Každý učitel výtvarné výchovy by měl mít svého galeristu

úterý, 30 březen 2021 10:02

„Prostřednictvím umění můžeme dětem snáze přiblížit společenské problémy, pro které bychom složitě hledali fakta a argumenty,“ říká audiovizuální umělkyně Eva Koťátková, autorka projektu Rozhovory s monstrem, který prezentovala na online konferenci Umění být jiná / umění být jiný, již pořádala Katedra výtvarné výchovy PedF UK. Tématem bylo začleňování lidí se specifickými potřebami a dalších minoritních skupin do kulturních, vzdělávacích a tvůrčích činností.

GASK 1
Výtvarná dílna v Galerii Středočeského kraje - GASK

„Snažíme se vytvořit prostor pro diskusi, propojit k přátelské a účinné spolupráci různé aktéry a instituce v oblasti vzdělávání a subjekty působící v oblasti umění a kultury. Naše katedra výtvarné výchovy intenzivně spolupracuje s mnoha renomovanými galeriemi a muzei, máme s nimi memoranda o spolupráci (včetně NG nebo UPM), ale moc se o tom neví. Přitom právě tato ´veřejná kontrola kvality´ prověřuje způsobilosti našich studentů učitelství v oblasti kulturního vzdělávání,“ vysvětluje jedna z hlavních organizátorek konference Marie Fulková. Podle ní je jinakost nikoli setrvalý stav, ale spíš životní postoj a zkušenost, s níž se někdy v životě setkal každý.

„Smyslem práce nás pedagogů výtvarné výchovy je probouzet v dětech zájem o umění, které sice nenabízí jednoznačné odpovědi, ale vyvoláváním emocí v nás vždy něco otevírá a současně nás přivádí na další a další otázky, ať už o nás samých nebo o společnosti obecně,“ dodává její kolegyně Lucie Jakubcová Hajdušková.

Definice umění z pedagogického pohledu
Umělecké ztvárnění světa a života je aktivním, jedinečným činem, který dává svobodu sdělit a vyjádřit obsahy, které jinak vyjádřit nelze. Dává možnost uchopit složitost, unikavost světa a člověka v jejich tajemství, prožívání, vztazích, v rozporech i jejich vzájemné neoddělitelnosti. Umožňuje zcela zvláštní druh poznání a klade otázky, které problematizují až příliš zjevné „pravdy“, jimiž si společnost zjednodušuje svět. V historické perspektivě si klade ambiciózní cíle, jak se dotknout ideje dokonalosti, krásy, svobody nebo jak přesáhnout horizont užitkového, každodenního rozvrhu života (Marie Fulková, KVV PedF UK).

Co znamená být jiná či jiný, ve srovnání s kým, a kdo takové vztahy určuje? Jakým způsobem tito „jiní“ vnímají umělecká díla, jakou roli v nich hrají a je možné jejich zobrazováním bojovat proti stereotypům a stigmatizaci? Na tyto otázky se snaží odpovídat prostřednictvím své tvorby Eva Koťátková, která na konferenci Umění být jiná / umění být jiný představila svůj nejnovější projekt Rozhovory s monstrem, který by měl být (až epidemiologická situace dovolí) k vidění v neziskovém mezinárodním centru současného umění Meetfactory v Praze.

„Výchozím bodem pro vznik projektu byly dvě mediální kauzy (2018, 2019), které se odehrály ve dvou českých obcích, kde místní obyvatelé zablokovali výstavby chráněného bydlení pro znevýhodněné občany,“ říká Eva Koťátková, která obě události převedla do jednoho uměleckého díla. Hlavní instalace je vlastně takové staveniště, skelet nikdy nezrealizované stavby chráněného bydlení, které obývají zvětšené látkové hlavy s kovovou konstrukcí uvnitř a otvory pro ústa, takže je lze použít jako masky a mluvit skrze ně. Každá hlava reprezentuje jednoho aktéra či aktérku dané kauzy. Vystupuje zde starostka, xenofobní obyvatel vesnice i jeho empatická sousedka nechápající všudypřítomnou averzi k minoritní skupině, architekt, novinářka a také postava, kterou Koťátková pracovně pojmenovala Strach dítěte, sdílející obavy, stereotypy a předsudky vůči jinakosti, které slyší a přebírá od rodičů.

Vedle mluvících hlav se v objektu vyskytují také splasklé, nevyztužené hlavy představující obyvatele chráněného bydlení, kterým, ač se jich celá kauza primárně týká, nikdy nebyl dán prostor k přímému vyjádření.

Eva Kotatkova Rozhovory  s monstrem foto Studio Flusser  1 800xBýt jiná 2
Hlavní instalace - skelet stavby chráněného bydlení                                     Druhá část - Kolektivní sociální monstrum 

Druhou místnost na výstavě obývá obří černé látkové tělo s mnoha chapadly symbolizující něco, čemu autorka říká kolektivní sociální monstrum a které reprezentuje lidské strachy, úzkosti, fobie, předsudky nebo nejistoty. Monstrum obsahuje audio nahrávky, a sdílí tak s diváky osobní příběhy lidí, kteří se setkali s nějakou formou vyčleňování a diskriminace, když byli svým okolím označeni jako jiní.

„Pokud by výstava byla otevřena, bylo by možné si v této setmělé místnosti k monstru přilehnout – jakkoli vypadá děsivě, je současně měkké – a poslouchat skoro hodinové příběhy o zkušenostech s jinakostí,“ popisuje Eva Koťátková.

Úryvky příběhů
„Ve škole mi opakovaně dávali najevo, že jsem jiná a to, že jsem tady s nimi, všechny zdržuje a že za to mám být vděčná. Měla jsem permanentně pocit, že jim něco dlužím, že můžu být ráda, že mě vzali mezi sebe.“

„Mám pocit, že ze mě mají lidé strach. Že v mojí blízkosti pociťují určitý druh neklidu nebo nervozity, protože jsem jiná, a oni nevědí, co ode mě mají čekat, kam se dívat a jak se mnou mluvit. Nikdo je nepřipravuje na jinakost, odlišnost. Je v nich od dětství posilována představa, že před jiným by se měli izolovat, stranit se nás.“

„Zvykněte si vy na moje tělo, mě se v něm žije dobře. Ptejte se, co vás naučili, když neumíte přijmout odlišnost. Přestaňte se divně dívat, ptejte se.“

Poslední částí výstavy je Kancelář odlišností, kde si návštěvníci mohou u obřího stolu plného výstřižků a obrázků sami promýšlet odpovědi na otázky, které v nich umění vyvolalo. „Je zde prostor pro kohokoli, aby společně s ostatními aktivoval svou imaginaci – nejen jako prostředek snění, ale především jako prostředek změny. Teprve když jsme schopni si představit jiné verze světa, dokážeme, ideálně kolektivně, měnit věci k lepšímu,“ shrnuje Eva Koťátková.

Být jiná 5
Kancelář odlišností instalovaná v Meetfactory v Praze

Jak umělecky ztvárnit nejžhavější téma současnosti a zapojit do něj jak děti, tak studenty katedry výtvarné výchovy, představil na konferenci umělec, pedagog a kurátor Jan Pfeiffer. Jeho vizuální projekt Transformace / Střih pro nový oblek (pro novou dobu) 2020 začal vznikat v prvních dnech pandemie. „Hlavní dojem z nastalé doby byl, že je potřeba transformace zažitých postupů, jak venku, tak uvnitř, ve společnosti i v rodině,“ popisuje Pfeiffer.

Jako metaforu místa změny zvolil krejčovskou dílnu, kde se zkouší, aby oblečení padlo na míru, a v regálech jsou látky jako kumulace možností. „Mistr krejčí používá metr, nůžky a křídu jako mistr řemesla a zasvěcení. Hlavní, statickou postavou videa je starý muž – krejčí: jeho tvář a hlas iniciuje, propojuje a transformuje všechny segmenty. Jeho autoritativní hlas divákům poskytuje návod, jak si ušít nový padnoucí oblek pro novou dobu.

„Je to vážné nebo ironické? Žijeme ve společnosti instrukcí, proto jsem zvolil formu návodu, jak se chovat a jednat v nové době. Vycházelo to z neodbytného pocitu, že sociální sítě jsou v poslední době plné návodů zcela na všechno, jako kdyby si lidé sami nevěděli rady… Projekt vznikal uprostřed první covidové uzávěry a podílela se na něm celá moje rodina i s dětmi. Zjistil jsem, že projekt může mít také edukační efekt, pokud vzdělávání považujeme rovněž za kulturní artefakt a prostor vznikání významů. Díky naší absolventce Karolíně Štefkové jsem navázal spolupráci s centrem GASK, a proces tvorby tak mohl v rámci tvořivých dílen sdílet i s jiným dětmi. V současné době jsem téma zadal (předal) studentům KVV Pedf UK. Objevují se zajímavé individuální variace a projekt se rozrůstá,“ říká Jan Pfeiffer.

Být jiná 10Být jiná 11

Být jiná 13Být jiná 15
Transformace / Střih pro nový oblek (pro novou dobu) 2020 Jana Pfeiffera

Aby mohli učitelé rozvíjet děti ve vztahu k umění, vést je k nenásilnému přemýšlení o něm, aby mohly jeho prostřednictvím vnímat společenské problémy a zaujímat k nim vlastní stanoviska, nutně k tomu potřebují spolupracovat s odborníky. „Nemáme jasné návody, jak toho dosáhnout, ale cestou vpřed je podle mě navázání úzkého osobního vztahu mezi pedagogem a zaměstnancem určité kulturní instituce, galeristou, kurátorem. Já jako pedagožka bych kupříkladu šla do GASKu za Karin Vrátnou Militkou a společně bychom probraly, jaké kulturně edukační programy by bylo dětem vhodné nabídnout,“ zmiňuje Marie Fulková vedoucí v lektorském centru GASK a kurátorku vzdělávacích programů.

Karin Vrátná Militká spolu se svými kolegy pracuje na dlouhodobém projektu GASK bez bariér. Mimo jiné pořádají programy pro nevidomé a slabozraké, spolupracují s Výchovným ústavem Kutná Hora, s Centrem Maják – nízkoprahovým zařízením pro děti a mládež. Aktuálně připravuje Lektorské centrum GASK výtvarné dílny pro Domov Barbora v Kutné Hoře, v nichž budou aplikovat program koncipovaný pro klienty trpící Alzheimerovou nemocí, popsaný v magisterské práci Věry Pinnoy, spoluautorky projektu GASK bez bariér.

„S kolegyní Věrou Pinnoy jsem měla příležitost účastnit se programu Nezapomenutelný Stedelijk v Stedelijk Museum Amsterdam. Interaktivní komentovaná prohlídka byla pro osoby s Alzheimerovou nemocí a jejich pečující. Zaujalo mě, že lektoři pracovali s účastníky úplně stejně jako s běžnými návštěvníky. Jejich cílem, jak nám později říkali, je odpoutat nemocné i jejich pečující od každodenních problémů, dopřát jim bezstarostné okamžiky a prostřednictvím umění je navracet do stavu, jaký zažívali před svou nemocí,“ popisuje Karin Vrátná Militká s tím, že toto je jejím cílem po koronavirové pandemii i v GASK. Necílit projekty na konkrétní menšiny typu senioři, děti či lidi se specifickými potřebami, ale připravit kulturní programy tak, aby byly přínosné a dostupné všem.

GASK výtvarná dílna pro rodiče 2GASK rodiče  a děti 1
Galerie GASK - výtvarné dílny pro rodiče a děti

A přesně tak by to mělo fungovat i v pedagogické praxi. „Pokud přistupujeme k druhému člověku otevřeně a zajímáme se o perspektivy, kterými vnímá svět, nemusíme se zabývat jeho specifickými potřebami. Myslím si, že jejich přílišné zdůrazňování totiž může mít úplně opačný efekt – místo inkluze naopak exkluzi,“ upozorňuje vedoucí katedry výtvarné výchovy Magdalena Novotná z Katedry výtvarných umění PedF UK.

„Každý pak budeme pevný ve svém minoritním či majoritním postoji a naše rozdílná optika náhledu na svět se bude zbytečně posilovat. Musíme hledat společný prostor, v němž můžeme autenticky komunikovat – upřímně a bez zdůrazňování, kdo je jaký a čím je charakteristický. Vydáváme se neprobádanými cestami, které budou klikaté a jistě povedou přes neporozumění. Je to ale dennodenní mravenčí práce, kterou musíme jakožto pedagogové dělat,“ uzavírá Magdalena Novotná.

Konference Umění být jiná / umění být jiný
Proběhla v rámci mezinárodního výzkumného programu HORIZON 2020 / AMASS - Acting on the Margin - Arts as a Social Sculpture.Tento tříletý projekt (2020-2023) se věnuje výzkumu strategií výtvarného umění a inkluzivních efektů kreativity v kulturním vzdělávání a při vzdělávání marginalizovaných a znevýhodněných sociálních skupin. Projekt vede University of Lapland (Finsko) a Univerzita Karlova je jedním z deseti jeho partnerů. V rámci UK spolupracuje Pedagogická fakulta UK s 3. lékařskou fakultou UK.
Autor:
Foto: archiv GASK, Jana Pfeiffera, Evy Koťátkové

Sdílejte článek: