Muzikologové ukazují, čím zněla univerzita ve 14. a 15. věku

pátek, 02 červenec 2021 12:06

Opravdu pozoruhodný počin mají na kontě muzikologové z Filozofické fakulty UK. Ve vydavatelství Supraphon totiž vyšel nový titul Septem Dies (Sedm dní), jenž je i v rámci jeho ediční řady mimořádný: tvoří jej odborná publikace o hudebním životě na pražské univerzitě a současně CD, jež onen repertoár poprvé zachycuje na nahrávce v podání souboru Schola Gregoriana Pragensis (na snímku níže) a Coriny Marti.

SGP IMG 3969

Univerzita a hudba k sobě ve 14. a 15. století přirozeně patřily, propojovaly se. Tým hudebních vědců Lenky Hlávkové, Jana CiglbaueraDavida Ebena z Univerzity Karlovy se rozhodl tento svět z let 1360 až 1460 prozkoumat a zásluhou mezinárodního výzkumného projektu HERA Sound Memories na to šel opravdu důkladně. Základem libých zvuků, jež hudebníci po staletích oživili, byla muzikologická analýza statut Rečkovy koleje z roku 1438 a jejích katalogů.

„Díky zmíněnému projektu jsme poznali řadu nových kolegů z různých zemí, doslova na talíři jsme měli různé způsoby přemýšlení o našem oboru a také jsme se přesvědčili o tom, že naše práce patří na mezinárodní scénu,“ řekla magazínu Forum muzikoložka Lenka Hlávková (dále LH). A její slova doplňují oba vědečtí kolegové – Jan Ciglbauer (JC) i profesor David Eben (DE), jenž je nejen historikem hudby, ale i známým aktivním hudebníkem - mimo jiné ze skupiny Bratří Ebenů.

Vydavatelství Supraphon právě vydalo album Septem Dies, jež vzniklo díky evropskému projektu HERA Sound Memories: The musical past in late medieval and early modern Europe. Čemu se váš výzkum v letech 2016 až 2019 věnoval? A v čem vlastně tkví jeho přínos pro poznání hudební minulosti?

Lenka Hlavkova 225x300LH: Evropský program HERA je zaměřen na podporu mezinárodního výzkumu v humanitních vědách a na rozdíl od většiny obvyklých badatelských grantů vyžaduje tato platforma rovněž spolupráci s partnery z jiných oblastí. Výstupy tudíž vznikají nejen v klasických publikačních formátech, ale také v podobě přístupné širší veřejnosti. Na našem záměru Sound Memories jsme pracovali v rámci širšího zastřešujícího tématu Uses of the Past se zájmem o problematiku historického vědomí – a my se pokusili prozkoumat různé podoby reflexe hudební minulosti...

JC: Hlavní myšlenka vyšla z faktu, že součástí dnešní hudební reality je hudba z nejrůznějších období evropských dějin. Vesměs panuje obecný názor, že vědomé hledání staré hudby v archivech a její oživování na koncertních pódiích je záležitostí romantismu, popřípadě 19. století. Náš projekt si ovšem kladl otázku, jak se s minulostí zacházelo ve středověku a jestli byl tehdejší přístup ke „staré“ – v tehdejších poměrech třiceti let! – hudbě stejný, či jiný.

DE: Specifikum Sound Memories spočívalo rovněž v tom, že usiloval o dialog hudebně historického výzkumu s hudební praxí. A proto se projektu účastnily i „přidružené“ soubory pro interpretaci staré hudby. To pak vytvořilo ideální podhoubí pro vznik alba Septem Dies, kde je zachycen jak historický kontext, tak i zvuková podoba hudebního repertoáru.

03 vyššíbrod 169vDíval jsem se na program vaší loňské konference a byla plná mezinárodních jmen. Jak jste se dali dohromady s dalšími řešiteli – z Curychu, Cambridge, Varšavy, Utrechtu?

LH: V roce 2015 mne oslovil profesor Karl Kügle z Utrechtu, jenž sestavoval tým potenciálních řešitelů, a rozhlížel se po „nových“ zemích Evropské unie. Při prvních diskuzích se ukázalo, že „mentální železná opona“ je v myšlení řady kolegů ze Západu stále přítomna, zvláště pokud se sami o středoevropskou problematiku nezajímají.

Profesor Kügle se tehdy domníval, že naše oblast je zajímavá, co se dochovaných pramenů týče, ovšem že je nikdo dříve nezkoumal. Z omylu jsem jej rychle vyvedla, neboť hudební medievistika má v Praze velmi dlouhou tradici. A při přípravě projektové žádosti jsme dospěli k tomu, že je nezbytné integrovat poznání předchozích generací českých a polských muzikologů do mezinárodního diskurzu a pokusit se přetrvávající „železnou oponu“ v rámci oboru zbourat (vlevo zápis písně Jesus Christus nostra salus, Knihovna cisterciáckého opatství, Vyšší Brod). 

DE: Mnohonárodnostní a také mezigenerační složení skupiny se ukázalo jako jedna z velmi pozitivních stránek projektu. Inspirativní byly i neformální diskuse probíhající mimo hlavní semináře, a kde se napříč účastníky komunikovalo v šesti různých evropských jazycích: vedle oficiální angličtiny zněla němčina, francouzština, italština, a samozřejmě čeština a polština.

Jak jste si ke spolupráci vybírali neakademické partnery včetně hudebníků?

LH: Některé interprety spolupracující s námi na projektu Sound Memories jsme dobře znali už z dřívějška (Schola Gregoriana Pragensis, La Morra, Trigon Ensemble), třeba trio Anonymous III vzniklo spontánně při jednom semináři v Cambridge. A skladatele Michala Rataje a studenty HAMU jsme přizvali ke spolupráci, poněvadž Michal původně studoval hudební vědu, zabýval se gregoriánským chorálem a v řadě svých skladeb pracuje s propojováním staré a nové hudby. Náš projekt mimo jiné poskytl studentům skladby inspiraci k psaní ročníkových kompozic, které potom zazněly na koncertě The Presence of the Past.

DE: V případě Septem dies byla velkým přínosem spolupráce s Corinou Marti, s níž jsme se seznámili díky účasti neakademických partnerů. Klávesový nástroj clavisimbalum vhodně doplnil a obohatil vokální obsazení nahrávky. A Corina je navíc mimořádný „živel“, světoobčanka s velkým umem, ale i smyslem pro humor, což bylo pro celou atmosféru cenné.

7diesVýsledná publikace je venku, doprovází ji také audio stopa. Můžete představit čerstvé album Septem Dies? A proč jste zvolili kombinaci knihy a CD – byli jste si tím jisti?

JC: Septem Dies: Music at Prague University = Hudba na pražské univerzitě 1360–1460 je zatím naší poslední publikací. Její jedinečnost pramení ze specifického nastavení celého záměru Sound Memories, kdy v projektu nebyli zapojeni jen vědci, nýbrž i hudebníci – specialisté na provozování starší hudby. Ač se na první pohled zdá, že obě skupiny sledují totožné cíle, není tomu tak. Muzikolog se snaží o historickou korektnost, zatímco hudebník řeší dramaturgickou koherenci celku. Septem Dies je studií o šíři hudebních žánrů a tradic, které se uplatnily v univerzitním životě. Studii doprovází pečlivě vybraná kolekce jedno i vícehlasých skladeb, jejichž fungování je doloženo v historických i hudebních pramenech.

DE: Kombinace knihy s CD je smysluplná hlavně proto, že nahraný repertoár i zpracování jeho historického kontextu je z devadesáti procent naprostou novinkou. Samozřejmě se naše názory v průběhu práce tříbily. Svár muzikologa a interpreta zažívám tak trochu i sám v sobě... Známý profesor Richard Taruskin, muzikolog a dirigent, se v jedné ze svých studií nad tímto problémem zamýšlí a navrhuje následovné řešení: přijmout od muzikologa v nás jen to, co interpreta v nás vzrušuje. V našem případě jsem však takový rozpor nezažíval, neboť repertoár se mi od začátku velice líbil a vnímal jsem ho jako velmi lákavý pro zvukové ztvárnění. Velkou výhodou byla značná různorodost a žánrová pestrost, jež umožnila sestavit kontrastní, a přitom vnitřně soudržný celek. Doufáme, že výsledek potěší jak posluchače, tak i člověka hledajícího zajímavé informace o hudebním životě naší minulosti.

GW HUM boek sounding the past 770x510Publikujete dosti mezinárodně. Na podzim vyšla u vydavatelství Brepols vaše další společná kniha Sounding the Past (2020). Dle anotace šlo o „první systematické objevování minulosti promítnuté v hudbě pozdního středověku a raného novověku“. Na jaké vlastně cílíte čtenáře? A byla skutečně tak jedinečná, novátorská či objevná?

JC: Sounding the Past míří primárně do široké vědecké komunity, která se zabývá pozdním středověkem – muzikologové, filologové, historici a další. Hudba je jedním z předmětů historického bádání, který má přímý přesah do dnešní doby v podobě znějících performancí – koncertů a nahrávek. Typ tázání, který jsme zde prezentovali, může být inspirací pro příbuzné historické obory: potřebujeme pouze dějiny směrodatných událostí a analýzy inovativních uměleckých děl, anebo se o sobě samých dozvíme i zkoumáním každodenního fungování institucí a jednotlivců? Důraz na „užitkové“ hudební tradice a jejich dosud jen okrajově reflektované mechanismy je, myslím, patrně největším přínosem Sounding the Past.

Tým byl velmi pestrý – zkušenostně, národnostně i specializacemi, jak jste zmínili i ve videu na www.soundme.eu. Vy jste se zaměřili na otázky tradice v hudební kultuře českých utrakvistů (Lenka Hlávková), vývoj chorální notace v pražské diecézi (David Eben ve spolupráci se Susan Rankin z Cambridge) a role latinské písně ve střední Evropě (Jan Ciglbauer) Co jste zjistili o „naší“ hudební minulosti v dané době?

LH: Právě pestré složení týmu považuji za jednu z největších devíz. Doktorandi pravidelně konfrontovali svá témata nejen se svým školitelem, ale hned s celou skupinou diskutujících. Stejně tak výměna názorů mezi zkušenými badateli často ukázala, že sice máme všichni stejný cíl, každý z nás ovšem vychází z trochu jiného akademického zázemí, z jiné kultury a jazykové oblasti, proto neexistuje jeden způsob, jak dělat vědu... Ve své kapitole jsem se věnovala vícehlasé hudbě, jejíž kořeny sahají do doby kolem roku 1400, v Čechách se ovšem tradovala minimálně po následující dvě staletí a pro utrakvistickou církev představovala přihlášení se k předhusitské době. Díky tomu, že se nám s kolegy Janem Ciglbauerem a Pawlem Gancarczykem z Varšavy podařilo přesněji datovat některé prameny, víme, že tradice měla nepřerušenou kontinuitu a že ani s husitstvím nenastalo úplné kulturní vakuum.

JC: Mohu-li mluvit z perspektivy písňové tvorby 14. a 15. století a jejího vztahu k liturgii, v českém podvědomí panuje zakořeněná představa, že doba Karla IV. byla v mnoha směrech konstruktivně progresivní, zatímco následující husitská a utrakvistická epocha revolučně destruktivní. Dochované prameny ale ukazují, že předhusitská doba byla velmi konzervativní. Nová tvorba se jasně vztahovala k dřívějším modelům a respektovala – doplňovala odkaz minulosti. Ani pohusitská epocha nebyla revoluční zcela, nýbrž se snažila zachovat množství vzorců i skladeb z minulosti. Nejzásadnější novinkou byla emancipace latinské a pak i české písně: píseň již nebyla doplňkem neměnného, nýbrž novou a samostatnou součástí.

DE: V naší studii jsme se spolu s profesorkou Rankin ponořili do poněkud starších vod 13. století a pokusili se jít po stopách zavedení linkové notace v pražské diecézi. Ukazuje se, jak důležitá je role osvíceného jedince, jehož rozhodnutí může ovlivnit praxi liturgického zpěvu na řadu dalších staletí. Takovou osobností byl v polovině 13. století děkan pražské kapituly Vít, z jehož iniciativy patrně projekt změny notace vyšel. Ukazuje se, že zdánlivý detail, jakým je zavedení určitého typu hudební notace, se může stát důležitým výrazem vlastní identity a sounáležitosti s určitým církevním prostředím, v tomto případě pražské diecéze.

Prozraďte, jak taková hudba zněla, měla vliv na společnost?

JC: Moderní doba nás naučila ctít především inovativnost a genialitu. Zvuková realita všedního dne má však jinou dynamiku a hlavně setrvačnost. Na hudební produkci se podíleli – i podílejí – různě talentovaní zpěváci a hudebníci. Avantgarda nebyla vždy cílem. I v době, která se díky líčení přehledů dějin hudby může zdát jakožto doba propracované polyfonie, kvantitativně převažovala hudba vokální a jednohlasá, a přístup k ní podléhal vývoji.

DE: Domnívám se, že objevem je především hudební prostředí samotné univerzity. Není běžně známo, že hudba patřila ke každodennímu životu studentů i vyučujících. Zněla při bohoslužbách v kapli jednotlivých kolejí, ale také při různých společenských příležitostech mimo liturgii, kdy nejspíše došlo i na jinou hudbu než ryze duchovní. Univerzita se tak jeví jako fascinující „tavící kotel“, prostředí vzdělaných lidí přicházejících z mnoha různých krajů, kteří přinášeli do Prahy svou vlastní tradici, a kteří v místním prostředí odkaz dále rozvíjeli a proměňovali. Tento obraz, jenž je barvitě vylíčen v úvodní studii, je i hudebně zachycen.

0e035d01 c937 43ec 8a99 f8e8582f3c3f
Hudba patří k Univerzitě Karlově dosud - takto dnes vypadají varhany v Karolinu, jež právě procházejí rekonstrukcí a obnovou. Foto: Vladimír Šigut

Jaká byla metodologie vašeho výzkumu? Vždyť ve spolupráci s hudebníky jste hudbu i „oživili“. Michochodem: nedávno jsem viděl videa, kdy muzikologové z Oxfordu, tuším, rozezvučeli dokonce antickou řeckou hudbu; hodně zvláštní na náš dnešní vkus...

LH: Na začátku naší práce jsou vždycky dobové prameny, které musíme poznat nejen z obsahové stránky, ale také z hlediska kodikologického – to znamená, jak vlastní knižní svazek vznikal. Potom záleží na tom, jaké otázky pramenům pokládáme a co nám může pomoci pochopit nejen jejich dobový kontext, ale také obecnější mechanismy, v našem případě redy vztah k hudební minulosti v období mezi lety 1300 a 1600.

JC: V našem projektu jsme se zabývali převážně duchovní vokální hudbou, zatímco dnešní publikum preferuje tu s hudebními nástroji. Při přípravě jsme se nesnažili „přílišně domýšlet a doplňovat“ vokální zápisy, ale respektovat dobová svědectví o provozovací praxi...

Co to přesně znamená?

JC: Když se v kolejním řádu – využitým pro přípravu Septem Dies – praví, že nástroje byly zakázány až na tiché klávesové, nepopouštěli jsme uzdu fantazii a nezapojovali nástroje dechové a bicí. Na druhou stranu, některé vokální zápisy svým charakterem naznačují, že vznikly u klávesového nástroje. Hledání zvukové podoby bývá největším zdrojem diskusí mezi hudebníky a vědci – a ani u nás tomu nebylo jinak. 


Dvojhlasou píseň Poligena exanimes od Petra Wilhelmi de Grudencz objevili Jan Ciglbauer a Paweł Gancarczyk v Opavě, premiéra v květnu 2018.

Vznikly kromě nové knihy i nějaké další výstupy – studie, články, koncerty?

LH: Jedním z důležitých aspektů Sound Memories bylo vedení doktorandů, kteří v rámci daného projektu dokončili a obhájili svoje disertační práce. Jak jsem již zmínila, kromě očekávaných publikačních výstupů jsme se věnovali rovněž formátům zaměřeným na širší veřejnost. Ano, zorganizovali jsme řadu koncertů se speciálním programem, natočili rozhlasové pořady, videodokumenty, inspirovali jsme mladé skladatele k napsání nových skladeb nebo jsme psali seriál pro časopis Harmonie, kde jsme popularizační formou představovali jednotlivá badatelská témata. Podrobnosti naleznete na www.soundme.eu.

JC: Doplním konkrétní příklad, z mého disertačního bádání vychází připravovaná monografie Cantio um 1400: Ausgangspunkte – Kontexte – Ausstrahlung. Zabývá se před- a pohusitskou písňovou tradicí v českých zemích. V široké míře zohledňuje vývoj v okolních středoevropských regionech a kontakty, k nimž nevyhnutelně docházelo.

DE: Se souborem Schola Gregoriana Pragensis jsme uskutečnili řadu koncertů v Česku i v Polsku. Tyto koncerty se zaměřovaly také na repertoár, jímž se členové týmu zabývali. Při jednom z pražských koncertů jsme s naším souborem spojili síly i se třemi zpěváky z Cambridge (Anonymous III). Kromě toho, že byli výborní vokalisté, byli také ochotni se naučit nejstarší duchovní píseň v českém jazyce Svatý Václave... Myslím, že „mezinárodní“ provedení této významné hudební památky diváky oslovilo, zejména vzhledem ke skutečnosti, že jeden z britských vokalistů byl zjevně indického původu.

Nelze se nezeptat: co chystáte dalšího? Jak předáte poznatky studentům FF UK?

supraphonDE: Výuka na Filozofické fakultě UK je součástí našeho profesního života, o níž je třeba stále pečovat a obnovovat ji. V rámci studia muzikologie se studenti seznamují s problematikou všech období hudebních dějin, tedy včetně středověku. Snažím se prezentovat gregoriánský chorál a středověkou hudbu jako živou tradici, aby nebyla vnímána jako nějaký „muzeální exponát“. Je důležité, aby studenti za stránkami rukopisů viděli živé lidi, kteří je vytvořili a využívali jich jako východisko pro svou hudební praxi (na snímku vlevo je profesor David Eben s Janem Ciglbauerem a novým CD Septem Dies).

Před několika lety jsme spolu s dalšími kolegy založili databázi Fontes Cantus Bohemiae, která se zaměřuje na vytváření indexů středověkých hudebních pramenů české provenience Do této činnosti se často zapojují doktorandi a studenti, což je, myslím, vhodné. Není asi lepšího vstupu do problematiky liturgických pramenů, než procházet rukopis list po listu a snažit se porozumět jeho výpovědi. K tomu je nutná znalost liturgického kontextu a dalších reálií. Když se student/ka prvními stránkami prokouše, začne se otevírat nový zajímavý svět. V návaznosti na databázi Fontes Cantus Bohemiae jsme připravili také monotematické číslo časopisu AUC Philosophica et Historica, které vyjde snad ještě v letošním roce.

A co chystáte vy?

JC: S Lenkou Hlávkovou a s kolegy z Akademie věd ČR už pracujeme na projektu Staré mýty, nová fakta: České země v centru hudebního dění 15. století (GA ČR Expro), kde se za použití současných metod a poznatků snažíme napravit obraz českých hudebních dějin, který byl definován převážně v době pozdního obrození a dodnes je zatížen nánosy tehdejšího národně zatíženého diskursu. Jeden z předchozích partnerů, Bastarda Trio, ansámbl pěstující volnou improvizaci, jehož hudebníci jsou nedotčeni současnou provozovací praxí středověké hudby, poukázal na klíčovou roli nahrávek v přístupu ke středověké hudbě. Sice se snažíme o to, aby byla tato hudba „správně pochopena“, ale je vlastně skvělé, že neumíme ovlivnit recepci, přijetí. Člověk poznává pozdní středověk hlavně z nahrávek. Za sebe mohu říci, že jsem se ke středověku propracoval až později, neboť mě většina dostupných nahrávek „staré hudby“ neoslovovala. Středověká hudba bude vždy chráněna určitou bariérou časového odstupu od doby, kdy vznikala. Naším úkolem je studenty zapojovat do bádání, aby si každý našel své téma, v němž může uplatnit svou jedinečnou zkušenost, a posunout diskuzi dále.

konferenceLH: Loni jsme s kolegou Davidem Burnem z Lovaně uspěli v soutěži CELSA, jež podporuje přípravu nových projektů ve spolupráci středoevropských univerzit s KU Leuven. Měli jsme v plánu ucházet se o nový grant HERA, po vyhlášení aktuálních podmínek jsme ovšem zjistili, že v České republice smí letos podávat grantovou žádost pouze pracoviště Akademie věd, což je v evropském kontextu naprostá rarita, která diskriminuje všechny vysoké školy v republice...

Ohledně zájmu mladé generace nechci být úplným pesimistou, ale pokud se na Filozofické fakultě UK výrazně nezlepší finanční podmínky, obávám se, že s naší generací některé obory vymřou. Můžete mít talentované a zapálené studenty, kteří se nebojí ani starého písma a notace, ani latiny a dalších cizích jazyků. Ale když jim za vysoce kvalifikovanou odbornou práci nemůžete nabídnout mzdu, která je a jejich rodiny uživí, odejdou jinam.

To je, žel, smutný závěr. Vy jste byli součástí jednoho z prvních HERA projektů u nás. Co vám to přineslo, získali jste prostředky na špičkovou vědu?

LH: Sound Memories byl vůbec první projekt HERA řešený na Univerzitě Karlově. Díky němu jsme poznali řadu nových kolegů z různých zemí, doslova „na talíři“ jsme měli různé způsoby přemýšlení o našem oboru a také jsme se přesvědčili o tom, že naše práce patří na mezinárodní scénu. Integrace muzikologického bádání z bývalého východního bloku do obecného diskurzu je velké téma, jemuž se dlouhodobě věnujeme s kolegou Gancarczykem z Varšavy. Jedna perlička, za jistý úspěch můžeme považovat třeba to, že jsme britské kolegy naučili užívat pojem Central Europe místo Eastern Europe, když hovoří o Česku či Polsku.

banner2 

Práce na projektu však bolestivě odkryla, v jak zoufalých podmínkách pracujeme. Když do projektové žádosti vyplníte mzdu odvozenou od našich mzdových výměrů, zjistíte, že stipendium německého doktoranda je o dost vyšší než plat českého profesora! A tehdy se dostavuje velká frustrace; uvědomíte si, že i naše fakulta je jen velká „montovna“, jež produkuje mezinárodně významné hodnoty prostřednictvím levné pracovní síly. A ani úspěšný projekt není zárukou lepší budoucnosti Ústavu hudební vědy FF UK.

Autor:
Foto: Archiv UK, Supraphon, Gregoriana.cz

Sdílejte článek: