Kunsthistorička: Česká avantgarda je mimořádná

středa, 09 prosinec 2020 08:21

 „Je to pohledný muž v důstojnické uniformě rakousko-uherské armády, s vyznamenáním na prsou, s prstem zabořeným do mapy a s pohledem upřeným do objektivu fotoaparátu...“ Tak začíná nová, více než sedmisetstránková kniha Bohumil Kubišta a Evropa z Nakladatelství Karolinum, již editorsky vypravila docentka Marie Rakušanová. V popisu by jen málokdo hledal slavného malíře. Výpravná a obsáhlá kniha vyjde krátce před Vánoci, dne 21. prosince.

RakušanováKubištova díla v aukčním přehledu nejdražších děl poslední dobou spíše nenajdeme. Znamená to snad, že sběratelé o ně a něj nemají zájem?

Otázka úspěšnosti na trhu s uměním ani tak nesouvisí s oblibou Kubišty jako spíše s nedostatkem děl k prodeji. Korpus jeho díla je totiž velice omezený, neboť zemřel předčasně v roce 1918 na španělskou chřipku. Bylo mu pouhých 34 let. Navíc od dubna 1913 pobýval jako voják v Pule a už moc nemaloval. Tvořil tedy intenzivně jen v průběhu pár let.

Kubišta rozhodně nepatří k prvoplánově „líbivým“ autorům.

Jeho cílem rozhodně nebylo, aby v lidech vyvolával ukolébání anebo kontemplaci hédonistického typu. Zajímavé je, že neměl rád Henriho Matisse, jenž byl a stále je vedle Pabla Picassa jedním z otců raně avantgardního umění. Vyčítal mu právě hédonismus a údajnou povrchnost. Matisse je autorem výroku, že obraz má být jako lenoška, ve které se má divák pohodlně usadit. S tímto tvrzením Kubišta naprosto nesouhlasil. Jeho umění mělo znepokojovat a přinášet kvalitu, která by divákovi sdělovala, že přesahuje daleko do budoucnosti. Umění vnímal jako něco trvalého, velice vážného.

Jak jde dohromady tento přístup k umění s jeho zájmem o moderní výtvarné styly, mezi něž patřil ve své době i kubismus?

Řekla bych, že velice dobře. Minimálně zpočátku viděl v kubismu sofistikovaný nástroj ke zdůraznění hodnot, které vnímal v obraze jako nadčasové. Výstavbu každého obrazu opravdu důkladně promýšlel. Na Picassovi jej například v roce 1910 zaujalo, jak se novým způsobem snaží pojednat obrazovou hloubku, prostor či objem.

Posléze však začal uvažovat v širších souvislostech, opustil pouhý formální problém a začalo ho zajímat, jestli nové formy mohou tlumočit radikální proměnu moderního člověka a jeho vnitřního života. Zajímaly jej vztahy ve společnosti a právě tady překročil francouzský prototyp, který se „laboratorně“ zabýval problémy, jež nadále znamenaly velmi mnoho pro světové umění, poněvadž otevřely cestu k úplnému rozbití obrazového pole, prostoru a nakonec také umožnily nástup konceptuálního umění Marcela Duchampa. Pro Bohumila Kubištu však kromě výtvarných otázek začaly být v té době aktuální psychologické a filozofické problémy; začal zkoumat, zda je moderní forma vůbec unese.

394 celostranaExistoval někdo s obdobným přístupem?

Myslím, že v tom byl solitér. V určitých oblastech ovšem lze najít paralely, třeba v rámci sochařství ho můžeme přirovnat k Ottu Gutfreundovi. Když se v Paříži potkávali, probírali některé z problémů, které jsem nastínila. Je také možné, že Kubišta usnadnil Gutfreundovu cestu ke kubismu. Velcí přátelé ale nikdy nebyli a jejich cesty se posléze rozešly.
Když se Kubišta přiklonil k duchovním problémům, zajímal se o vnitřní život moderního člověka, psychologické uspořádání společnosti a interakce, které v ní probíhají. Tím už stál v kontextu své generace na okraji. V roce 1911 založili Emil Filla, Otto Gutfreund, Vincenc Beneš a Antonín Procházka Skupinu výtvarných umělců – a Kubišta se k nim nepřipojil.

Proč?

Pravděpodobně mezi nimi došlo k nějakému konfliktu. Z korespondence vyplývá, že to nemuselo být vyloženě o sporech uměleckých, ale že tam existovaly spíše lidské problémy. Tím, jak byl Kubišta úzce zaměřen na misi umění, nepěstoval diplomacii budování vztahů.

Jak mohlo jít jeho umělecké založení dohromady s jeho pozdější vojenskou kariérou?

Kubišta se vypracoval do hodnosti setníka, v dnešní terminologii bychom hovořili o kapitánovi, což už je vysoká šarže. Postavení si vydobyl zejména díky svým intelektuálním schopnostem. Byl totiž velmi matematicky nadaný a již v roce 1905, když nastoupil na povinnou vojenskou službu, šel k dělostřelectvu, což byla v armádě elita, protože vyžaduje právě znalost matematiky. Kubišta uměl počítat velmi rychle, zároveň neměl potíže dodržovat řád a disciplínu, takže od počátku armádní kariéry rychle stoupal v hierarchii.

Ale pro něj byly armáda a umění oddělenými světy. Profesionálním vojákem se stal zejména z existenčních důvodů. Rozhodl se pro tento krok v roce 1913, ve chvíli, kdy v podstatě neměl ani co jíst, protože jeho moderní obrazy nikdo nekupoval a další umělecká dráha vypadala v dané chvíli beznadějně... Ke kariéře v armádě však přistupoval veskrze zodpovědně, systematicky a důkladně – stejně jako v umění, nikdy nejel na půl plynu.

Odhadnete, zda by v této kariéře pokračoval, pakliže by předčasně nezemřel?

Minimálně zpočátku by ve vojenském působení pokračoval. Respektoval sice vizi rakousko-uherského soustátí – celý život uvažoval ve velkorysých relacích „střední Evropy“, ale vnímal též nutnost zlepšení postavení jednotlivých národů – zejména českého, k němuž sám patřil, ale také třeba Slovinců nebo Chorvatů, které v Pule dobře poznal. Když v říjnu 1918 přijel do Čech na dovolenou, neměl problém nadchnout se pro ideu Československa, která již byla všudypřítomná. Celou silou své šarže se zasadil o to, aby došlo k vyhlášení samostatnosti. Byl v přední linii všech demonstrací a okamžitě se nechal jmenovat do čela československé armády. V budoucnu by ale asi vojenskou kariéru pověsil na hřebík a věnoval se umění. Z dědictví totiž získal určité finance a na vojně si také něco vydělal, takže měl konečně i finanční zázemí, jež nikdy předtím v životě neměl. Z jeho promluv těsně před smrtí navíc především vyplývá, že měl velice silnou tvůrčí vizi, kterou hodlal po válce rozvinout.

398 celostranaČím vás osobně zaujal?

Kubištou se zabývám delší dobu. Loni jsem v Západočeské galerii v Plzni připravila výstavu Kubišta – Filla, která se věnovala jejich osobním kontaktům a přicházela s myšlenkou, že vztah takových dvou silných osobností a způsob, jakým na sebe reagují, může umění v určité době a na určitém místě obrovsky posunovat dopředu. Česká raná avantgarda je v evropském kontextu mimořádná. V daném období se toho přihodilo pro českou kulturu a umění hrozně moc. Zajímají mě mechanismy vzniku. A právě na Kubištovi to lze až laboratorně zkoumat.

Publikaci tvoří samostatné studie jednotlivých autorů. Podle čeho jste je volila?

Kniha je kolektivní monografií. Všechny texty vznikaly v rámci velmi úzké spolupráce mezinárodního týmu sedmi autorů: členy byli kromě mne Mahulena Nešlehová, Françoise Lucbert, András Zwickl, Anke Daemgen, Irena Lehkoživová a Eva Bendová . Studie byly napsány speciálně pro náš projekt, za mého vedení a jsou vzájemně propojeny.

Jak jste je chtěla zacílit a spojit?

O struktuře jsem měla od počátku jasnou představu a témata příspěvků jsem dle toho také zadávala. Zásadním pilířem celé koncepce jsou mapy, jichž je v celé knize šest. Díky grantu jsme mohli uskutečnit topografický výzkum ve městech, kde Kubišta pobýval. Pokusili jsme se mapovat, jak se pohyboval nejen po Evropě obecně, ale také po Praze, Paříži, Florencii či Pule, a jakým způsobem jeho dílo fungovalo v Evropě, tedy na kterých výstavách v Berlíně, Budapešti či Lvově. Další důležitou ideou je síť uměleckých vztahů a interakcí, budovaná napříč časem. V těchto spojeních ovšem nefigurují pouze lidé – umělci či kritici – ale také instituce a jako součástí také neživé objekty, například umělecká díla nebo reprodukce.

Kniha měla původně podtitul Nový pohled na umělcovo dílo. Proč jste od něj ustoupila?

KubistaGrafik Jan Šerých použil na obálku výřez Kubištova díla Pobřežní děla v boji s loďstvem z roku 1913. Když se na něj podíváte, máte pocit, že anticipuje první světovou válku; zjevně modernistické formy inspirované futurismem a kubismem do sebe narážejí a vybuchují v předzvěsti evropských válečných bojů. Na obálce je nyní uveden titul Bohumil Kubišta a Evropa a mně přišlo, že už nemusíme vysvětlovat, že jde o nový pohled na umělcovo dílo.

Evropské souvislosti Kubištova života, a nejen umělecké, ale také kulturní, společenské a politické, jsme měli možnost takto široce rozkrýt jako první, a to zejména díky velkorysé podpoře, kterou jsme získali od Grantové agentury ČR.

Umožnila nám důkladný výzkum v evropských zemích, které jsou svázány s Kubištovým životem a dílem. Výsledky budeme moci představit i zahraničnímu čtenáři, neboť kniha vyjde také v anglické mutaci.

(V článku jsou použity reprodukce těchto obrazů z knihy: nahoře Pierot, 1911, olej, plátno, 100 × 68 cm, NG Praha; a níže Podobizna Jana Zrzavého, 1912, olej, plátno, 96 × 79 cm, MU Olomouc.)

 Doc. PhDr. Marie Rakušanová, Ph. D.
 Působí v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V letech 2002 až 2009 pracovala jako kurátorka sbírky malby v Galerii hlavního města Prahy. Zabývá se moderním uměním a metodologií dějin umění. Zapojila se do řady mezinárodních výzkumných projektů, díky nimž pak publikovala v zahraničních knihách a časopisech studie zasazující české umění do kontextu světové moderny a avantgardy.
Autor: Lucie Kettnerová
Foto: Nakladatelství Karolinum, galerie, archiv

Sdílejte článek: