Jan Royt: Mezi vědou a vírou není žádný rozpor

pondělí, 27 září 2021 08:15

Profesor Jan Royt už přes třicet let přednáší o dějinách umění na řadě vysokých škol (včetně Katolické teologické fakulty UK i Filozofické fakulty UK), ale stejně tak rád zajede do malé vesničky, aby přiblížil tamním obyvatelům třeba příběh jejich kostela... Podělit se o svůj um a znalosti s co nejvíce lidmi považuje za svou povinnost vědce i věřícího člověka. Česká biskupská konference udělila prorektorovi Univerzity Karlovy letos v létě Řád sv. Cyrila a Metoděje mimo jiné „za velký přínos v oblasti křesťanského umění“.

4ffed18e c863 4f4e 88f5 150063e096ce

Pane prorektore, co pro vás takové ocenění, které letos obdržel též fyzik a popularizátor vědy Jiří Grygar za budování mostů mezi vědou a vírou, znamená?

Že jsem v dobré společnosti, a to například básníků Zdeňka Rotrekla či Bohuslava Reynka, kteří ho získali přede mnou. Dlouhá léta učím na Katolické teologické fakultě UK, stál jsem zde u zrodu oboru dějin křesťanského umění, snad je tedy udělení tohoto řádu oceněním mé práce, kterou jsem dosud vykonal ve vzdělávací i kulturní oblasti.

Učíte, přednášíte veřejnosti, podílíte se na řadě výstav – teď aktuálně k 1100letému výročí zavraždění svaté Ludmily. Nepotřebujete si někdy od „starého umění“ odpočinout?

Naopak, já odpočívám s ním. Připadám si, jako bych při tom neustále odkrýval nějaká tajemství, odhaloval záhady vědy.

Nedávno se podařilo digitálně namodelovat pravděpodobnou tvář této asi nejznámější české světice. Dozvěděl jste se díky tomu o ní něco nového?

Myslím, že je dobře, že se vědci pokoušejí zachytit její podobu. Jisté indicie nás vedou například k tomu, že měla předkus jako její synové. Vidím tu ale jeden zásadní problém. U digitální rekonstrukce se nemůžeme opřít o obličejové kosti, které nám v ostatcích svaté Ludmily chybí; jde tedy opravdu o virtuální podobu. Na druhou stranu je to skvělá propagace této historické osobnosti a může to u veřejnosti zvýšit zájem o její životní příběh i české dějiny.

Jan Royt  v kanceláři

Jak a čím křesťanské umění na člověka působí?   

Určitě povznáší, což je smyslem uměleckého díla obecně. Hovoří k nám nejen svými myšlenkami, ale především harmonickým uspořádáním, a je jedno, zda jde o obraz, skladbu či sochu nebo chrám. Vnímám, že lidé touží po jakémsi duchovním osvěžení, které pohladí na duši.

Můžeme historickým dílům porozumět, i když neznáme jejich symboliku a dějinný kontext?

Vezměte si, že přijdete do galerie a zastavíte se u nějakého obrazu. Ten na vás samozřejmě nějak působí; je to krásný estetický objekt, ovšem vytržený ze svého autentického prostředí – původně visel někde v kostele, byl vytvořen za nějakým účelem... Proto je pro laiky obohacující dozvědět se jeho celý příběh. Považuji za nesmírně důležité, aby vysokoškolský pedagog dokázal tu takzvaně vysokou vědu zprostředkovat co nejširšímu okruhu lidí. Dokonce bych řekl, že je to jeho povinnost, jejímž plněním přispívá ke kultivaci společnosti.

Abychom se my laici nepohybovali pouze na oné estetické rovině...

Death of Marat by DavidNěkdy je v dílech i rozpor mezi tím, co můžeme vidět a pravdivostí skutečnosti, tím, co umění sděluje. Uvádím studentům jako příklad obraz francouzského neoklasicistního malíře Jaquese-Luise Davida Maratova smrt (1793). Což je krásný obraz, ale ve skutečnosti, v uvozovkách, vlastně ideologický plakát zachycující událost z období Velké francouzské revoluce, od Davida si obraz objednal Národní konvent.

Marat byl sice označován francouzskými revolucionáři za přítele lidu, ale ve skutečnosti to byl zlý člověk (příslušník radikálního politického uskupení Hora, které popravovalo a omezovalo vliv girondistů. Marata zavraždila ve vaně jejich sympatizantka - pozn. red.). Maratova smrt je vynikající umělecké dílo, ale jeho ideou není Marat, nýbrž Velká francouzská revoluce. Toto je právě ten důležitý kontext, na nějž je dobré upozornit.

Kdy jste se začal o umění zajímat?

Asi v patnácti letech, v mém rodném městě Roudnici nad Labem. Obdivoval jsem místní památky, navštěvoval ředitele galerie, Miloše Saxla, chodíval na jeho přednášky, a při tom jsem zjistil, že mě nejen baví umění vnímat, ale také si o něm povídat.

V jeho poznávání vás hodně ovlivnil také páter Bohumil Kolář, který byl ve vašem městě kaplanem. Dokonce jste díky němu přestoupil z evangelické na katolickou víru. Vzpomenete si na nějakou zásadní myšlenku, kterou vám vštípil?

On to byl především člověk hluboké pokory, absolutně bez nenávisti. S ohromnou vnitřní radostí ze života. Naučil mě úctě ke každému člověku, bez ohledu na jeho profesi či původ, a pak také vědomí povinnosti dělit se o to, co jsem od Pána Boha dostal, s druhými.

Nedělalo ve vaší rodině zle, když jste konvertoval ke katolictví?

Přestoupit bylo mé vnitřní rozhodnutí, a když se člověk rozhodne vnitřně, nic se s tím nedá dělat. Evangelickou víru ovšem chovám v hluboké úctě, stejně tak husitskou. Neberu je jako něco proti, Pán Bůh je jeden. Ostatně moje žena je farářka Československé církve husitské a současně ředitelkou Diakonie Českobratrské církve evangelické.

Máte dva syny. V jednom z rozhovorů jste přiznal, že rozhodnutí, k jaké víře se přikloní, necháváte na nich – hlavně, že jsou věřící. Proč je to pro vás tak důležité?

Věřím, že víra v Boha je jediná šance. Tak to prostě vidím. Věřím v život věčný a že s vírou jsou spojeny určité morální záležitosti, které zavazují. Není to jenom pozlátko anebo společenská ideologie, ale vnitřní záležitost každého jedince, hluboce osobní věc.

d5eab3c6 8a85 4812 ba20 d9de8960f5a3

Prý také věříte v zázraky. Jak to jde dohromady s vašima očima a myslí vědce?

Tady není vůbec žádný rozpor. I v Bibli stojí psáno: „Není nic na tomto světě, co by nemělo býti zjeveno.“ Věřím jak ve vědu a to, že vědec má povinnost poctivě zkoumat a dělit se o své poznatky, při zachování etických norem, tak v to, že Bůh je původní příčina a hybatel všeho. A jako člověk věřící v Boha mám povinnost pracovat, rozvíjet se a dělit se o svůj um. Jde to ruku v ruce.

Dokáže vás dílo, jež dobře znáte, překvapit? Najednou v něm najdete něco, čeho jste si nevšiml?

Rozhodně! Poznávání je nekončící proces, a velice mi v tom pomáhají i studenti. Proto je pro mě nesmírně důležité, aby semináře, jež na univerzitě probíhají, byly partnerské, ve smyslu rozhovorů. Nikdo by se v nich neměl vyvyšovat, neboť to snižuje úroveň diskuze, a já jsem její moderátor. Podmínkou však je, aby na ni studenti byli připraveni, to znamená plnili své povinnosti. Jsem rozhodně pro diskuze, ale musí být o čem. Jinak to není debata, ale rétorické cvičení.

big slovnik symbolu EBG 66523Pane profesore, jste nejen doktor filozofie, ale také inženýr. Vystudoval jste rostlinnou výrobu na Vysoké škole zemědělské. Kdy jste naposledy využil některou ze svých technických znalostí?

Třeba když jsme s doktorkou Hanou Šedinovou z Ústavu pro klasická studia FF UK tvořili slovník živočichů a rostlin: Slovník symbolů: Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii (1998). Pokud nepoznáte květinu, těžko můžete popisovat její symboliku. Přednáším také studentům oboru restaurátorství na Akademii výtvarných umění (AVU), kde je dobré vědět, co je to chromatografie, dendrochronologie a vyznat se i ve fyzikálně-chemických metodách. Tyto znalosti jsem si musel v průběhu let samozřejmě doplnit, ale nasedly právě na mé základy z dob studií na zemědělce.

Jak se  pozná dobré umělecké dílo?

Že má ducha.

To je to, co je společné starému i modernímu?

Myslím si, že každý dobrý umělec, jehož dílo je harmonické, oslavuje Pána Boha, ač třeba není křesťan. A současně ne každý křesťan, který něco tvoří, vytváří umělecky dokonalé dílo.

Jan Royt na koleTo není v námětu, v symbolice, ale ve schopnosti nějak se dotknout těžko definovatelné krásy. Je nemožné ji popsat, a přitom ji každý vidí. Proto říkám, že stejně krásná je (pravěká) malba býka z jeskyně Lascaux jako ty nejmodernější věci. Nevěřím v žádnou smrt umění; tím bychom popírali existenci života vůbec. Umění bylo, je a bude.

Nacházíte ho i při procházkách přírodou nebo jízdě na kole, kterou máte tak rád?

Ano, krajina ho umocňuje, dává mu ten zmiňovaný kontext. Když například vstoupíte v nějakém místě do kostela, hned můžete poznat, jaká povolání a činnosti jsou pro danou oblast typické. Dojedu na kole třeba do Tuchoměřic, jejichž okolí je zemědělské, a v kostele najdu patrony hospodářů, dobré úrody, dobytka, jako je sv. Vendelín, sv. Isidor a tak dále. Krásně se vám to vše propojí.

Může to být pro laika klíč či návod k tomu, jak pochopit křesťanské umění – prostřednictvím výletů anebo pozorování okolí?

Krásně to vystihuje německé slovo Einfühling, vcítění. Postavíte se před umělecké dílo, vypnete... a ponoříte se do něj. To je ten počátek poznávání.

Prof. PhDr. Ing. Jan Royt, Ph. D.
Historik umění, jehož hlavní oblastí zájmu je křesťanská ikonografie a malířství středověku, pedagog a prorektor pro tvůrčí a ediční činnost Univerzity Karlovy. Stál u zrodu Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK. Vyučuje na Filozofické fakultě a Katolické teologické fakultě UK a externě také na Akademii výtvarných umění v Praze a na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Je autorem a spoluautorem řady odborných publikací a výstav. V současné době připravuje výstavu sv. Ludmily v pražském Pálffyho paláci. Obdržel řadu ocenění, mimo jiné Papežský rytířský řád sv. Řehoře Velikého, cenu Josefa Krásy či Řád sv. Cyrila a Metoděje. Je členem vědecké rady Národní galerie Praha.
Autor:
Foto: archiv UK, Martin Pinkas

Sdílejte článek: