústavů Akademie věd ČR,“ řekla magazínu Forum novinářka Lenka Vrtišková Nejezchlebová, která se specializuje na rozhovory.

vrtiskovaA jak se jim spolupracovalo s vědci UK? „Odpovím za sebe; v knížce mám devatenáct rozhovorů a když jsem jí teď zpětně listovala, u každého zpovídaného vědce či vědkyně, jsem si živě vybavila okolnosti i atmosféru jejich vzniku, a vždycky to byl zážitek,“ říká.

„Pokaždé jsem se snažila, aby to i ty ,vyslýchané´ pokud možno bavilo, snad pod palbou mých otázek příliš netrpěli... (usmívá se) Sama se většinou snažím o uvolněné povídání, mám radost, když jsou vědci ochotní přistoupit na jistou hravost a možná i tu ,živelnost´. Technické detaily, vědeckou správnost uváděných faktů a termínů pak ladíme většinou ještě písemně,“ vysvětluje Lenka Vrtišková Nejezchlebová, jak „ošetřit“ stále aktuální otázku v popularizaci vědy, kam až lze zjednodušovat bádání a poznání, aby bylo čtivé i pro zvědavé laiky a zároveň z vědeckého pohledu korektní.

Anotace knížky, kterou v říjnu vydala N Media, slibuje představení předních vědců „ve čtyřech živelných celcích a z mnoha oborů – od astrofyziky přes molekulární biologii a forenzní genetiku až po jazykovědu a fenomenologii; dozvíte se, jak přemýšlejí, s čím se potýkají a co doopravdy dělají. “ Níže přinášíme krátkou ochutnávku z několika interview a ve fotogalerii také náhledy z knihy samotné:

Astrofyzik Ondřej Pejcha

Do Česka a na Matematicko-fyzikální fakultu UK se vrátil po mnoha letech strávených v zahraničí. Doktorát z astronomie získal v Ohiu, jako postdok působil na Princetonu. Zabývá se supernovami, splynutím hvězd, hvězdnou proměnností a dynamikou hvězdných soustav.

db526644 9960 4682 9968 c6ec9e5f9ad3Povídáte si se svými dětmi o vesmíru, o hvězdách, o dvojhvězdách, které zkoumáte?

Děti se zajímají o všechno. Takže při čištění zubů chtějí slyšet všechno o planetách a o Slunci a jak to vypadá uvnitř Slunce...

A vy povídáte, jim spadne brada a krásně otvírají pusu, ne?

A údivem ji ani nezavírají. Ano. Ale jen chvíli. Pak se potřebují na něco zeptat – a je po čištění. V zahradním domku máme dalekohled, můj, ještě ze studentských dob, který jsem míval na balkoně. Ukázal jsem jim Jupiter, Saturn, některé dvojhvězdy...

Astronomie, která je spojená s pozorováním hvězd, působí velmi přitažlivě. Vášeň pro hvězdy tak, jak je zkoumáte vy, se ale vysvětluje hůř.

To je pravda, ale já přece jen nepřemýšlím nad ničím, co neexistuje, co je pouze abstraktní. Splynutí dvou hvězd byla pozorovaná událost, skutečný jev. Snažím se raději porozumět konkrétnímu jevu a pak ho případně zobecnit, než vymýšlet abstraktní hypotézu a snažit se ji na něco napasovat. I to je přístup, se kterým astrofyzika počítá, ale pro mě je jednodušší začít v konkrétnosti.

Z přemýšlení ve vesmírných měřítkách se mi motá hlava. Astrofyziky považuju za supermozky, když dovedou tyto komplikované děje a jevy pochopit a popsat.

To vám tak jen připadá, i vědecké články píšou obyčejní lidé a věřte, že leckdy jsou i docela blbí (směje se). A to, čím se zabývám, není nic tak složitého. Hvězda se zvětšuje, jiná hvězda se přibližuje, část hmoty „odtéká“ a mým úkolem je počítat, kolik hmoty z hvězdy odteče. Na mnohé výpočty v astrofyzice fungují už čtyřicet let dobré programy s velkou přesností. Není to nic super sofistikovaného. Mohl bych si to spočítat i na papíře, ale v tom programu leccos krásně funguje. Jiné věci ale zase nefungují a právě tam se odehrává výzkum.

Historik Michal Stehlík

V letech 2006 až 2014 byl děkanem Filozofické fakulty UK, dodnes zde přednáší. Zabývá se především českými dějinami 20. století. Je náměstkem generálního ředitele Národního muzea.

stehlikByl Masaryk vůbec dobrým politikem?

Rozhodně nebyl schopný dělat politiku postavenou na kompromisech, kdyby nebyl ve své době prezidentem, byl by v prvorepublikové politice neúspěšným hráčem. Neuměl zákulisní hry a kompromisy, tak jak to uměl třeba Antonín Švehla. Stál mimo v tom svém bílém obleku, na koni... A díky tomu všemu se k němu jako k modle můžeme upínat pořád. Nikdy jsme nebyli schopni žít Masarykovy ideály, ale můžeme uctívat jeho obrázek.

Je fakt, že k němu odkazují liberálové, populisté, konzervativci i národovci.

Protože má pozitivní obraz přijatelný skoro pro všechny. Všichni se k němu mohou celkem bez obav nějak přihlásit, přitom neztratí body. Může k němu odkazovat prezidentská kampaň profesora (Jiřího) Drahoše, stejně jako ho můžou pověsit u Jaromíra Soukupa na nástěnku vedle Trumpa a Putina jako „pozitivní postavy současnosti a historie“. To je geniální; širokospektrální Masaryk.

Není na tom vidět, že o něm lidé vlastně nic neví? Je absurdní, že ho mohou pozitivně vnímat ti, kteří uctívají despotické vůdce, nebo že ho citují „tradicionalisté“, kteří v diskusích hlásají, že svět jde do háje kvůli ženské emancipaci, přitom Masaryk byl feminista. Jak je to možné?

Protože nad tím vším ční Masaryk i jako doklad nacionalismu. Zasadil se o samostatné Československo, tak se hodí i pro to „hurá vlastenectví“, které by on sám odsuzoval, stejně jako pro výsostné demokraty. Zaštítit se Masarykem body spíš přidá, určitě je však neubere. Kdyby však Masaryka četli, vyděsí se náckové i demokrati.

Chemik Petr Slavíček

Kromě toho, že je vynikajícím chemikem, oceňovaným pedagogem a profesorem na své domovské VŠCHT, vystudoval také „bakaláře“ na Katolické teologické fakultě UK.

slavicekProč (popularizovaná) fyzika táhne a chemie tak ne, co myslíte?

Popravdě nevím. Chemie je svět materiálna, na které si mohu sáhnout, pro mě to bylo vždycky přitažlivější než knihy o kosmologii. Stručná historie času od Stephena Hawkinga je absolutní světový bestseller, fůra lidí na celém světě si tu knížku koupila, patřím asi k té menšině jejích majitelů, kteří ji četli, ale nepatřím k té úplné minoritě těch, kdo jí porozuměli. Vlastně nechápu tu popularitu.

Skoro si říkám, jestli se v tom zájmu o něco, čemu vlastně málokdo skutečně rozumí, neskrývá potřeba mystiky, tajemna, víry v něco, na co si nemohu sáhnout a čemu nemůžu rozumět, ale můžeme tomu dát nálepku věda.
Možná to tak je, že fyzika nabízí filozofickou hloubku. Naopak biologie směřuje přímo k člověku. Chemie stojí v šedé zóně mezi těmito oblastmi. Vidím velké mezery v popularizaci. Vždyť jednoduché chemické experimenty jsou zábavné, zatímco ty jednoduché fyzikální jsou dost nuda, ne? Sodík na vodě, reakce vodíku s kyslíkem, to je zábava! Volný pád tělesa nebo jeho pohyb po nakloněné rovině vám připadá vzrušující?

Když jsem skočila v tandemovém seskoku padákem, připadal mi volný pád, který předchází chvíli, než se otevře padák, velmi vzrušující.

Dobrá. A přemýšlela jste přitom o fyzice? Ale chemie má větší potenciál. Zde bych vytáhl svou oblíbenou knížečku Školní pokusy s bojovými chemickými látkami (... a přitom vytahuje z knihovničky starodávnou a opotřebovanou knížku).

Když tou knížečkou listuje matka dvou dětí, byla by radši, kdyby dál zůstala jen ve vaší knihovně, když vidím ty legrace s jedovatými plyny!

Současná příliš velká opatrnost chemii nehraje do not, už téměř nemůžete dětem ukázat ani bezpečný pokus. Ztráta ochoty riskovat je obecně pro společnost rizikem. Chápu, že k bezpečí dětí se přistupuje jinak, když se jich jedné ženě narodilo třeba osm a bylo obvyklé, že dvě tři se nedožily ani rané dospělosti, a když teď připadá asi tak 1,6 dítěte na matku. Ale s nostalgickým povzdechem konstatuji, že PR chemii se dělalo lépe, když bylo možné experimentovat s těmi bojovými chemickými látkami.

Bioložka Zuzana Musilová

Vystudovala zoologii. Strávila 4‚5 roku ve švýcarské Basileji na postdoktorské stáži u Waltera Salzburgera. Od roku 2015 působí na Přírodovědecké fakultě UK.

(ukázka z profilového článku v knize)

musilova„Patří k nejtajemnějším tvorům planety. Už jen proto, že je člověk na vlastní oči nikdy nespatřil v jejich přirozeném prostředí. Jednu ze záhad zubatých, prapodivně tvarovaných ryb obývajících tmavé mořské hlubiny se podařilo poodhalit české vědkyni Zuzaně Musilové a jejím kolegům. Zjistili, že některé hlubokomořské ryby zřejmě vidí svět v takových odstínech modré a zelené, jaké si člověk ani nedokáže představit. Objev je to natolik zásadní, že jej (loni) otiskl prestižní vědecký časopis Science. Dokonce mu věnoval obálku svého čísla.

Ta otázka se vlastně nabízí: jak vidí barvy ryby, které žijí ve stovky metrů hlubokých temnotách moře? V místech, kam neproniknou paprsky slunečního světla a barevné spektrum se zužuje jen na odstíny modré a zelené? Na tři takové hlubokomořské ryby se vědci zaměřili: prozkoumali jejich genom, buňky v oční sítnici (tyčinky a čípky) a světločivé pigmenty.

Zjistili, že oči těchto zvířat se životu v temnotách unikátně přizpůsobily – některé geny se jim během evoluce extrémně namnožily. Díky této podivné anomálii dokážou hlubokomořské ryby vnímat barvy. Za objevem, který proletěl světovými médii včetně The New York Times, stojí Zuzana Musilová z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. K zásadnímu poznatku došla nejprve u počítače, když se prokousávala daty z genomů ryb...”

kniha zivly ceske vedy eshopŽivly české vědy
Petr Koubský (ed.) 
N media a.s.
ISBN: 978-80-907652-9-0
Praha 2020, 424 stran

V e-shopu Deníku N za 319 Kč (objednat a koupit lze přímo zde)

Autor:
Foto: Michal Novotný, Luboš Wišniewski, archiv UK

Fotogalerie

Sdílejte článek: