Petříček: Za Němce bych filozofický fotbal nehrál

pátek, 26 březen 2021 08:23

petricekFF.jpgS chytrým člověkem je možné rozebrat složité otázky, s moudrým i ty prosté. Miroslav Petříček, jeden z nejvýraznějších českých veřejných intelektuálů, oblíbený pedagog působící na Ústavu filozofie a religionistky FF UK, nositel Ceny Jaroslava Seiferta za knihu Filosofie en noir (2018) a také čerstvý držitel zlaté medaile UK, rád uvažuje nahlas. Nechává se vést myšlenkami, které k němu přicházejí, a stojí si za nimi i z odstupu. Když píše, nemyslí prý na to, na koho by udělal dojem: píše pro sebe a svůj vlastní úsudek. Že jde o věci, které se hezky říkají, ale ve skutečnosti nemusejí platit? Filozofovu „praxi v myšlení“ poznaly generace studentů. A dokladem neochoty Miroslava Petříčka, čerstvého sedmdesátníka, vyspravovat z marnivosti svůj veřejný obraz je i drobnost týkající se tohoto rozhovoru: když jej po přepisu četl, poprosil o výměnu jediného slova. Třikrát se v něm opakovalo.

(Čtenářům, kteří by rádi docenili filozofovu úvahu v samém závěru našeho povídání, doporučujeme osvěžit si ještě před čtením tento památný a okouzlující skeč od Monty Pythonů).

Vrcholící pandemie oslavám nepřeje, podařilo se vám přesto únorové kulatiny nějak uctít?

Naopak, letos se mi díky okolnostem podařilo oslavám vyhnout snáz než kdykoliv jindy. To jediné je na nich trochu pozitivní.

Co jste dostal od svého nejmladšího synka? Pokud se nepletu, je mu osm nebo devět.

Syn mi namaloval kámen s perfektně vyvedeným znakem mého oblíbeného fotbalového klubu: Slavia Praha.

K fotbalu, o kterém dovedete poutavě vyprávět jako fanoušek i filozof, jsme se dostali záhy – co říkáte na nedávný incident ve Skotsku, kde se strhla mela kvůli údajnému rasistickému výroku jednoho ze slávistů?

To, jak Skotové hráli, nepatří do minulého, ale ani do předminulého století. Střet, ke kterému došlo, byl následkem jejich brutality a neschopnosti unést porážku. Slavia domácí Glasgow Rangers přehrála - a tím to celé mělo zhasnout. Bohužel nezhaslo.

Za vámi je k vidění kousek z vaší vyhlášené domácí knihovny – dá se vám vůbec ještě dát knížka jako dárek?!

Ne. To je vyloučené. Nikdo neví, co potřebuju. Navíc jsem se kvůli pandemii ocitl v tragické situaci: celý život jsem byl zvyklý chodit po antikvariátech a hledat tam knihy, o kterých nevím, že existují. Nejvíc mě potěší takové, u kterých vůbec netuším, co v nich bude.

Takže je asi nejlepší knížku napsat přímo pro vás, viďte? Od kolegů a přátel jste v únoru dostal festschrift, sborník s esejemi na vaši počest.

mysleniTo je samozřejmě něco úplně jiného. Ocenil jsem nejen to, že se jim celou věc podařilo dokonale utajit, ale hlavně fakt, že v knize nejsou žádné triviality. Festschrifty jako žánr totiž nesnáším. Všechny texty jsem si ovšem přečetl s obrovskou chutí a teď se snažím jejich autorům jednotlivě poděkovat.

Kolegové se v knize zabývali tématem, kterému se věnujete léta: je jím zkoumání různých typů hranic, myšlených i skutečných. Našel jste v textech něco, u čeho jste si říkal „vida, tohle mě ještě nenapadlo“?

Úplně ve všech.

Vážně?

No jistě. Editor a kolega Petr Prášek, filozof, jehož magisterská práce vyšla knižně a jde o dost výjimečnou věc, dobře věděl, komu téma zadat, a taky jak výsledek z oslovených dostat. Mé zkušenosti s organizací různých sborníků praví, že je to v zásadě nemožné.

Když si člověk pročítá některé rozhovory, které s vámi vyšly, přemýšlí o tom, jak často se vám stává, že se na vás lidé snaží udělat dojem a vypadat, že s vámi intelektuálně drží krok. Něco takového znají třeba muzikanti s fanoušky-hudebními teoretiky: hudebník trpělivě poslouchá přednášku o tom, co sám dělá. Zažíváte to s filozofií také? Tohle namlouvací předvádění?

S tím se nesetkávám, ale myslím, že se tomu dá docela jednoduše čelit. Snažím se být vstřícný. Když člověk tenhle postoj zaujímá systematicky, lidi se mu většinou rychle přizpůsobí. Vědí, že když řeknou nějakou hloupost – anebo svůj výrok za hloupost považují – prostě vrátím hovor zpátky do normálu. Při mém vzhledu navíc socialita není tak komplikovaná…

Jak snášíte skutečnost, že už dlouho nevídáte své studenty?

Upřímně řečeno, je to pro mě katastrofa... Přednáškový sál nepotřebuju jako svého druhu jeviště, ale přednášky mívám připravené jako poznámky na dvou papírech, které průběžně přizpůsobuji reakcím posluchačů. Když nevidím jejich tváře a nepoznám, jestli se nudí, jestli mám zpomalit nebo naopak můžu ještě o kousek dál, jsem ztracen.

VR00028
Profesor Miroslav Petříček jde právě převzít na Vědecké radě UK zlatou medaili, oceňující jeho přínos Univerzitě Karlově (25. března 2021).

A jak byste popsal své rozpoložení v březnu roku 2021?

To je těžké. Víte, já strávil osmnáct let na meteorologické stanici, kde jsem byl celý týden převážně sám, takže v tomhle ohledu se zrovna teď neděje nic, co by mě úplně vykolejilo. Ale upřímně řečeno, když se mi teď rozpadly boty a nemůžu si koupit nové, to už trošičku nepříjemné je…

Ovlivňují vás nějak drobné naděje ozývající se z okolí, že se snad díky očkování brzy začneme vracet do situace připomínající normál?

Filozofická odpověď týkající se naděje zní, že správná naděje je ta, jež nemůže být nikdy naplněna: jinak je to jen doufání a očekávání frázované neustálým zklamáním. Takže naději samozřejmě mám. To ovšem neznamená, že předpokládám, že se někdy splní. Navíc bych řekl, že až tohle pomine, přijde zase něco jiného. A stejně bude třeba, abychom se chovali trochu jinak než předtím.

O náladách mezi lidmi si člověk může trochu udělat představu – byť ne s nárokem na obecnou platnost – na sociálních sítích. Vy na nich aktivní nejste, ale přesto dobře víte, jak fungují. Jak se díváte na situaci, kdy na každého z nás někde existuje pomyslná složka výroků – statusů, tweetů –, které nám jednou můžou poškodit pověst, anebo dokonce zničit kariéru? Děje se to už teď. Naše komunikace se pořád zaznamenává, tenhle rozhovor není výjimkou.

To je velice nepříjemná věc, neboť tento systém komunikace zrušil rozdíl mezi soukromým a veřejným. I proto se sociálním sítím velice vyhýbám. Zaznamenávání, o kterém mluvíte, ovšem neznamená, že nám k řečenému zůstává kontext. Výroky jsou vytržené ze souvislostí, což je nefér. Navíc je třeba brát v úvahu, že v minulosti se některé dnešní „prohřešky“ společensky tolerovaly, a pokud se člověk nechoval vyloženě asociálně, byl pořád v normě. Jenže normy se mění a není možné je vymáhat zpětně. Je to stejně problematické jako se zpětnou platností zákona. Vlastně je to nepřijatelné. Navíc neexistuje nikdo, na koho by se z minulosti nedalo něco vytáhnout. Dá se to srovnat s jinou obecně známou situací: když někdo řekne něco pitomého v hospodě a přátelé mu to pak připomínají, je to v pořádku, protože to pořád zůstává mezi nimi. Ovšem dnes může stejný výrok obíhat mezi miliony uživatelů sociálních sítí. Ať už si takový trest zaslouží nebo nezaslouží, s něčím podobným se lidská bytost vyrovná jen těžko.

filonoirPoužiju velkou sebekritickou zkratku, ale zdá se mi, že člověk drtivou část života jen tak problábolí a opravdu jen výjimečně přijde s něčím, co má cenu říkat jiným. Naučíme se s možností být „slyšeni“ a příležitostně zahrnuti pozorností zacházet? Přijdeme podle vás s novým sociálním protokolem, abychom se nakonec neutloukli vlastními řečmi?

Ne. Nenaučíme se s tím zacházet. Jakákoliv snaha vnést do veřejných komunikací sociální protokol, kterým by se někdo řídil, je marná. Část lidí, kterým to už uškodilo nebo je to odradilo od další komunikace, se tomu přizpůsobí. Ale ukočírovat současný stav regulací nebo apely na morální zásady je vyloučené. V první fázi to s námi a sítěmi vypadá tak, že v nás odkryly to špatné. Všichni se v tom bahníme a rochníme. Teprve až budeme všichni tak trošku zabahnění, pak dojdeme k nějakému rozumnému způsobu užívání. Ale do té doby si nedovedu představit, jak by se to mohlo změnit.

Komunikovat písemnou formou v reálném čase je dovednost, ve které se náš jen pomalu se vyvíjející mozek zdokonaluje zhruba dvacet let. Jaké důsledky pro nás má skutečnost, že se jako lidé neustále „překládáme do písmen“?

K tématu existují velice zajímavá pojednání o takzvaných technologických protézách. Tenhle proces má spoustu mezistupňů. Například já jsem zvyklý psát perem. Až když jde o něco vážného a je třeba text někam poslat, píšu ho na počítači. Blbosti samozřejmě píšu na počítači rovnou… Ale když píšu perem, je to mnohem pomalejší, jemnější proces. Napíšu slovo a zároveň přemýšlím o tom, jaké další bude následovat, jak má vypadat celá věta. Esemesky nás naučily zkracovat a zrychlovat přemýšlení o tom, co chceme říct. Obratem dostáváme odpovědi na to, nač se ptáme, a zase hned reagujeme. Tohle všechno nás odvádí od toho, abychom myšlenky přenášeli na papír, ale abychom nějaké vůbec měli. Schopnost reagovat na první dobrou je skvělá, když je člověk herec ve filmu, ale pokud se má o něčem vážně bavit, tak si myslím, že to nejde.

Někteří inteligentní lidé zareagovali na riziko neodhadnutelných reakcí na své postřehy tím, že se do veřejného prostoru raději nepouštějí. Jiní lidé, kteří v osobním kontaktu působí fundovaně a sympaticky, zase na sítích vystupují tak, že by je člověk, eufemisticky řečeno, nepoznal. Čím to je?

Podle mě jde o problém jakéhokoliv projevu, ať už písemného nebo mluveného, v kterémkoliv médiu. V okamžiku, kdy se tímhle způsobem zveřejňuju, se ze mě stává implikovaný autor. To znamená, že pro druhé vytvářím představu, jakou chci, aby si o mně udělali. Jde také o míru, s jakou to dělám. Když člověk začne kašlat na to, jak na základě svého projevu působí, je to svého druhu nirvána. Stylizaci se ale nevyhneme skoro nikdy. Pokud se dva lidé znají a jde o komunikaci já-ty, dá se bez ní obejít. Ale pokud jde o rozhovor já-tisíc lidí, které nevidím, potřeba stylizace začne převažovat. Dokonce si myslím, že funkcí komunikace nebude sdělování, ale vrchu nabyde komunikace fatická – budeme se ujišťovat jen o tom, že jsme v kontaktu.

petricek
Filozof Miroslav Petříček (vpravo) v rozhovoru s významným matematikem profesorem Jaroslavem Nešetřilem z MFF UK na snímku z roku 2016.

Jak od čtenářů dostáváte zpětnou vazbu na to, co jste napsal? Třeba na Filosofii en noir? Když už se na sítích nemůžete nechat zavalit lajky…

Přiznávám, že je to trochu slabší. Naštěstí přeci jen působím na univerzitě, kde se najdou lidé, se kterými mám možnost o svých knihách mluvit. Studenti mi zase dokáží během přednášky říci, že „tomuhle jsem nerozuměl", což je ohromná věc, protože si uvědomím, že jsem nesrozumitelný, případně téma rozvedu. Kniha tímhle způsobem může žít dál. To je popravdě to jediné, co mě zajímá.

Takže osobní povídání je asi stejně nejcennější.

To jistě. Ale třeba na jednu mou menší věc, knížku, která se jmenuje Co je nového ve filozofii (2018), napsal kolega filozof Jaroslav Peregrin naprosto zdrcující recenzi - a měl ve všem pravdu. Už jsme se o tom spolu bavili. Do úvah se mi leccos podstatného zahrnout nepodařilo. Ale aspoň se mi podařilo tématu udělat jakési předpolí. O to jsem se snažil opravdu poctivě. A tohle je pro mě mnohem užitečnější reakce než pochvaly nebo hesla o tom, co je dobře a co špatně.

Když píšete, na koho přitom myslíte? Komu vyprávíte?

Ono to asi bude vypadat blbě, ale já to říkám sobě. Tenhle mechanismus má určitý podtext: člověk musí být schopný při psaní poslouchat sebe, protože se v něm zjevuje druhé já, které mu třeba řekne: „Tahle věta je blbě“. Pokud své druhé já neposlouchám, je to k ničemu. Čili primárně texty adresuju sobě – já sám to musím schválit, být s tím spokojený, a pak mi nezbývá než doufat, že to bude bavit i někoho jiného.

Nestává se vám, že by se vám urval z řetězu vnitřní kritik, který není spokojený nikdy s ničím?

Upřímně řečeno, tohle jsou zdaleka nejhezčí chvilky. Během práce najednou přijde okamžik, kdy se myšlení začne rozbíhat vlastním směrem, a já musím být schopný vyhodnotit, jestli je to dobré. Vnitřní cenzura je ale něco jiného. Kdybych se cenzuroval a snažil se být „srozumitelný“, „neagresivní“ nebo „zábavný“, přestal bych být poctivý.

Z pracovních důvodů určitě uvažujete o lecčems, ale zajímalo by mě: cvrnklo vám v poslední době o nos nějaké téma, které vás zaujalo hlavně proto, že o něm nic nevíte, a říkal jste si, že byste si o něm něco rád přečetl nebo poslechl?

Během semestru se mi to, pravda, moc nestává. Přeci jen jsem ponořený do přípravy přednášek. Žádná přednáška, kterou jsem kdy měl, nebyla úplně stejná, přestože náměty se si podobají jako vejce vejci. Pokud mě něco napadá, pak většinou v průběhu práce. Protože já teď ještě nevím, jaká bude má příští přednáška – vím, jak bude ta dnešní, a nepochybně si během uvažování budu říkat „na to bych se měl podívat pořádně a něco si přečíst“. Jenže pak se to může začít větvit. Jakmile si člověk dotčenou knihu pořídí a ona odkáže na jinou, zjistí, že tu by si měl přečíst taky… S tím je třeba velmi záhy skoncovat.

Na závěr mám otázku, která napadla mého kolegu a týká se fotbalu v intencích, v jakých ji naštěstí nemůžu pokazit, protože té hře nerozumím: komu byste fandil a jak byste sám hrál, nietzschekdybyste se měl zúčastnit fotbalového mače filozofů podle skeče Monty Pythonů?

To teda nevím… Za Němce bych ale určitě nehrál.

Ne?

Kdepak. To je stroj, který člověka jenom semele. No a Řekové... Kdyby za Řeky nastoupila starší generace filozofů a nikoliv ta novější, kteří už taky hrají skoro jako Němci, tak s těmi bych si zahrál. Ale úplně nejradši bych byl, kdyby hráli Římané. Představuju si, že s nimi by byla větší zábava.

Prof. Miroslav Petříček, Dr.
Vyučuje mimo jiné v Ústavu filosofie a religionistiky FF UK. Byl výrazně ovlivněn Janem Patočkou, před rokem 1989 nesměl studovat na vysoké škole. Doktorát získal v roce 1998 na FF UK. Věnuje se kromě jiného kontextům současného výtvarného umění a vedle vlastních studií uvádí jako překladatel do českého prostředí zejména francouzské a německé autory, filozofy. Na návrh Akademie múzických umění v Praze byl v dubnu 2007 jmenován profesorem pro obor filmové, televizní a fotografické umění a nová média - teorie filmové a multimediální tvorby. Je autorem mnoha studií a knih - například jeho Filosofie en noir (Karolinum 2018) byla oceněna Seifertovou cenou.
Autor: Zuzana Válková, FF UK
Foto: Martin Pinkas, Martin Hundák

Sdílejte článek: